VII

Venku pořád, nebo už zase zuří vánice. Nohy mám zmrzlý jako srdce úřednice, co přiděluje dávky v hmotný nouzi. Načůrám si proto trochu do pleny. To mě zahřeje dost na to, abych doběhnul až před ten neonovej nápis.

V Kun—dě.

Rozmlátím pár písmen a vlítnu tam. Tentokrát už jako něco. To něco se dá ale přirovnat jenom ke mně. Nic takovýho jako já totiž ještě nikdy dřív neexistovalo. Ne v lidský formě. Jsem ztělesněním všeho, kvůli čemu musíte uprostřed noci převlíkat povlečení.

V—n—ě se ale málem pochčijou smíchy, když  mě viděj.

„Klíče!“ Vytasím na ně mečíka juniora. 

Řehtaj se dál. 

Pobudové, co sedí hned u vchodu, se nepokusí ani maličko odsednout. I jukeboxovej Romeo nerušeně pokračuje ve svým rituálu.

„Klíče!“ Přiložím si toho skleněnýho mečourníka ke krku. Tím ztratím jejich pozornost úplně. Některým lidem prostě na lidech nezáleží.

„Klíče!“ opakuju se nepříčetně.

„Šušně!“ oponuje mi barman.

„Šušně?!“

„Šušně—“

„Šušně! Šušně!“

„Máš, nebo nemáš?“

„Když šušně, tak šušně!“ Přiložím mečenáše na krk nejbližšímu pobudovi a vytáhnu ho ze židle. „Kolik dlužím?!“

„Tak si ty klíče prostě vem, ty magore!“ Lísá se ten kozel najednou a přitom šátrá.

„Kolik dlužím?“

„Nic, prostě si je vem a vypadni!“ Po Čuňasově bráchovi nejspíš nechce ztratit dalšího prospektivního zákazníka.

„Kolik dlužím?!“ Cuknu mečomorem na pobudově krku.

Mrkne na nezaplacený účty. „Čtyř— sta— padesát—“

„Čtyři sta padesát kolik?!“

„Čtyři sta čtyřicet— sedm—“

„Puč mi pěcet,“ řeknu svýmu zajatýmu pobudovi, abych měl i na diškreci.

„N—nemám,“ zakoktá.

„Jak nemáš?!“

„Je— p—před výplatou.“

„Kdo mě chce pozvat?!“ zvolám a rozhlídnu se po putyce. 

Čuňas bohužel dělá na stole supermana. 

„Romeo?!“ Romeo nereaguje. To je ten problém s tím, když všem dáváte nějaký přezdívky, protože vás nezajímá, jak se kdo jmenuje.

„Ty u jukeboxu!“ Romeo tázavě vykulí oči. „Jo, ty! Máš pěcet?“

Souhlasně zakýve do rytmu hrozně uchcaný pecky.

„A pučíš mi?“ 

Znovu zakýve.

„A dvacku máš?“ zeptám se. Romeo ale na mě vrhne další tázavej pohled. „Na přeskočení!“ vysvětlím mu a on zase zakýve.

„Tak tam dej něco válečnýho.“

Hledí na mě tázavě.

„Něco jako pochod valkýr nebo tak něco!“

Romeo něco rychle najde. Nestihne to ale dát přeskočit dřív, než začne hrát nová uchcanost.

Zatímco teda čekáme na něco válečnýho, stojíme tam v naprostým tichu. Znáte to ticho, když vám dá češtinářka u tabule za tři, a když s tím nesouhlasíte, řekne vám, že si můžete jít stěžovat k řediteli, takže jí řeknete, že je píča, a jdete si sednout? Tak přesně v takovýmhle tichu tam čekáme na něco válečnýho.

Šeptem to přeruším až já. „Máš cigára?“ zeptám se svýho pobudy. Dostal jsem totiž hroznou chuť na cigaretu. Jenže mý kalhoty i s tabákem skončily někde ve spalovně. A i kdyby ne, stejně bych teď jen těžko něco ubalil.

Ukáže na stůl. Na máčka bych takovýho pobudu netipoval.

Společně přistoupíme ke stolu. „Opatrně se pro ně natáhni a nic nezkoušej.“

Vezme cigára a já ho zase zatáhnu zpátky ke dveřím. 

„Napal mi to,“ poprosím ho.

„Nemám jak.“ Zapalovač leží na stole. Znovu se proto opatrně přiblížíme.

 „Napal mi to,“ zase poprosím, když jsme zase bezpečně u dveří.

