O srdci ze zlata / 13. Pachatel II.

Zlostně si oblékal košili. Ten parchant, myslel si, jen proto, že má královo požehnání vyšetřovat, si hned myslí, že může lidi svlékat! Uspokojovala ho jen vidina peněz, jež do týdne obdrží.
Byl vzteky bez sebe taky proto, že mu král nakonec nedovolil učit Marion. Do háje! Byla by to skvělá příležitost ji pozorovat, potvrzovat si domněnku a vnímat, jak ji jeho dopis rozrušil.
Samozřejmě nepředpokládal, že by mu skutečně princezna zaplatila, ale aspoň ji vylekal. To mu stačilo. A kdyby náhodou přeci jen zaplatila, neuškodí mu to. Zasloužila si potrestat, byla to z kapitánova pohledu mrcha, jak rychle se po manželově smrti dala dohromady s Lörem. A teď se kolem ní motal ten Kieřin host Alexandr! Alexandr, který měl zemřít!
Pak ho napadlo, že by Alexandrovi mohl ublížit i jinak. Mohl by klidně zabít Marion. Pousmál se. Ne, zabít ne, zničit ji. To je ono, nejprve Alexandra oslabí skrze ji a pak ho dorazí. Každopádně si právě potvrdil, že mladý šlechtic opravdu prahne po trůnu, dokonce svedl královu dceru, aby si cestu k moci usnadnil!
Vymyslet plán mu trvalo chvíli, jeho uskutečňování ovšem už tak snadné nebylo. Druhý den znova vyrazil do města a navštívil apatyku, tam koupil směs, která pro jeho záměry představovala perfektní prostředek otravy. Pokud se mýlí, princezně se nic nestane. Pokud ale má pravdu, zažije dívka peklo.
Po návratu se postavil ke stěně u schodiště tak, aby ho případný příchozí nahoru neviděl, a trpělivě vyčkával. V mládí měl trpělivosti nedostatek, ale během let se vycvičil.
Uvažoval, jak se potom zbaví Alexandra. A také, zda jeho komplic bude chtít pokračovat a pomůže mu s Pierre-Louisem, nebo jestli v tom bude sám. Teď by však nebylo těžké je dostat. Oba byli v hlavním městě a mladší z nich byl nyní neuvěřitelně snadnou obětí. Navzdory výhružkám svého komplice se nezalekl, avšak jeho druh podle všeho strach dostal. Přitom by byl v mnohem větším nebezpečí on než pan hrabě.
Ale jak se Alexandra konečně zbavit??! Nemohl na to přijít. Přímý útok nezabral a tady na zámku by ho těžko přepadl, takže zbýval úskok jako u Marion. Neměl rád jedy a tak, raději by zabil mečem v boji, ale kde se tady pustit do šarvátky? Leda v cvičném suboji, ale Alexandr není hlupák a určitě s ním chtít trénovat nebude. Kromě toho už se na něj jednou vrhl s mečem, a jak to dopadlo? Sám byl zraněn.
U Alexandra si sice jistý nebyl, ale u Marion… Když ji zahlédl v rouše Evině, ubezpečilo ho to v jeho domněnce. Věřil, že jí bylinky, jež nakoupil, opravdu ublíží. Pokud prodejce nelhal, protože on sám se v tom přeci nemohl vyznat! Byl muž a ke všemu voják! Pokud ho někdy zajímaly bylinky, byly to ty, jež uzdravovaly rány.
Znova si vybavil, jak princeznu viděl. Byla hezká, ale on nebyl na rozdíl od Ama Löra takový idiot, aby se do ní zamiloval. Přemýšlel, proč jí on podlehl. Byl o mnoho let starší a ona sotva vyrostla z dětských sřevíců. Jeho smůla, že se dal svést. Kdyby ji nemiloval, možná by se ze Stockholmu nevracel a on by si ho nemohl splést s Alexandrem.
Byl si jist, že mu jsou hraběnka Tërrová se svým pomocníkem na stopě, a tak musel jednat rychle, jestli chtěl Alexe zabít. Nejdřív ho chtěl ale varovat, tak jako varoval Marion. Dát mu najevo, že tu není v bezpečí, jak si bezpochyby myslí, když se tu nosí jako páv. A když se mu nepodaří ho zlikvidovat tímto způsobem, postará se o to jinak. Namluví králi, že ho chce Alexandr zavraždit. Dokonalý plán. Svede na něj i ubohou Marion a král už ho dá zabít za něj.
Minul ho sluha, který nesl princezně pití. Konvici s čajem. Výborně, pomyslel si on, v tom se bylinky ztratí. Vydal se za ním.
„Dovolíte, jdu za ní, donesu jí to.“
Sloužící pokrčil rameny a podnos mu předal. Jakmile zmizel, odložil jej on na okno a přidal do čaje vlastní přísadu. Teprve pak zaklepal a vešel do komnaty.
„Už zase vy?!“ vybuchla ona.
„Jen vám nesu čaj,“ řekl.
„Proč mi ho nenese sluha, ale kapitán gardy?!“
„Víte…“ Poškrábal se na hlavě. „No, ten sluha, který vám to nesl, vypadal nemocně, nechtěl jsem, abyste… od něj něco chytla.“ Nalil čaj do šálku. „Už vás otravovat nebudu. Příjemné odpoledne,“ zazubil se. Sledoval s maximálním uspokojením, jak si nicnetušící přikládá šálek ke rtům a pije. Pak komnatu raději opravdu opustil.