Galejník z Lavlaine / Prolog

Prolog

3. červen 1709

Vážený monsieur,
Neznáme se, přesto si dovoluji napsat vám tento troufalý dopis a požádat vás o schůzku. Nedávno jsem se vrátil z ciziny a pro těžkou situaci nyní požívám pohostinství svého dobrého přítele, našeho společného známého. Hrabě d’Elzzbierppe mi se starostí naznačil něco málo o vašem problému, který vás již několik let sužuje. Velmi se rmoutí nad vaším osudem a já jeho empatii sdílím. Na rozdíl od něj bych však věděl, jak vám pomoci. Netroufám si více svěřit pergamenu, ale pokud budete souhlasit s osobním setkáním, rád bych vám nabídl své ochotné služby. Vězte, monsieur, že budete s mou nabídkou spokojen. Vaše radost bude i mým potěšením. Máte-li zájem, sejděme se za dva dny v Auberge v Lavlaine. Je to mé rodné městečko a rád se tam zase podívám, navíc je to tak napůl cesty pro nás oba, pobýváte-li na svém panství.
Věřím, že vaše zoufalá situace zapříčiní, že se brzy setkáme tváří v tvář.
Ať jste na cestě bezpečný.
R. E.
P. S. Poznáte mne podle prstenu s erbem svého rodu, který uvidíte na mé ruce, až vejdete. Pátrejte po šípu.

