Za Axela Fössra / Šestá kapitola - Arian

Plukovník d’Agoulle se zamyšleně probíral Antoinovými tmavými vlásky. Všechny jeho děti měly jeho tmavě kaštanové kadeře. Ruka se mu trochu třásla, kůže jeho syna byla horká a bledá. Cítil neuvěřitelnou, téměř nesnesitelnou bezmoc. A hněv. Na Boha, na osud či na cokoli jiného, co zapříčinilo krutý běh událostí. Přestože však choval v náručí nemocného syna, v myšlenkách se zaobíral někým jiným. Vadimem Maximovičem Jankovljevem. Na té zprávě o zraněném lékaři se mu něco nelíbilo. Lékař měl uklouznout na ledu, ale… Sülva zamrzlá nebyla a plukovník pochyboval, že by zamrzla Elara. Zima nebyla tak zlá. I kdyby navíc na Elaře led byl, byl by příliš tenký a slabý, než aby se na něj dalo vůbec vkročit. Proč by si někdo ale vymýšlel, že si lékař nohu zlomil? A proč by lhal, že si ji zlomil zrovna na ledu, jestliže byl onen muž opravdu zraněný? Ale i kdyby to byla nějakým zvráceným zázrakem pravda, měl by se už Jankovljev vrátit. Do Elary to byl kousek… Že by ve vesnici přenocoval? Ani tahle možnost se plukovníkovi nezamlouvala. Něco nebylo v pořádku, přímo to cítil. Měl o ruského lékaře obavy. Do přítele měl daleko, ale… rozumněli si a plukovník měl Jankovljeva rád pro jeho trpělivost, laskavost a jiné vlastnosti, které podle něj k lékaři patřily. Tedy přesněji řečeno, lékař, který je měl, byl lékařem dobrým. Umět uklidnit bylo stejně důležité jako umět ošetřit. Důležité bylo dokázat obojí.

Nemohl to už vydržet. Odložil synka na postel vedle manželky, která už spala, přikryl ho a chvilku se na ně díval. Oba vypadali unaveně. Unavený byl i on, především z rozhovoru s jiným svým synem, Alexandrem. Jenže něco mu našeptávalo, že kdyby se po svém lékaři začal pídit až ráno, bylo by už pozdě.

Rychle přešel k nárožní komnatě svého důvěrníka a druha Axela. Otevřel, nezdržoval se klepáním. Proč by měl taky ve svém vlastním domě klepat? Klepal pouze na dva druhy dveří. Na dveře zamčené a na dveře své manželky, a na ty ještě jen tehdy, šel-li za ní kvůli manželským povinnostem. Se Světlanou to ovšem nebyly jen povinnosti, nýbrž i radosti.

Vrazil do ložnice Axela Fössra. Ani ho nepřekvapilo, že ho zastihl na lůžku při milování s… ano, byla to ona. Ta zrzavá kojná jeho nemanželských dvojčat. Měla zavřené oči a cosi si drmolila, Axel měl sice oči otevřené, ale přes ně takovou mázdru spokojenosti, že přes ni stejně nic vidět nemohl. Klečel mezi jejíma nohama a miloval ji zezadu. Plukovník se znechuceně ušklíbl. Jako zvířata, pomyslel si.

Hlasitě si odkašlal. Axel k němu stočil pohled a v očích se mu objevil šok. Odskočil od kojné s ještě vztyčeným mužstvím a rychle se rozhlížel po košili. Přitom se zajíkavě zajímal, co se děje.

„Pojedeš se mnou, budeš mi krýt záda,“ oznámil přísně plukovník. Potom křikl na kojnou, která byla podle jeho názoru úplně pitomá, protože ji nenapadlo, že má odejít. Snad Axelovy děti tu hloupost nedostanou z jejího mléka.

„Kam pojedeme?“ divil se Švéd a natahoval si punčochy.

„Cestou k Elaře. Jankovljev tam v podvečer odjel a ještě se nevrátil, nelíbí se mi to.“

Mladý muž věcně kývl, sebral rapír, přehodil si bandalír přes rameno a vzal si svůj plášť lemovaný vlčím kožichem.

Plukovník se dooblékal už v sedle. Stráže je pustily škvírou v bráně a hned ji zase zavřely. Axel jedoucí po jeho boku jel klidně a ve zdravé ruce držel nabitou pistoli. Plukovník jim na cestu svítil lucernou.

„Kudy se dáme?“ zajímal se Axel.

„Kudy mohl jet Jankovljev?“

„Říkal jste, že si myslel, že se někdo zranil. Nejspíš pospíchal, aby u něj byl co nejrychleji. Tedy jel nejkratší cestou.“

„Přesněji řečeno přímo zkratkou,“ přikývl plukovník.

