Za Axela Fössra / Pátá kapitola - Vadim

„Kdo ti to udělal?“ Vadim Maximovič Jankovljev opatrně prsty mnul přes plátno namočené v bylinném odvaru natržené ucho svého vnuka a tutéž otázku mu pokládal už nejméně počtvrté.

Chlapec zarytě mlčel. Bylo mu osm let a všichni na tvrzi ho měli moc rádi, stejně jako jeho děda. Vadim Maximovič Jankovljev, kterému se říkalo starý Jankovljev, přestože mu bylo jen třiapadesát let (jeho vnukovi se říkalo mladý Jankovljev), na něm velice lpěl. Byl jediný, kdo mu zbyl. Manželku Lenu a syna Nikitu pohřbil ještě v rodném Rusku. Vnuka miloval jako vlastního syna, protože jeho skutečný syn se mu bohužel příliš nevyvedl. Ale na mrtvé se má vzpomínat jen v dobrém a Vadim Maximovič Nikitovi všechno odpustil. Pokud vůbec bylo co odpouštět.

„Vladimíre Nikitiči,“ oslovil ho jménem i otčestvem, jak to dělával, když mu něco vyčítal. „Nedělej ze mě hlupáka. To ucho sis mohl roztrhnout při nějakém pádu, ale k té spálenině na předloktí jsi mohl přijít jediným způsobem. To není spálenina od ohně, ale od provazu. Co jsi dělal?“

„Hráli jsme si,“ řekl chlapec a honem se opravil: „Hrál jsem si.“

Jenže bylo pozdě. „S kým?“ udeřil na něj starý Jankovljev.

Vladimír zavrtěl hlavou.

Jankovljev si povzdechl. Nepatrně přitlačil, když mu čistil ránu na boltci. „S kým sis hrál, Vladimíre?“ zeptal se naoko bezstarostně.

Chlapec vypískl bolestí. „S…“ Zaváhal. „S Alexandrem.“

„S tím Alexandrem?“

„S tím Alexandrem?“ opakoval chlapec a zkrabatil čelo.

„Nedělej, že nevíš! Se synem našeho chlebodárce, pana plukovníka?“ vyjel na něj už dopálený Jankovljev.

Vladimír svěsil ramena a pomalu přikývl. „Hráli jsme si na přepadení.“

„A ten přepadený jsi byl hádám ty,“ ušklíbl se Jankovljev. Nečekal na odpověď a vstal. „Pojď se mnou. Mám toho plné zuby. Jdeme za plukovníkem.“

Vladimír vyvalil oči, jít za plukovníkem, to znamenalo něco vážného a nejspíš nepříjemného. Rychle si uhladil zrzavé vlasy a nuceně narovnal ramena.

 

Plukovník seděl za stolem ve své pracovně a skláněl se nad nějakými papíry. Mumlal si pro sebe nějaká čísla, potom něco rychle zapsal a zase si začal mumlat. Když oba Jankovljevové vstoupili, ani k nim nezvedl pohled.

„Okamžik,“ zabručel nesoustředěně. „Sedm, devět…“ Opět něco krátce zapsal, pak odložil brk do kalamáře a konečně k nim vzhlédl. Vypadal unaveně, jak Jankovljev postřehl.

„Co tolik spěchá?“ otázal se pán domu.

Jankovljev si položil dlaň na srdce a mírně se uklonil. Šťouchl do svého vnuka, aby udělal totéž. „Omlouvám se, ur…“ Zarazil se včas. Dává přednost vojenské hodnosti, uvědomil si a rychle se opravil: „Omlouvám se, pane plukovníku, ale jde o vašeho syna.“

„Kterého?“ ušklíbl se plukovník. Pak střelil pohledem po Vladimírovi a zamračil se. „Aha. Alexandra, že ano?“

„Bohužel,“ přisvědčil chmurně Jankovljev.

„Myslel jsem si to,“ zbytečně přikývl plukovník. „Co se stalo?“

„Nic,“ překotně vyhrkl Vladimír a zvedl hlavu. Očima se setkal s plukovníkovýma a zčervenal. „Jen… jsme si hráli…“ špitl mnohem tišeji.

„Ale moc to tak nevypadá,“ řekl mírně plukovník. Chvilku váhal a pak pravil trpělivě a laskavě: „S Alexandrem jsou v poslední době různé potíže, Vladimíre Nikitiči. Opravdu to byla jen hra? Ty ses nechal dobrovolně bít?“

Chlapec zaváhal a opět mu poklesla ramena. „To ne… ne tak docela…“ zamumlal.

„Tak jak to bylo?“ zmateně se ozval Jankovljev.