Při prvním šluku se ale zakuckám tak, že mu málem vážně podříznu hrdlo. Zakňučí. Naštěstí se ale nesnaží vysmeknout. Celá putyka se propadne do ještě většího ticha, jako bych na tu češtinářku navíc ještě ukázal holej zadek.

„Tohle nejsou žádný máčka!“ Poznávám tu chuť levnýho tabáku, kterej si nechává po pytlích vozit někde z východu kamioňákama, aby si tím pak doma na baličce napěchoval dutinky. Dělával to tak táta.

„Je před výplatou,“ řekne omluvně a já mu to nemůžu zazlívat. Taky mám před výplatou. Už několik měsíců.

„Ty klíče! Abych nezapomněl.“

Barman je vezme a chce mi je přinést.

„Nic nezkoušej!“ Zastavím ho a napřáhnu ruku s cigaretou. „Hezky je hoď!“ 

Klíče se s cinknutím odrazí od pobudovi buclatý hlavy.

Začíná hrát něco válečnýho.

„Přitáhni si je nohou,“ pošeptám tomu bezejmenýmu chudákovi.

Kro-sun-krokem se dostaneme až ke dveřím. Zahodím cígo a nahmatám za sebou kliku. Jenže klika jde najednou dolů sama. Někdo z venku otevírá dveře.

Plnou vahou se svalím i s pobudou na dveře.

„Otevřete, kurva! Tohle neni vtipný! Mrznou mi tu koule!“ Nějakej ožrala se dobívá do V—n—ě.

Klika mi klape zuřivě nad hlavou a od dveří dostávám jednu herdu do zad za druhou. Mám štěstí, že můj pobuda váží asi třikrát tolik co já. Jen vlastní vahou bych dveře proti těm žíznivejm výpadům neubránil.

„Zbav se ho!“ zasyčím na barmana.

Zagestikuje, že neví jak.

„Uzavřená společnost,“ poradím mu polohlasně.

„U—uzavřená společnost!“

„Nedělejte ze mě kokota! Mám v prdeli, že přelepujete kolky!“ Já to věděl! Bůh ví, co v tom ranním rumu bylo, když jsem po něm byl tak nepříčetnej!

„Přiď za hodinu!“ řekne barman a já pokynutím hlavy ocením jeho proaktivitu.

„Aspoň frťánka! Mně už fakt mrznou koule—“

„Táhni, dokud ňáký máš!“ zaburácím.

Vidím, že někteří pobudové zadržujou smích. Na druhý straně dveří je ale najednou klid. Po pár vteřinách se začneme teda zvedat. Všimnu si přitom, že můj pobuda se taky počůral. Hlavou mi prolítne myšlenka, že možná nejsme až tak rozdílný. Vzápětí ji ale rozdrtím a zničím za tu drzost! On se počůral ze strachu, ne z evolučně adaptivní nutnosti! Takhle si podělat kalhoty! Co já bych za ně dal.

Když se mi povede toho znečištěnýho valibuka postavit zase na nohy, dojde mi, že jsem úplnej habsburg. Klíče jsou totiž pořád na zemi.

Takže zpátky k původnímu plánu.

Opatrně otevřu dveře a rozhlídnu se za sebou. Ulice je prázdná. Krok-sun-krokem se teda konečně oba dostaneme ze dveří. Až na jeho levou nohu. Ta pořád visí visí V—n—ě.

„Co je?!“ Zajímám se.

„Práh.“ Samozřejmě. Protože žádný opravdový tažení nikdy nemůže jít přesně podle plánu!

„Zuj se!“

„Cože?“

„Zuj se!“ přitlačím mu mečíka znovu na tepnu, aby si připomněl, o co mu jde.

„A teď je nohou zvedni!“

Párkrát se mu to nepovede. Má totiž od pohledu hrozně huňatý ponožky. Řeknu mu teda, ať si jednu sundá.

Pravou nohou si přišlápne levou ponožku a zuje si ji. 

„Tak šup, šup, sem s nima!“ Okamžitě ví jak. Jeho hlava si to nejspíš ještě pořád pamatuje z rozcvičky v tělocviku. Pro jeho tělo je to už ale naprosto cizí pohyb. Jeho upocený chodilo se každopádně s vypětím všech sil nejistě zvedá směrem k mý dlani. Klíče se v něm oslnivě třpytí a září. Svírá je, jako vodní víla svírala ten slavnej meč, když se s ním vynořila nad jezerní hladinu.

Mám je na dosah ruky!

