III 

Musím doufat, že ty svině, co mě nechali umrznout ve škarpě, jsou dost blbý na to, aby se zapomněli zbavit předmětu doličnýho. 

Začínám hořet spravedlivým hněvem a s tím se dá dělat jen jediná věc. Pokusit se ho zadusit cigárem. 

Znovu si zapálím a nezvracím. Mám z toho hned lepší náladu. Přelezu zábradlí a skočím do zmrzlý trávy, která pod mýma nohama krásně praská. 

Začíná sněžit. Ale jenom takový hebký chmýří. Slunce se v něm vláčně rozpouští a skoro po celý obloze se tak rozlívá ten nejhřejivější odstín pomerančové. Je to vážně nádherný ráno. Až moc, mrcha. Jakoby se mi vysmívalo. 

Snažím se minimalizovat námahu. Omezil jsem proto jemnou motoriku na nezbytný minimum. Je zajímavý kolik různejch svalů musí člověk použít, jen aby šel prostě rovně a vzpřímeně. Je to luxus, kterej si nemůžu ve svým stavu v žádným případě dovolit. Potácím se proto jako loutka vedená někým po obrně.

Kolem mě se z každýho vchodu valí proudy dětí dychtících po vzdělání. A já si najednou děsně přeju taky být jedním z nich. Chytnu se proto límců svýho kabátu, jako by to byly šráky od aktovky, a pokouším se pochodovat stejným tempem. 

Nachvilku se skoro vážně cítím, že jsem jeden z těch bezstarostnejch husárků. Jenže pak na zledovatělým chodníku ztratím rovnováhu, zapackám a fláknu s sebou o zem.

„Jste v pořádku, pane?“ zeptá se mě nervózně taková holčička a já dělám všechno proto, abych se vyhnul jejímu pohledu, kterej je zaručeně plnej nevinně nechápavýho soucitu.

Když neodpovídám, zopakuje svoji otázku ještě starostlivěj. Holčička jako ona se ale nemá co starat o lidi, jako jsem já. Od toho jsou na světě jiný stvůry. 

Na vyhýbavost mýho pohledu reaguje tak, že opatrně přejde, aby na mě líp viděla. Začínám mít strach. Cítím, jak se mi v hlavě formuluje odpověď na její otázku. Nejsou to ale slova. Je to pohled. Pohled tak ničivej, že musím zavřít oči, abych ji před ním ochránil. Její svět je totiž moc křehkej na to, aby přežil přímej zásah takovým množstvím soustředěný temnoty. 

Už ani nevím, kolikrát jsem od ní slyšel, že v sobě mám konec světa. Každej ho tam prej máme. Většinou je ale dost hluboko na to, abysme se jím nestali.

Holčička tam zatím dál postává a netuší, jaká hrůza se odehrává za mýma víčkama. Svírám je tak urputně, až mi  z toho bolestí tečou slzy. Sevření ale nepovoluju, dokud neslyším, že vrzání sněhu pod jejíma botičkama se konečně začíná vzdalovat.

Pak vstanu a pokračuju. Už se ale nesnažím pochodovat jako jeden z těch malejch bezelstnejch lumpů vstříc budoucnosti, která pro ně pořád ještě má nějaký přísliby.

Dopotácím se až na zastávku MHD. Po svejch už dál prostě nemůžu.

Netrvá to naštěstí vůbec dlouho, než přijede tramvaj. Vystupují z ní většinou chlapi po noční. Teprve pak se do dovnitř začínaj hrnout děti a po nich i jedna žena s kočárkem. Vláčí se s ním nahoru do schůdků sama a já chci, ale netroufám si, nabídnout jí svoji pomoc.

Prostě nastoupím a stydím se.

Ještě než se tramvaj rozjede, hledám, kam bych se posadil. Snažím se být co nejdál od lidí a oni mi ochotně vycházej vstříc. Můžu se posadit v podstatě kamkoliv. Vyberu si místo úplně na konci. V rohu u okýnka.

Tramvaj se vydává na cestu. 

