O srdci ze zlata / 14. Kiera III. + Epilog

8. srpna 1727

 

Kieře se nechtělo vstávat. Ani po poledni nezatoužila opustit teplou postel a byla by asi zůstala v komnatě celý den, kdyby za ní nepřiběhl sluha s tím, že má okamžitě přijít ke komnatě princezny.

„Co se stalo?“ podivila se, když stanula na chodbě přede dveřmi a setkala se tu s Ethanem i Alexandrem a také princezninou služebnou.

„Nevíme,“ odpověděl šeptem Ethan. „Alexandr ji našel. Byla bez sebe a…“ Nedořekl. Otevřely se dveře, vyhlédl lékař a téměř nepatrně zavrtěl hlavou. Pak cosi pošeptal služebné, ta to řekla Alexandrovi, ten Ethanovi. Konečně se zpráva dostala k hraběnce.

„Marion potratila.“

„V žádném případě se to nesmí dostat ke králi,“ zamumlala ona.

„Samozřejmě. Z našich úst se nedozví nic.“

„Ano, to vím, ale nejsem si jistá, zda jsou na tom stejně ústa té služky a doktora!“ zasyčela.

„Postarám se o to,“ ujistil ji Ethan Örmstein. „Předpokládám, že by se o tom nemusel doslechnout ani pan kapitán, že?“ Naklonil se k ní blíž. „Mezi námi, madame, kdo ví, jestli v tom nemá prsty.“

„To zatím nelze prokázat, mohlo to být samovolné.“

„A když říkáte zatím, jak myslíte, že to potom prokážete?“

„Pst!“

Lékař k ní přistoupil. „Chce vás vidět.“

Přikývla. Vstoupila do komnaty. Dívka seděla na posteli, na sobě měla jen zkrvavenou spodničku. Byla popelavě bledá, rukama si objímala ramena a rty se jí chvěly. Kiera k ní přistoupila.

„Chtěla jste se mnou mluvit?“

Mlčela. Zdvihla k ní oči, pak je zas přivřela a rukou sevřela ramínko spodničky. „Zabila jsem Ama a Bůh mne potrestal… Vzal mi mé dítě…“ Mluvila prázdně a její tvář byla bez výrazu.

Kiera tiše řekla, aby si odpočinula. Pak přistoupila ke stolu, na němž stála konvice s čajem, a krátce k ní přivoněla. Potěžkala ji v ruce, mohlo v ní být tak třetina jejího objemu nápoje. Pokud ji donesli plnou…

„To nebyl Bůh, to vás mohu ujistit,“ pronesla.

„Jak to myslíte?“

„Kdo vám ten čaj donesl?“ odpověděla otázkou Kiera.

„Kapitán Fössr…“ Z tónu jejího hlasu bylo jasné, že pochopila.

„Někdo vás otrávil.“

 

„Otrávil?“ podivil se Ethan.

„Ano. Někdo jí namíchal jed, který zabil její dítě…“ Kiera na něj pohlédla. „Tvrdila, že to ona zabila monsieur Löra.“

„Snad blouzní!“ rozesmál se on. „Určitě ho neprobodla!“

„To si myslím také. Každopádně musíme zařídit, aby ten… nesmysl nepověděla někomu dalšímu. Taky bych na seznam lidí, jimž je nutné tuto… politováníhodnou událost zatajit, přiřadila i pana Fössra. Podle Marion jí osudný čaj donesl právě on.“

„Proč by to dělal? Co má Marionino dítě společné s Alexandrem a Pierre-Louisem?“

„Alexandr se patrně v princezně zhlédl. Nevím, k čemu mezi nimi došlo, ale pokud chce kapitán ublížit Alexandrovi, přes princeznu vede skvělá cesta.“

„A protože zabít královu dceru by byla šílenost, postaral se aspoň o její dítě,“ doplnil Ethan. „Je neopatrná, měla mít ochutnavače.“

„Tady by ani ochutnavač nebyl nic platný, mon ami.“

„No jo vlastně…“

„Myslím, že tímhle si kapitán podepsal ortel, ne?“ prohlásil Alexandr, když se k nim zničehonic připojil. „To on donesl Marion čaj, navíc je tu sluha, který jej původně nesl. Nejen, že není nemocný, ale velice rád nám i vypoví, jak ho kapitán zastavil.“

