V

Když teda konečně vyrazím na tu plazmu, chůze je najednou ještě náročnější dobrodružství, než kdy předtím. Je jasný, že tímhle způsobem tam prostě nemůžu nikdy dojít. Chtěnechtě to prostě musím znovu risknout veřejnou.

Cestou je mi ze sebe hrozně smutno. Uvědomím si totiž, že jedinej můj majetek, co má pořád ještě nějakou hodnotu, je moje krev. A i z ní se už v mým těle pomalu stává nedostatkový zboží. 

Dno mýho zoufalství, ale samozřejmě leží v ještě neprozkoumanej hlubinách. Na předposlední zastávce totiž přistoupí revizoři. Když si jich konečně všimnu, je už moc pozdě. 

Vzduch se změní, prořídne a v plicích dělá takový jakoby dusivý vakuum, který svírá hrdlo a brání v dalším nádechu. Světlo se taky změní, jako by se i fotony bez jízdenky snažily vyhnout jejich přítomnosti a vytvářely tak kolem postav revizorů temnou auru. 

Je jen otázka času, než na mě tahle zející absence lidskosti konečně promluví: „Kontrola jízdenek,“ rozvibruje mým směrem zbytky vzduchu ten výřečnější z dvojice démonickejch strážců hromadný dopravy.

Zavrtím hlavou.

„Hotovost na pokutu taky, předpokládám, nemáš,“ zkušeně zhodnotí situaci ta přízračná manifestace všeho, co je na světě zvrácený.

Pokrčím ramenama a doufám, že nejdnoznačnost mý odpovědi je zmate natolik, abych moh v nestřeženej okamžik bez větší námahy zdrhnout. Jakkoliv zlověstně totiž revizoři působí, o jejich duševních schopnostech jsem nikdy neměl vysoký mínění.

„Takže si vystoupíme,“ odpoví s šokující jednoznačností. Přepište učebnice biologie! Chce se mi křičet ze střech do světa, že i takhle nízký formy života maj vyšší rozlišovací schopnosti, než by kdokoliv z nás čekal.

Bohužel ani dosavadním vědeckým poznáním otřásající oběv, ale nedokáže změnit nic na tom, že prostě nemám sílu na to úspěšně provést jakejkoliv fyzicky náročnější plán útěku. Na příští zastávce si proto spořádaně vystoupíme. Skoro jako slušný lidi.

Venku si musím ohrnout límec kabátu. To ranní sněhový popelení totiž zatím stihlo přejít v pořádnou vánici. Ty dva trubci se ale nade mnou věží s propastnou neúčastí, jakoby se jich povětrnostní podmínky ani maličko netýkaly.

„Občanku! Máš, nebo budeme ztotožňovat?“ ptá se zase ten výřečnej.

Bez odpovědi sáhnu do kapsy a vydám svoji identitu na pospas jeho zlověstně maličkejm očím. Zrůdu většinou poznáte podle očí, protože skrz ně se krmí vaším zoufalstvím a beznadějí.

„Práci máš, zabijáku?“ ptá se ten druhej prohřešek proti lidský sounáležitosti a dává přitom zvláštní důraz na každý slovo jako někdo, kdo si zažil peklo, než se konečně na konci střední odnaučil koktat.

„Po tom je vás rozmatlaný hovno,“ odpovím v množným čísle oběma a pak doufám, že si to ten šikanovanej nevyloží jako vykání na projev úcty.

Nemám se ale čeho bát. „Úctu, zmrdečku!” Chytí mě za límec kabátu. „Úctu! Nebo rozmatláme my tebe!“ Marně se domáhá svýma výhružkama nevymahatelnýho. Moje úcta je totiž narozdíl od mý totožnosti něco, co bych jim nikdy nedal.

„Co se na mě saháš, ty píčo?!“ Bráním svoji čest a nezapřu přitom ani svoji pověstně poetickou výmluvnost.

