Detektivka III.

[7. září 2016, 6:08]

 

Ssöford zastavil, aby nenajel do auta před sebou. Prsty poklepával na řídítka. Bylo sedmého září a on se dnes stejně jako každý den do práce těšil. Bylo to zaměstnání, které ho bavilo, a co víc, měl možnost napomáhat spravedlnosti. Byly dny, kdy by nejraději pracoval jako někdo jiný, ale zejména po takových si večer uvědomoval, že to, kým je, miluje. Tedy on sám to formuloval takto: „Svou práci miluju. Jen občas nastanou dny, kdy ji miluju méně.“

Konečně na semaforu přeskočilo světlo dolů a rozzářilo se zelenou barvou naděje. Ssöford zahnul doleva a po asi třiceti metrech zastavil znovu, tentokrát na mnohem delší dobu. Vytáhl z brašny kartičku, prošel vrátnicí a přejel jí přes senzor u prosklených dveří, který mu se spokojeným zapípáním dovolil projít. Policejní stanice ho uvítala prostornou halou, kterou si nikdy příliš neprohlížel. Namířil si to k výtahu. Právě nastoupil, když se k němu rozběhl plavovlasý muž. „Ssöforde!!“ vykřikl a on na poslední chvíli zadržel ruku a nestiskl tlačítko. Muž vklouzl za ním, obě ruce zaplněné kelímky s horkým presem. Loktem uhodil do knoflíku s číslem 2, než stihl Ssöford zareagovat.

„Díky, Ssöforde. Jistě, kapitáne, nemáte zač,“ procedil. Jeho společník však mlčel. Vystoupil z výtahu beze slova, byl to velice povýšený muž. SsÖford za ním křikl: „Bon jour!“ a pak konečně sjel výtahem do podzemního patra, kde pracoval.

Plavovlasý muž zamířil do své kanceláře, když se otevřely dveře po levé straně a vyhlédl jeho nadřízený. „Trou, ke mně!“ Poslechl a dveře se štítkem „Plk. Ch. Përris“ za sebou zase zavřel. Velitel okrsku se usadil v polstrovaném křesle, sebral mu jeden kelímek kávy a postavil si ji na stůl.

„To bylo pro Erse… pane…“ podotkl kapitán.

„Myslel jsem, že vy kafe z automatu nepijete.“

„Rozbil se nám kávovar.“

„Teď máte jinou starost než kávovar. Oznámili vraždu, roh Öörrovy a Etüovy.“

„Tam je autobusová zastávka,“ zamumlal Trou.

„Správně. Přijel tam autobus, řidič linky 15 si všiml ženy ležící na lavičce. Chtěl odjet, ale jeden z cestujících řekl, že se jí zeptá, jestli bude nastupovat. Nereagovala, chtěl zavolat záchranku, ale pak jí změřil puls a rozhodl se radši pro policii.“

„Protože byla mrtvá…“ odtušil kapitán. S velitelovým souhlasem opustil kancelář a houkl do dveří na konci chodby: „Ersi, případ, jedeme!“

 

„Pane, co se děje?“ podivil se Ssöford.

„Nic vám do toho není!“ vyjel na něj on.

„To ne…“ pokrčil rameny. „Jen že jsem viděl, jak jste prudce zabrzdil u místa nálezu…“

„Nálezu?“

„Ano. Myslím, že tady ji nezabili. Ale víc budu vědět po pitvě. Zatím neznám ani příčinu smrti.“

Kapitán si povzdechl a navlékl latexové rukavice. „Plukovník mi hodí na krk případ, i když mám místo čtyř lidí jen jednoho! Ostatní jsou v Agoulle, pomáhají tam s jakýmsi záhadným případem… tak, teď víte, proč jsem frustrovaný. Co víme o oběti?“

„Žena, asi 30 let. Zemřela někdy včera večer. Není zjevná příčina smrti.“

„Kapitáne,“ ozval se Ers, který se probíral její kabelkou. „Máme totožnost. Amy O’Donnellová, britská občanka. V peněžence má jen pár liber, nevím, proč si je nesměnila.“

„Možná přijela narychlo. Nevěděla, kde.“

„Možná. Kousek odsud je hotel, třeba se tam ubytovala. Prověřím to.“

Kapitánovi v kapse zavibroval mobilní telefon. Přijal hovor a současně uchopil mobil oběti. „Trou? Ano, skvělé. Máme nový případ, přijeďte co nejrychleji. Cože? Co se dá dělat. Musím končit. Nashle.“

„Pane?“ zvedl obočí Ers.