Stezkou skrze les jeli za sebou. Ne proto, že by stezka nebyla dost široká, ale proto, že ani jeden nechtěli jet u kraje se svahem a riskovat, že koni na lesní půdě uklouzne noha a oba spadnou dolů. Pro koně by to téměř jistě znamenalo zlomenou nohu.

„Ale Jankovljev mohl spadnout dolů,“ napadlo mladého Švéda. Pohlédl na plukovníka. „Pane, uvážu tu koně a poohlédnu se po Jankovljevovi dole, vy můžete pátrat tady nahoře a dojet do Elary sám.“

„A jak ti dám znamení?“

„Proč? Jestliže tu já na Jankovljeva nenarazím, je jisté, že ho musíte najít vy, možná až ve vesnici. Vrátím se pro svého koně a dojedu vás. A když Jankovljeva najdu…“ Chvíli uvažoval a pak zvedl pistoli. „Vystřelím. To určitě uslyšíte. Kdybyste na Vadima Maximoviče narazil tady v lese, můžete to udělat stejně a to zase budu vědět já, že jste ho našel vy.“

„Dobře,“ přitakal plukovník. „Opatruj se.“ Udělal mu na čelo křížek a Axel se na něj usmál. Pak svedl koně ze stezky a sesedl.

Plukovník pomalu pokračoval, koně se držel jen stehny a rukama nabíjel svou pistoli. Přitom se občas rozhlédl kolem sebe. Napadlo ho, jak chce Axel Jankovljeva najít, když u sebe nemá světlo. Nenapadlo je, že by se rozdělovali, a tak jedinou lucernu měl u sebe plukovník. Jakmile dokončil nabíjení, uchopil ji a pohyboval paží, aby kruh světla dopadal na různá místa lesa a on měl dobrý rozhled. Najednou se světlo bolestivě odrazilo od něčeho bílého. Plukovník zastavil a sesedl, v levé ruce pistoli, v pravé zdroj světla. Udělal několik kroků směrem do srdce lesa. Teď už nepochyboval. Do tmy přímo zářila bílá košile a spodky. Muž byl přivázaný tlustým provazem ke kmeni stromu, ale ne hned na kraji cesty. Plukovník se k němu vydal. Když přišel blíž, poznal v muži – s velkými obtížemi – Vadima Maximoviče Jankovljeva. Měl pocit, že mu v ten okamžik srdce několik úderů vynechalo. Pak obnovilo svou činnost tak zběsile, jako by chtělo dohnat zameškanou práci. Plukovník přišel docela blízko k přivázanému muži. Okamžitě si všiml, že rukáv košile má od krve. Při tom pohledu také postřehl, že mu někdo dokonce serval z manžet knoflíčky.

„Vadime Maximoviči?“ oslovil ho.

Lékař něco zachrčel, ale nezvedl hlavu. Plukovník k němu natáhl ruku, dotkl se jeho brady a nadzdvihl ji. Jeho srdce a žaludek jako by si vyměnily místo. Bradu a levou tvář měl Jankovljev úplně zašpiněné krví, většina byla zaschlá, ale některá čerstvá. Rus na něj upíral unavený pohled, jako by ho nepoznával.

Plukovník d’Agoulle se vrátil ke koni a z vaku u sedla vytáhl lahvici. Přispěchal zpět k Jankovljevovi, odvázal si fiží, nalil na ně trochu vody a začal mu otírat krev, aby se podíval, jak rána vypadá. Docela zapomněl, že by měl dát vědět Axelovi. Když postřehl, že lékař upírá pohled na lahvici, provinile se usmál a přiložil mu ji ke rtům. Jankovljev mírně naklonil hlavu ke straně a napil se. Vzápětí se rozkašlal, protože trochu vody vdechl. Plival vodu a krev. Když plukovník očistil okolí rány, pochopil, proč Jankovljev nakláněl hlavu ke straně, když pil. Zranění bylo horší, než se odvažoval doufat. Táhlo se od koutku Jankovljevových rtů až ke kloubu čelisti a protínalo tvář.

„Proboha, Vadime Maximoviči…“ vypravil ze sebe přiškrceně.

„Ptali se mě… a mně se nechtělo odpovídat. Řekli, že… většími ústy se mi třeba bude hovořit lépe.“

Plukovník ho uchopil za ruku, aby se ho pokusil uklidnit. Jankovljev sebou škubl bolestí. Plukovník se zmateně podíval a stáhlo se mu hrdlo. Všechny prsty byly zlomené. Zlomený měl i palec na ruce druhé.

„To bylo mučení!“ vykřikl slabě.