Jeho noha se ale třese na pokraji zhroucení.

Rychle se po nich natáhnu.

Cítím, jak mě jejich chladnej, potem zmáčej kov hřeje v dlani.

Mám je! Mám je! Mám je!

Do očí mi vhrknou slzy dojetí. Nikdy v životě jsem neměl větší pocit vítězství. Dokázal jsem to! Konečně se můžu jít pořádně vyspat přikrytej pořádně huňatou dekou na svým krásně měkoučkým gauči.

Odkopnu pobudu dovnitř tý špeluňky a uháním pryč.

 

Když odemykám vchodový dveře paneláku, cítím se jako mýtickej hrdina, co překonal nekonečno nástrah na svý strastiplný cestě za sebepoznáním, jehož cenu jsem těžce zaplatil vlastní krví.

Čidlo rozsvítí chobový světla. 

Jsem uvnitř! 

Po schodech vybíhám do prvního patra. Mezi mnou a tvrdě vydobitým odpočinkem stojí už jen jedny dveře.

Klíče v zámku otáčím děsně opatrně. Nechci vzbudit kolohnáta. Vážně nepotřebuju, aby mě viděl v pleně. Při druhým otočení ale vím, že mi nic nehrozí. Není doma. Chlastá. 

Zavírám dveře a to apokalyptický šílenství nechávám za nima. Musím se přichytit botníku, abych s sebou nefláknul rovnou na zem.

Klečím na kolenou a brečím tak, jak jsem ještě nikdy v životě nebrečel. Pocit štěstí mi naprosto ochromuje tělo. Cítím se, jako bych přežil leteckou katastrofu. Dostal jsem druhou šanci na život. Mám proto hroznou chuť ubalit si jedno vítězný. 

Prohrabu koš a z několika balíčků se mi povede sesypat dost tabákový drti aspoň na tři cigarety. S autistickou přesností pak tabák rozprostírám po papírku. Pořádně ho udusám, ale zase ne moc. Nechám tam tak akorát vzduchu, aby to hezky hořelo. Pak už jen napnutej papírek zkušeně protočím mezi prstama.

Cígo renesančních mistrů! 

Zapálím si to veledílo a zapalovačem významně třísknu o stůl. Zatímco mý plíce se plní obdivem nad jeho nadčasovou krásou a precizností, s drtivou palčivostí na mě začíná doléhat nezbytnost nějaké pozitivní životní změny.

Zítra si najdu práci! A je mi úplně jedno jakou. Cokoliv bude lepší než neschopnost o ni bojovat. Zítra si najdu práci. Třeba mi kolohnát něco dohodí ve fabrice. Je mi to jedno. Prostě si zítra najdu práci. Po tom, co jsem dneska přežil, se určitě dokážu vyhrabat i z tý nejpodřadnější pozice. Vypracuju se na něco slušnýho. Na člena společnosti. Na chlapa, kterej se podílí a dokáže se postarat.

To všechno hned zítra.

Teď je čas odebrat se k tomu tvrdě vydobytýmu odpočinku. Nejdřív ale mrknu do lednice. Kromě těch jeho hroznejch klobás a salámů, je tam ještě mrkvev a mlíko. Není to ideální kombinace, ale pořád lepší, než jít spát na lačno, nebo do sebe nacpat ty falický symboly lidský nadřazenosti. 

Pak ze sebe konečně sundám svý bitvama ošlehaný šatstvo a plenu hodím do koše. Je to takový sladkobolný loučení. Na jednu stranu představuje mý absolutní dno, nadruhou stranu mě zase zahřála, když jsem to nejvíc potřeboval.

Nakonec si dám ještě rychlou sprchu a samozřejmě si taky vyčistím zuby žralotopýrem. Protože nechat si je shnít by byl dentální luxus, kterej si prostě dneska nemůže jen tak někdo dovolit. 

Voňavej a převlečenej se vláčně odvrávorám do obýváku a svůj epickej dramatickej oblouk zakončím zhroucením se na gauč. Poprvý za celou dobu, co tam usínám, mi nevadí, že z něj ještě pořád cítím babiččinu přítomnost.

