XIV

 

„Zkontrolujte pokoje pro hosty,“ z druhý strany dveří do ložnice doléhá pánovitej hlas. Je na něm něco znepokojivě ostrýho a zrnitýho. V tom, jak se místností roztéká, je ale zároveň jakási sladkost. Nějak takhle by to nejspíš znělo, kdybyste žiletkou roztírali med po šmirgl papíru. 

Na poslední chvíli ještě dopnu připínák a vrhnu se na letiště.

Pak už do ložnice vstupuje muž v parádně padnoucím, bouřkově temným obleku s krémovou košilí a tmavě hnědou kravatou i kalhotama. I bez župánku poznám, že se jedná o pana manžela. 

Když mě vidí, dostane ze sebe jen: „Huh?!“ Sice zní spí překvapeně než polekaně. Stejně to ale stačí, aby tím přilákal pozornost jedno z valibuků, který si s sebou v konvoji několika velkejch aut jen tak mimochodem přivez.

Valibuk vtrhne dovnitř. Sotva mě zahlídne, už sahá po pistoli a její hlaveň pak rychle a neomylně stoupá po mý vertikální ose.

Stihnu jen zavřít oči a místo křiku se zahryznout do roubíku. Pak místností otřese štěkavě dunivý zašpicnutí.

Když oči zase otevřu, manžel valibukovi bere pistoli.

Přes pištění v uších tlumeně slyším, jak valibuk koktá: „Ne! Prosím ne!“ Manžel mu totiž strká pistoli pod bradu a přiráží ho ke stěně.

„Ne?“ ptá se manžel a jeho hlas se ani maličko netřese. „Proč—ne?“

„Protože—“ Valibukovi oči kmitnou mezi manželem a dalšíma valibukama, který se zatím v chodbě sešikovali.

„Koho tam vidíš,“ pan manžel ukáže na mě.

„Vaši—“

„Moji paní?“ přeruší valibuka.

„Ano.“

„Moji paní. Výborně. A teď mi vysvětli, proč jsi chtěl moji paní zastřelit.“

 „Protože—“

„Ses unáhlil?“ manžel zase valibuka přeruší. “Protože ti chybí sebekázeň?“

„Ano.“ 

„Svoje selhání si tedy plně uvědomuješ a přiznáváš se k němu.“ 

Valibuk přikývne.

„Jako zbabělec se ovšem snažíš vyhnout osobní zodpovědnosti. Snažíš se—“

Ne!“ valibuk prozměnu přeruší manžela, „Nes—”

Manžel valibuka třískne rukojetí pistole přímo do zubů.

Já zatím svý zuby dál zatínám do roubíku.

Valibuk polkne. Nejspíš zuby. Hned na to se totiž zakucká a krví poprská obličej, oblek košili i kravatu pana manžela.

Ticho.

Kdyby všude nebylo tolik krve, snad bych i věřil, že je vážně možný se jí v někom nedořezat.

„Klekni si,“ přikáže valibukovi manžel.

„Ppplosím!“ kucká ze sebe valibuk.

Manžel chytne valibuka za koule stáhne ho na kolena. Když valibuk konečně klečí, manžel pokračuje: „Zvedni pravou ruku.“ 

Valibukova třesoucí se pravačka jde na horu. Podle pana manžela ale nejspíš ne dost rychle. Ruku mu totiž sám nedočkavě zvedne do uspokojivé výšky a povídá: „Přísahej, že už nikdy unáhleně nestiskneš spoušť.“

Valibuk odšišlá tu uhozenou přísahu.

„Já ti to nevěřím.“

Ložnicí zaduní další štěkavý zašpicnutí.

Kromě mžitek před očima a pištění v uších, mám taky křeče v žaludku. Normálně jsem psychicky velice odolnej a vyrovnanej. Tohle ale začíná být i na mě už možná trochu víc než moc.

Nic neslyším. Je ale zřejmý, že manžel přikazuje valibukům, ať vypadnou. Nejspíš prohledávat zbytek domu a pozemku.

Když se odpotácí i ten zbrklej něšťastník, pokusí se pan manžel zavřít dveře. Marně. Přivolá teda toho nešťastníka zpátky. Nejspíš mu říká, že si tam něco zapomněl. Nešťastník si teda zvedne zbytek svýho ukazováčku a rychle zase vypadne. 

Konečně můžeme mít v ložnici trochu soukromí.

 

Pan manžel si nejdřív sundá sako a úhledně ho složí přes židli u psacího stolu. Pak se na mě otočí a, zatímco si sundává kravatu, povídá: „Musím říct, že po včerejšku bych—“

Hodím před něj roubík.