„Po tom je tě tvý hovno,“ odpoví s řečnickou finesou kabinky na veřejnejch hajzlech. Já prostě miluju tyhle lidi, který se tak rádi chytaj každýho slova, co z vás v zápalu dialogu vypadne. Čekat ale něco lepšího od týhle havěti je asi stejně marný jako doufat, že štěnice přejde na rostlinou dietu.

„Tu občanku si necháme do zástavy,“ povídá zase ta výřečnější kreatůra.

„To ale nemůžete,“ namítám s nejistým přesvědčením, že mám snad ještě nějaký práva.

„Můžeme,“ odpoví zlověstně. „Tobě můžeme všechno.” Nechává ta slova viset chvilku ve vzduchu, jako by si myslel, že maj až takovou váhu, že je ani ta běsnící vánice neodnese.

Nikdy dřív jsem se s ničím podobným nesetkal a ani o ničem takovým neslyšel. Revizor přece nemůže jen tak někomu zabavit občanku! To přece nemůže nikdo. On je ale o svejch nadřazenejch pravomocech přesvedčenej s bytostnou děsivostí. Ani se mě totiž nesnaží varovat, že nemám žalovat policajtům. 

„Utři si to,“ povídá zase ten výřečnější, zatímco se marně snažím k sobě znovu nějak zasukovat vlákna zpřetrhanýho přediva reality.

„Cože?“

„Teče ti slina,“ odpoví. „Utři si to, nebo ti zmrzne na bradě a budeš vypadat jak debil.“

„Dyť tak už vypadá,“ řekne ta šikanovaná zrůda a jeho výřečnější protějšek se na mě zase podívá pohledem, kterým mi chce říct, že to taky nemá lehký. Seru mu ale na to a chystám se nastoupit do tramvaje, která právě zastavila.

„Kam se sereš!“ Odstrčí mě ode dveří. „Bez jízdenky nejedeš,” řekne na rozloučenou zase ten výřečnější.

 Pak si to v tandemu nakráčej zpátky do tý bandití pasti na kolejích, co se jen maskuje jako služba pro veřejnost.

 

V závětří zastávky si ještě ubalím cígo a znovu se vydám na cestu. Snažím se přitom nemyslet na to, co se právě stalo. Moc mi to ale nejde. Tváří v tvář jsem se právě setkal se skutečností, která neodpovídá žádný z mých životních zkušeností.  Mám pocit, že stojím na prahu něčeho, kam by bylo asi lepší raděj nevkročit. Je to naprosto nad rámec jakejkoliv mně aspoň vzdáleně povědomejch pravidel a pravd, v jejichž hebkým obětí jsem až do teď žil. Realita se ode mě s třísknutím dvěří odvrátila a můj pocit bezpečí se sesypal. Svět už nefunguje tak, jak jsem si myslel. 

 

Na plazmu dorazím v přízračně vyšinutým rozpoložení.

Vždycky tu se mnou jednaj děsně zdvořile a ke každýmu odběru navíc pokaždý dostanu žeton na horkej nápoj z automatu. Na ten se tentokrát upřímně těším asi nejvíc.

Co mě ale vždycky znérvozňovalo, je ta část odběru, ve který se vracej zpátky krvinky a nějakej výživovej roztok. Ten roztok má totiž pokojovou teplotu. V žilách proto děsně chladí a je to pak, jako by se vám po těle rozlívala smrt. Při každým takovým návratu mám děsnej strach, že se mi do žil dostane bublina vzduchu.

A právě jako ta vražedná bublinka vtrhnu tentokrát dovnitř já a domáhám se odběru. „Přišel jsem darovat,“ zachrčím.

Do tý doby poklidnej ruch na repci najednou dočista ustane. Jako by se ode mě nadsvětelnou rychlostí začala šířit ničivá bublina rozežírající časoprostor. Přísahal bych, že za celou svoji historii nebyl vesmír k fázovýmu přechodu vakua blíž. Možná vážně jsem konec světa, ztělesnění skrytý konstanty v čísle šelmy. Metafyzikální jednotka naprostý nicoty.

„V takovém stavu vás ale v žádném případě nemůžeme přijmout,“ praskne tu bublinu recepční a nevědomky tak zachrání svět. Ale jen na chvíli. Protože já jsem už neodvratnej.

