Detektivka IV.

[Hotel Le Bleu, Etüova ulice – 6:50]

„Detektiv Ers, vraždy. Byla u vás ubytovaná tato žena?“ ukázal na recepci fotografii pořízenou na místě… nálezu.

„Těžko říct, projde tudy spousta lidí.“

„Je mrtvá, tak se dívejte pořádně!“

Recepční cosi naťukal do počítače. „Jak se jmenovala?“

„O’Donnellová.“

„Jistá O’Donnellová podepsala převzetí klíče od pokoje včera v sedm hodin večer.“

„Jaký pokoj dostala? Platila jej na místě?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Byl zaplacený předevčírem, na devět nocí. Dostala tři sta pětku.“

„Mohu se tam podívat?“

„Jistě. Jen co to schválí majitel.“

„Je to opravdu nezbytné?“

„Pokud nemáte soudní příkaz…“ Zvedl sluchátko telefonu a vytočil číslo. „Monsieur Fagette? Nerad obtěžuji…“

„No?!“ vyjel si Ers, když recepční zavěsil.

„Pošlu tam s vámi někoho… Vincente, běž s panem policistou!“

Mladý energický poslíček Vincent vyskočil a klusem zamířil k Ersovi. Detektiv se v pokoji pečlivě rozhlédl. Pořídil pro jistotu několik fotografií, ale vše vypadalo čistě. Jen v koupelně bylo na stropě pár tmavých flíčků, jako by hotelem při nějaké bouřce protekla voda, ale na stěně u vany objevil muž celý cákanec. Ers vyfotil i to a pak prohlédl kufr stojící u postele. Obsahoval devět dámských kalhotek a devět párů ponožek, což potvrzovalo, že zde měla oběť v úmyslu strávit devět nocí. Lůžko bylo nedotčené. V zásuvce nočního stolku nalezl snubní prsten a náramek, který by se dal jistě také slušně zpeněžit. Zabalil je jako důkaz.

„Máte tu kamery?“ zeptal se Vincenta.

„V pokojích ne, ani ve výtazích, jen na chodbách.“

„A můžete mi sehnat záznamy z kamer tohoto patra?“

„Lituji, monsieur, kamery v tomto patře jsou již skoro týden mimo provoz.“

„Výborně,“ vzdychl on. „Ať do tohohle pokoje zatím nikdo nechodí.“ Sebral ještě klíč na stolku. „Chci další klíč od pokoje!“

„Proč?“

„Tenhle pokoj je možná místem činu, stačí to jako vysvětlení?!“

„Mně ano, ale nevím, jak mým nadřízeným…“

[Policejní stanice, 8:24]

„Kapitáne, dal jsem věci z hotelu na důkazní a zavolal techniky, aby to tam prohlédli ještě oni.“

„Myslíte, že byla oběť zabitá v tom pokoji?“

„No, je to dost pravděpodobné, tedy aspoň podle mě. Měla tam drahý náramek a snubák, taky klíč od pokoje. Kdybych to byl já, nenechával bych tam takové věci, a už vůbec ne nezamčené!“

„Proč vůbec prsten sundávala?“ zamumlal kapitán. „Ale možná máte pravdu, že zemřela v tom pokoji… ta voda na stěnách je podivná.“

„Co je na ní podivného? Prostě protekla při dešti.“

„Kdyby to tak bylo, voda by od stropu tekla dolů a stopa by byla jednolitá. Ale tady je jen pár kapiček nahoře a spousta vody na boku. Zatím nevím, od čeho to je.“

„Myslíte, že budeme muset do Británie, pane?“

„Těžko říct…“ odtušil. „Ale domnívám se, že to nebude nutné. Zeptáme se madame Mörgdtové na případné další otázky, jistě znala oběť dobře.“

„Bude to těžké vyšetřování, jediná, kdo Amy znala, je právě madame Mörgdtová. Jak chcete potom najít vraha?“

„Počkáme na příčinu smrti, třeba byla její smrt dílem nějakého sériového vraha. Tím pádem nemusí nutně existovat spojení mezi ním a obětí. Ale nelze vyloučit ani možnost, že oběť zabila Mörgdtová. To nám ukáže až DNA.“

„Tak já se mrknu na záznamy z kamer v recepci hotelu,“ vzdychl Ers. „Snad to k něčemu bude.“

„Buďte tak laskav,“ přikývl kapitán. „Anebo víte co? Na kamery se podívám já, vy mi zjistěte, co půjde, o oběti a také o Mörgdtové.“

„Rozkaz.“

[9. září 2016, 10:42]

„Vítejte, detektive,“ usmál se lehce kapitán na Üffa, když vešel do kanceláře. Pak mu úsměv zmrzl na rtech, když mu muž podal kelímek kafe. „Okamžitě vylezte z mýho zadku! Sedněte si, Ers vás se vším seznámí.“ A pokynul Ersovi, který se postavil před tabuli ozdobenou fotkami živé i mrtvé Amy O’Donnellové, mapou a fotografií Casey Mörgdtové.