Za oknem sleduju město, do kterýho jsem jednou na jaře přijel. Zatímco si drolím zvratky od vlasů, vzpomínám na to, jak jsem tehdy seděl na předním sedadle autobusu. Když se přehoupnul přes horizont, rozprostřelo se přede mnou údolí a vůbec se nezdálo, že by v něm město někdo postavil. Vypadalo to spíš, jako by z něj budovy vyrůstaly. Netyčily se totiž na svazích obklopený asfaltem a betonem. Naopak. Vlnily a vzdouvaly se společně s trávou a stromama, který byly všude kolem. Tři ze čtyř ročních období je tohle město to nejkrásnější místo na světě.

Ze zahloubání mě vytrhne až pohled tý mámy s kočárkem. Zírá na mě jako němá výčitka a já přesně vím, čemu se právě zapřísahala. Že narozdíl od mý mámy ona nikdy nedovolí, aby z toho jejího drahocennýho sviště někdy vyrostla stvůra podobná mně. Mámy maj totiž vždycky ty nejlepší sny.

K putyce je to naštěstí už jen pár zastávek. Kdybych s ní měl být v jedný tramvaji nějakou delší dobu, nejspíš bych se rozbrečel a snažil se jí vysvětlit, že nejsem vina svojí mámy. 

 

IV

Do tý nevkusně pojmenovaný putyky vpadnu jako—

Upřímně, já vlastně nemám ani sílu na to vpadnout tam jako něco. Jakkoliv mě to bolí a drásá, musím poctivě přiznat, že mý entré je zcela prostý jakýhokoliv vhodně velkolepýho přirovnání.

„Nazdar,“ povídá barman, když si mě všimne ve dveřích, a vůbec přitom nevypadá ohromenej tím, že vlastně žiju. Prostě dál za barem nalívá kořalu. Mně by přitom úplně stačilo, kdyby si aspoň promnul tu svoji kozí bradku a jenom náznakem tak vyjádřil uznání nad mojí nezdolnou vůlí k životu.

„Nazdar?! Nazdar?!” opakuju nepříčetně, zatímco se potácím směrem k tomu podlouhlýmu oltáři, u kterýho tak marně tolik z nás hledá spásu a odpuštění.

„Máte všichni štěstí, že jsem nechcípnul!“ zachrčím dotčeně. Mý spravedlivý rozhořčení je samozřejmě na místě. V tý době totiž ještě ani já sám neznám hranice svý nadliský nezničitelnosti. „Byli by z vás vrazi!“

„Zase to nedramatizuj, jo!“ snaží se mě umírnit ten kozel a pár místních pobudů zpozorní natolik, že zvednou hlavy od těch svejch kořalek. Nejspíš aby se ujistili, že se neděje nic, co by ohrozilo jejich další přísun.

„Nemoh jsem se dostat domů!“ vyjeknu naléhavě a hlas se mi při slově „domů“ nenápadně zaskřípne.

Barman jde zatím dolít těm pobudům a mě si skoro nevšímá, což mě vytočí ještě víc. Já totiž nesnáším, když mi někdo nevěnuje pozornost. Přijde mi to hrozně nezdvořilý.

„Málem jsem umrznul, vy bezcitný kurvy!“ zaječím v naivním přesvědčení, že můj život je něco, na čem by mělo lidem záležet.

„Támdle Čuňasův brácha umrznul minulej tejden a vidíš ho dělat nějaký scény?“ pokyne hlavou ke vzdálenějšímu konci tý špeluňky.

Neochotně se za Čuňasem ohlídnu. Nezúčastněně čumí do ubrusu a scény vážně nedělá. To ale nic nedokazuje! Třeba se s bráchou neměli rádi. Já sice sourozence nemám, ale dokážu si představit, že mít bráchu, co dokáže umrznout, taky bych s ním asi moc nevycházel. Já totiž nikdy neměl rád lidi, kteří se chovaj způsobem, co vůbec není evolučně adaptivní.

