Detektivka II.

Nádraží hlavního města bylo rozlehlé a jako vždycky narvané k prasknutí. Když muž v mikině s heslem NOTHING’S IMPOSSIBLE vystoupil z vlaku, byl nucen prodírat se tucty lidí. Proniknout na druhý konec a dostat se do podchodu mu činilo nemalé obtíže. Zaklel. Proč to všechno vůbec dělal?! Uběhla už spousta let, nemůže na to jen tak zapomenout? Ne, nemůže! Musí to skoncovat! Všechno se v něm pere… Hlavně si vyčítal, že na tenhle výlet vůbec jel. Nepochyboval, že se obě kamarádky vydají do Ykkhó, stejně by je tu potkal, ale byl na Amy zvědavý. Naposledy ji viděl před mnoha lety.

Věděl, že je nebezpečné setkávat se s kýmkoli ze své utajované minulosti, ale nemohl si pomoct. George by mohl jednu nebo druhou Skotku potkat, dát se s ní do řeči a něco by prozradily. To nemohl připustit. Dával na něj pozor, ale George začal mít v poslední době zvláštní a nebezpečné narážky a on se bál odhalení. Oficiálně pracoval jako uklízeč, ale protože nezačínal pracovat dříve než po deváté, měl čas ho sledovat.

Vyšel na ulici a opřel se o zeď blízkého panelového domu. Jakmile kolem prošly obě ženy, vydal se za nimi.

„Už se těším, až mi zítra ukážeš město!“ vykládala právě Amy. „Ale taky se těším do horké vany a postele. Jsem docela unavená.“

„Kde jsi vlastně ubytovaná?“ zeptala se Casey.

„Mám zaplacený pokoj v hotelu v centru města.“

„Tak jo, zítra po poledni tě vyzvednu.“

Spokojeně se usmál. Vylovil z kapsy kalhot mobilní telefon a vytočil číslo. Záhy mu do ucha promluvil známý hlas: „Ano, Eve?“

Tvář mu opět projasnil úsměv. „Ahoj, zlato, napadlo mě, když máme to výročí, že bychom mohli udělat něco… bláznivýho. Co kdybys za mnou přijel do centra? Zaplatím hotel, bude romantická večeře a na víkend se můžeme jet podívat někam pryč, třeba do Taale, co ty na to?“

„Eve, je to hrozně narychlo…“

„No tak! Prosím, už jsem se ptal na nejlepší pokoj a je volný!“

„Asi máš pravdu, že občas neuškodí udělat šílenost,“ zamumlal po dlouhé odmlce hlas v mobilu. „Ale víš, že pátky mám dlouhý, takže přijedu pozdě.“

„Zkusím se v restauraci domluvit na pozdní jídlo.“

Hlas se zasmál. „Seš skvělej chlap, Eve. Trochu trhlej, ale skvělej. Dorazím kolem osmý.“

Mrkl na hodinky. Bylo sedm. „Tak to nebude zas tak pozdě.“ Snažil se, aby zněl nadšeně. Pravda byla, že osm hodin bylo až příliš brzy. Zbývala mu jediná hodina. Rychle hovor ukončil, a protože mu mezitím ženy zmizely z dohledu, dal se do běhu, aby je dostihl a také aby se zahřál. Věděl, že musí Amy zneškodnit. Zatím se držela zpátky, on však tušil, že je jen otázkou času, kdy vyklopí Casey pravdu. A Casey nechtěl ublížit… Měl ji doopravdy rád, s Amy chodil jen z nudy. Nyní by ho však mohla nepříjemně ohrozit, pokud by se nesvěřila kamarádce, mohla jít rovnou na policii, a to nesměl připustit! Musel se jí zbavit. Chytře, nepříliš riskantně a především za velmi krátkou dobu. Za jednu hodinu.

Sledoval Britky před vínově červenou budovu hotelu Le Bleu. „Je to vtipné, hotel, který se jmenuje Modř, je červený!“ smála se Amy O’Donnellová. „Vypadá to, že aspoň barvy si ještě pamatuju, jinak jsem ale francouzštinu myslím úplně zapomněla!“

„To je jazyk, ten nezapomeneš nikdy,“ nesouhlasila Casey.

„Víš, je fajn, že jsi doma. Můžeme courat po městě celý den a nemusím čekat, až skončíš v práci,“ změnila téma Amy.

„Jo… A co ty? Máš dovolenou?“

„Celý příští týden! Který strávím tady se svou milou kamarádkou!“

Rozloučily se, Amy vešla do hotelu a Casey uchopila do ruky bílý dotykový mobilní telefon, nejspíš aby si zavolala taxi. On šel také do budovy. Stěny uvnitř pokrývala – podle jeho názoru – odporná bledě žlutá barva a mnoho fotografií zakladatele Pierra Fagetta a nynějšího majitele, jeho vnuka Françoise Fagetta, kterému už ovšem také táhlo na sedmdesát. Pořád to však nesporně byl energický muž plný života, i když měl obličej samou vrásku a vlasy bílé jako padlý sníh. V rodině Fagettů nicméně vládl výskyt vzácného onemocnění a jak děda, tak vnuk vypadali jaksi jinak a měli jedno oko hnědé, druhé modré.