 

⟲

 

Do tý zaplivaný nádražky jsem se vracel skoro denně. Většinou jsem jen poslouchal knírovo vyšinutý blábolení a čekal, kdy zase přitančí ta hospodská víla a prohodí se mnou aspoň pár slov, nebo se jen na celou putyku hurónsky zasměje vlastnímu vtipu. Její smysl pro humor nebyl nijak vytříbenej a její pointy nebyly většinou nijak originální. To ji ale v žádným případě nemohlo zastavit v jejím neúprosným tažení za smíchem a dobrou náladou. Když jsem ji na nedostatky jejího komediálního umu upozornil, razantně rozdrtila mý výtky jedním ze svejch neprůstřelnejch životních mouder. Řekla mi totiž: „Kdo se o žádnej vtip nepokusil, nikdy žádnej neřek.“ Tenhle přístup k humoru byl vlastní i jejímu přístupu k lidem a k životu. Pro všechno totiž vždycky existovala nějaká naděje a bylo jí jedno jak malá.

Když do města přišlo opravdový jaro se zelenou trávou a pučícíma květama a vzduchem, co už před sebou nevidíte, a prostě jaro se vším všudy, konala se v centru na náměstí oslava nějaký příležitosti.

Pro mě to ale byla hlavně příležitost vidět tu moji vrávoravou vílu a konečně s ní strávit nějakej čas mimo místo výkonu jejího zaměstnání.

Jel jsem tam tramvají a cestou se přitom snažil kochat tou všeobjímající zelení, ve který se město topilo jako znovuzrozený. Já sice nikdy neměl rád přírodu na tak fanatický úrovni, abych do ní chtěl nějak aktivně chodit. Z dálky mi ale, i před Marií, vždycky přišla děsně fascinující. A protože jsem v tý době měl na jízdenku, moh jsem se nechat bezstarostně unášet tím vzdouvajícím se mořem korun stromů, do kterýho  město vrůstalo. Pohledem jsem se dostal až k jeho posledním výspám na vrcholcích údolí. V tu chvíli jsem si přišel děsně malej. A to se mi vůbec nelíbilo. Já chtěl být najednou totiž hrozně velkej, kyklopskej titán, abych dokázal tu krásu nějakým způsobem pojmout a pochopit v celý její děsivý nezměrnosti.

Na místo, kde jsme se měli sejít, jsem dorazil skoro ve stejnej čas jako ona. To mě překvapilo. Podle toho, jak jsem ji měl v nádražce možnost poznat, nepůsobila na mě úplně dochvilným dojmem. Na směnu chodila většinou pozdě a objednávky doručovala taky tak.

Jakoby nestačilo, že už v tý putyce se musím dělit o její pozornost s dalšíma pobudama, měli se k nám maj přidat i nějaký její kamarádi. Kdykoliv jsem jí byl poblíž, lidi mi překáželi jako nikdy. Každá vteřina s ní byla tak vzácná, že dělit se o ni bylo stejně nadlidský utrpení, jako když děcku řeknete, že se má s někým podělit o balíček brambůrků. Jako malej jsem se těch brambůrků vždycky raděj vzdal. Nedokázal jsem totiž žít s vědomím, že si je vedle mě dopřádává ještě někdo jinej. S lidma a hlavně s láskou to bohužel není tak snadný.

U prvního stánku s alkoholem jsme si každej koupili ten svůj.

„Jinak já jsem Marie,“ řekla a natáhla ke mně svůj kelímek bílýho.

„Já vím.“ Přiťuknul jsem si s ní pivem.

„Já to ale chtěla udělat oficiální, ty blbečku.“ Občas mi říkala blbečku, když si myslela, že se pletu, nebo dělám něco špatně. Nejdřív mi to hrozně vadilo. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jsem blbej. Pak jsem si ale všimnul, že tak říká jenom mně.

„Jo ták!“

„Už? No paráda. Takže znova—  Já jsem Marie.“

„Těší mě, Marie. Já jsem blbeček.“

Zasmála se tím svým hurónským smíchem a pak jsme celý to představování zopakovali ještě jednou a správně.

Pár minut jsme jen tak bezcílně korzovali, dokud jsme nenarazili na papírovýho draka. Jeho provedení postrádalo jakoukoliv dávku vkusu s takovou bezelstností, jakou se pyšní jenom děti. Na jaře se ale přece draci nepouštěj. Sebrali jsme proto ten podezřelej artefakt a vydali se po stopách jeho původu. 

„Třeba se někomu v podzimní vichřici utrhnul a vzdušný proudy ho vynesly děsně vysoko, takže se až teď dostal na zem,“ zaspekuloval jsem si.

„V Austrálii je teď podzim,“ podotkla vzdělaně.

„Dostal se sem časoprostorovou dírou!“

„Díra je hrozný slovo!“ 

„Díra?“ zopakoval jsem to laškovně.

