(Revoluční rok) 1863 / Konec světa / 27

Příštího dne za svítání se opět vydáváme na cestu k zámku. Ethan je odhodlaný pomstít svou sestřenici a kráčí po mém boku s rukama zaťatýma v pěst. Z druhé strany vedle mě jde kapitán Rosk.
Tentokrát nám nečiní potíže dostat se ke královskému sídlu. Barikády byly odstraněny a ani žádný voják nám nebrání projít, takže na zámku na nás bude nepochybně čekat peklo.
Dívám se na své společníky. Přál bych si, aby se po mé smrti postarali o mou rodinu, o mou Lavion i dítě, ale vím, že by bylo naivní je o to žádat, neboť vzhledem k tomu, že jsou tu dnes se mnou, prakticky neexistuje naděje, že se odsud dostanou.
Myslím na každého, koho má revoluce zničila. Heloisu, matku mého Murata, kterou jsem miloval. Christiana, mého nejlepšího přítele, který mě svými nemístnými vtipy jen málokdy rozesmál. Claru, mou někdejší múzu, dceru plukovníka gardy, jenž bojoval u Waterloo, i jejího otce. Ty všechny jsem měl rád. A všechny jsem je – byť nepřímo – zahubil. I mně revoluce připravila o mnoho věcí, v neposlední řadě o ucho, prsty a zejména nohu. Ale nic z toho není žádná tragédie v porovnání s tím, jaké utrpení způsobila vzpoura mé Lavion. Neexistuje horší osud než přežít vlastní dítě. Za tohle všechno můžu já. Já jsem způsobil revoluci, bez ohledu na to, co říkají ostatní, jsem za všechny její ohavné aspekty zodpovědný já, já a nikdo jiný!
V takovýchto myšlenkách dospívám zámku a začíná útok. Trvá nám asi deset minut prolomit obranu brány a proniknout na nádvoří. Tam na nás čeká armáda. Tisíce vojáků se na nás vrhají a já poznávám, že nemáme šanci.
To by u nás ale nesměl být Ethan. Gardisté ho pořád považují za jednoho se svých a on krátkým proslovem zlanaří několik desítek vijáků, aby se k revoluci přidali.
„Běžte do zámku,“ říká Orfeus, „my to tu zvládneme!“
„Bez Ethana nejdu!“ vykřikuji.
„Tak pojď se mnou,“ zubí se na mě on a svírá mou ruku. Na zámecké chodbě se mne ptá: „Zabijeme krále?“
„Ano,“ pronesu. „Skoncujeme s tím.“
Mám špatný pocit, že jsme ostatní nechali na nádvoří, ale vrátit už se nelze. Loučíme se a Ethan se hrne prozkoumávat horní patro, zatímco já utíkám po přízemí. A to je naposledy, kdy svého přítele vidím. Naposledy se k sobě tiskneme a vroucně se líbáme. Nejraději bych ho nikdy nepustil, ale on se vymaňuje z mého objetí a vybíhá ke schodům.
„Když vše dobře dopadne, sejdeme se v zahradě,“ volá za mnou ještě a já přikyvuji.
Nato se ujímám svého úkolu. Procházím přepychově zařízené pokoje a ostražitě se rozhlížím kolem. Oknem vidím na nádvoří. Halí jej clona z dýmovnic. Snad se z toho dostaneme všichni v pořádku.
Vcházím do jakéhosi salonku, když vtom se na mě vrhá jakýsi muž. Ihned mám v ruce pistoli a dvěma výstřely se protivníka zbavuji. Na zdi se rozprsknou krvavé stříkance. Kradu se dál a zmocňuje se mne neblahý pocit, že všechno jde až příliš hladce.
Najednou vejdu do dalšího menšího prostoru a naproti mně se otvírají dveře do lázně. Na kraji antického bazénku sedí jakási dívka v rouše Evině zády ke mně. Dívám se na ni, připomíná mi Claru. Má rezavé vlasy, které jí nyní mokré a slepené spadají na záda jako lesklá rudá záclona. Pleť má hedvábně bílou, bez jediného poškození, jediné nedokonalosti. Vedle ní si připadám ještě špinavější, než ve skutečnosti jsem.
Hledím na to mokré stvoření a nechápu, jak tu může být. Jak se tu může jen tak bezstarostně koupat, zatímco útočíme? Mám sto chutí jí šípem prostřelit to její krásné bílé tělo! Jenže k tomu nemám příležitost. Zezadu o mě kdosi přeráží šavli, když mě plochou stranou čepele uhodí do hlavy. Padám na podlahu a rukama se snažím zabránit dopadu na obličej. Tlak, který zapůsobí na mé předloktí, když se dotýká země, stačí na to, aby uvolnil otrávený hrot z chrániče. Čepel proráží kůži náramku i tu moji. Jed začíná účinkovat okamžitě. Z hrdla mi vyrazí ostrý výkřik. Definitivně klesám na naleštěnou podlahu a v očích mě pálí slzy. Jed dokonale působí na mé svaly, které se zatnou v křeči. Nedokážu prchat. Vím, že je konec. Poslední, co si pamatuji, je, že mne voják uhodí znova do hlavy.