Amy právě nastupovala do výtahu. Ještě stačil zahlédnout, který knoflík mačká. Nedoháněl ji, nechal ji jet, před ním se stejně neschová. Pečlivě si v klidu vybral jinou kabinu, a protože se dveře odmítaly zavřít, nakvašeně už potřetí uhodil do šedivého tlačítka s šedivým číslem 3, tonoucího v moři stříbřitě šedé čtyř stísněných stěn. V zrcadle překontroloval svůj vzhled. Zaznamenal, že mu vlasy rozcuchal vítr, a tak je trochu uhladil dlaní. To už výtah zastavil a dveře se – tentokrát bez protestů – otevřely právě včas, aby stačil zahlédnout Amyinu patu v temně žluté ponožce mizet ve dveřích, ve třetích dveřích po levé straně chodby zatáčející doprava, na nichž se mdlé bílé světlo žárovek odráželo v čísle 305.

Vrátil se do přízemí a zaplatil kreditní kartou vlastní pokoj, ve druhém patře a s výhledem na centrum města, kostel, park, střední školu a za nimi se pnoucí kdesi v mlžných dálkách vysoké hory severu země. Pak se vrátil k Amyinu pokoji a s uspokojením zaznamenal, že dveře jsou pootevřené. Nahlédl za roh chodby, Amy si byla cosi koupit do automatu. Vklouzl k ní do pokoje, v koupelně se plnila vana horkou vodou, ze které voněla koupací sůl a pěna. Na manželské posteli byla odložená kabelka s krátkými uchy potaženými kůží, u kraje lůžka stál kufr na kolečkách. Více si pokoj nestihl prohlédnout, protože uslyšel kroky blížící se k pokoji. Rychle zauvažoval, kam se schovat, ale protože ho tlačil čas, nevymyslel lepší úkryt než starou dobrou skříň. Doufal, že Amy prve zmizí v připravované lázni, než se pustí do vybalování.

To přání se mu splnilo. Po pár minutách uslyšel šustění sundávaného šatstva a šplouchnutí vody. Pořád do vany přitékala další a její zvuk mohl zastínit jeho případný útěk. On se sem ale nepřišel jen podívat. A když se tak slepě pozoroval tmu skříně a poslouchal zvuk vody, přišla mu na mysl náhlá idea. Co možná nejtišeji se vykradl ze skříně. Na podlaze ležela hromádka oblečení tak, jak je ze sebe Amy na místě shodila. Přidal k ní svou vlastní a po špičkách zamířil do koupelny. Amy právě zastavovala vodu. Když se zase položila, uviděla ho. Pohlédla přímo na něj a chtěla vykřiknout, viděl jí to na očích. V tu chvíli ji uchopil za ramena a zatlačil pod hladinu. Bylo to dílo okamžiku. Bránila se, máchala kolem sebe končetinami, ale on si vlezl k ní, klekl jí na ruce, aby ho nemohla poškrábat, položil jí ruce na krk a zatlačil jí hlavu ke dnu vany. Brzy se bránit přestala, ačkoliv na něj hleděla vyděšenýma očima s roztaženými zorničkami.

Opět z vany vylezl, otřel se do jejího hebkého ručníčku a pak vytáhl a usušil také ji. Pořád na něj civěla, a tak jí zatlačil oči. Vzal fén a zbavil vlhkosti její krásné měděné vlasy. Oblékl ji, velmi opatrně, do toho, v čem byla. Jemné kalhotky a podprsenka s vycpávkami tělové barvy, bílý nátělník a žluté tričko poseté červenými a oranžovými stříkanci, žluté ponožky, černou koženou bundu, rifle a žlutý šál. Obul jí boty a položil ji na postel. Pak vypustil vanu, všechno usušil a ručník, kterým ji i sebe otíral, schoval do její kabelky. Předtím jím ovšem neopomněl otřít skříň, v níž se skrýval, zvenku i zevnitř. Poté, co vše uklidil, hotovil se pokoj opustit, když vtom pootevřeným oknem zaslechl smích. Večerním šerem se do budovy vracely dva páry, nejspíš velice zamilované, protože ženy byly svými protějšky neseny v náručí a chichotaly se.

To mu vnuklo nápad. Uchopil Amy do náruče, vzal její kabelku do ruky, opřel si její obličej o prsa a opustil místo činu. Na recepci se setkal s oněmi čtyřmi lidmi, které slyšel z pokoje. „Ach, miláčku,“ promluvil jako by k Amy, „nevrátíme se ještě na pokoj a nenecháme tu restauraci na jindy?“ Pak se zasmál a vytancoval z hotelu. Padající noc a liduprázdné ulice mu hrály do karet.

 

Právě se vrátil do vlastního pokoje, když mu zazvonil mobil. „Ano?“ přijal hovor.

„Hotel Le Bleu?“

„Ano. Druhé patro, pokoj 212.“

„Dobře. Jsem tam za deset minut.“

Postavil se ke dveřím a čekal. Jakmile uslyšel zaklepání otevřel tak prudce, až příchozí nadskočil, a objal ho. „Ahoj, Georgi!“ vykřikl. „Nepůjdeme rovnou do té restaurace?“

„Tak jo.“ George Mur byl sice manželovým chováním trošinku zaražen, ale i jemu se představa takovéto oslavy výročí zamlouvala. Tedy až na jednu drobnost – žádné výročí neměli. Vzali se druhého července, teď bylo šestého září. I jeho choť to musel bezpochyby vědět.

„Eve? Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

„Jistě,“ pokrčil rameny. „Jen jsem si říkal, že trocha romantiky může být i mimo výročí a jiný příležitosti. Za tu drobnou lež se omlouvám, ale copak bys jinak přijel?“

George se usmál. „Máš pravdu. Ve všem. Tak pojďme a najezme se, protože já už se těším, co bude potom.“

Úsměv mu oplatil. Uchopil ho za ruku a zamířili k výtahu.