„Neříkej to!“ praštila mě do ramene.

„Jau!?“

„Prostě to neříkej.“

„Díra—“ Chtěl jsem ji ještě poškádlit. Ona se ale otočila a šla pryč. Chytil jsem ji proto za ruku a ona na moment ztuhla. Já taky. Poprvý v životě jsem cítil její kůži. Dokonce jsem cítil, jak její krev tepe do mý dlaně. 

„Promiň. Já to tak nemyslel.“ Nevěděl jsem, ale co bych moh jak myslet.

„Hele!“ Ukázala najednou směrem k obchodnímu centru. Plakát na dveřích hlásal, že uvnitř probíhá soutěž draků. 

Záhada vyřešena.

V átriu bylo vystavený nepřeberný množství různě ohavnejch draků se startovníma číslama, jako by to byli závodní koně. Ten, co jsme ho našli, se ale hodil možná tak akorát do salámu. Zavěsili jsme ho proto na náměstí do větví lípy a sedli si na nedalekou lavičku, ze který jsme pobaveně sledovali, jak drakem v předzvěsti deště lomcuje vítr. Já se přitom na oko rozhořčoval: „Na jaře?! Koho něco takovýho mohlo napadnout?“ 

„Proč seš tak negativní?“ Ona to totiž považovala za výsostně rozkošnou vzpouru proti zavedenýmu řádu věcí, který vždycky byly tak a proto nikdy nesmí být jinak. „Přece nefouká jenom na podzim, stejně jako slunce nesvítí jen v létě.“ 

Vždycky jsem obdivoval tu její naivně poetickou schopnost brát svět takovej, jakej je a jednat podle toho, ne podle toho, co se čeká. 

Pak už se začal trousit zbytek naší společnosti a taky první kapky deště. Po příchodu posledního jsme se proto vydali do restaurace. Ne do baru, nebo hospody, ale do opravdový restaurace! Tam, kde se vás ptaj, jestli budete jíst, a ne co to bude.

Uvnitř jsme pili a kouřili a blábolili jeden přes druhýho. Jak večer postupoval, čím dál víc mi vadilo, že s ní nemůžu být sám. Bavit se s kýmkoliv z jejích lidí ode mě vyžadovalo nadliskou dávku přemáhání a falešnejch úsměvů s pokyvováním. Vedle ní byli všichni bezcenný.

Instinktivně jsme se oba vrhali po sebemenší šanci, kdy jsme spolu mohli strávit aspoň pár vteřin, který by neznehodnocovala přítomnost nebo blábolení ostatních. Bohužel obsluha restaurace byla až zbytečně pozorná a nedávala nám tak ani nejmenší záminku jít něco objednat na bar, kde bysme se mohli jakože náhodou potkat a společně počkat na naše objednávky. Většinou jsme tak museli vzít zavděk míjením se na cestě na záchod a ze záchodu. Naše měchýře se plnily s až podezřele stejnou pravidelností. Pokaždý, když jeden z nás vycházel, jsme si na chodbě před záchodama vyměňovali plachý  úsměvy a s postupujícím večerem i hluboký pohledy plný provinilosti.

 

Vracel jsem se zrovna ze záchodu a těšil se na další takovou výměnu. Za dveřma mi ale místo toho skočila kolem krku moje milenka.

„Co ty tady?“ Rafla mě laškovně do ucha. 

„Jen tak— s pár lidma.“

„Seš jak můj starej, víš to?“

„Čím to?“

„Taky někde chlastá s lidma.“ Jednou jsem se jí zeptal, proč ho podvádí, jestli by nebylo lepší se s ním prostě rozejít. „Mám ráda, jak mě píchá,“ odpověděla mi a já na to nemoh nic namítat. Sám jsem byl v podobný situaci. Nemiloval jsem sice přímo to, jak mě píchá. Miloval jsem ale to, čím mě píchá. Tělo měla totiž alabastrový jako ty nejbělejší mrtvoly utopenejch albínů. Miloval jsem ho. Jeho půdorys a bokorys ze všech stran a ze všech úhlů. S každým pohledem a každým dotekem jsem si uvědomoval, jak neuvěřitelný je její tělo. Jak návykový jsou její malý palce a dlouhý prsty s oprýskaným lakem. Pravá půlka jejího zadku. Jizvy z bizarních nehod, který se dějou jen těm nejkrásnějším holkám. Levá půlka jejího zadku. Mladický nerozvážnosti na krku a drzá brada, kterou zakláněla tím nejsmyslnějším způsobem, když ležela na zádech. Rybí oči. Celej zadek. Otlačeniny od otravně upnutejch kalhotek. Její divoký nohy, srostený lalůčky a kučeravý vlasy, co neměly žádnej řád. Miloval jsem celý její tělo, protože jsem ho moh mít.

