O srdci ze zlata / 12. Alexandr II.

Alexandr se rozhodl dospat probdělou noc, ale nemohl. Kdykoliv zavřel oči, na zadní straně víček se mu promítl obraz tváře půvabné Marion. Jak se vyjímal temný hladký lesklý cop na zádech bělostných šatů. Jak bílá látka obepínala ladné křivky jejího mladého těla. Jak si lehký letní vánek hrál s uvolněným pramenem rezavých vlasů. Ne a ne ten výjev dostat z hlavy. A tak se stalo, že milý Alexandr nezapřel geny svého otce, zapomněl na manželku a dcery a zahořel touhou po sladké Marion, jež mu učarovala.
Vstal a začal se procházet po budově. Míjel krásné sochy a obrazy, ale skoro si jich nevšímal. Nedokázal si uvědomovat nic než její tvář, smutnou bílou tvář, která si jeho jistě ani nepovšimla. Pořád ji viděl před sebou, jak prochází po ochozu.
Zabloudil do salonku, kde seděla a hrála na spinet. Tedy spíše se hrát pokoušela. Přistoupil k ní.
„Co hrajete?“
Nadskočila a položila si ruku na srdce. „Proboha! Kdo jste? Co tu děláte?“
„Jmenuji se Alexandr d’Agoulle. Je mi ctí, má paní.“ Klesl na koleno a políbil jí hedvábnou ruku, již mu ona bezvýrazně podala. Ani se na něj nepodívala. „Co hrajete?“ zopakoval svou otázku.
„Jen tak… co mě napadne…“
„To musíte mít smutné myšlenky,“ poznamenal.
Zvedla k němu oči. „Mám smutné myšlenky, poněvadž jsem smutná.“
„A proč?“
Dívka přestala hrát a sklopila hlavu. „Prosím, nestrašte mne. Donnez-moi la paix, monsieur, s’il vous plait.“
„Proč?“ podivil se. „Proč bych vás měl strašit?“
V očích se jí zaleskly slzy. „Připomínáte mi ho… Vypadáte jako on…“
„Jako…“
„Monsieur Lör…“ Odvrátila tvář. „Jděte pryč, snažně vás prosím, nechte mě o samotě.“
„Mne se tak snadno nezbavíte. Chtěl bych vám nějak pomoci.“
„To nemůžete.“
Uchopil ji za ruku. „Aspoň to zkusím.“
„Spáchala jsem hrozný hřích. Musím se někomu svěřit, ale místnímu kaplanovi nevěřím.“
„Znám někoho, kdo by vám dokázal snad pomoct,“ řekl. „Pojďte, mohu vás k němu zavést. Jemu důvěřuje i madame Tërrová.“
„Komtesa Tërrová mívá dobrý odhad na lidi. Ať je po vašem, monsieur Alexandr.“
Lehce se usmál. „Nerad vás vidím tak ztrápenou, jste krásná, smutek vám nesluší.“
„Vy nevíte nic o mých smutcích. Nemáte ponětí, jaký je můj život. Vy si nejspíš myslíte, že život princezny nemůže být špatný, ale…“
„… opak je pravdou,“ vydechl. Čím déle s ní byl, tím víc ho její spanilost spoutávala a on věděl, že je navždy ztracen a že se víc neosvobodí.
„Každý chce, co nemá. My šlechtici si občas přejeme být jako prostý lid, nebýt spoutáni věčnou etiketou, nemuset se přetvařovat… A prostý lid zas touží být námi, žít v přepychu a bohatství. Oni nevidí, jak se tu ve skutečnosti žije. Že je to tu samá intrika a věčně si musíme dávat pozor, jestli nás vlastní bratr nechce zabít!“
Alexandr si pomyslel, že to platí i obráceně. Ani Marion si nemohla uvědomovat veškeré aspekty života za hradbami. Lidé neustále po něčem touží, jakmile toho však dosáhnou, začnou toužit po něčem jiném a původního objektu zájmu si náhle vůbec nevšímají.
Nechal ve své komnatě vzkaz madame Tërrové a s princeznou opustil zámek. Cestou si hodně povídali, ale Marion si dávala pozor, aby se neprozradila. Přesto začala Alexandrovi důvěřovat, řekla mu o svém manželovi, který před půl rokem zemřel při cestě do Anglie, řekla mu o svém vztahu s Lörem. Jak si však dávala pozor, tak to nefungovala. Alexandr působil tak důvěryhodně, že mu vyklopila i vše o svém těhotenství. Alexandr mlčel, ale umínil si, že cestou zpátky ji s tím konfrontuje.
Do kláštera svatého Lazara dojeli rychle. Když vyhledali opata Sebastiána, odevzdal mu mladík princeznu a sám se šel podívat na bratra. Potěšilo ho, že se mu vede lépe.
„Kiera Tërrová si myslí, že se nás pokouší zabít náš nevlastní bratr, věřil bys tomu?“
„Vážně? Axel? Ten Axel, kterého otec miloval možná víc než nás, své vlastní děti?“
„Všechno to potvrzuje.“
Zavrtěl hlavou. „Jsem asi naivní. Máš pravdu, neviděli jsme se mnoho let, všichni tři jsme se změnili. Ani otec už tu není, aby mu ukazoval, jak ho má rád.“
Cestou zpátky se zastavili v parku. „Chci slyšet všechno,“ pravil odhodlaně Alexandr. Marion mu neochotně vše pověděla, o svém choti, o lásce Ama Löra i o jejích plánech s ním. Vynechala samozřejmě jeho vraždu. Pak se mu svěřila se svou bezradností.
Alexandr se na ni díval a usmíval se. Když skončila, vzal ji za paže a přitáhl ji k sobě. Zabořil obličej do rezavých kadeří a políbil je. „Nikdy jsi nebyla s Amem,“ řekl tiše. „Přijel jsem z Francie dřív a tvým milencem jsem byl já. Můj bratr v Paříži předstíral, že je mnou, aby se o nás nedozvěděla má manželka. Dítě nečekáš se svým chotěm, ale se mnou.“
Zadívala se na něj. „To pro mě uděláš?“
„Moje Marion…“ Přivinul ji k sobě a opřel bradu o její hlavu. „Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě uviděl. Zabiju pro tebe, umřu pro tebe, budu pro tebe lhát, udělám pro tebe cokoliv.“
Poprvé od chvíle, co ji znal, se od srdce usmála. Lehce ho políbila. Alexandr se usmál. Jak málo stačilo udělat, aby se jí zmocnil. Jak málo udělal a jak moc za to získal. Nelhal jí, opravdu ji miloval. Nebo mu to aspoň v té chvíli tak připadalo. Jak sám řekl, člověk chce, co nemá, a jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem jiném. Marion byla krásnější než všechny holky z Paříže a okolí. V duchu si umínil, že nedopustí, aby ho ještě někdy očarovala jiná.
Jeho lásce k princezně velice pomohlo, když pozdě odpoledne přijel posel z Francie. Alexandrova choť podlehla jakési nemoci. Muž se snažil tvářit skormouceně, ovšem tutéž noc navštívil Marion v její ložnici.
Ano, Alexandr d’Agoulle byl po svém otci. A možná víc než jeho bratr. Marion miloval a ona se jeho lásce nebránila.