Jankovljev mrzutě kývl. „Byli čtyři… dva jsem zranil… pak se mi ale věnoval jen jeden. Jen on měl nůž… vzali mi všechny věci… pak mě tady spoutali. Ptali se, jestli nemám ještě někde peníze…“ Odmlčel se a několikrát se přerývaně nadechl. „řekl jsem jim, že sloužím vám. Pak mě nechali na pokoji. Ten, který mě vyslýchal, se ještě chvíli bavil tím, že mi kolem hlavy házel nůž… nechal mě si vždycky myslet, že zasáhne mě… asi myslel, že mu ještě něco povím. Pak ale odešli. Ten zmetek s nožem se vezl na mém koni…“

Během jeho řeči plukovník dal znamení Axelovi. Trvalo více než deset minut, než se zadýchaný Švéd objevil. Strmý svah byl pro jeho nově zvětšený objem zjevně těžkou zkouškou.

Axel Fössr tasil tesák a Jankovljeva zbavil provazů, jež ho poutaly ke kmeni jehličnanu a zařezávaly se mu do masa. Lékař udělal dva vratké krůčky a pak zoufale zamáchal rukama. Plukovník k němu přiskočil a podepřel ho. Rus na něj vděčně pohlédl a jeho chlebodárce věcně přikývl. Dovedl ho k Axelovu koni, Švéd přes lékaře přehodil vlastní plášť a pomohl mu nasednout. Pak se hned s překvapivou pružností vyšvihl za ním, aby ho zachytil dřív, než stačí Jankovljev spadnout.

Než dorazili na Hulé, Vadim Maximovič Jankovljev několikrát ztratil vědomí. V jeho komůrce na ně čekala Agrippina.

„Kde je Vladimír Nikitič?“ divil se plukovník, zatímco dívka s Axelovou pomocí ukládala lékaře na lůžko.

„Spí v mé komůrce vedle,“ pravila. „Já tu přespím s Jankovljevem. Budu ho hlídat, v případě nouze se o něj postarám jistě lépe než jeho mladičký vnouček.“

Plukovník se chvíli díval, jak Jankovljeva ošetřuje, jak mu napravuje prsty a vymývá ne příliš hezké rány na předloktí a na tváři. Jankovljev odstrkoval její ruku a zoufale hleděl na plukovníka, několikrát se nadechl, aby mu něco řekl, ale nakonec nic nevyslovil. V očích měl naléhavost, zoufalství a bolest.

„Co máte na srdci?“ zeptal se nakonec plukovník.

„Já nevím,“ sklopil pohled lékař. „Mysl mi zastírá šok a bolest. Vím ale, že se v tom lese stalo něco, o čem byste měl vědět.“

„Něco jiného než to, že vás někdo přepadl?“

Jankovljev zaváhal a pomalu zakroutil hlavou. Vzápětí pokrčil rameny. „Totiž… souvisí to. Něco se stalo během toho přepadení. Někdo něco řekl, ale… nemůžu si vzpomenout, co přesně. Vím ale, že je důležité, abyste se to dozvěděl.“

Plukovník se na něj soucitně díval. V duchu si sice myslel, že Jankovljev jen blouzní, během takového přepadení se toho moc namluvit nemůže, a pokud něco ano, pak samé nesmysly. Jenže pokud Jankovljev uznává za vhodné, aby o tom jeho pán věděl, pak asi nepůjde jen o nějaký nesmysl… Natáhl ruku a stiskl mu rameno.

„Odpočiňte si, Vadime Maximoviči. Až se prospíte, určitě si vzpomenete. Je pochopitelné, že se váš mozek snaží tu věc vytěsnit.“

Lékař neochotně přikývl a dovolil Agrippině, aby pokračovala v péči o jeho zranění.

Ani plukovník toho moc nenaspal, proto se vrátil do své komnaty. Teprve, když si lehl, dopadla na něj tíha událostí uplynulé noci. Za okny už skoro svítalo. Majitel panství Hulé usnul, jako by ho do vody hodil.

Probudil se po poledni. Venku pršelo, déšť bubnoval do skleněných tabulek okna a jeho velké kapky se o sklo rozprskly na bezpočet kapiček menších.

Po obědě ho Alexandr s Vladimírem prosili, aby si směli vyjet. Původně jim to sice nechtěl dovolit, když pršelo, ale nakonec kývl. Chápal, že zejména vnuk ruského lékaře potřebuje přijít na jiné myšlenky, na myšlenky, které by se alespoň na okamžik netočily kolem jeho děda. Sám se šel podívat nejprve za svým synem. Antoinovi bylo snad ještě hůř. Světlana, která nad ním seděla s kruhy pod oteklýma očima, naříkala, že se dnes ještě vůbec neprobudil.

„Spánek ho posilní,“ snažil se ji uklidnit, i když sám vůbec klidný nebyl. Ale byl vychován k tomu nedávat to na sobě znát.

Starosti ho tížily i cestou k Jankovljevovi. Když vešel do jeho komůrky, seděl lékař na posteli a Agrippina ho krmila vývarem. Šest zlámaných prstů měl každý znehybněný dvěma krátkými dřívky a ovázaný čistým plátnem. Rána na předloktí byla odhalená, aby větrala. Plukovníkovi se zdálo, že vypadá hůř. Také Jankovljevova poraněná tvář jako by byla nateklá.