Přes veškerou lásku, kterou jsem k jejímu tělu choval, Ninu jsem ten večer bytostně nenáviděl. Nezvaná totiž vtrhla do toho křehkýho světa, kterej jsme si tam s Marií tak pracně vystavěli. 

Viděl jsem, že Marie to cítí taky tak. Chystala se jít právě na záchod, aby si se mnou vyměnila jeden z těch pohledů. Nina ji ale o tu příležitost okradla. Na mě se ani nepodívala. Místo toho vrhla směrem k Nině pohled, co měl v sobě až nadpřirozeně nenávistnou vervu, jakou jsem nikdy dřív ani potom neviděl.

„Co takhle jít ke mně?“ Zmáčkla mě v rozkroku.

„Dlouho jsme se neviděli—“

„Od úterý,“ přerušila mě.

„—a bylo děsně těžký to naplánovat.“

„Hm!“ Na oko cukla pohoršeně hlavou. „Kdo to je?“

„Kamarádi a tak—“

„Myslím ta buchta, co na mě hledí a předstírá, jak děsně se baví.“ Chtěl jsem s tou courou začít třást a ječet na ni, že Marie není žádná buchta. Místo toho jsem ale odpověděl, že: „Ka—marádka,“ a mý srdce krvácelo při každý slabice toho tak pravdivě bolestivýho slova.

Nina tu zjevnou lež přešla smíchem. 

„Od minule jsem se kvůli tobě neholila.“ V úterý jsem si totiž dělal srandu, že se s ní cítím nepatřičně, protože je hladká jak děcko.

Musel jsem se zhluboka nadechnout. Část mě opravdu chtěla vzít zavděk tou alabastrovou nymfičkou. Mý srdce ale chtělo bojovat. „Za tu chvíli ti tam vyrostlo tak akorát houby.“ A protože plísně jsou taky houby využil jsem tu představu k boji. 

„Teču.“ Nina ale moji obranu okamžitě rozmetala. „Chci ti sedět na ksichtě a honit ti péro, dokud mi nepostříkáš záda,“ naléhala na mě s neodbytností podomního prodejce energií, jako bych byl nějaká babička, co nedokáže odolat její tak zaručeně výhodný nabídce bez skrytejch závazků a podmínek.

„Já—“ Bojuj o ni, jestli můžeš! „Já už dneska honil.“

„Tak aspoň dýl vydržíš.“ Nevzdávala se.

„Ale— neohodím ti ty záda.“ Bojuju.

„Chci mrdat!“ Prosebně na mě hledí tím tupě nadrženým pohledem, co maj jen holky, který chtěj vážně mrdat. 

„Já ale nemůžu.“

Znovu mi stiskne penis a dlaní přejede po celý jeho průměrný délce. „Můžeš!“

Nervózně se podívám k našemu stolu. Doufám, že to Marie neviděla. Už tam ale nesedí. Loučí se a odchází.

Odstrčím Ninu a spěchám k Marii.

„Ty už jdeš?“ zeptám se jí u východu.

„Neměl by ses věnovat svojí slečně?“ odsekne mi.

„To— Ona neni moje slečna,“ bráním se omluvným hlasem a přitom si nalhávám, že nemám proč. 

„Neni? Vypadá, že by chtěla.“

„Tak to fakt ne! Ona už někoho—“ Moje obhajoba ale nemá očekávanej účinek. Marie totiž vystřelí z restaurace jako pružinka, když se snažíte dát znovu dohromady rozebranou propisku.

Rychle si seberu kabát a bez placení utíkám za ní.

„Stalo se něco?“ Pro její vlastní dobro předstírám, že nevím, proč je najednou tak rozrušená. 

„Ne.“

„Můžu tě aspoň doprovodit domů?“

„Ne.“

„Tak aspoň na zastávku?“

„Nejdu na zastávku. Nejdu domů.“

„A kam teda?“

„To tě nemusí zajímat. Nejlepší bude, když pudeš zpátky za tou svojí dírou.“

„Neříkej díra!“ osopím se a vidím, že jí maličko cuká koutek. Pokračuju proto jakoby jejím hlasem: „Proč?“

„Protože to je hrozný slovo!“ Zachichotá se a pokračuje: „Proč mi tohle děláš?“

„Co?“

Mlčky na mě zírá a v očích má stejně tupej pohled jako měla Nina pár minut před ní. „Kupme si víno.“

Ve večerce jsme si koupili flašku rumu a vydali se do kopce na místo, kde se nad městem snad už od pradávna tyčil takovej malinkatej polorozpadlej železobetonovej amfiteátrek.