Procitám v šeré místnosti. Zranění na ruce mě pálí, ale dočasné účinky jedu odezněly. Prima, pomyslím si, aspoň můžu zjistit, kam mě to strčili. Zkouším se postavit, ale je to marné, neboť mi sebrali protézu. Vedle sebe uslyším nějaký hlas:
„Je vzhůru, co s ním?“
„Začneme,“ odpovídá kdosi další. Něčí ruce mne uchopí v podpaží a vlečou k něčemu na zemi, co nedokážu identifikovat. Co to je, mi dochází vzápětí, když mi obličej přistává v ledově studené vodě.
Začíná výslech. Zprvu samozřejmě zapírám, ale dlouho mi to nevydrží. Drží mě pod hladinou, dokud mi málem neprasknou plíce, a pořád dokola se ptají. Ledová voda mě rychle nutí ke zpovědi. Pokaždé si říkám: Ať přestanou, ať už to skončí!! A oni neskončí. Mají v hrsti vůdce revoluce a myslí si, kdo ví jaké informace musím se svým postem mít. Chtějí je ode mne všechny získat a já si ze zoufalství vymýšlím jména v naději, že nenajdou někoho, kdo se tak opravdu jmenuje. Z údajně statečného vůdce revoluce se měním zpátky na obyčejného chlapce. Křičím, pláču a nadávám, dokud mi neselže hlas. Vybavují se mi slova, jež mi před měsíci řekl André Aulton: Něco bys měl vědět, Árno – příběhy o lidech, kteří nepodlehli tortuře, kteří zapírali až do smrti, jsou báchorky, výmysly lidí, kteří sami torturu nikdy nezažili. V rukou mučitelů ale pochopíš, že neexistuje cesta zpátky. Jakmile jednou začnou, neustanou, dokud jim neřekneš, co víš.
Hází mě do kobky, ani si ji neprohlížím, jen se schoulím do polohy plodu v matčině lůně a modlím se, abych zemřel. Přál bych si vidět Ethana. Obejmout ho, zabořit prsty do jeho vlasů… taky se mi stýská po Lavion. Na jednu stranu jsem rád, že tu není, z mého nového vztahu s Ethanem by bezpochyby nadšená nebyla, ale chybí mi.
Ledová voda nezpůsobila jen to, že jsem vyklopil vše, co jsem o revoluci věděl. Taky jsem nachlazený, teče mi z očí i nosu a vsadil bych se, že mám horečku. O to se ovšem nikdo nestará. Přehrnuji přes sebe slámu a snažím se udržet si zbytečky tepla, které mi zbývají. Zima je nakonec na vězení možná to nejhorší. Trčím tady dva dny, než mě odvedou k druhému výslechu. Opakuji svou výpověď slovo od slova. Když něco říkáte, zatímco vás topí, nezapomenete to.
Dokonale ztrácím pojem o čase. Občas mi gardisté dají něco k jídlu, většinou věci, které by žádný normální člověk nikdy nevzal do úst, chleba, ze kterého musíte nehty seškrabovat vrstvu plísně, a tak. Hlad mi ale zatemňuje mysl. Nežiju dnem a nocí, pouze hrůznými intervaly bdění zasazenými do bezesného lehkého spánku. Mé předchozí pobyty ve vězení – zejména ten první, kdy jsem se seznámil s Christianem – mi nyní připadají jako nějaká rekreace.
Jednoho dne, kdy mi připadá, že musím dlít v žaláři nejmíň několik let, mne vyzvednou dva vojáci. Nemohu chodit, když mi odebrali protézu, a tak mne zase vlečou jako raněné zvíře. Venku je ponuré kalné ráno, stejně bezútěšné, jako osud, který mne čeká. Nemám sílu se bránit. Na nádvoří vidím davy lidí, takové shromáždění, jaké jsem neviděl nikdy předtím. Přede mnou vedou dva jiní vojáci Roska a zahlédnu, že ke gilotině právě přivazují Orfea. Po Ethanovi není nikde ani stopy, ale možná ho už popravili.
Rosk se ohlíží. „Ethan?“ šeptám slabě. Lehce zavrtí hlavou. Ach Bože, zaúpím v duchu, co s ním jen provedli?! Mám na krále čím dál větší vztek a rozhoduji se to dát najevo Tak jako starý Quö, i já na cestě vstříc smrti začínám notovat revoluční píseň.