„Jak jsem říkal,“ ohradil se mírně dotčeně Vladimír Nikitič. „Hráli jsme si na přepadení. Alexandr…“ Zaváhal. „Váš syn, plukovníku, mne – s mým souhlasem – přivázal… dlouho jsme hledali, kam, nakonec to bylo ke studni, tam nahoru.“

„Štěstí, že jste nespadli do studny,“ podotkl plukovník, ale vůbec se radostně netvářil. Naopak, Jankovljev postřehl, že se zachmuřil ještě víc. Jako by během několika vteřin zestárl o dvacet let. „Pokračuj, Vladimíre Nikitiči.“

„Přivázal mě tam, ale já ho prosil, aby ty provazy trochu uvolnil,“ omluvně povídal chlapec a bezděčně ukázal spálenou ruku. „On se smál, že přepadení si taky nemohou vymýšlet, jak moc chtějí mít provazy utažené. To jsem pochopitelně musel uznat. Potom se mě začal ptát na různé věci a já musel odpovídat. Když jsem odmítl nebo se mu odpověď nelíbila, uhodil mě.“ Rychle dodal: „Ale… nijak silně!“ Zoufale se rozhlédl po obou mužích. „Byla to jen hra…“

Jankovljev si s plukovníkem vyměnili pohled. Ani jeden Vladimírovi tak docela nevěřil. Nebylo možné mu věřit. Plukovník přikývl. „Zakazuji vám hrát si na takové věci, Vladimíre Nikitiči,“ řekl přísně. „Můžete se bít dřevěnými meči, proti tomu nic nemám. Alexandr je ostatně můj syn a jednou bude rytířem, i když nic víc už asi ne… ale nebude tě nikam přivazovat a nebude tě jen tak bít. Hrajte si hezky. Ostatně, jste už dost staří, můžete spolu jezdit i ven na vyjížďky, jestli chcete. Ale nebudete se prát a hrát si na přepadení, loupeže a podobné věci. To není žádná legrace, jasné? Srozuměno?“

„Ano, pane,“ vyhrkl Vladimír a usmíval se.

Plukovník se ještě chvíli ovládal a pak se na něj musel pousmát taky. „Dobře. Teď prosím odejděte. A Vadime Maximoviči,“ oslovil ještě lékaře, „přiveďte mi prosím Alexandra.“

„Jak si přejete, pane plukovníku,“ uklonil se Rus. „Jen ještě jedna drobnost, předtím, než se objevilo tohle zlobidlo,“ láskyplně pocuchal vnuka v zrzavých vlasech „přišel za mnou jistý muž z vaší vesnice Elary. Taková nešťastná událost, jejich lékař na řece uklouzl na ledu a zlomil si nohu… s dovolením tam zajedu a posloužím.“

„Samozřejmě,“ přikývl plukovník. V očích měl ale údiv. Zamračil se. Vstal a přešel k oknu, dlouho se díval ven a přemýšlel. Jako by toužil dohlédnout až k řece a vesnici Elarám a k onomu zraněnému muži.

Jankovljev si sbalil věci a něco peněz, ty u sebe nosil vždycky, protože nikdy nevěděl, jestli to, co má, bude stačit a nebude potřeba nějaké léky dokoupit. A léky byly drahé. Sám osedlal svého grošáka, kterého dostal darem od plukovníka d’Agoulle za to, že před téměř třemi lety pomohl přivést na svět Světlanu Arianovnu. Hřebec se mu nesmírně líbil, bylo to krásné zvíře s chytrýma očima. Lékař se vyšvihl do sedla a opustil tvrz.

Pod kopyty koníka chroupal tenoučký sněhový poprašek. Téměř skrz něj bylo vidět unavenou trávu, která vypadala skoro šedě. Vanul studený vítr, ale nebyl silný. Nebe bylo zatažené pošmournými mraky. Jankovljev zvolil nejkratší a nejrychlejší cestu k vesnici Elaře. To nebylo bezpečnou jistou stezkou podle řeky Sülvy, nýbrž skrze borový les. Větve se prohýbaly pod nadílkou těžkého mokrého sněhu. Ten z nich často opadával dolů a mnohdy i větev ulomil. Jankovljev ujížděl pomalu, krokem. Stezku po jedné straně lemoval příkrý svah místy také porostlý stromy, na jehož dně protékala říčka, která za svým posláním dát lesu vláhu urazila z Jižních hor už značnou dálku. U jejího břehu přede dvěma měsíci našli ležet těžce zraněného Axela Fössra. To bylo ještě v loňském roce. Za tu dobu se tu mnoho nezměnilo, jen sníh se objevil. Přestože Jankovljev zimou netrpěl, objektivně musel uznat, že se ochladilo.