Rum jsme načali už cestou nahoru.

Srdce mi bušilo. Najednou jsem s ní byl konečně sám a nevěděl, co s tím dělat. Když jsme konečně vystoupali k tomu amfiteátru,  sedli jsme si a mlčky pokračovali v pití. 

Padala na mě taková úzkost, že jsem si přál, aby se na nás ten amfiteátr zřítil. Představoval jsem si, jak jdou lidi ráno do práce a vůbec si nevšímaj kusů železobetonu rozkutálenejch po cestě pod kopcem. Město je vezme na vědomí až ve chvíli, kdy do nich nabourá některej z ospalejch řidičů na cestě do práce. Teprve pak začne někdo zkoumat, odkud ta suť pochází, a v těch starobylejch rozvalinách konečně objeví naše mrtvý objímající se těla.

To by ale bylo až moc romantický. Místo toho se mě začala vyptávat na Ninu. Jak jsme se potkali. Co dělá. Jestli je to vážný. Jak často to děláme. Jestli je tak dobrá, jak vypadá. Jestli ji miluju.

Byla už docela ožralá. Já ostaně taky. Ve svých odpovědích jsem se ale stejně snažil být co nejvyhýbavější.

„Mě to můžeš říct. Myslela jsem, že jsme kámoši.“ 

Musel jsem si dát pořádnýho hlta rumu, abych zahnal odpornou pachuť toho slova. 

„Měli byste kudrnatý děti,“ pokračovala a já se málem pozvracel. Viděl jsem ale, že ta představa se jí nejspíš příčí ještě mnohem víc než mně.

Chvilku jsme pak zírali na město pod náma, než jsem konečně sebral dostatek odvahy. Takhle už to dál nešlo. Někdo musel něco říct, nebo něco udělat. „Myslím, že bude lepší, když pudu,“ řek jsem teda nakonec a ona mě začala líbat. Neustále se přitom ujišťovala, jestli vím, že už někoho má. Chtěl jsem věřit, že to říká jen tak, aby nevypadala jako úplná kurva. Dneska už ale vím, že mě prosila, abych ji zastavil.

S šancí na vysvobození se nakonec přihnal až déšť.

Sbalili jsme rum a hnali se s kopce na zastávku MHD.

Bojoval jsem sám se sebou, abych se ve strmým běhu ubránil a nepodíval se na to, co kalup a déšť dělá s jejím tyrkysovým tílkem. Ta představa byla ale až moc přitažlivá. Otočil jsem proto hlavu. Jenže gravitace byla ještě přitažlivější a já s sebou cápnul o zem.

Naštěstí to neviděla, protože se setrvačností hnala dál. Vyváznul jsem tak jen s odřenou dlaní a ušpiněnejma kalhotama.  

Rychle jsem se zvednul a utíkal za ní.

Na zastávku jsme doběhli oba durch.

Smála se a sotva popadala dech. Deštěm zmáčený vlasy měla přilepený na obličeji a pod tyrkysovým tílkem se jí rýsoval reliéf krajkový podprsenky a bradavky, který se nad tím panoramatem tyčily jako nějaký vysílací věže.

Čekali jsme každej na svoji tramvaj a o tom, co se nahoře stalo, jsme nemluvili. Nabídnul jsem jí svůj zmáčenej kabát a ona ho shovívavě odmítla. Po chvíli si ale všimla mý zkrvavený dlaně. „Co se ti stalo?“

„Jsem—  zakopnul.“

„Zakopnul?“

„Na nějaký nerovnosti.“

„Nerovnosti—“

„O dlaždičku, nebo tak něco.“

„Tě nikdo nenaučil, že se máš dívat, kam běžíš?“

„Díval jsem se—“

„—mně na kozy leda.“

Strnul jsem jako přistiženej. „Tys to—?“

„Mám snad oči.“ Ty nejoříškovější, chtěl jsem jí říct. Naštěstí už se blížila její tramvaj. „Tak— zase někdy.“

„Hlavně si to vyčisti!“ řekla starostlivě.

