VIII

„Dělej, hovado! Zvedej se, ty svině! Slyšíš mě, ty jedna zkurvená píčo!?“ vřeští na mě jak vykastrovanej šimpanz a to prostě ani přes veškerou moji urputnou snahu přeslechnout nejde. Komu by se ale chtělo vstávat, když je tak pohodlně zachumlanej v tak hebce naducaný temnotě těch nejbezesnějších hlubin nevědomí, ve který nic nebolí.

Skoro nic. „To tys mi rozmlátil okno?“ Bohužel ani sebenaducanější hebká temnota těch nejbezesnějších hlubin nevědomí nedokáže utlumit bolest, kterou vám působí opakovaný kopance do břicha. 

„Já ti to zaplatím.“ Posadím se a ten jeho babičkovskej koberec ohodím natrávenou mrkví s mlíkem. “Okno i koberec,“ dodám a sám sebe překvapím, že si pořád ještě pamatuju svý včerejší předsevzetí o zodpovědnějším přístupu k životu.

„Ty?! A jak asi?!“ vyjekne na mě, jako když v zápalu vášně někomu bez varovaní strčíte prst do zadku. 

Tupě zírám na konfiguraci zvratků pod sebou a marně se snažím z tý žaludeční sedliny vyčíst svou budoucnost.

„Dívej se na mě, když s tebou mluvím!“

Zvednu hlavu. „Něco si najdu—“

„Hovno!“

„Vážně! Změnil jsem se. Všechno zaplatím i nájem— i zpětně a s úrokama!“ oroduju za jeho smilování.

„Ty?! Taková pijavice a troska? Takovej ubožák?!“

„Proč si mě tady teda vydržuješ?” vyjedu na něj. „Když jsem takovej ubožák?!“ Chvilku přemýšlí, protože je moc blbej na to, aby poznal řečnickou otázku. „Protože se díky mě cítíš jako menší ubožák! Ve skutečnosti seš ale ještě větší!“

„S kým si myslíš, že mluvíš?! Co si myslíš, že seš?!“ vřeští na mě tak, že mu od huby lítaj sliny, jako když se otřepe mokrej pes. Jeho otázka ale vůbec není od věci.

Po včerejšku určitě nejsem to, co dřív. Sám to ale vědomě nedokážu vystihnout. Zadívám se mu proto upřímně do očí a odpověď přenechám svýmu podvědomí: „Konec světa! Kapitán krvelačnej fůrií, co ve tmě číhaj na příležitost! Nekonečně zvrácená řada iracionálních běsů za desetinnou čárkou v čísle šelmy. Prostě všechno, co si nepamatuješ, když se uprostřed noci vzbudíš pochcanej děsem!“ Vychrlí se to ze mě a po nádechu ještě, už sám za sebe, dodám: „Nebo tak něco.“

„Táhni mi z baráku, ty vypatlaná fetko!“ zaburácí kolohnát. Některý lidi prostě neuměj ocenit upřímnou odpověď. 

Než mě začne vláčet ven z bytu, stihnu ještě rychle čapnout kabát přehozenej přes gauč. 

V chodbě se kolohnát zastaví a přirazí mě ke zdi. „Klíče!“

„Klíče ne!“ zakňučím.

„Dělej!“ Lomcuje se mnou.

„Já už se tady nekážu!“ Slíbil bych mu cokoliv, jen abych se nemusel vzdát první věci, co jsem ve svým životě opravdu vybojoval.

„Naval!“ Dá mi pěstí do břicha a já mu ohodím celej ksicht zbytkama mrkve a mlíka.

Povalí mě na zem. Dá mi další ránu a začne mi šacovat kabát. Když najde klíče, otevře dveře a za kabát mě vyhodí. Než ale za mnou práskne dveřma, stihne mě ještě kopnout do zadku. Zařvu proto na něj, co si prozměnu myslím já o něm: „A víš co ty seš? Nic! Seš jenom šovinistickej habsburg s bytem po babičce! Tak si ho sežer! Stejně v něm straší!“ Já měl v tom bytě vážně každý ráno v puse takovou zláštní pachuť jakoby po ektoplazmě.