…

5. červen, Lavlaine, Gony

„Lituji, je tu obsazeno. Čekám na svého přítele.”
Už ho bolela ústa, jak stále dokola opakoval tatáž slova. Každou chvíli někdo přistoupil k jeho stolu a významně poklepal prsty na opěradlo židle naproti němu se slovy: „Mohu si přisednout?“ nebo „Je tu volno?“ Většina dotazujících se byli obyčejní měšťané, kteří ho nezajímali. Nestáli za jeho pozornost. Přehlížel je s okázalou pánovitostí. A rozhodně netoužil, aby seděli příliš blízko u něj. On se od nich přeci lišil. Byl jiný. Byl šlechtic, měl modrou krev! Navíc pocházel z jednoho z nejvýznamnějších rodů, z rodu červeného šípu! Škoda, že už se tím nemohl ohánět. Byl nucen držet se zpátky a neprozradit nikomu víc, než bylo nutné. Než bylo nbezpečné.
Do šenku vešel muž vyšší postavy, byl mírně při těle, světlo voskovic se odráželo v lesklých měděných vlasech a u pasu se mu houpal rapír. Paže skrývaly široké rukávy hedvábné bílé košile, která měla u krku barevnou výšivku. Honosný plášť nesl muž v horkém dni jen přehozený přes rameno. Rozhlédl se a pak zamířil ke stolu, u něhož seděl příslušník rodu červeného šípu.
„R. E.?“ optal se.
Muž se na něj podíval, pousmál se a souhlasně přikývl. Zdvořile vstal a nabídl měděnovlasému židli naproti sobě, kterou tak vytrvale hájil. Pak se posadil sám. „Říkejte mi René, mon ami. Na co vás mohu pozvat?”
„Nejsem váš přítel,“ opáčil neutrálním tónem muž naproti němu, jen to konstatoval, jako holý fakt.
„Dovoluji si nesouhlasit. Jsme dva zoufalí muži, kteří hledají zoufalá řešení. Stojíme na jedné lodi, monsieur, a pokud přistoupíte na mou nabídku, budou z nás spojenci. A to je první krok k přátelství.”
„V tom případě bych svému příteli rád viděl do tváře. Sejmete si kápi?”
„Proč ne,“ odvětil René nevzrušeně. „Musím vás ale varovat. Můj vzhled rozhodně nesouhlasí s vaší představou o významném šlechtici.“ Shodil kapuci, která mu halila tvář, pohybem hlavy. Ani nehnul rukou.
Jeho společník se nepatrně odsunul od stolu, zamáčkl se do židle a slabě zalapal po dechu. „Proboha,“ vydechl a pokřižoval se. „Co vás potkalo?”
„Něco, o čem se mi nechce mluvit,“ líně odvětil René. „Povím jen, že jsem poslední týdny nežil jako šlechtic ani jako vesničan. Živořil jsem jako ten nejubožejší otrok. Já, kdysi mocný a bohatý šlechtic! A za to se chci pomstít.“ Přejel hrubými mozolnatými prsty po vyhublé opálené ošlehané tváři. „V podstatě to trochu souvisí s důvodem, proč jsme se sešli, monsieur.”
Překvapeně povytáhl obočí. „Nerozumím vám, René. Domníval jsem se, že jsme se setkali, abyste mi pomohl s mými obtížemi. Popravdě jsem se domníval, že se jen napijeme a já vás pozvu domů. Vzal jsem kočár.”
René se hlasitě rozesmál. „Ach, ne, bel ami! Špatně jste si to vyložil.”
„Psal jste, že jste ochoten mi pomoci...“ zajíkl se on.
„Jsem,“ přikývl stále pobavený René, „ale přeci si nemyslíte, že jsem tak hloupý, abych nevěděl, co mne čeká! Zabil byste mě! A nesnažte se mi to vyvrátit, já se v podobných záležitostech dobře vyznám! Nemohl byste mne nechat žít. Kromě toho, pokud byste mne vyzval na duel... nechci se chlubit, ale obávám se, že byste si ukrátil vlastní život.”
Jeho společník na něj hleděl s pootevřenými ústy. „Odcházím,“ opanoval se vzápětí a vstal. „Nevím, co jste zač, monsieur René, ale můj přítel rozhodně ne.”
„Počkejte!“ zadržel ho René chvatně. „Já pro vás mám řešení, ze kterého budeme mít prospěch oba. Rozumím vaší zoufalosti a dovolil jsem si zauvažovat, že bych ji i já mohl využít ve svůj prospěch. Znám jednoho mladého šlechtice, je mnohem pohlednější než já, pro vaše záměry by se hodil lépe. Stane se nevinnou obětí mé soukromé války. Vy dosáhnete svého a já také, protože se ho zbavím.”
„Poslouchám.”
„Jde o šlechtice z podobně mocného rodu, jaký je ten můj. Rodu modrého šípu. Pochází z nejčistší linie. Má sice manželku, ale věrný není, obzvláště od té doby, co potratila.
„Tohle je ztráta času,“ mávl rukou šlechtic a opět se nadzvedl.”
„Sedněte si!“ řekl René tak důrazně, že se jeho druh jen zamračil, ale poslechl a padl zpátky do židle. „Onen šlechtic má dvě zdravé dcery, jednu krásnější než druhou. A vězte, že tu krásu zdědily po něm. Ještě chcete odejít?”
„Už tolik nespěchám,“ neochotně uznal on. „Jaký je váš plán?”
René se usmál. „Stejná otázka pro vás, můj nový příteli.”
„Jakmile... by bylo jisté, že má žena obtěžkala, mám veliké obavy, že by se mohla stát... nějaká nehoda. To víte, skály bývají zrádné.”
„Promyslel jste to dobře? Co kdyby vaše žena potratila? Co kdyby se dítě narodilo mrtvé? Stát se může cokoliv, porod je nevyzpytatelná záležitost. Nebylo by lepší počkat do konce, ujistit se, že je vše v pořádku?”
„Máte pravdu, na to jsem nepomyslel. Víte, snažím se už tak dlouho, že jsem o většinu trpělivosti dávno přišel.”
„Mohu vám položit otázku?”
„Ovšem.”
René si olízl rty. „Proč se uchylujete k takovému extrému? Můj přítel říkal, že je to už řada let, co jste v této věci neúspěšný, omlouvám se za ten výraz. Proč se nerozvedete?”
„To trvá dlouho, nejsem ještě docela starý, ale rozhodně jsem v mládí býval atraktivnější. Která by mě potom chtěla? Kromě toho, monsieur, věřte, nebo ne, svou ženu miluji. Nebo jsem ji aspoň ještě donedávna miloval,“ dodal rychle, když René pozvedl obočí. „Má touha mne ale ovládá víc a víc. Už nechci nic než to, co stále nemohu mít. Čím déle trvá mé neštěstí, tím více se vytrácí i má láska k mé ženě. Hádáme se a obviňujeme jeden druhého. A přesto se nechci rozvést. Mám nejkrásnější ženu v celičké zemi, je jako bílá lilie, jako diamant, klenot v mém sídle. Víte, řekl jsem, že se hádáme a obviňujeme, ale já jsem ochoten se ponížit a obětovat svou mužnost a čest, přiznat svou vinu, jen kdyby dítě vzešlo z jejího lůna a podědilo její spanilost a krásu.”
René přikývl. „Přijímáte tedy mou nabídku?”
„Přijímám.”
Usmál se. „Tohle si vezměte.“ Postavil na stůl mezi ně malou lahvičku. „Je to vzácné. Kdysi jsem nacházel zvláštní zalíbení v tajemství alchymie. Tohle je prudký jed mé vlastní výroby. Stačí kapička na to, aby z vás odsál tělní šťávu, jejíž barvu má. Nepříjemná smrt. Ale o to těžší je jej určit. Prakticky nikdo o něm neví. Mohl by se vám hodit. A ještě jedna věc. Dělejte si s tím šlechticem, co uznáte za vhodné, ale varuji vás. Je dosti možné, že se u vás časem objeví muž. Může být přestrojený, může to být kdokoli. Šlechtic, voják, potulný loutnista, slepec. Má mnoho převleků. Je ale neobyčejně vysoký, pokud se odlíčí, bude vyhublý a bude mít propadlé tváře. Na pravé lopatce má cejch, písmeno A. kdyby přijel, nejspíše by se po onom šlechtici, svém příteli, sháněl. Chraňte se, abyste mu zkřivil vlas. Tenhle je můj. Budu nedaleko. Až přijede, dejte mi zprávu. Já vás budu instruovat dál. Jeho popis vám ještě pošlu v dopise, abyste jej nezapomněl. Je nesmírně důležité, aby se mi dostal do rukou.”Prolog