„Oběť je Amy Gladys O’Donnellová, 32 let, Skotka. Příčina smrti neznámá. V rejstříku má pár pokut za rychlou jízdu. Pracovala jako prodavačka až do předminulého týdne, kdy ji vyhodili pro podezření ze série krádeží. Nic jí ovšem nebylo dokázáno. Pozor, zajímavost, v tom obchodě prodávala jen asi dva měsíce. Předtím učila šerm na škole v Glasgow a před dvanácti dny si tam znova podala žádost o práci. Zatím patrně zůstala bez povšimnutí. Byla vdaná, manžel Gavin Edwin je investigativní novinář a momentálně cosi řeší v Helsinkách. V mládí byl párkrát zatčen za drogy, ale už je dávno čistej. Amy do Gon přijela před čtyřmi dny odpoledne a setkala se v Café d’Or v Me s kamarádkou Casey Mörgdtovou, chodily spolu na vysokou, Casey je také vdaná za zdravotního bratr Sse Mörgdta, za svobodna se jmenovala O‘Donnellová. Spolu s obětí odjely kolem čtvrt na sedm večer vlakem do hlavního města, kde se Amy ubytovala v Hotel Le Bleu.“

„Záznamy z kamer oběť zachycují, jak odchází s jakýmsi mužem v 19:44, muž má bohužel kapuci, takže mu není vidět do obličeje. Na pokoj se už nevrátila a onen muž se v 19:56 vrací sám.“

„Okamžik!“ ozval se Üff. „Mörgdtová se za svobodna jmenovala O’Donnellová? To je i příjmení naší oběti, byly příbuzný?“

„Pokud víme, ne,“ na to Trou. „Madame Mörgdtová si v 19:14 zavolala taxi k hotelu Le Bleu, v 19:58 ji auto vyhodilo na Quentinově ulici u jejího domu.“

„Ssöford stanovil dobu smrti mezi sedmou a desátou, mohla se vrátit,“ poznamenal kapitán.

„Další taxi už nevolala a pěšky určitě taky nešla, je těhotná.“

„Ale vlastní červený Saab,“ namítl kapitán Trou.

„Jaký by měla motiv? Kapitáne, nezlobte se, nedává – “

Do kanceláře se zaklepáním vstoupil Ssöford v bílém plášti. „Nesu dárky!“ zvolal. „Znám příčinu smrti, v plicích měla oběť vodu. Plynová chromatografie a obsah prvků, které mi ukázal v té vodě, říkají, že je to obyčejná voda z kohoutku někde ve středu města, protože tam jsou nový trubky…“

„Co DNA pod jejími nehty? Patří Mörgdtové?“

„Ne, je oběti. Ale představte si, zrovna jsem zkoumal žaludek…“

„Do prdele, zkrať to, prase!“ vzkřikl Ers.

„Volala mi laborka, jestli jsem prý nesmíchal vzorky. Samozřejmě jsem to odmítl! DNA oběti a M¨¨orgdtové obsahuje ale shodný markery.“

„Takže ony byly příbuzné?“ zeptal se zmateně Üff a šlehl po kapitánovi nelaskavým pohledem.

„Byly sestry.“

„Nevlastní?“

„Ne, běžné sestry. Dovolil jsem si vám ukrást kus práce a něco jsem vyhledal. Jistá Amy O’Donnellová byla roku 1984, když jí bylo jen pár týdnů, dána k adopci. Její matce bylo teprve sedmnáct, když se holčička narodila.“

Chvíli bylo ticho. Pak znova promluvil Ssöford:

„Poslal jsem do laborky vlasy a nějaké tkáně na rozbor. Nebrala drogy ani žádné léky. Nenašel jsem ani stopy sexuálního motivu vraždy. Je ale trochu podivné, že jsme ji našli suchou. Vrah si dal práci, divím se, že ji ještě nezastřelil nebo tak, aby se pokusil příčinu smrti zakrýt ještě víc.“

„Moment,“ vyhrkl Trou. „Jestli ji utopili, vysvětluje to vodu na zdi koupelny v hotelu, ale vždyť ji potom viděly odcházet!“ Přiskočil k počítači, natočil monitor směrem, aby jej všichni viděli, a spustil nahrávku z kamery v recepci. „Sám jsem se na to díval čtyřikrát!“

Ssöford se vmáčknul mezi detektivy. Dívali se, jak z výtahu vystupuje muž v plátěných nohavicích a mikině s kapucí staženou do obličeje. V náručí držel Amy O’Donnellovou. Prošel recepcí a zmizel z dosahu kamery. „Vraťte to!“ vykřikl náhle doktor. „Podívejte, těsně předtím, než zmizí!“ Podívali se znovu, ale nic neviděli.

„Ssöforde, co je?“

„teď!“ zvolal znovu a přes video se na okamžik zobrazily dvě svislé tlusté čáry, když Trou stiskl tlačítko PAUSE. Patolog ukázal na Amyiny paži položené přes mužova ramena.

„Je to divný,“ zamumlal Üff. „Když držím ženskou v náručí, tak nemá ruce jen tak opřený o ramena, drží se pevně! Oběti tam ty ruce jen visí…“ Jen to vyslovil, přeběhl mu mráz po zádech.

„A to není všechno,“ doplnil doktor a ukázal znovu. „Ruka jí dokonce z jeho ramene spadne. Jen pár sekund před odchodem z budovy.“

„Ten parchant nese v náručí mrtvolu!“ vzkřikl Trou. „Ksakru, Ssöforde, nevyměníme si profesi?“

„Jako patolog byste obávám se za moc nestál,“ pousmál se mírně on.