 

Posadím se na schody a snažím se ubalit cígo. Děsně se mi ale třesou ruce, jako by se po mně znovu sápalo to apokalyptický šílenství. Každou chvíli proto rozškubnu papírek nebo rozsypu ty cenný zbytky tabáku. 

Zlostí je mi už zase do breku. 

Všechno se zdálo tak dobrý. Přežil jsem a získal odhodlání se sebou něco udělat. Teď ale najednou nemám, kde bydlet a navíc to vypadá, že si snad ani nezakouřím!

Mý marný pokusy ubalit si aspoň jedno posraný cígo, přeruší otevření dveří od sousedního bytu. 

Stojí v nich starší ženská – takovej ten úřednickej typ s krátkejma vlasama a melírem. Vsadil bych se, že je i študovaná bakalářka. Dveře má přichycený takovým tím bezpečnostním řetízkem. Můj ezo-výlev nejspíš přilákal její pozornost.

„Když vám dám cigarety, seberete se a okamžitě vypadnete?“ zeptá se mě s autoritativní intonací bohorovnýho byrokrata.

„A nebudou vám chybět?“ zeptám se s předstíranou péčí.

„Ty jsou— manželovi,“ odpoví s pauzou plnou drásavý nostalgie.

„Aha.”

„Umřel na rakovinu,“ pokračuje a vedle mě v tu chvíli přistane nedokouřená krabka cigaret.

„Tak děkuju, toho si fakt vážím. Jestli chcete—“ Už zase cítím příležitost. 

„Hlavně už běžte.“ Práskne dveřma. Já se ale nevzdávám. Jestli mě včerejšek něco naučil, tak je to nevzdávat se. 

Zaklepu na její dveře. Vím, že číhá za kukátkem. Proto mě překvapí, jak dlouho trvá, než znovu otevře. „Pardon, já se chtěl zeptat, jestli si třeba o manželovi nechcete popovídat, když vám tak chybí—“

Než mi ty dveře definitivně zabouchne před ksichtem, vysměje se mi: „Já už mladýho nabíječe mám.“

Nevím, jestli jsem z jejího nevyžádanýho odmítnutí víc uraženej, zmatenej, nebo zdrcenej. 

Znovu zaklepu. „Řeknete mi aspoň, kolik je hodin?“

„Půl druhý,“ ozve se zpoza dveří.

„Děkuju.“ Seberu si ty cíga a vypadnu. Jsem si jistej, že zpoza kukátka zaručeně dohlíží na to, abych dodržel svoji část úmluvy.

Vypadnu ale jenom z chodby, ne z baráku. Nemám přece kam jít. Zalezu si proto do sklepa, abych tam přečkal noc a konečně si zapálil. Jsou to opravdový máčka! Já ale nemůžu najít zapalovač. Já blbec ho totiž nechal ležet v kuchyni na stole.

Říkám si ale, že to do rána vydržím. Moje vůle zocelená žárem bitev je totiž pevná a neoblomná. 

 

„Pardon,“ klepu o pár minut pozděj na tu přísnou paní.

„Jestli okamžitě nevypadnete, zavolám policii,“ řekne skrz dveře.

„Já chci— poprosit vás jenom o zapalovač.“

„Už volám!“ 

Několikrát zuřivě praštím pěstí do těch jejích dveří a doufám, že i tentokrát měla oko na kukátku. Pak se vrátím do sklepa smířenej s tím, že prostě budu usínat bez cíga.

