XV

 

V paniččině šatně na sebe hodím ten nejhuňatější ze všech jejích huňatejch kožichů a vyberu si k němu tu největší kabelku. Vůbec mi přitom nevadí, že se nejspíš dopouštím děsnýho módního faux pas. Musím jen doufat, že žádnej z valibuků nemá předplatný Vogue.

Do kabelky pak nacpu tolik hodinek, co se do ní vejde. Nemůžu totiž přece jen tak odejít bez kořisti! Ne po tom, co všechno jsem si protrpěl! Nejspíš ani já si nedovedu ani představit, k čemu bych se byl schopnej dohnat, kdybych měl zůstat ještě jednu jedinou noc na ulici. Při troše štěstí ale už dneska něco z lupu střelím někde před ubytovnou a bude na hotel!

 

Před zrcadlem si chvilku cvičím samičí chůzi. Snažím se držet stehna co nejblíž u sebe. Jenže z toho děsně bolí koule. V tomhle oblečku totiž pro ně už tak není místo. Sotva jsem je tam naňahňal. Kdybych měl místo varlat hrozny, můj šourek by už byl plnej šťávy na burčák. Jen to zkvasit.

 

Sundám si roubík, zhluboka se nadechnu. Když konečně přestanu kašlat, znovu si roubík nasadím a otevřu dveře do chodby. 

Mám štěstí. Ani jeden valibuk! Dveře ale stejně zase rychle zavřu.

 

Stojím nad paničkou a zírám na její zakrvácenej obličej. Podle toho, jak jí izolačka obepíná pusu, si domyslím, že musí mít děsně plný rty a  taky krásnej úsměv. Je mi líto, že jsem ho ani na chvilku nezahlídnul.

Pak jí stáhnu sukni. Má ji totiž vykasanou až skoro těsně pod pupík a i přes punčocháče toho jde pořád dost vidět a já už prostě nechci ještě víc ohrozit její čest ani život valibuků tím, že by její vyšinutej manžel přišel na to, že ty chudáci měli možnost se pokochat, až je tady jednou najdou.

Než už ale vážně odejdu, skloním se a pohladím ji po vlasech. I když to přes latexový rukavice necítím, jsem si jistej, že kdyby je neměla slepený zaschlou krví, určitě by byly hebký jako vlněnej svetr vypranej v tý králíčkový aviváži.

Pokusím se trochu tý krve oddrolit. Ona na mě ale najdenou už zase vytřeští oči. I když je připoutaná k posteli, pokusí se zvednout a dá mi přitom čelo přímo do roubíku. 

Svalím se na zadek a z nějakýho důvodu mě přitom napadne, že nejspíš pracuje s tou omelírovanou žalobnicí z kolohnátova paneláku. Ty zvrhlý dentálně mamonářský spiklenkyně maj ale smůlu. Všechny zuby mi zatím drží.

Když vstanu, panička už zase pokojně drychmá.

 

Už několik minut stojím před výkladní skříní a dívám se do zahrady. Celou dobu po mně šlehaj baterky hlídkujících valibuků a žádnýmu z nich nepřijdu podezřelej. Nejspíš se bojej. Musím doufat, že se bojej. Musím doufat, že cokoliv pochází z týhle ložnice je pro ně plný posvátně nezpochybnitelný hrůzy.

Zvednu kabelku a už vážně jdu. 

 

Třesoucí se rukou sahám po klice. 

Jsem na chodbě! 

Než ale stihnu zavřít dveře, podlomí se mi kolena. Kabelka mi sklouzne z ramena a plná hodinek a šperků zacinká o podlahu.

Z jedno z pokojů se ke mně vyřítí valibuk.

„Ste v pohodě?!“ Pomáhá mi na nohy. 

Vší silou ho odstrčím co nejdál. Asi půl metru. Stačí to ale na to, abych za sebou rychle zavřel dveře do ložnice.

Omlouvá se mi.