Nikdo se mě nechce ujmout. Začnu si proto sundávat kabát a hrnu si to k odběrový stanici.

„Zavolám na vás ostrahu,“ volá na mě recepční.

Já jsem ale za každou cenu odhodlanej prolít svoji krev. Svalím se proto na nejbližší volný lehátko. 

„Tak bude to? Krev jsou peníze!“ zvolám a rozverně si přitom pleskám na předloktí. Žádná ze sestřiček se ale nemá k činu. Začnu teda hledat hadičku s jehlou, abych se moh obsloužit sám.  Nechci si totiž připustit, že už i moje krev je úplně bezcenná. 

Než si ale stihnu vpálit jehlu do žíly, přiřítí se dva valibuci z ostrahy.

„Aspoň žeton! Na kakao!“ prosím, když mě ti pupkáči vlečou kolem recepce. Nikdo se mnou ale nemá slitování.

„Kurvy! Všichni jste kurvy!“ ječím nepříčetně a přitom vím, že pozděj mi to bude upřímně líto. Nechci, aby si to sestřičky vztáhly na sebe. Vždycky na mě byly děsně hodný. Proto by mě vážně mrzelo, kdyby si myslely, že jsem stejnej šovinista jako můj pan domácí.

K mýmu překvapení nemíříme k východu, ale do kanceláře ostrahy. Ty práskači na mě totiž zavolali policajty.

Za každou cenu se odtamtud musím nějak dostat. Vysmeknu se jim proto jako životní láska na dosah ruky. V momentě, kdy to nejmíň čekáte.

Vítězoslavně se řítím k východu rychlostí, kterou rosolovitá stavba jejich těl nemůže nikdy dosáhnout.

Jenže ta svině na recepci moc dobře věděla, proč mi nedala na kakao. Během pár metrů urputnýho sprintu totiž spálím veškerý zbytky energie, kterou mi dodal panák toho pietního rumu, a v hypoglykemickým šoku s sebou šlehnu na podlahu. 

Setrvačností se po ní ještě kousek kloužu směrem k bráně na svobodu, ale to je už jen sůl do rozšklebený rány.

Cítím navíc, jak mi znovu krvácí zadek.

Když mě zvedaj, rozbrečím se.

„Voni už si s tebou cajti udělaj pořádek, ty feťácká mrdko,“ řehtaj se ty bezcitný bestie, až se jim pupky natřásaj.

Bohužel nemám sílu vysvětlit jim, že jsem jenom obyčejnej alkoholik se zlomeným srdcem. Nejspíš by to stejně nepochopili. Většina lidí totiž vůbec neví, co to znamená mít zlomený srdce. Sám jsem toho empirickým důkazem. Kdyby to totiž lidi věděli, ulice by byly plný stejně běsnících raněnejch zvířat. Protože přesně to z vás udělá opravdu zlomený srdce. Běsnící zvíře, co všude kolem sebe krvácí tu svoji bolest. Většina lidí ale nikdy neměla opravdu zlomený srdce, protože nikdy nepoznali opravdovou lásku. Kdyby poznali,  nemohli by být šťastný s někým jiným. Ale oni jsou. Opravdová láska je totiž jeden z těch nejvzácnějších kryptidů. Takovej, co existuje. Musí. Protože bez ní jsme jen zvířata, co ovládaj výrobní pásy, aby zaplatili nájem za železobetonový jeskyně a v nich plodili jen další bezduchý maso na regál.

 

Když konečně přijedou policajti, nejdřív se chvilku o něčem vybavujou s ostrahou. Pak jeden z nich někam odejde a vrátí se s horkou čokoládou. Třesoucíma se rukama si ji od něj vezmu. Můj pokus přiblížit kelímek ke rtům je ale marnej.  

„To bude dobrý,“ řekne strážník a ochotně mi s kelímkem pomůže. Je to jeden z těch vzácnejch lidí, co i přes bohorovnost svýho povolaní ještě pořád dokážou respektovat lidskou důstojnost i těch nejnižší členů společnosti. Za to si ho moc vážím.