Naštěstí mám aspoň do rána čas vymyslet, co se sebou zítra udělám. Ptát se kolohnáta na práci ve fabrice už naštěstí nepřipadá v úvahu. Jedno léto, ještě když jsem chodil do školy, mi totiž máma zařídila ve fabrice brigádu. Abych poznal hodnotu práce. Vřískání drábů s výučním listem se tam tříštilo o hlukovej monolit strojovýho hučení těch jejich řádně promazanejch slizkejch bestií. Já se tam normálně začal dusit! Tíseň celý dělnický třídy mi totiž sevřela hrdlo. Mistr si to ale vysvětlil tak, že jsem jen choulostivej chcípáček, co prostě neudýchá naprosto obyčejnej vzduch prosycenej mazacíma olejema, který udržujou v chodu ty jejich masivní oltáře kapitalismu, na který tam lidi chodí obětovat svý těla a duše. S opovržením mi proto vrazil respirátor a poslal mě k lince. Za celej den otročení jsem si tam sotva dokázal vydělat na deset piv a krabičku cigaret. Jediný, co mě tak tvrdá práce naučila je to, že za to nestojí. Což je nejspíš taky důvod, proč jsem švorc jako korporace na daňovým přiznání.

 

„Musí být někde tady!“ Poznávám její hlas. Ta bréca na mě vážně zavolala policajty.

Proběhnu na druhou stranu sklepa. Právě když beru za kliku, rozsvítí se v chodbě světla. 

Bolí mě z toho oči.

„Je to on?“ Na odpověď už nečekaj a rozbíhaj se po mně. 

Kopu do dveří. Ony se ale ne a ne otevřít.

„Může být ozbrojený!“ ječí ta omelírovaná žalobnice z druhý strany sklepa a schovává se přitom za dveřma.

„Stůj!“ vyzývaj mě policajti.

Mám ale ještě čas aspoň na jeden zoufalej pokus prorazit si cestu na svobodu. Ramenem se proto vrhnu vpřed a dám do toho všechnu svou zvířeckou zuřivost. Se hřmotným třesknutím, který otřese celým panelákem tak silně, že to musí vzbudit i bílý koně v jeho základech, do těch dveří vrazím a bez nejmenší známky škody na majetku se zase odrazím zpátky.

Sbírám se na nohy a proti světlu mžouravě hledím, jak se ke mně ty stvůry blíží. 

S rukama nad hlavou se odevzdaně opřu o stěnu.

Jenže! Cvak a tma. Ha!

Vidím, jak se zmateně rozhlížej. Jejich oči ještě nejsou k mýmu překvapení na temnotu zvyklý. Musej být u sboru jen chvilku.

Prosmýknu se mezi nima a sveřepě se ženu k tý nepřející vdově. Ona ale přede mnou zlovolně zabouchne dveře. 

Celej rozvzteklenej do nich v plným běhu vrazím s býčí průrazností. Vdova odlítne až k zábradlí, dveře prásknou o stěnu a rozcinkaj klíče.

Ta bestie se mě tam snažila zamčít s těma tmoplachejma nástrojema veřejně prospěšnýho útisku, který jsou mi zatím už zase v patách. Dveře proto rychle zabouchnu, zamknu a klíč zalomím.

Cha! Na polapení kapitána krvelačnejch furií jsou potřeba prohnanější pasti!

Zapraskání dveří mi ale připomene, že na vítězný tanečky bude lepší počkat, až na mě někdo napíše ty oslavný písně. Raděj teda dál uháním za svobodou, která už na mě před barákem čeká. Vlasy jí ve vichru nespoutaně vlajou a vzdouvaj se jako rozbouřený moře, za který by se mě neodvážil pronásledovat ani ten nejzapřísáhlejší z mých štváčů. Jenže já s sebou najednou fláknu o schody. Ta uvědomělá občanka mi totiž podrazila nohy.

Co si myslela, že tím získá kromě toho, že bych si moh vyrazit zuby?! Na přednášku o nebezpečnosti jejího chování ale není čas. Dveře totiž znovu zapraskaj. Je mi jasný, že už dlouho nevydrží. Stejně se k nim ale rychle vrhnu a ze země seberu klíče.

Když znovu utíkám po schodech, dávám si už pozor na nenechavý pracky tý babice.