Ani se na něj nepodívám. Hodím si kabelku zase přes rameno a pokračuju ke schodišti. Snažím se přitom působit, co nejmíň plíživě. Latexovej obleček navíc stejně s každým krokem skřípavě sténá. Nejspíš žalem po svý paničce.

 

Na schodišti se mi motá hlava. Ať se snažím sebevíc, nedokážu se nadechnout tak, jak bych potřeboval. Vzduch se mi cestou do plic někde ztrácí. Nedostatek kyslíku proto kompenzuju stále častějšíma nádechama. Z nějakýho důvodu to ale nepomáhá.

‚To bude dobrý.‘ Přidržuju se zábradlí.

Ze společáku slyším špitání valibuků. Nejdřív jsou to jen hlasy. Na posledních pěti schodech ale začínám rozeznávat už i nějaký ty slova. Z toho, co můj podkysličenej mozek pobere, se nejspíš baví o tom, co si myslej, že je ve sklepě tak tajnýho. Za okolností aspoň vzdáleně příbuznejch těm normálním bych byl nejspíš taky zvědavej. Tohle jsou ale okolnosti, který jsou těm normálním vzdálený tak daleko, až je už úplně nemožný vystopovat jejich posledního společnýho předka. Něco jako chobotnice a kus šutru, na kterým na tuhle planetu přiletěla.  

Každopádně! Dokud mi nohy slouží, musím pokračovat.

Valibuci naštěstí dál špekulujou a vůbec si přitom nevšimnou, jak přes společák vrávorám do předsíně, nebo jak bohatý lidi říkaj tý hale, co maj rovnou za vstupníma dveřma.

Vstupní hala! Aspoň já bych tak tomu zbytečně rozšafnýmu prostoru pro boty, bundy a kabáty hostů říkal. Kdybych teda přežil dost dlouho na to, abych si někdy na něco podobně obrovskýho dokázal nakrást. 

 

Ve vstupní hale se teda posadím na pohovku. Ne abych si odpočinul, ale abych si vybral správnou obuv pro další část svýho vítěznýho tažení za svobodou. Ona na mě ta oddaná uličnině totiž zaručně pořád čeká na druhý straně brány.

Nejdřív si zkusím huňatý sňehule. Samozřejmě jsou mi malý. Pan manžel tam má zase jenom takový ty polobotky, ve kterejch v zimě můžou chodit jen lidi, co všude jezděj autem. Navíc jsou mi prozměnu velký. Po bosky ale jít ven přece nemůžu. Z dekoltu si teda vytáhnu dva páry ponožek, kterýma jsem se zřejmě marně snažil napodobit poprsí paničky.

 

Zavazuju si ty polobotky. Ruce se mi přitom ale třesou jako stehna kadícímu psovi. Vážně bych nečekal, že zrovna tohle bude ta největší díra v mým jinak naprosto neprůstřelným plánu útěku.

A taky že nebude! Do vstupní haly samozřejmě vstoupuje valibuk a bohužel se nepřišel jen ohřát. Zřejmě si přišel i zapřemýšlet. „To nejsou vaše boty,“ podotýká totiž oduševněle.

Dál se snažím uvázat na levý botě mašličku a neřeším ho.  V jeho očích mi to tu přece patří! Nebo bych měl být aspoň schopnej si tady toho v rozvodovým řízení aspoň půlku vysoudit, kdyby nedejbože plamen naší věčný a nehynoucí lásky sfoukla nějaká kozatá mladice, co se všemu hned hihňá a když se ve společnosti vysoce postavenejch mužů snaží vypadat chytře, krčí roztomile bradu a přitom říká hlouposti jako ‚řádově sto dvacet sedm‘, protože to slyšela v televizních novinách, který už taky může uvádět každej pologramotnej habsburg. Ať ale kváká sebevětší nesmysly, nikdo ji neopraví, protože každej ví, že tam není kvůli tomu co a jak hlubokýho z tý svý ušpulený pusy dokáže vypustit. Spíš právě naopak.

„Já jen—  že si obouváte boty pana Egemanna,“ pokračuje valibuk.