„Jó Vorel! Málokdo dneska umí pořádně prochlastat vejplatu,” pokračuje s obdivem. “Takovej zákazník bude chybět!“ Významě přitom postaví dalšího panáka před pozůstalýho bratra. 

„Upřímnou soustrast.“ I když na jeho chvalozpěvy nejsem vůbec zvědavej, smířlivě uznám jeho pointu, ať se konečně můžeme posunout dál. „Prostě mi dej ty klíče a můžeme na celej ten nešťastnej pokus o vraždu zapomenout,“  přednesu kozlovi svůj velkorysej návrh.

„Ty zapomínáš rád, co?“ opáčí mi, jako by byl důvěrně obeznámenej s intimníma detailama mýho složitýho vztahu s pamětí. S všeříkající nejistou proto jen nonšalantně nakrčím bradu a obočí.

„Tady se lidi na mraze chcípat nenechávaj. Ani takový nevychovaný spratkové jako ty. Chtěli jsme ti volat záchranku. Ty ses nám tu ale dušoval, že seš v pohodě. Že seš nezničitelnej. Že ti v srdci hoří plamen opravdový lásky—“

„To vůbec nezní jako já,“ zalžu.

„— že seš bezprizorní milenec, co musí bojovat jinak skončí svět.“ Vrací se zpátky za bar s prázdnejma půlitrama a štamprlema. „Kde na ty kecy chodíš? To máš jen v delíriu, nebo takhle meleš i za střízliva?”

Mlčím.

„Míla tě chtěl teda aspoň poslat domů tágem. Na vlastní náklady! Cítil se chudák provinile, po tom co ses tu vyv—“

„Chtěli jste mě zabít!“

„Máš nějakou poruchu?! Tady maj některý chlapi poruchu. Jestli máš poruchu, tak to řekni. My to tady cháp—“

„Nemám žádnou poruchu! Nebo— Aspoň dodneška jsem neměl.“ Upřímně? Příčinnou sousledností těch událostí si nemůžu být jistej.

„To máš blbý! Člověk jako ty by to měl s poruchou lepší. Víš určitě, že žádnou nemáš?“

„Ne! Jo! Nemám. Myslím. Nevím. Klíče!“

„Bez poruchy seš teda jenom kokot.“ Rozlívá přitom kořalu s kolkem, co má to nejlepší už za sebou.

„Chtěli jste mě—“

„Říkám! Že Míla tě chtěl odvízt domů. Jenže tobě při slově ‚domů‘ úplně jeblo a hodils mu ty slavný klíče do ksichtu a zdrhnul.“ Tak paměť zřejmě není jen pomstychtivá, ale taky prolhaná svině se záludně divokou fantazií.

„Já chci prostě jenom svý klíče.“ Natáhnu smířlivě dlaň.

„Včera bych ti to ještě vodpustil. Dneska už ti to ale bez placení neprojde.“

„Mám poruchu!“

„Nemáš! Seš prostě kokot,“ vyštěkne na mě ten kozel.

„Dyslektik!“

„Máš ty šušně, nebo nemáš?“ zeptá se chladně na tu nejpalčivější otázku, co už od pradávna sužuje lidstvo.

Šušně! „A kde bych je tak asi vzal, když jsem se nedostal do bytu?“ namítnu, jako by moje schopnost dostat se do bytu nějakým způsobem dokázala vyřešit moji beznadějnou platební neschopnost.

Posadím se na bar a vytáhnu si tabák.

„Co si myslíš, že děláš?“ blekotá ten kozlí ksicht.

„Přemýšlím, kde ti sehnat ty posraný šušně.“

„Tak si pohni.“

„Víš, co by mi pomohlo přemýšlet rychlej?“

„Tobě už tady nikdo nikdy nenalije!“ 

„Hm.“ Zapálím si.

„Ať mi to tu nezasviníš.“ Kozel mi najednou podává ubrousek. Přemýšlím totiž tak usilovně, až se mi z toho spustila krev.