3. červen 1709

Vážený monsieur,
Neznáme se, přesto si dovoluji napsat vám tento troufalý dopis a požádat vás o schůzku. Nedávno jsem se vrátil z ciziny a pro těžkou situaci nyní požívám pohostinství svého dobrého přítele, našeho společného známého. Hrabě d’Elzzbierppe mi se starostí naznačil něco málo o vašem problému, který vás již několik let sužuje. Velmi se rmoutí nad vaším osudem a já jeho empatii sdílím. Na rozdíl od něj bych však věděl, jak vám pomoci. Netroufám si více svěřit pergamenu, ale pokud budete souhlasit s osobním setkáním, rád bych vám nabídl své ochotné služby. Vězte, monsieur, že budete s mou nabídkou spokojen. Vaše radost bude i mým potěšením. Máte-li zájem, sejděme se za dva dny v Auberge v Lavlaine. Je to mé rodné městečko a rád se tam zase podívám, navíc je to tak napůl cesty pro nás oba, pobýváte-li na svém panství.
Věřím, že vaše zoufalá situace zapříčiní, že se brzy setkáme tváří v tvář.
Ať jste na cestě bezpečný.
R. E.
P. S. Poznáte mne podle prstenu s erbem svého rodu, který uvidíte na mé ruce, až vejdete. Pátrejte po šípu.