„A co chcete udělat s Marioniným přiznáním? Já bych je byla nejraději nikdy nebyla slyšela, ale když už to řekla…“

„Ať princezna drží jazyk za zuby,“ řekl Ethan. „Nepochybuji, že kapitána budou vyslýchat právem útrpným, ještě rád se k tomu dozná, i když to neudělal.“

„Máte pravdu…“

Kiera se zadívala na Alexandra. „Vzpomenete si, jak vypadal ten muž, který vás pozval na Hulé?“

„Myslím, že ano.“

„Výborně, pojďte se mnou.“

Zavedla ho k hraběti de Montefailles. Alexandr potvrdil, že to on je oslovil v přístavu.

„Jak jste přišla na Alberta de Montefailles?“ zeptal se Ethan.

„Od začátku mi nehrálo, že na plese omdlel, když uviděl zraněného Löra. On ho nezranil, to jistě ne, ale strašlivě se polekal, když ho spatřil. Proč? Protože věděl, že ho zranil jeho komplic, věděl, jaký malér z toho bude.“

„Takže půjdeme za králem?“

„Ano. Půjdeme za králem.“

 

V sále, kde se měl konat přede dvěma dny zásnubní bál, se sešli král s královnou, jejich dvě mladší děti, Kiera se svým pomocníkem, Alexandr d’Agulle a také dva obvinění, Axel Am Fössr a Albert de Montefailles.

„Nevím, kdy jste se vy dva domluvili ani proč jste chtěli zabít dva nevinné bratry, ale stalo se to. Rozdělili jste si práci a zatímco Albert se pokusil zavraždit Pierre-Louise, vy, Axeli, jste si dal za cíl zbavit svět Alexandra. Myslel jste, že je na plese, ale byl to pan Lör, koho jste zle zranil a nakonec i zabil. Nepomohla mu ani soška svatého Lazara, kterou jste ukradl…“

„Myslím, že už jste na mě špíny hodila dost,“ skočil jí do řeči on. „Rád bych věděl, jak jste přišla na to, že jsem sošku ukradl. A taky se chci bránit, na dobu vraždy toho Švéda jsem byl v sále!“

„Toho Švéda…“ pronesl Alexandr. „Vždyť ty jsi taky Švéd, Axeli Ame Fössre! Byl jsi jako můj bratr, proč jsi se tak změnil?“

„Alexi,“ napomenula ho Kiera. Pak se obrátila na kapitána. „Jak jste mohl zabít Löra, když jste byl v sále? Jednoduchá odpověď – zraněný se pan Lör pohyboval jsitě pomalu. Měl jste dost času dojít do sálu a začít se bavit s princeznou René.“

„A co s tím mám společného já?“ optal se hrabě de Montefailles.

„Vy nevíte?“ pozvedla obočí ona. „Vy jste se pokusil zabít v Agoulle Pierre-Louise. Shodil jste ho ze skály!“

„Byl to celé jeho nápad!“ ukázal na něj kapitán. „Hrozil mi, že – “

„Ihned přestaňte lhát!“ vykřikla Kiera. A pak vypověděla průběh vyšetřování, dorazil také bratr Joachim, který zopakoval před králem svou výpověď.

Axel Fössr se nehodlal vzdát bez boje. „Vaše Veličenstvo, jako kapitán gardy chránící vaši bezpečnost musím upozornit na zradu – “

Neměl šanci použít Alexandra a jeho původ proti hraběnce Tërrové. Král jeho slova okamžitě utnul: „Ujišťujeme je, monsieur Fössr, že již kapitánem nejsou. O ochránce jako oni vskutku nestojíme. S okamžitou platností je zbavujeme jejich hodnosti a také práva pobytu, obojího nařízeného naším předchůdcem, Richardem VI., a sami jim nařizujeme, aby neprodleně odcestovali do Švédska. Tam se o ně postarají.“

Bývalý kapitán padl na obě kolena, zlíbal prsten na králově ruce a vykřikl: „Do Švédska ne, prosím vás, ne!! NE!!!!“

Ale Damon I. se ani nepohnul. „Alberte de Montefailles, je viníme z pokusu o zabití Pierra-Louise d’Agoulle. Budou zatčeni a souzeni podle práva. Budeme k vám nicméně laskavi a nebudeme trvat na právu útrpném.“ Zavolal stráže a pak se obrátil k druhému pachateli. „Axeli Ame Fössre, jsou zatčeni za zabití Ama Ingmara Löra, pokus o zabití Alexandra d’Agoulle a Ethana Örmsteina.“