„Už vím!“

„Co?“

„Kde seženu šušně!“ Vítězoslavně se zatetelím. „Nejdřív se ale musím dostat domů a dát se trochu do kupy!“

„Neni můj problém,“ ignoruje mě ten kozel, zatímco roztáčí pivo, na který jsem měl najednou hroznou chuť.

„Jak neni?! Když jste mě takhle zřídili?!“ vypíchnu zřejmou skutečnost, že za mý nevábný vzezření je podle mě skoro stejně zodpovědnej jako já.

Na to mi na rameni přistane těžká chlupatá pracka. Když se nervózně otočím, stojí za mnou Čuňas a marně se snaží zaostřit na můj obličej.

„Problém, mrdko?“ spustí na mě a jeho otázka smrdí jako odpadní trubky před deštěm.

„To vůbec.“

„Kdyby tady byl brácha,“ povídá pietně, „už bys ležel.“

„Nech ho, Čuňas. Je neškodnej.“ Přispěchá na pomoc kozel, i když se ho nikdo neprosil a navíc se děsně mýlí.

Čuňas každopádně naštěstí poslechne a odpotácí se snad asi vychcat. Obrátím se proto znovu na toho kozlího vládce barovýho pultu a pokračuju ve vyjednávání: „Tak dáš mi ty klíče?“

„Až budou šušně!“ Nedá se ten starej a všemožnejma zpiťarskejma slibama a výmluvama ošlehanej kozel

„Takhle mě tam ale nevemou!“ kňučím se srdceryvnou naléhavostí.

„Kam, doprdele?!“

„Na plazmu.”

„Plazmu?“

„Darovat plazmu!“ Nikdy jsem ale nepochopil, proč se tomu říká dárcovství. Asi aby se člověk necítil jako děvka, když tam vlastně chodí za sedm stovek prodávat svý tělo. Mně to ale vůbec nevadí. Je to ta nejpoctivější práce, jakou jsem ve svým životě měl. „Je to jako darovat krev, ale slušně za to platí.“

„Pro mě za mě si daruj třeba játra. Hlavně když budou šušně!“ 

„Slibuju, že budou! Skočím se jen převlíknout a vysprchovat, ať nevypadám jak pobuda.“

„Ty klíče prostě nedostaneš, ale—“ Zamyšleně si sáhne na tu svoji kozí bradku a provede rychlou kalkulaci, která vyústí v děsně šlechetnej protinávrh: „Zkulturnit se můžeš u nás na hajzlech.“

Protože vím, že moje vyjednávací pozice bohužel není dost silná na to, abych si vyjednal něco lepšího, vydám se bez dalších keců po stopách Čuňase. Vracej se mi přitom vzpomínky ze včerejška. Díky tomu vím, že ty dveře jsou temná brána za hranice času a známýho prostoru, kde vládne jen věčný utrpení. Zvlášť když je tam Čuňas. 

„Ne tam!“ vytrhne mě z mý posvátný hrůzy kozlův hlas.

Škubnutím se otočím a naznačím, že přece—

On zase naznačí, že mám jít k němu blíž. 

„Běž na dámy,“ povídá mi skoro šeptem a ty blažený slova zní v mých uších jako nebeský písně andělů. „Aby si chlapi nemysleli, že je to tu nějakej SOS útulek,“ sdělí mi důvěrně a já mám najednou pocit, že mezi náma vzniká pakt. Já měl vždycky hrozný sklony k paktům. Zvlášť k těm nevyřčenejm. Nevyřčený patky jsou totiž ty nejdůvěrnější. Takový křehký a delikátní. Zvlášť když si druhá strana paktu neuvědomuje, že vlastně v nějakým paktu je.