„Nechcete zajít na pivo?“ zahuhlám.

Nechce. Nejspíš protože je ve službě. Místo do putyky proto zamíříme do jejich auta, aby mi dali dýchnout. 

Venku zuří vánice a já jsem skoro rád, že mě sbalili. V žaludku mě hřeje horká čokoláda a na duši pro změnu pocit, že na mě už zase někomu záleží. 

Já jsem najednou tou lidskou dobrotou tak dojatej, že se jim v tom autě znovu rozbrečím. Srdce mi puká štěstím, že se mnou konečně znovu někdo jedná jako s člověkem. Rozpřáhnu proto ruce a obejmu toho krásnýho lidumila na sedadle spolujezdce.

Vteřinu na to mým tělem projede asi 50 000 voltů. 

Vůbec jeho kolegovi nezazlívám, že to do mě našil paralyzérem. Pár tisíc voltů je pořád mnohem lepší než jedna kulka. 

A navíc! Ten elektrickej šok nejspíš dodal mým vyprahlým synapsím nějakou extra šťávu. Zatímco jsem mimo, zdá se mi totiž jeden z těch hrozně symbolickejch snů, co se vždycky dožadujou toho, abyste jim přikládali nějakej hlubší, nebo až prorockej význam.

 

Stojím v centru města a poslouchám. Slyším ale jenom ticho. Takový nepřirozeně úplný ticho. To ticho, kdy nad ránem kromě ptáků utichne i hučení aut. Všimnul jsem si ho už dřív, když jsem se ještě nebál spávat s otevřeným oknem. Žádnej zvuk. Jen ticho, který se rozléhá z vrcholků údolí a s ohlušujícím tlakem doléhá k uším jako kilometry vody na dně oceánů. Je to naprosto nesnesitelný a proto se rozběhnu. Nejdřív utíkám na nádraží. Vím ale, že mě tam nic nečeká. Utíkám proto dál. Přeskakuju koleje, přelézám ploty a přebíhám všechny silnice, co mi stojí v cestě. Žádná z nich už totiž neurčuje směr. Žádná z nich už nevede zpátky k ní. Běžím tak rovně, jak jen to jde. Proběhnu řekou, co sveřepě krájí město na těch nejmíň vhodnejch místech. Ženu se do kopce na sídliště, kde jsme spolu tak krátce žili. Když se blížím k našemu, objeví se přede mnou takovej chlapec. Má děsně kučeravý zlatavý vlásky a něco si brouká. Otáčí se na mě, jako by se ujišťoval, že za ním jdu. Vůbec se nezdá, že by se mě bál. Snažím se ho neztratit. Jak se otáčí, jeho tvář v tom ranním světle budí dojem, že patří dospělýmu člověku. Zneklidňuje mě to. Mám z něj evidentně větší strach, než on ze mě. Sleduju ho až k dětskýmu hřišti, který je tísnivě sevřený okolníma panelákama. Tam vkročí do pískoskoviště. Stojí zády ke mně a nic neříká. V nesečený, po kolena vysoký trávě se zatím něco probouzí. A já vím, že to je něco krvelačnýho. On ale dál stojí nehybně uprostřed pískoviště, jako by mu tam nic nehrozilo. Nevidím mu do tváře, ale stejně tak nějak vím, že se usmívá.  Chce, abych šel za ním. Strach mi to ale nedovolí.

 

VI

Vzbudím se v tmavým pokoji. Skrze zamřížovaný okno dovnitř dopadá útulně oranžový světlo pouliční lampy.

Přikrytej jsem jednou z těch plešatejch nemocničních dek, který na sobě nemaj ani choupek, co by jim dodal aspoň trochu domácky hřejivý huňatosti. Aspoň že místnost je vyhřátá na příjemnou teplotu.

V žíle mám navíc kapačku s výživou. Sice to není tříchodový menu. Shovívavě to ale přičítám na seznam kladů a zároveň ho tím končím.