Vyběhnu do přízemí a dveře se zatím pod náporem policejního násilí už konečně vzdaj. 

Svoboda mi vrtivým pohybem skrčenýho ukazováčku pod levým okem naznačí, že ji to hrozně mrzí. Než se ale stihne otočit a zklamaně odejít, ukážu jí, ať obejde panelák a počká mě na druhý straně.

V běhu pak rychle najdu klíč, kterej vypadá stejně, jako klíč od kolohnátova bytu.

Rychle si odemknu a vlítnu dovnitř.

Zabouchnu za sebou a pro jistotu ještě připevním bezpečnostní řetěz. Pak se dál ženu za tou svojí milovanou svobodou. Věřím totiž, že aspoň ona by můj tak hlubokej cit nikdy nezradila. Co ale vidím v chodbě, mně svojí nelidskou hrůzou paralyzuje. Zároveň to ale vysvětluje, proč mi ta babice s tak bezcitnou záludností podrazila na schodech nohy.

Na  stěnách visí zarámovaný plakáty, který v nejrůznějších stádiích zvrácený abstrakce vyobrazujou s hraničně úchylnou posedlostí  jednu z nejintimnějších částí lidskýho těla. Jsou tam celky i detaily a všechny jejich další myslitelný i nemyslitelný kombinace a kompozice v úhlech tak nepříčetnejch, že se jim marně vzpírá i mý tak pevný duševní zdraví. 

Ta babice je zubařka!

Jen láska ke svobodě mi pomáhá překonat šok a žene mě hlouběj do nově zrekonstruovanejch útrob tý perverzní svatyně zaslíbený oslavě vítězství mamonu nad péčí, co by měla být plně hrazená z veřejnýho zdravotního pojištění, protože stejně jako zdraví, vlastní zuby máte taky jenom jedny, a když o ně přijdete, nikdo vám je už nevrátí.

Přes obývák se proženu do ložnice a na balkón, ze kterýho vyskočím přímo do náruče svobody, co je i navzdory praštivýmu mrazu tak přívětivě vřelá.

Ruku v ruce pak pelášíme pryč. Proplétáme se uličkama sídliště, až se nakonec vymotáme na zastávce, před kterou snad dílem prozřetelnosti právě přistává noční autobus. Chci uhánět za ním. Sídlištěm se ale najednou rozezní policejní sirény a svoboda se zarazí. Říkám jí, že musíme chytit ten autobus. Ona prý zase chápe, že jsem z toho věčnýho utíkání už unavenej, ale do autobusu městský hromadný dopravy se mnou prostě nemůže.

Musím uznat, že má pravdu.

Je ze mě psanec a ti dostavníkem nejezdí.

 

IX

Zmrzlej bloumám ulicema a snažím se potkat takovej ten mřížovanej větrací průduch, co z něj fučí teplej vzduch. Jsem si jistej, že jeden takovej musí být v okolí Drzý Grešle.

Pamatuju si to, protože jsme tam s kolohonátem jednou bačovali a on pak cestou na byt pochcal bezdomovce, co na takovým průduchu zrovna spal. Prej aby se zahřál, řehatala se ta metráková hyena a bezdomovce si přišlápla, když se začal zmítat. Smál jsem se taky. I když jsem nějak vždycky tušil, že bych se jednou moh stát taky bezdomovcem, opovrhoval jsem těma klasickejma vágusama, co si v zimě ožralý usnou pod výlohou nějakýho butiku, aby svou mrtvolou ráno odpuzovali zákazníky a bránili jim poslušně se podílet na chodu ekonomiky. To ne! Až takovej radikální bolševik jsem vážně nikdy nebyl. 

Když ten průduch konečně najdu, nemůžu se ubránit smíchu. Je totiž přímo pod výlohou realitní kanceláře. Navíc je už samozřejmě obsazenej. Stejně si ale přičopnu na kraj a nechám se ovívat teplem mýho novýho domova. Z krabičky si vytáhnu cígo a představuju si, o kolik lepší by moje situace byla, kdybych si ho moh aspoň zapálit.