 

Na dámách se teda pořádně opláchnu a navlhčeným toaleťákem se pokusím aspoň trochu vydrhnout zaschlý zvratky ze svýho oblečení. Ofinu si stáhnul do čela, aby mi zakrývala okrouhlý otlaky ve tvaru kroksovejch podrážek. Když se pak na sebe podívám do zrcadla v celý svý nezměrný kráse, musím uznat, že moje úsilí nedopadlo úplně marně. Vlastně vypadám docela reprezentativně. Až na ten nos. Na to, abych sám narovanal tu skobu, se až moc bojím bolesti. Jinak mám vlastně skoro pocit, že tohle mý tažení konečně začíná směřovat ke zdárnýmu konci. Pak ale v konečníku ucítím děsný křeče a svět se najednou zastaví jenom proto, aby mým tělem mohla nerušeně proběhnout ta nejneskutečnější bolest. Když se mi povede ji potlačit, rozrazím dveře od kabinky.

Stáhnu si kalhoty a dávám průchod tomu středověkýmu zlu, který se v mých útrobách probudilo.

Pažema se zapírám o stehna, abych vydával jen nezbytný minimum energie na sezení. Při pohledu pod sebe s hrůzou zjišťuju, že to, co doráželo na můj svěrač, není průjem, ale prasklej hemeroid.

Tu pohromu  nejde vůbec zastavit. Od zadku mi nekontrolovatelně prská krev a bombarduje mísu různě velkejma kapičkama. Připomíná mi to takovej ten tradiční puntíkovanej hrníček na čaj. 

Se sklopenou hlavou přečkám to nejhorší. Když je po všem, odroluju plnou hrst toaletního papíru a přiložím si ji k zadku. 

Pak odroluju další hrst a pokusím se jí zatlačit vyhřezlý žíly zpátky. Moc se jim tam ale nechce. 

Nakonec si natáhnul ještě kalhoty a svalím se vyčerpanej na podlahu. Chvíli tam takhle ležím a přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych tam prostě chcípnul. Představa, že by tam někdo našel mý bezvládný tělo bez života a podle mísy celý od krve si domyslel, že jsem se usral k smrti, mi ale přijde děsivě nedůstojná. Napnu proto všechny síly, postavím se znovu na nohy a zatáhnu za šňůrku. 

Do mísy se valí voda a důkazy jsou zničený.

Kdyby to bylo jenom o mým životě, nejspíš bych to už prostě vážně vzdal. Jenže já přece musím bojovat. Pakt je totiž pro mě pakt. Hlavně ten rumovej a nevyřčenej.

Než se ale vydám z říše mrtvejch zpátky do světa, odroluju si ještě jednu hrst toaleťáku a nacpu si ji pro jistotu mezi půlky do gatí. 

 

„Už jsem myslel, že ses nám tam spláchnul!” zamečí ten kozel majetnicky.

Nám!? To jako hned někomu patříte jenom proto, že dlužíte pár šušňů?!

„Kolik vlastně dlužím?“ zeptám se toho mamonáře, protože mi došlo, že na to vlastně nikdy nepřišla řeč.

„Já ti to vyúčtuju, až na to budeš mít,“ odpoví tajemně jako nějakej kníže temnot. Hrozný, co s lidma udělá taková kozí bradka.

„Tak to si dám ještě panáka rumu!“ Rozhodnu se pro jistotu uctít bohy rumovýho paktu, kterej mi už dvakrát ve stejnej den zachránil život.

„Už jsem ti řek, že tady ti už nikdy nikdo nic nenalije.“

Ze záchoda se ale právě vynořuje Čuňas a v mý hlavě se v tu chvíli zrodí ten nejlstivější plán.

„Na Vorla!“ zvolám.

„Znals bráchu?!“ přiřítí se ke mě pozůstalej.

„Slyšel jsem, že to byl děsnej kalibr!“ 

„Tak to slyšels dobře! Vorel byl dělo, kamaráde!“

Pak na sebe chvilku prezidentsky pokyvujeme hlavama a je to hrozně napínavý. Nakonec ale přece jen vyřkne ty magický slova: „Co piješ?!“

„Rum!“ odpovím obřadně. 

„Tak dvakrát rum!“ Poručí Čuňas s takovou rozhodností, že ani kozel, kterej samozřejmě tu moji rošťáckou lest prohlídnul, vůbec neprotestuje. Když ale přede mě staví panáka, jeho rty uznale gestikulujou: „Ty kundo.“