Pravou ruku mám k posteli přivázanou plastovejma poutama a místo kalhot mám nandanou plenu. V hlavě mi začíná pulzovat palčivej pocit zrady a srdce zanícený vztekem mi s každým úderem pumpuje do těla apokalyptický šílenství.

Něco ve mně se mění, jako by uvnitř něco zemřelo. 

Stopy krve mě po chvíli dovedou až k jejímu znetvořenýmu tělu. Ještě nestihlo vychladnout. Poznávám ji. Je to moje víra v lidskou dobrotu. Po ohledání její mrtvoly je jasný, kdo je vrah. Kelímkem horký čokolády si ta policajtská kurva zíkala její důvěru a ta naivní koza mu na to skočila. Myslela, že jsme kámoši a že si rozumíme. Že nám jeden na druhýmu záleží! Za to, co jí udělal, by dostal doživotí, kdyby nebyla jen abstraktní koncept lidský duše.

Lidi jsou kurvy. 

Žádný homo sapies, ale homo meretrix. Člověk Kurva! Do prdele s celým tímhle posraným plemenem. Zničit, vyhubit! Hezky z gruntu, biblicky. Vyhladit tu bezcennou šmíru a začít znovu a líp!

Musím se odtud nějak dostat. Díky revizorům jsem u sebe neměl žádnej průkaz totožnosti. Můžu proto pořád ještě zdrhnout bez placení.

Slezu z postele a došourám se s ní k oknu. 

Ruku si zkušeně zabalím do deky a rozflákám okno.

Ze země rychle seberu střep, co nejvíc připomíná meč. Vlastně je to jenom takovej zárodek meče. Stačí ale na to, abych přeťal, nebo spíš přepižlal, ty svý plastový okovy a osvobodil se, dřív než do pokoje vlítne sestra s bratrem.

Chvíli na sebe zíráme a já přemýšlím, jestli má cenu snažit se jim vysvětlit, že to není tak, jak to vypadá. Nakonec na ně ale prostě namířím mečíka a zeptám se: „Kde mám kalhoty?!“

Hleděj na mě jako na blázna. Já ale nechápu, co je na tom tak šílenýho. Když jsem byl naposled při vědomí, kalhoty ještě byly společensky přípustnej oděv. Sáhnu si proto na bradu. Obyčejný několikadenní strniště! Dobu jsem teda určitě nezaspal. „Tak bude to?!“

„Kalhoty?“ ptá se, jako by nevěděla, co je ta plátěná věc o dvou nohavicích, ve který tam samozřejmě oba stojí.

„Ty jsme vyhodili,“ zakoktá on.

„Vyhodili? Měl jsem v nich tabák!“

„Museli jsme je rozstříhat, abysme—“ Nervózně poukáže na batolecí pokrývku mých intimních partií.

„Abyste co?!“

„Abyste nám neposral postel, došly nám igelitový povlečení,“ přispěchá s vyčerpávajícím vysvětlením sestřička.

„Kalhoty! Okamžitě mi dejte kalhoty!“ chroptím a oháním se mečíkem. Poprvý přitom cítím, jak se mi ten krvelačník zařezává do dlaně.

„Ty jsme—,“ opakuje sestřička, jako by měla poruchu soustředění.

„Vaše! Vaše kalhoty!“ Podívaj se na sebe. „Stačí jedny!“ Její pohled mu jasně říká, že to je na něm.

„To bude dobrý,“ zkouší se z toho vykecat bratr.

„Dobrý?!“ To slovo mi připomene, co se stalo mý víře v lidskou dobrotu, když naposled někomu věřila, že to bude dobrý.

„Prostě to zahoď a bude to—“

Dobrý!? Nic nebude dobrý! Na světě nebude nikdy nic dobrý, dokud budeme věřit kurvám, který vás nejdřív připraví o kalhoty a pak vás chtěj ještě odzbrojit chlácholivejma slovama o tom, že něco bude dobrý, jen když se jim podvolíte. „Kalhoty, nebo život!“ zvolám a namířím mečíka mečíkoviče na sebe. Počítám přitom, že Hippokratova přísaha jim nedovolí riskovat můj život. Zdravotní sestry a bratři ale nic takovýho zřejmě neskládaj. Začnou se totiž ke mně blížit šelmovitým krokem. 