Grošák znenadání nejistě zastavil. Jankovljev ho chtěl pobídnout, aby jel dál, ale něco ho přimělo odvrátit zrak od krásné říčky a pohlédnout před sebe. Stáli tam dva muži. Hlavy a dolní poloviny tváří měli zakryté hadry s roztřepenými okraji. Jankovljev, který okamžitě pochopil, k čemu se pravděpodobně schyluje, bezděčně sáhl k opasku pro dýku, kterou s sebou nosil. Jenomže to už uslyšel i šramot za zády. Rychle se ohlédl, jen na zlomek vteřiny. Za ním byli další dva lapkové.

„Co chcete?“ zeptal se zbytečně a snažil se tvářit, jako by si nebezpečí, které mu hrozilo zezadu, nevšiml.

„Peníze,“ oznámil jeden z lapků vpředu. Jankovljev postřehl, že i jemu se u opasku houpe nůž.

„A toho koně taky. Sesedni,“ přikázal trochu nejistým tónem jeho společník. Vykročil vpřed, aby koně uchopil za otěže.

Jankovljev několik vteřin váhal. Bez koně se k raněnému muži dostane mnohem pomaleji. Jenže… když lapkům nevyhoví, nejspíše se k tomu zraněnému lékaři nedostane vůbec. Takhle měl alespoň nějakou šanci. Neochotně seskočil a s kamenným výrazem podal otěže lupiči. Koník neklidně zafrkal a Jankovljev ho pohladil po krku.

„A ty peníze!“ křikl muž s nožem. Dosud jej netasil, vlastně si ho vůbec nevšímal, kdežto Jankovljev už měl na jílci své zbraně dávno ruku položenou.

„Nemám,“ řekl nuceně pevným hlasem ruský lékař.

„Nelži, dědku!“ okřikl ho velitelsky lapka s nožem.

Jankovljeva v zoufalství napadlo, že by ujel… Zpátky na koně by vyskočil raz dva, vytrhnout uzdu z ruky tomu lupiči by určitě taky nebylo těžké… Jenže ta chvíle, kdy by to mohl provést, byla pryč. Jeden z lupičů vzadu jako by mu přečetl myšlenky. Téměř líně se přesunul doprava. Jankovljev pochopil, že to je konec. Ze tří stran ho obkličovali ti muži a po jeho levici byl příkrý svah a na jeho dně zběsile tekoucí potok. Neměl kam zmizet.

Tasil dýku. Měla nádhernou štíhlou čepel a jednoduchou rukojeť. „Jsem lékař,“ oznámil varovně, aby mužům naznačil, že v případě boje by dobře věděl, kam bodnout.

Muži si vyměnili pohled. Když znova promluvil ten bez nože, jeho hlas zněl značně jistěji: „Peníze musejí mít i lékaři. Sem s nimi! A toho koně si vezmeme taky.“ Zvedl ruku, aby koně pohladil po nozdrách. Koník zafrkal.

Jankovljev se znovu letmo podíval na muže za sebou. Nebyli ozbrojení a zjevně tu byli jen do počtu, aby ho zastrašili. Tohle místo bylo jako stvořené k přepadení. Jenže… plukovník už před několika lety s lapky ve zdejším kraji zatočil. Dlouho tu byl klid, nikdo se loupit neodvážil. Lékař si prohlédl muže před sebou. Nějaký šestý smysl mu napovídal, že jsou z některé z plukovníkových vesnic. Musel to zkusit.

„Jedu do Elary,“ řekl. Zatím jim nehrozil plukovníkem, chtěl to zkusit nejprve po dobrém. Mrkl na dýku ve své ruce. Pokud to tedy po dobrém bylo… „Lékař z Elary se zranil na ledu. Pokud mu nepomůžu, dost pravděpodobně přijde o nohu a možná zemře. Chcete být bez lékaře?“

„To je kravina,“ ušklíbl se lapka s nožem. „Náš lékař je v pořádku. A vůbec, nežvaň a dej sem peníze, dědku!“

Jankovljev ztuhl. Pokud byl jejich lékař v pořádku, proč tedy měl odjet? Proč by si někdo vymýšlel… Zmocnil se ho opravdový strach. Srdce mu v hrudi tlouklo divočeji. Věděl ale, že dát ho najevo by byla osudová chyba. Musel působit sebejistě.

„Nemám,“ opáčil drze.