„Přátelé, spojme své síly,
Zachraňme zbytky své víry,
Čistého vína nalijme číš,
Do vzduchu zvedněme Kristův kříž.

Ukažme králi sílu svou,
A ať teď on sám se uráčí
Usoudit, zda za vládu svou
Gardu v boj poslat postačí.

Nepostačí dozajista,
Ve městě už není místa,
Pro gardu a pro krále,
Pročež má teď na mále.

Sbohem dejme monarchii,
Teď vládnout bude lid,
Za svobodu v trpkém boji
Má právo převrat učinit.

Moc velkou máme v rukou svých,
Větší než král kdy může mít,
Když proti němu ji použijeme,
Snáze se zítřka dožijeme.

Daní už bylo víc než dost,
Prostý člověk hlodá kost
A král se přecpává k prasknutí.
Dost bylo jeho vládnutí!!“

Když zpívám poslední verše, přivlečou mne ke gilotině. Sklápějí desku a krk mi znehybňují náležitě vytvarovaným kusem dřeva. Zhluboka dýchám a snažím se zachovat ledový klid. Nedovolím jim, aby viděli mou slabost. Zatínám zuby. Slyším, jak lidé volají mé jméno. „Árno! Árno!“ skandují. Jsou ale příliš daleko, než aby mne mohli zachránit, třebaže se o to nepochybně snaží. Nic však nezmohou, mezi mnou a nimi je tlustá vrstva gardistů. Nikdy se nemohou stačit probojovat včas.
Navenek si zachovávám masku klidu, ale uvnitř začínám panikařit. Ať už to skoncují, proč to natahují?!! Odpověď mi dochází zanedlouho. Protože jsem vůdce. Chtějí si vychutnat svůj triumf.
Cítím, že už nedokážu zadržet své emoce. Píseň mi nestačila, a tak znenadání hlasitě vykřikuji: „Ať žije republika!!!“ ačkoliv mne jen stěží můžou slyšet. Pak uvolňují čepel.
Gilotina. Překvapivě milosrdný nástroj popravy. Opouštím tento svět tiše a bezbolestně. Vlastně to jen mírně štípne.

Árno Öörr byl popraven ráno prvního listopadu roku 1863.
Revoluce byla krvavě potlačena.