Za Axela Fössra / Čtvrtá kapitola - Marie

Marie Denielsová si se zájmem prohlížela Axela Fössra. Nenápadně se za ním dívala z čeledníku, když vyšel z paláce, aby si u hradeb ulevil. Byl to hezký mladý muž, moc hezký. Takový exotický. Kdo ví, za jiných okolností by se jí možná i líbil… Ale teď si nemohla podobné úvahy dovolit. Dostala na sebe zlost. Pohodila hlavou. Líbit se jí nemůže, musí na něj mít vztek. Může přeci za smrt její sestry. A taky Helenina milého. Nebýt jeho, třeba by už byli svoji a ona, Marie, by již byla tetičkou… Nebýt Axela Fössra, žilo by víc lidí. Třeba její bývalý pán. Bývalý pán, který ji občas, i když ne příliš často, pustil do svého lůžka… Sice ji to s ním moc nebavilo, ale stejně to byla čest. A on, ten pitomý Švéd, ji o to připravil. Ano, ke všemu to byl Švéd. Nebyla to nakonec její vlastenecká povinnost, zabít ho? Byl sice schovancem jejich korunního prince… ale to bylo přeci jedno. To na jeho původu nic neměnilo. Chtěla se mu pomstít. Mohla by mluvit, ale… bylo by to její slovo, slovo obyčejné služebné a teď vlastně děvečky, proti slovu samotného korunního prince. Ne, to by se jí nevyplatilo. Pomstu raději uskuteční osobně. Ona není pošetilý hrdý muž jako její skoro švagr Denis. Má jiné zbraně, možná ostřejší než rapír. A má peníze a ty mají moc. Původně si je šetřila na věno, ale ztratila chuť se vdávat. Svatba nebyla tak důležitá, užívat si a případně i jednou počít dítě mohla i bez ní. Teď se jejím hlavním cílem stala pomsta. Nechala ji dva roky zrát, nechá ji zrát ještě nějaký čas, protože nebude tak pitomá jako Helena, která to už nemohla vydržet. Jak dopadla? Marie nehodlala dopadnout stejně. Počká si, až její pomsta uzraje jako lahodný sýr, a potom ji bude po tenkých plátcích servírovat na talíře nejen hlavního strůjce všeho, Axela Fössra, ale i jeho pána, plukovníka d’Agoulle, plukovníkovy manželky, jejich dětí a kohokoli jiného, na kom tomu proklatému Švédovi třeba jen trošinku záleží.

Postava skrčená u hradeb se napřímila. Švéd zamířil jejím směrem. Trhla sebou, ale pak si uvědomila, že nemíří přímo k ní, ale jen obchází kasárna. Určitě záhy odbočí do paláce. Najednou mladý muž ztuhl a podíval se přímo na ni. Jejich pohledy se střetly. Marii se málem podlomily nohy, ale – jak si zlostně připustila – nejen šokem, ale i touhou. Ty modré oči byly tak… nezvykle a úžasně bledé… Nebylo těžké pochopit vévodkyni, že se v nich zhlédla… Marie by si taky dala hned říct… Uhnula pohledem, ale hned se zase na Švéda zadívala. Ten lehce zakroutil hlavou a zatvářil se skoro zhnuseně.

„Co chceš?“ zeptal se vzápětí. „Předpokládám, že něco chceš. Nebo si prohlížíš všechny, kteří konají potřebu? Moc dobře vím, že jsi na mě hleděla celou dobu.“

Marie cítila, že se jí po lících rozlévá ruměnec. Zaťala pěsti. Vůbec nevěděla, co má říct.

Znova lehce zakroutil hlavou. „Aha. Takže jsi jen divná.“

„Nejsem,“ vyhrkla popuzeně. „Dívala jsem se na tebe… protože se mi líbíš. Chtěla bych tě. Proč jsi mě ještě neoslovil? Vím, že řadu jiných oslovuješ pravidelně a… ony tebe rovněž.“ Zrudla ještě víc, tentokrát zlostí. Zlostí na sebe samu. Kdyby si tak vymýšlela, kdyby to všechno říkala jen tak, aby ho k sobě nalákala… Jenomže cítila, že mu řekla pravdu. To se pro její plány vůbec nehodilo.

„Ale já tě nechci,“ řekl drsně on. Marie se na něj podívala skoro ublíženě.

„Proč ne?“ nechápala. Nelíbí se mu snad? Ale… vídala ho i s jinými, které podle jejího názoru byly ještě méně krásné než ona. Možná se mu nelíbí moje vlasy, napadlo ji.  Měla je krátce přistřižené a věděla, že některým mužům se proto nelíbí. I vévoda jí to několikrát vyčítal, přestože její umění v lůžku rozhodně oceňoval, štědře oceňoval.

„Ne,“ řekl. Měl kamenný výraz v obličeji a smutný v očích. Na okamžik sklopil pohled, pak zvedl ruku a klouby prstů ji něžně pohladil po tváři. Trhla sebou, jako by byly z rozžhaveného železa. „Pravda je, že se mi líbíš až moc. V tom je ta potíž. Někoho mi připomínáš. Někoho, koho jsem moc miloval.“

Marie se na něj podívala s údivem. Mluvil zkroušeně a zněl, jako by mu každou chvíli měl selhat hlas. Napadlo ji, jestli oči nesklopil proto, aby v nich neviděla slzy. Vůbec nevěděla, co ji to popadlo, ale uchopila jeho ruku a jemně ho pohladila. V okamžiku jasného uvažování ji zlomyslně napadlo, že si třeba získá jeho důvěru a bude pro ni snazší se mu později pomstít.

„To mě mrzí,“ řekla, protože pochopila, že oné dívce se nejspíše stalo něco hrozného, když ho vzpomínka na ni tak rozesmutnila. „Zemřela?“

Zvedl k ní pohled. „Ne. To já pro ni zemřel.“

Než se mohla propracovat k rozluštění jeho odpovědi, vykroutil ruku z jejích, odvrátil se a mířil k paláci. Pak se zastavil a ohlédl se. V očích měl žertovné ohníčky. Na rtech se mu objevil letmý úšklebek. „Kromě toho,“ křikl na Marii napůl vážným tónem, „nemám zájem o holky, co se dívají, jak si vyprazdňuji střeva!“