Tkaničky se mi pořád nedaří přemluvit ke spolupráci.

„Já vím, že vy to máte jinak, ale stejně by se na vás možná měli podívat v nemocnici. Jestli nemáte třeba něco s hlavou—“ 

Mám! V nemocnici už jsem kvůli tomu taky byl a myslím, že veřejný zdravotnictví se mnou bude souhlasit, když řeknu, že nám jenom prospěje dát si od sebe chvilku pauzu. 

„— se to nezdá, ale i v malý rychlosti—“

Kašlu na tkaničky a postavím se.

Hledí na mě.

Cuknu hlavou na boty.

„Mám vám—“

Přikývnu.

Čopne si a skolní hlavu jako chrabrej rytíř před svojí královnou. S třesoucíma rukama pak vykonává svoji posvátnou povinnost. Daří se mu přitom mnohem líp než mně. 

Když utahuje druhou tkaničku, obřadně položím ruku na jeho hladkou, potem zkrápěnou hlavu. Latexová rukavice po ní klouže s lehkostí strachu, kterej si vždycky uvědomíte, až když je už příliš pozdě.

Držím ho oběma rukama a kolenama do něj zběsile buším.

Do nosu. Do nosu. 

Do brady. Do nosu. 

Do čelisti. Do nosu. 

Do nosu. Do brady. Do nosu. 

Do čelisti. Do nosu. 

Do brady. Do nosu. 

Do nosu. Do nosu. Do—

—kud mi v rukách neztěžkne, že už ho neudržím. 

Nechám toho padlýho hrdinu opatrně klesnout na podlahu a kleknu si vedle něj. 

Nikdy dřív jsem neviděl hlavu, na který by bylo tak těžký rozpoznat obličej. Vypadá, jako by mu ho přejel ožralej traktorista. Soudě podle narůžovělejch bublinek, co se mu dělaj v dolnější části toho nepříčetně rozoranýho pole, nejspíš celý tohle nešťastný setkání přežil.

Ruce a kolena si očistím o jeho bundu.

 

Sebevědomě vyrazím z haciendy.

Příjezdová cesta je ale obklíčená konvojem velkejch černejch aut. 

Musím se dostat ke kočáru dřív, než valibuka někdo objeví. Kočár je naštěstí pořád stejně zaparkovanej ve zdi. Snad se taky nikdo neobtěžoval vyndat z jeho zapalování klíče.

I když spěchám, stejně se snažím kráčet tak žensky, jak jen mi to latexovej obleček a Egemannovi boty dovolí. Většina valibuků si mě nejspíš i proto ošahává svýma dlouhýma tvrdýma baterkama. Co by na to asi řek můj domňelej manžel, kdyby se dozvěděl, jak tu po mně těma světelnejma kuželama slintaj? Nejspíš by mě poprosil o tu valibukovu pistoli, co mám v kabelce. A já bych mu ji ochotně dal, protože stejně netuším, co s ní dělat. Neměl jsem si ji vlastně vůbec brát. Nejraděj bych ji hned zahodil. I bez pudu sebezáchovy ale vím, že ze všech nápadů, co jsem za posledních pár dní měl, má tenhle dost možná nejmenší šanci na to dostat aspoň nominaci na výroční ceny akademie evolučně adaptivních nápadů.

Vlezu do kočáru. Klíče v zapalování naštěstí pořád jsou. 

Vlastně mě možná i těší, že pud sebezáchovy se mnou právě nemluví. Jak ho znám, prskal by, že bez řidičáku přece nemůžu za volant! Zvlášť v zimě je to jasná sebevražda! Auto není jen dopravní prostředek! Auto je zbraň! 

Někdy děsně dramatizuje a navíc je popudlivej. 

Popudlivej pud! To můžu mít vážně jenom já. 

Na zrcátka i bezpečnostní pás kašlu. Aspoň sedačku se ale snažím odsunout. Nechci totiž řídit s kolenama pod bradou. Jenže v těhle drahejch autech se štelujou jinak, než jsem zvyklej. Chvilku mi to teda trvá. 