Jsem na tom vlastně ještě hůř, než tenhle ostřílenej obyvatel ulice. Má vlastní rozkládací postel v podobě kartonový krabice a z rukávů mu trčí slevový letáky. I zmuchlaný vypadá to kilo hovězího za 99,90 vážně lahodně. Já vlastně kromě infuze a mrkve nejed skoro nic už asi dva dny. Ještě chvilku a budu mít bříško tak vypouklý, že bych moh pózovat pro plakáty na humanitární pomoc. 

Ulicí najednou zaduní burácivý zaškrukání a bezdomovec se převalí na druhej bok. Nerad bych ho probudil. Je to vlastně můj novej spolubydlící a základem každýho dobrýho spolubydlení je vzájemná ohleduplnost. Myšlenky na hlad se proto pokusím zahnat tím, že zaměřím svoji pozornost na výlohu. Jsou v ní inzeráty na prodej i pronájem. Nic z toho samozřejmě ale není ani vzdáleně v rozmezí mýho současnýho rozpočtu.

Můj novej spolubydlící vypadá vlastně docela komfortně. Já bych ale takhle spát nemoh. Jakože bez peřiny. Já totiž musím být vždycky přikrytej. I v těch největších vedrech. Mám děsnou hrůzu z toho, že když mi třeba vyklouzne jen chodidlo, zavětří mě noční dravci. Chápu ale, že pro bezdomovce asi není úplně praktický tahat s sebou naducanou duchnu. Začíná mi proto docházet, že tenhle životní styl možná nebude tak docela pro mě. Musím si prostě najít trochu tradičnější spolubydlení. Nemusel by to vlastně být až takovej problém. Trh s bydlením je pro jedince tak nedostupnej, že lidi k sobě pořád někoho hledaj. Je na tom vlastně něco skoro až krásnýho, jak nás to sbližuje.

Cígo strčím zpátky do krabičky a vytáhnu si jeden z těch Romeovejch kapesníčků.

„Hej, šéfe,“ řeknu něžně a opatrně s ním zacloumám.

Poplašeně s sebou cukne a vytřeští na mě oči. Na okamžik se v nich ztratím. Přijde mi totiž až nepatřičný, že právě člověk jako on, může mít tak studánkově hluboký a pomněnkový oči. 

„Nemáte u sebe nějaký noviny s inzercí?“ zeptám se.

„Cože?“ zamručí rozespale.

„Noviny s inzercí. Potřeboval bych se podívat na nabídku spolubydlení,“ vysvětlím mu.

„Nasrat,“ řekne a překulí se ke stěně.

„Mě by to vážně moc pomohlo. Já jsem na tom vlastně stejně jako vy,“ naléhám.

„Nejseš,“ odchrchle si do stěny.

„Jsem. Taky nemám, kde spát.“

„Já mám, kde spát,“ oponuje s nečekaně duchapřítomnou sebeuvědomnělostí.

„Víte, jak to myslím— Jakože jsem taky bezdomovec.“

„Už tě někdo ve spánku pochcal?“

„Ne.“

„Tak nejseš žádnej bezdomovec.“ 

Zklamaně svěsím hlavu. Na světě je vážně skoro nemožný někam patřit, když už i bezdomovectví je v podstatě exkluzivní klub se zasvěcovacíma rituálama. 

Z pravý nohavice mu čouhá něco jako noviny. Počkám chvilku, než zabere. Pak je chňapnu kapesníčkem a opatrně je povytáhnu. Sportovní rubrika. Zašátrám na opačný straně nohavice. Nabídka cestovní kanceláře na dovolenou u moře. Zkusím štěstí s levou nohou.

„Přindeš si vtipnej, čuráku?!“ vystřelí najednou na nohy a já slítnu na zadek. 

„Josef rozkopne bránu do nebe a zaburácí: KDE JE?!“

Zatímco na mě zírá těma svejma krví podlitejma pomněnkama, schovám kapesník nenápadně do kapsy.