„Tak si tu bezcennou sračku spláchněte do hajzlu,“ zakňučím a bodnu se teatrálně zhruba do srdce.

S hlavou vzpřímenou pak zašilhám dolů. Košile se červení.

Bratr i sestra se dávaj na ústup. S nima se ale vzdaluje i moje naděje na to získat kalhoty. Zaměřím proto svoji pozornost na jinej kus oděvu.

„Kabát! Kde mám kabát?!“

„Ve skříni,“ odpoví sestřička.

Vážně tam je. Možná to nakonec vážně bude— 

Ne! To už tu bylo. 

Sundám kabát z věšáku a dál přitom mířím mečíkánětem střídavě na ně a na sebe. Nejdřív strčím volnou ruku do levýho rukávu a pak si přehodím mečíkorátora do pravý. Jak už to ale kabáty dělávaj, zasekne se mi na ramenou. 

„Sedativa!“ zařve bratr na sestřičku a vrhá se na mě. 

Kabát se mi ještě povede nandat, ale nemám už čas tasit.

Vyrazí mi mečíkovce z ruky a já jen s otevřenou hubou sleduju, jak se tříští o zem a s ním i sny o hladkým průběhu mýho úniku.

Povalí mě na zem a naslepo zaburací: „Mám ho!“

Rozpažený ruce mi drží přibitý k zemi. Já ale nejsem žádnej Ježíš.

Nahmatám vedle sebe nejbližšího příbuznýho padlýho mečoura a pohybem zápěstí ho tím klovnu do dlaně. 

Jeho sevření povolí.

S mečbektem pod bradou už není takovej bivoj.

Tlakem na hrdlo ho odtlačím a přidřepnu si. Pak se rychle postavím, odkopnu ho a peláším.

Ve dveřích se ale srazím se sestřičkou, která se žene s těma sedativama. „Pardon,“ utrousím a uháním dál.

Chodba je úplně prázdná. Možná je veřejný zdravotnictví vážně nadfinancovaný, když už nikdo nemá zapotřebí přesčasy. Nebo podfinancovaný. Na obzoru totiž není ani žádná ostraha. Ať je to, jak chce, lidi v mým duševním rozpoložení by rozhodně neměli být schopný se takhle snadno dostat zpátky na svobodu. Je to hrozně nebezpečný. Co kdybych si chtěl něco udělat?!

Instinktivně se ženu směrem k předpokládanýmu východu. Když ale míjím výtah, všimnu si, že tlačítka mířej nahoru i dolů.

Přivolám si to dolů.

Zatímco čekám, ze vzdálenějšího konce chodby na mě hledí bratr se sestrou. Už zase jako na blázna. Když se výtah otevře, pochopím proč. V zrcadle totiž vidím, jak mi srdce krvácí přes hruď a přes plenu až na holý nohy. V ruce pak svírám mečíka zmáčenýho krví svou i svejch nepřátel. Vypadám skoro jako bitvama ošlehanej válečník. Jediný, co kazí dojem je náplast, co mi věnovali na nos.

Zmáčknu si první podzemní patro.

Výtahovou hudbu nevnímám. Do spánků mi zevnitř buší válečný bubny. Sáhnu si na srdce. Zakrvácenou dlaň si tisknu na tvář, dokud výtah necinkne.

Jako kapitán krvelačnejch fůrií pak vybíhám přes podzemní parkoviště zpátky do světa, kterej už nikdy nebude stejnej. Na moji počest se budou stavět sochy a zpívat písně, který roznesou slávu mýho udatnýho tažení z osady do osady, z města do města, do všech zemí na všech kontinentech, na Měsíc a napříč Sluneční soustavou a jednou i po celý galaxii, za hranice času a kosmologickýho horizontu a jestli je nějaký dál tak i tam. 

Nebo ne. 

Doba je zlá a mýtickým hrdinům tradičního střihu zrovna nepřeje. Každopádně, věčná sláva nesláva, nejřív se konečně musím dostat domů.