„To je dobrý.“ Dělal jsem hrdinu.

„Máš doma vůbec peroxid?“ Nečekala ale na moji odpověď. Najednou mě chytla za ruku a táhla mě do tramvaje. „Jasně že nemáš!“

„To ale není moje tramvaj,“ protestoval jsem na oko.

„Chceš dostat otravu krve, blbečku?“ Byla starostlivější než moje vlastní máma. Jako malej jsem byl celej dodřenej a o peroxidu slyšel tak maximálně, když se na pískovišti mámy bavily o přelivu. Stejně jsem ale zavrtěl hlavou, že otravu krve dostat nechci. „Tak si nastup.“

 

„Nebude to divný?“ Zašeptal jsem před bytem. 

„Já mu to nějak vysvětlím.“ Ruce se jí třásly, když hledala klíč. Na jejím chování bylo něco sebedestruktivního. Taky v sobě měla konec světa. Konec světa je totiž tak pohlavně přenosná nemoc, že spolu nemusíte ani spát, abyste někoho nakazili.

Klíče jí ze zámku vypadly.

„Marie?“ Ozvalo se zpoza dveří. „Seš zase nachcaná?“

Klíče nechala na rohožce a poplašeně mě zatáhla do výtahu. Chtěl jsem něco říct, ale zakryla mi pusu a zmáčkla to do sklepa.

„Blbeček! Fakt takovej blbeček.“ Dívala se do zrcadla. Sáhnul jsem jí proto na tvář. Nechtěl jsem, aby se obviňovala. Vyměnili jsme si teda další z těch provinilejch pohledů a začali se už zase líbat.

Ve sklepě mě zatáhla do prádelny. Bylo tam všude plno polystyrenu, protože panelák se právě zvenku zateploval.

Nahatý jsme se tam chvilku vestoje líbali a přitom jeden druhýmu ochmatávali genitálie. Měla takový ty nádherně stydlivý pysky, který skoro vůbec nevyčuhujou. 

Pak se se zaskřípáním položila na polystyrem a já ji začal lízat. Zarývala si přitom nehty do stehen. Nejspíš aby sama sebe přesvědčila, že si to užívá. Nedokázal jsem si ale představit, že by si užívala něco špatnýho. A tohle bylo tak špatný, že horší už to mohlo být jedině, kdyby tam ten její přítel přišel něco sušit.

„Udělej mi to.“ Přitáhla si mě za hlavu k sobě. 

Byla ale v takový křeči, že snaha do ní proniknout byla stejně marná jako cpát dítěti brokolici. Navzdory jejímu naléhání jsem to teda vzdal a lehnul si vedle ní. Ona mi ale najednou začala honit tak zuřivě, až mě to skoro bolelo. Pokoušel jsem se ji zastavit. Ona se ale nedala. Vrhla se na mě a začala mi kouřit a na zuby se vůbec neohlížela. Chytil jsem ji za hlavu, abych ji brzdil. Ona ale dál brousila nahoru a dolů. Bál jsem se, že jí tu hlavu utrhnu, pokud vyvinu ještě větší tlak. Nakonec ale sama povolila. Chvatem mi rozhodila ruce, rozkročila se nade mnou a nemilosrdně se nabodla.

Ojížděla mě tak zuřivě, že i mně bylo jasný, že se snaží ujet jen sama před sebou. Pokaždý, co jsem při ty zběsilý jízdě vyklouznul, dala si facku a znovu rychle nasedla. 

Byl jsem tak zmatenej, že jsem se hrozně dlouho nemoh udělat.

Když se právě vší silou nezapírala do mýho chatrnýho hrudníku, drtila si mezi prstama bradavky. 

Polystyren byl od potu čím dál tím víc kluzkej a víc a víc vrzal.

Když se zdálo, že jí dochází dech, pokusil jsem se ji povalit na záda. Na to jsem ale dostal facku i já. Bylo to ten nejničivější zážitek, co jsem až do tý doby v životě zažil.

Udělal jsem se do ní. Ona po mě ale dál jezdila, dokud jsem nebyl úplně měkkej. I když jsme oba měli rozkroky usviněný semenem, na tom násilí bylo něco očistnýho. Nikdy jsem ji totiž nemiloval víc. Než usnula, řekla, že ona miluje mě. A nikdy to nemyslela upřímněj než tehdy.

Spala s hlavou na mých prsou a prsama přitisknutýma na mý kůži a já nikdy v životě nebyl šťastnější a věděl, že šťastnější už nikdy ani nebudu.