„Protože mu bůh ošukal ženskou?!“ řekne po chvíli.

Přikývnu a on se začne děsně srdečně smát. Přidám se k němu. Tečou mu slzy. Mně taky. Moje slzy jsou ale slzy dojetí. 

Náš okamžik souznění, ale přeruší jeho zřejmě chronickej kašel. 

Posadí se na parapet a chrchlá. Trvá to skoro minutu. Když si nakonec s gustem odflusne, zeptá se: „Máš cígo?“

„Nemám,“ řeknu a se skoro neznatelným zaváháním pokračuju: „Zapalovač— Nemám zapalovač.“

„Seš nedoslýchavej?“

„Ne.“

„Tak proč říkáš, že nemáš zapalovač, když se tě ptám na cígo.“

Začínám mít podezření, že v časech dávno minulejch musel být učitel. Já ale nejsem v pozici, abych někoho soudil za jeho temnou profesní historii. Smířlivě proto ubalím dvě cíga.

Zapálí si a podává mi zapalovač. Já se ale raděj k němu s cígem v puse nakloním.

„A kouřit už budeš sám?!“

Zapalovač si od něj teda vemu a kouřím levou rukou.

„To je dobrý,“ řekne, když mu zapalovač vracím. Abych neurazil, dám si ho kapsy, kde ho ale pohmatu zabalím do kapesníčku.

Jeho velkorysost tím ale nekončí. Po pár šlucích totiž ještě na jistotu zaštrachá v kabátě a povídá: „Včerejší.“ 

„Nebude vám zima?“ řeknu s předstíranou ustaraností. 

Znovu se chrchlavě rozesměje. „Jak dlouho seš na ulici?“

I když nemám hodinky, podívám se na zápěstí. Moje poslední hodinky měly místo čísel zvířátka, abych věděl, že jestli se z venku vrátím až po tom, co ta kratší ručička ukáže na kravičku, dostanu na prdel. I bez hodinek je mi ale jasný, že musí být aspoň králíček na slepičku. Odpovím mu proto, že bezdomovec jsem už aspoň dobrý tři hodiny.

Další chrchlavej záchvat smíchu. „Ty mi ale dáváš, čoveče!“

Nejistě sáhnu po těch pár zmuchlanejch listech inzertních novin. On je ale dál drží.

„Co takhle ňáký všimný?“ 

„Jsem úplně švorc.“

Pustí to. Pohrdavě si ale přitom odfrkne a zakroutí hlavou.

„Vážně!“ naléhám, jako by jeho důvěra něco znamenala.

„Vážně?! A jak chceš platit nájem?“ poukáže na díru v mým plánu, při jehož šití jsem očividně musel držet jehlu chňapkou na vaření.

„To ještě nevím.“

„Jestli chceš šlapat, znám lidi, kterejm by se hezkej kluk jako ty hodil,“ řekne a zadívá se na mě. „Ani by jim nevadilo, že fetuješ.“

„Nefetuju!“ Bráním už zase svou čest.

„Co teda děláš na ulici?“

„Stejný co vy.“

„Seš sirotek?“

„Prosím?“

„Máš ještě rodiče?“ ptá se mě, jako by chtěl vědět, komu adresovat poznámku do žákovský knížky. „Ani kdyby tě pochcalo sto, tisíc, milion čuráků! Dokud máš rodiče, nikdy z tebe nebude opravdovej bezdomovec.“

Zatnu zuby i pěsti a nozdry se mi roztřeseným nádechem roztáhnou. „A co vy? Máte děti?“

„Jedno. Syna. Chytrej jako vopice a strašně šikovnej se dřevem. Nevím, po kom to—“

„Má mámu?“

„Má.“ 

„Máma—“ Zarazím se, protože mi přijde, že se nám ten rozhovor vzvhrhá ve slabikář. Pak ale myšlenku dokončím: „Řekněme, že jeho máma umře dřív, než vy—“

Mlčí.

Mlčím.

Mlčíme.