„Nelži!“ zařval muž s nožem. Jankovljev byl zatím klidný, protože nůž ještě neopustil své místo za lapkovým opaskem. „Dej sem tu brašnu!“

„Pojďte si pro ni,“ skoro se usmál Jankovljev. Pochopil, že z dýky v jeho ruce mají muži respekt. Dokonce i muž s nožem.

Tomu ale začínala docházet trpělivost. Dloubl do svého druha. „Proboha, Olbrame, vyřiď ho. Už mě to tady nebaví, tak ať máme tu věc z krku.“

Jankovljev zpozorněl. Jestli vyvázne živý, musí si jejich slova zapamatovat. Připadalo mu totiž, jako by ti muži hovořili nesmysly. Francouzsky uměl dobře, přesto jim nerozumněl. Rozumněl jednotlivým slovům, ale nedávala mu smysl. Proč to chtějí mít z krku? Bylo to jejich rozhodnutí, že tu loupí. Nikdo je k tomu přeci nenutil…

Olbram byl hromotluk o víc než hlavu vyšší než Jankovljev. Ruský lékař zauvažoval, jestli by náhodou tenhle chlap nepřevyšoval i samotného plukovníka, a to byl muž, který ve vlastním domě musel sklánět hlavu, kdykoli procházel dveřmi, aby se neuhodil. Lapka se zjevně nebál, předpokládal, že jeho síla předčí Jankovljevovu tenkou dýku, že se ho přepadený lekne a vzdá se. Jankovljev to pochopil a rozhodl se, že mu vyhoví. Potřeboval, aby ho propustili, potřeboval se dostat do té vesnice. Dělal proto, jako by se Olbrama skutečně zalekl, přihrbil se a pokorně prosil o milost. Přitom sáhl do brašny a vytáhl velký měšec. Hodil ho lapkovi k nohám, aby se k němu hromotluk nemusel víc přiblížit. Ozvalo se uspokojivé zachrastění mincí uvnitř.

„To je vše, co mám,“ upozornil kvílivě. „Prosím, nechte mě teď jít…“

Lapka s nožem přešel k hromotlukovi Olbramovi a vzal si měšec. Potěžkával ho na dlani a nemohl skrýt spokojený výraz. Pak ovšem nedůvěřivě střelil pohledem po Jankovljevovi. „A proč ti máme věřit? Dej sem tu brašnu!“

Jankovljev se nepohnul. Nehodlal jim brašnu vydat. Peníze ještě mohl oželet, i když ho jejich ztráta bolela, ale zbytek obsahu své brašny jim nemohl dát do rukou. Ne dobrovolně. A pokud na něj zaútočí, byl si jistý, že přinejmenším jednoho z nich dokáže zneškodnit. Když nebude zbytí, zabije ho. Pevněji sevřel svou jedinou jistotu, chladnou dýku.

„Jsi nedoslýchavý, dědku? Dej sem brašnu!“ houkl lapka s nožem.

Lékař nereagoval.

„Olbrame!“ křikl dopáleně lapka. Hromotluk vykročil k Jankovljevovi. Chtivě natáhl ruku po jeho brašně a chtěl mu ji servat z ramene. Jankovljev ale využil příležitosti a zabodl mu dýku do odhaleného podpaží. Olbram zařval překvapením a bolestí. Pustil brašnu s drahocenným obsahem. Ano, to byl jeden z důvodů, proč ji nehodlal Jankovljev vydat. Léky a nástroje, které v ní měl, měly dohromady mnohem větší cenu než měšec peněz, který obětoval. A měly i cenu, která se na peníze přepočítat nedala. A kromě toho by se samozřejmě daly léky zneužít. V rukou těch lapků by se z léků snadno staly jedy.

Lapkovi s nožem zjevně došla trpělivost. Tasil svůj nůž. Pak mávl na oba muže za Jankovljevem. Ti se k němu obezřetně přisunuli. Jankovljev je slyšel a po jednom se ohnal dýkou, cítil, že něco zasáhl, a slyšel slabý výkřik. Okamžitě máchl dýkou na druhou stranu, ale tentokrát minul. Lapka ho kopl do žeber. Jankovljev padl na kolena. Další kopanec mu vyrazil dýku z ruky. Třetí kopanec, protože muž, kterého škrábl dýkou, si chtěl přisadit, ho zasáhl do brady. Jankovljevovi se zatmělo před očima a poznal, že prohrál. A co hůř, nejspíše prohrál nejen své léky a nástroje, ale i svůj život. Kdyby se ale vrátil a měl se rozhodnout znova, zachoval by se stejně. Dva útočníky zranil, Olbrama docela těžce. Nepřemohli ho snadno, rozhodně ne tak snadno, jak si určitě zpočátku mysleli.