„Nevěděl jsem, že je to on!“ bránil se muž. „Chránil jsem vaši vládu, měl byste mi děkovat!“

„Jistě.“ Král se sarkasticky ušklíbnul. „Mnohokrát jim děkujeme, že zabili významného Švéda a ohrozili naši zemi, děkujeme, že se pokusili zabít i našeho věrného služebníka, pana Örmsteina, a ze všeho nejvíc vám děkujeme za ten pokus o vraždu naší vlastní dcery, opravdu jsme vám vděční!“

Ethan se podíval na Kieru. „A kdo byl ten keř se zlatými střevíci, který jste viděla tehdy v zahradě?“

Kiera ukázala očima na nohy hraběte de Montefailles.

 

Večer navštívila Fössra ve vězení. „Měl byste se stydět, pane. Plukovník by se za vás styděl. On vás měl hrozně rád, a vy jste ho tímto zradil.“

„Plukovník byl idiot a samaritán,“ odpověděl on.

„Jak se opovažujete takto o něm mluvit?!“

„Jak? Ach, to je zcela prosté. Jako mladý jsem ho možná obdivoval, ale vyrostl jsem z něj.“

Kiera se zamračila. „Bez něj byste byl dávno mrtvý, Axeli, popravili by vás za dezerci, mučili by vás, aby o Švédech získali informace. Plukovník nad vámi držel ochrannou ruku od prvního dne. To on vám zařídil, že jste byl kapitánem, vděčíte mu za všechno, čeho jste kdy dosáhl! Tohle je váš vděk? Že chcete zabít jeho syny?“

Založil si ruce na prsou. „Chránil jsem monarchii a současného krále, v tom jsem nelhal. Plukovník ať jde do háje, je mrtvý už patnáct let. Umřel, když domlouval sňatek svých synů s Francouzkami. Co dojednal mně?! Oni mají krásné manželky, a já? Pitomýho kapitána!“

„Máte víc než to. Svobodu. Dal vám to, co sám nikdy neměl. Mohl jste si vzít kohokoli. A monarchii a krále lze chránit i jinými způsoby, zejména jinými než otravou panovníkovy dcery. Jestli vás to potěší, Marion na tom není nejlépe.“

„Marion je mi ukradená.“

Kiera se beze slova otočila a odešla. Jak jen se mohou lidé tak strašlivě změnit? Axela znala jako hodného chlapce, ale z jeho nynější řeči se jí dělalo zle.

 

Epilog

 

20. srpna 1727

 

„Dal jste mne zavolat?“ Kiera Tërrová vstoupila do královy pracovny.

„Vědí, jak před dvěma týdny bylo to slavné rozloučení s Amem Lörem, kdy byla jeho rakev nesena špalírem vojáků a přenesena na loď? Jak na tu loď nastoupil jejich pomocník se spoutaným Axelem Fössrem?“

„Ano?“

„Tak ta loď se potopila.“

Kiera zalapala po dechu.

„Nikdo nepřežil. Mrzí nás to. A asi by měli vědět ještě něco…“

„Ano?“

Sklopil oči. „Marion dnes v noci zemřela. Patrně podlehla… té otravě. Velmi nás mrzí, že Fössr do Švédska nedorazili. Trpěli by tam, a nic jiného si nezasloužili!“

„Byl by z nich dobrý pár. Z Marion a pana Löra. Byla chytrá, věděla, že byste jí nebránil si ho vzít, vždyť by to posílilo mír se Švédskem…“

„Švédy naštěstí nerozhněvalo, že se k nim ani tělo pana Löra, ani jeho vrah nedostali. Dokonce navrhli, aby si bratr pana Löra vzal jejich dceru Philippu.“

„Bude mi ctí.“

„Mají nějaké zprávy o panu Alexandrovi?“

„Vrátil se i se svým bratrem a sestrou do Francie. Pročpak?“

„Byli bychom poctěni, kdyby se krev našeho a jejich rodu promíchala. Charles by si mohl vzít Jeanne-Françoise. Jeho bývalá snoubenka sňatek odřekla poté, co byly zásnuby zrušeny kvůli smrti Löra.“

„Myslím, že se můj syn Lucius projede do Francie…“