…

5. červen, Lavlaine, Gony

„Lituji, je tu obsazeno. Čekám na svého přítele.”
Už ho bolela ústa, jak stále dokola opakoval tatáž slova. Každou chvíli někdo přistoupil k jeho stolu a významně poklepal prsty na opěradlo židle naproti němu se slovy: „Mohu si přisednout?“ nebo „Je tu volno?“ Většina dotazujících se byli obyčejní měšťané, kteří ho nezajímali. Nestáli za jeho pozornost. Přehlížel je s okázalou pánovitostí. A rozhodně netoužil, aby seděli příliš blízko u něj. On se od nich přeci lišil. Byl jiný. Byl šlechtic, měl modrou krev! Navíc pocházel z jednoho z nejvýznamnějších rodů, z rodu červeného šípu! Škoda, že už se tím nemohl ohánět. Byl nucen držet se zpátky a neprozradit nikomu víc, než bylo nutné. Než bylo nbezpečné.
Do šenku vešel muž vyšší postavy, byl mírně při těle, světlo voskovic se odráželo v lesklých měděných vlasech a u pasu se mu houpal rapír. Paže skrývaly široké rukávy hedvábné bílé košile, která měla u krku barevnou výšivku. Honosný plášť nesl muž v horkém dni jen přehozený přes rameno. Rozhlédl se a pak zamířil ke stolu, u něhož seděl příslušník rodu červeného šípu.
„R. E.?“ optal se.
Muž se na něj podíval, pousmál se a souhlasně přikývl. Zdvořile vstal a nabídl měděnovlasému židli naproti sobě, kterou tak vytrvale hájil. Pak se posadil sám. „Říkejte mi René, mon ami. Na co vás mohu pozvat?”
„Nejsem váš přítel,“ opáčil neutrálním tónem muž naproti němu, jen to konstatoval, jako holý fakt.
„Dovoluji si nesouhlasit. Jsme dva zoufalí muži, kteří hledají zoufalá řešení. Stojíme na jedné lodi, monsieur, a pokud přistoupíte na mou nabídku, budou z nás spojenci. A to je první krok k přátelství.”
„V tom případě bych svému příteli rád viděl do tváře. Sejmete si kápi?”
„Proč ne,“ odvětil René nevzrušeně. „Musím vás ale varovat. Můj vzhled rozhodně nesouhlasí s vaší představou o významném šlechtici.“ Shodil kapuci, která mu halila tvář, pohybem hlavy. Ani nehnul rukou.
Jeho společník se nepatrně odsunul od stolu, zamáčkl se do židle a slabě zalapal po dechu. „Proboha,“ vydechl a pokřižoval se. „Co vás potkalo?”
„Něco, o čem se mi nechce mluvit,“ líně odvětil René. „Povím jen, že jsem poslední týdny nežil jako šlechtic ani jako vesničan. Živořil jsem jako ten nejubožejší otrok. Já, kdysi mocný a bohatý šlechtic! A za to se chci pomstít.“ Přejel hrubými mozolnatými prsty po vyhublé opálené ošlehané tváři. „V podstatě to trochu souvisí s důvodem, proč jsme se sešli, monsieur.”
Překvapeně povytáhl obočí. „Nerozumím vám, René. Domníval jsem se, že jsme se setkali, abyste mi pomohl s mými obtížemi. Popravdě jsem se domníval, že se jen napijeme a já vás pozvu domů. Vzal jsem kočár.”
René se hlasitě rozesmál. „Ach, ne, bel ami! Špatně jste si to vyložil.”
„Psal jste, že jste ochoten mi pomoci...“ zajíkl se on.
„Jsem,“ přikývl stále pobavený René, „ale přeci si nemyslíte, že jsem tak hloupý, abych nevěděl, co mne čeká! Zabil byste mě! A nesnažte se mi to vyvrátit, já se v podobných záležitostech dobře vyznám! Nemohl byste mne nechat žít. Kromě toho, pokud byste mne vyzval na duel... nechci se chlubit, ale obávám se, že byste si ukrátil vlastní život.”
Jeho společník na něj hleděl s pootevřenými ústy. „Odcházím,“ opanoval se vzápětí a vstal. „Nevím, co jste zač, monsieur René, ale můj přítel rozhodně ne.”