Uznale nakrčí bradu a zvedne ho. Očima pak chvilku jezdí mezi mnou a roubíkem. Nakonec si ho ale nandá.

Uf! 

Pak si sundá i košili. Má dokonale vypracovaný tělo, na kterým není jedinej chloupek.

Na dveře najednou zaklepe jeden z valibuků. Ignoruje ho a rozepíná si kalhoty. Valibuk proto zabouchá.

Manžel na mě vrhne omluvnej pohled a sundá si roubík. 

„Ano?!“ zeptá se směrem ke dveřím a přitom nezní ani trochu podrážděně.

„Nemůžeme se dostat do sklepa,“ ozve se z chodby.

„To je v pořádku! Tam určitě nebude! A sem už taky neobtěžujte!“ odpovídá důrazným, ale pořád děsivě klidným hlasem, zatímco jeho kalhoty padaj na podlahu. Zvedne je a taky je složí přes židli.

Valibuk už dál neobtěžuje. Manžel si teda ještě sundá slipy a ponožky. Dokonce i je úhledně složí na sedátko židle.

Pak už se plíží ke mně.

Až na to, že se nemůžu ubránit, pohledu na jeho impozantní ztopořenej penis, jde prozatím skoro všechno skoro podle plánu.

Přijde k letišti a z nočního stolku si veme lahvičku lubrikačního gelu. Je to hrozně zvláštní pocit, když mi ho roztírá po připínáku. 

Cuknu s sebou.

Chytne mě v rozkroku a stiskne úplně stejně, jako to dělávala Nina. Dokonce se na mě podívá i úplně stejným způsobem.

Jsem zmatenej jako kotě. Smysl toho, co se tu odehrává, mi totiž uniká jako nepolapitelná tečka lejzrovýho ukazovátka.

Znovu s sebou cuknu.

Chytne mě pod krkem a povalí na postel. Druhou rukou si pak zkušeně odepne roubík. „Myslíš, že nepoznám svoji paní?“

Když se vzpamatuju, pod polštářem nahmatám mečíka poslední záchrany. On ale není nějakej podřadnej zdravotní bratr. Mečíka mi mi totiž okamžitě vyrazí z ruky a dá mi pěstí.

Drží mi obě ruce a povídá: „Kdybych to tak chtěl, jsi už dávno—“

Kopnu ho kolenem do koulí. Na moment proto povolí sevření. Vysmeknu se mu a nočním stolkem ho fláknu přes hlavu.

Svalí se na letiště. Podle mručivýho hulání je ale jasný, že ještě není v bezvědomí. Opatrně ho teda majznu znovu. Do bezvědomí se mu sice pořád nechce, ale je už dost vláčnej na to, abych na něj moh hupnout a zase mu nasadit roubík.

Z hlavy mu chčije krev a přestává se zmítat. 

Hodím ho na postel a zjistím, jestli ještě dýchá. Skrze dírky v roubíku k mýmu uchu doléhá hluboký odfukování. Připoutám teda toho pošahanýho fetišistu k po posteli a svět je tak zase o něco málo bezpečnější místo k životu. Aspoň pro mě, aspoň pro teď.

Hned po tom vyběhnu na terasu. 

Panička sice trochu mručí, ale nebrání se. Rychle ji dotáhnu dovnitř. Já totiž z nějakýho důvodu nechci, aby se venku zbytečně nastydla.

Taky ji připoutám k letišti.

Pak si konečně s úlevou odepnu ten kluzkej připínák. Roubík si ale projistotu nechám. Je mi totiž už zase do breku a bojím se, že hlasitější lkaní by mohlo přilákat pozornost hlídkujících valibuků. Už tak mám děsný štěstí, že naší »manželský« rozepře si nikdo nevšim.

 

Venku se smráká a zahradou se to proto hemží světelnejma kuželama celý roty valibuků. Někdy to šlehne i přes terasu a ložnici.

 Musím se uklidnit. Schoulím se proto na letišti mezi ně. Kdyby mi to v týhle společnosti nepřišlo tak nějak hloupý, dokonce bych se nejspíš i k některýmu z nich přivinul. Já jsem totiž tak zoufalej, že bych teď dokonce ani nepohrdnul, kdyby mi někdo zase řek, že to bude dobrý. Nemusel by to být ani opravdovej člověk. Jenže i můj jindy věrnej pud sebezáchovy bohužel trucuje. Musím se proto utěšit sám: ‚To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dobrý! To bude dob—‘

Panička najednou zamručí. Probírá se.

Já bych se sice ještě rád chvilku přesvědčoval, že to bude dobrý. Dneska už ale vážně nechci nikoho mlátit po hlavě.