Zatímco zápasím s tím čertovským aparátem, nevšimnu si, že ke kočáru se mezitím stihnul přiblížit zvídavej valibuk.

Klepe na okno a míří na mě baterkou.

V úleku něco udělám a sedačka zlomyslně povolí. Sotva teď došáhnu na pedály. Stejně ale startuju a snažím se zařadit zpátečku. Ta je ale samozřejmě taky jinde, než jsem zvyklej. Kočár proto jen poskočí dopředu.

Mrknu na valibuka. Hlavou se mu něco divoce honí. Nejspíš podezření. Podezření, který dřív nebo pozděj i ten jeho línej mozek dožene a celej zadýchanej pak svýmu valibukovi vyslepičí, co se tu teda vlastně děje. Prolítnu si proto rozložení rychlostí na šaltrpáce a znovu nastartuju. Kočár pak divoce vystřelí vzad do zahrady a—

Znovu mi to zdechne.

Valibuci ze všech koutů se zatím sbíhaj ke kočáru. 

Startuju a dávám tam jedničku. 

Kočár skučí, jak se s ním řítím na plnej plyn k bráně. Trochu se divím, že nikdo ještě nestřílí. Možná se bojej. Nebo to prostě přes ten skučivej randál zmučenýho motoru neslyším.

Mrknu do zpětnýho zrcátka. Většina valibuků skáče do těch svejch zlověstnejch do aut. Dva nebo tři se ale dál ženou za mnou.

Najednou do něčeho narazím. Oči od zrcátka zvednu právě ve chvíli, kdy se přes kapotu valí těžkej stín.

Uháním dál a v kapse nahmatám ovladač od brány. Otevírá se. Hrozně pomalu. Zvlášť ve srovnání s tím, jak rychle se za mnou řítí konvoj plnej valibuků.

Znovu zmáčknu ovladač. 

Brána se zase zavírá. Zapřu se o volant a pomůžu jí.

 

Stojím na kapotě kočáru a kabelka plachtí přes bránu. 

Odrážím se od kapoty. Chybí mi ale několik centimetrů. 

Skáču ze střechy kočáru. Špičkama prstů visím na bráně a přitahuju se. 

Najednou něco zařinčí a otřese bránou.

Ležím na kapotě kočáru. Vedle něj se nade mnou tyčí auto plný valibuků.

Ze střechy valibučího auta se znovu vrhám na bránu. Chytnu se za ni pažema a přehoupnu se na druhou stranu.

 

Seberu kabelku a uhání pryč. Samozřejmě dolů z kopce. Rozhlížím se přitom, kde by se tu dalo schovat. Jenže na týhle zbohatlický ulici není ani jedno jediný zákoutí. 

Naštěstí se ke mně ze zatáčky blíží auto. Stoupnu si proto doprostřed cesty a z kabelky vytasím pistoli.

Když se auto vynoří, zrychlí a divoce mě objede. Zatáčku ale nezvládne a kousek za mnou vrazí do zdi.

 

Právě když řidiči pomáhám ven, bránu do haciendy překonává první valibuk.

Naštěstí doskočí nějak nešťastně. Chvilku mu totiž trvá, než se zvedne.

Přes bránu zatím leze další.

Skáču do náhradního kočáru a uháním s ním pro změnu k lesu.

Tentokrát už není pochyb o tom, jestli na mě střílí, nebo ne.

Muška pajdavýho valibuka ale taky kulhá. Proženu se totiž kolem něj i jeho kolegy bez újmy na zdraví.

O svým náhradním kočáru to už ale říct nemůžu. Okna jsou vysklený, nebo děravý a navíc s sebou cestou k lesu divoce šije a vzpouzí se jako ta kráva, kterou jednou bratranec trefil vzduchovkou do vemena. 

Dveře spolujezdce plandaj tam a zpátky dokud se v další zatáčce sami nezavřou.