„Počkejte!“ zadržel ho René chvatně. „Já pro vás mám řešení, ze kterého budeme mít prospěch oba. Rozumím vaší zoufalosti a dovolil jsem si zauvažovat, že bych ji i já mohl využít ve svůj prospěch. Znám jednoho mladého šlechtice, je mnohem pohlednější než já, pro vaše záměry by se hodil lépe. Stane se nevinnou obětí mé soukromé války. Vy dosáhnete svého a já také, protože se ho zbavím.”
„Poslouchám.”
„Jde o šlechtice z podobně mocného rodu, jaký je ten můj. Rodu modrého šípu. Pochází z nejčistší linie. Má sice manželku, ale věrný není, obzvláště od té doby, co potratila.
„Tohle je ztráta času,“ mávl rukou šlechtic a opět se nadzvedl.”
„Sedněte si!“ řekl René tak důrazně, že se jeho druh jen zamračil, ale poslechl a padl zpátky do židle. „Onen šlechtic má dvě zdravé dcery, jednu krásnější než druhou. A vězte, že tu krásu zdědily po něm. Ještě chcete odejít?”
„Už tolik nespěchám,“ neochotně uznal on. „Jaký je váš plán?”
René se usmál. „Stejná otázka pro vás, můj nový příteli.”
„Jakmile... by bylo jisté, že má žena obtěžkala, mám veliké obavy, že by se mohla stát... nějaká nehoda. To víte, skály bývají zrádné.”
„Promyslel jste to dobře? Co kdyby vaše žena potratila? Co kdyby se dítě narodilo mrtvé? Stát se může cokoliv, porod je nevyzpytatelná záležitost. Nebylo by lepší počkat do konce, ujistit se, že je vše v pořádku?”
„Máte pravdu, na to jsem nepomyslel. Víte, snažím se už tak dlouho, že jsem o většinu trpělivosti dávno přišel.”
„Mohu vám položit otázku?”
„Ovšem.”
René si olízl rty. „Proč se uchylujete k takovému extrému? Můj přítel říkal, že je to už řada let, co jste v této věci neúspěšný, omlouvám se za ten výraz. Proč se nerozvedete?”
„To trvá dlouho, nejsem ještě docela starý, ale rozhodně jsem v mládí býval atraktivnější. Která by mě potom chtěla? Kromě toho, monsieur, věřte, nebo ne, svou ženu miluji. Nebo jsem ji aspoň ještě donedávna miloval,“ dodal rychle, když René pozvedl obočí. „Má touha mne ale ovládá víc a víc. Už nechci nic než to, co stále nemohu mít. Čím déle trvá mé neštěstí, tím více se vytrácí i má láska k mé ženě. Hádáme se a obviňujeme jeden druhého. A přesto se nechci rozvést. Mám nejkrásnější ženu v celičké zemi, je jako bílá lilie, jako diamant, klenot v mém sídle. Víte, řekl jsem, že se hádáme a obviňujeme, ale já jsem ochoten se ponížit a obětovat svou mužnost a čest, přiznat svou vinu, jen kdyby dítě vzešlo z jejího lůna a podědilo její spanilost a krásu.”
René přikývl. „Přijímáte tedy mou nabídku?”
„Přijímám.”
Usmál se. „Tohle si vezměte.“ Postavil na stůl mezi ně malou lahvičku. „Je to vzácné. Kdysi jsem nacházel zvláštní zalíbení v tajemství alchymie. Tohle je prudký jed mé vlastní výroby. Stačí kapička na to, aby z vás odsál tělní šťávu, jejíž barvu má. Nepříjemná smrt. Ale o to těžší je jej určit. Prakticky nikdo o něm neví. Mohl by se vám hodit. A ještě jedna věc. Dělejte si s tím šlechticem, co uznáte za vhodné, ale varuji vás. Je dosti možné, že se u vás časem objeví muž. Může být přestrojený, může to být kdokoli. Šlechtic, voják, potulný loutnista, slepec. Má mnoho převleků. Je ale neobyčejně vysoký, pokud se odlíčí, bude vyhublý a bude mít propadlé tváře. Na pravé lopatce má cejch, písmeno A. kdyby přijel, nejspíše by se po onom šlechtici, svém příteli, sháněl. Chraňte se, abyste mu zkřivil vlas. Tenhle je můj. Budu nedaleko. Až přijede, dejte mi zprávu. Já vás budu instruovat dál. Jeho popis vám ještě pošlu v dopise, abyste jej nezapomněl. Je nesmírně důležité, aby se mi dostal do rukou.”
Jeho společník přikývl.
Jeho společník přikývl.