„To byl Üff, váš kolega. Přijede zítra z Agoulle. Ostatní jedou do Osla, ten agoulleský případ je podivnější, než jsme si mysleli. Ale to teď s námi nesouvisí, my musíme zjistit, co se stalo madame O’Donnellové. Poslední, komu volala, byla jakási Casey.“ Vytočil číslo.

„Ahoj, AG, co je?“ ozvalo se z mobilu. Trou sebou trhl. Ta ubohá žena si myslela, že jí volá oběť.

„Ehm…“ odkašlal si. „Kdo tam je, prosím?“

Hlas prosákl panikou. „Casey Mörgdtová, kdo jste vy? Proč máte mobil mé kamarádky?“

„Kapitán Martin Trou, madame Mörgdtová, mohla byste se prosím dostavit na policejní stanici? Něco bych od vás potřeboval.“

„Jistě, budu tam tak za necelou půlhodinku…“

„Dobře. Děkuji, au revoir, madame.“ Zavěsil. Tohle byla ta horší část policejní práce. Cena, kterou bylo nutno platit za pomoc spravedlnosti. Vzdychl a obrátil se k Ssöfordovi. „Pusťte se hned do práce. Chci znát příčinu smrti!“

 

[Policejní stanice v Ykkhó – 7:33]

 

Trou čekal na Mörgdtovou na vrátnici. Dívka sedící v okénku, k jejímuž vzhledu panenky Barbie přispívaly růžové vlasy, podala ženě kartičku, kterou si připnula na kabát. Nad její fotografií tam stálo: CASEY M. MÖRGDTOVÁ.

„Co se děje, monsieur Trou?“ zeptala se trochu vyplašeně policisty, když ji zavedl k výtahu. „Okradli snad Amy?“

„Něco horšího.“ Nastoupili do kabiny a svezli se dolů. Zavedl ji k proskleným dveřím se zataženými roletami, mezi jejichž plátky prosvítalo ostré světlo. Trou zaklepal a otevřel. Uprostřed malé bílé místnosti, kde to páchlo dezinfekcí, se světlo žárovek odráželo od nohou nerezového stolu přikrytého bělostnou plachtou. U něj stál nehybně muž střední postavy s hranatým obličejem, zelenýma očima a tmavými hnědými vlasy ve slušivém střihu. Na sobě měl lékařský bílý plášť, zpod kterého vyčníval kolem krku tmavošedý rolák. V kapse měl zastrčený mobilní telefon a visela z něj sluchátka vyhrávající nezdravě nahlas švédskou skupinou Abba.

Muž podal Casey ruku. „Doktor Ssöford, kéž bychom se byli potkali za jiných okolností.“

„Mörgdtová, říkat, že mne těší, by asi nebylo příliš vhodné,“ řekla obdobnou frázi ona. Pak doktor nadzvedl plachtu a odhalil dívčí obličej lemovaný měděnými vlasy, které dostávaly v přízračném svitu bílých žárovek zvláštní odstín.

Casey se zachvěla. „Ano. To je Amy.“

„Mohu vás zdržet ještě chvíli, madame?“

Pokrčila rameny. Zašli do výslechové místnosti a on zapnul nahrávání. „Výslech zahájen 7. září 2016 v 7:45. Výslech vede Trou 1480. Madame Mörgdtová, kdy jste O’Donnellovou viděla naposledy?“

„včera okolo sedmé večer. Doprovodila jsem ji na hotel a jela taxíkem domů.“

„Nechovala se nějak podivně?“

„No, víte, připadala mi taková zvláštní. Jako by se bála, ale nic mi neřekla.“

„Byla Amy vdaná?“

„Prý si vzala investigativního novináře, myslím, že se jmenoval Gary, Gavin, Gabriel… začínalo to na G.“

Do místnosti se zaklepáním vstoupil doktor Ssöford. „Promiňte, madame, musím vás požádat o vzorek DNA. Pod nehty oběti jsem našel kůži a tkáň.“

Casey otevřela ústa, ale jakmile patolog odešel, zamračila se a vstala. „Promiňte, captain Trou, ale mám doma dvě děti, které musím odvést do školy a školky. Poroučím se.“ S tím opustila místnost.

Trou se naklonil k zařízení uprostřed stolu. „Výslech ukončen v 7:53.“