„Jak vám je?“ zajímal se.

Rus pokrčil rameny. Polévku jedl stejným způsobem, jako včera v noci pil vodu u toho stromu. Během těch pár minut, kdy ho plukovník pozoroval, se několikrát rozkašlal, když mu vývar namísto do žaludku vtekl do plic. Agrippina pokaždé trpělivě odložila misku stranou, vzala plátno a otřela muži bradu a rty. Plukovník se rozhlédl, od okna přitáhl k lůžku stoličku, posadil se a uchopil do ruky misku, kterou před chvílí dívka znova odložila. Oba na něj zvědavě pohlédli. Plukovník si jejich údivu nevšímal, nabral na lžíci trochu vývaru, počkal, až přestane ze lžíce voda odkapávat, a pak ji přisunul Jankovljevovi ke rtům. Ten chvíli váhal, ale pak ústa pootevřel. Plukovník mu dovnitř vsunul lžíci, vyklopil mu na jazyk polévku a zase nabral novou dávku.

„Ale pane…“ vykoktala sevřeným hrdlem Agrippina Aersová. „To se nehodí…“

„A proč ne?“ opáčil a opět Jankovljevovi do úst zasunul lžíci. „Hodí se to stejně, jako když ho krmíš ty. Jsi moje schovanka, takže vlastně dcera.“

Agrippina sklopila pohled. Opět plátnem otřela lékaři bradu, po které mu stékalo několik kapek polévky.

„Jak mu je?“ zeptal se plukovník tlumeně dívky.

Stejně tlumeně odpověděla: „Noc v té zimě tam v lese na něm kupodivu následky nezanechala. Ale ty rány se mi nelíbí.“

„Ani mně ne,“ přikývl plukovník. Hlasitěji, aby ho tentokrát Jankovljev slyšel, navrhl: „Co když pošlu pro doktora Marta?“

Oba vděčně přikývli.

Pozdě večer plukovník mířil na nádvoří, když se u schodiště potkal s Jankovljevem. Užasle se na něj podíval. „Vadime Maximoviči… neměl byste ještě odpočívat? Tedy… u oběda jste nevypadal moc dobře.“

„Je mi mnohem lépe,“ pousmál se slabounce lékař. „Cítil jsem… povinnost podívat se na malého Antoina.“

„Jak je tomu?“

Jankovljevův slabý úsměv zmizel docela. „Hůř než mně,“ odvětil posmutněle a dal plukovníkovi u schodů přednost. Ten se pustil dolů. Tlačil ho měchýř a měl co dělat, aby schody nebral po třech. Najednou za sebou uslyšel výkřik. Ohlédl se, Jankovljev se dlaněmi zoufale držel zábradlí a kymácel se na schodě. Plukovník se otočil, hbitě překonal těch několik schodů, které je dělily, a lékaře podepřel.

„Co se děje?“ zeptal se s obavami.

Jankovljev se na něj pokusil usmát a vděčně kývl. „Nic… jen se mi nějak zamotala hlava. Jsem přeci jen slabý.“

Bok po boku scházeli dolů. Pán domu pak Jankovljeva doprovodil až do jeho komůrky. Právě když si o chvíli později na nádvoří s notnou úlevou zapínal opasek, objevil se vedle něj strážný a hlásil, že před bránou je nějaký muž. Plukovník vyběhl nahoru na ochoz. Muž mu byl matně povědomý, ale nedokázal přiřadit k obličeji s krátkými hnědými vlasy a stejně hnědýma očima posazenýma daleko od sebe jméno.

„Romulus Mart,“ představil se muž.

„Aha, lékař ze sousedního panství, že?“ usmál se plukovník a dal příkaz, aby Martovi otevřeli bránu. Přestože panství už dva roky patřilo jemu, nedokázal se zbavit zažitého zvyku hovořit o něm jako o „sousedním panství“. „Tvůj pacient je támhle,“ ukázal mu v paláci komůrku Jankovljevů.

„Omlouvám se, vznešený pane,“ opáčil uctivým tónem lékař, ale plukovníkovi připadalo, že je podrážděný a dokonce možná pobouřený. „Ale je tma, já jsem už dlouho na cestě, několikrát jsem zabloudil. Jsem značně unaven. Pokud dovolíte, podívám se na vašeho lékaře ráno…“

„Tak ty jsi zab…“ Plukovník zmlkl a zhluboka se nadechl. Zatínal pěsti a měl co dělat, aby toho hlupáka před sebou neudeřil. Střelil paží ke dveřím komůrky. „Tam. Okamžitě!“ nařídil nesmlouvavě. „Až ho prohlédneš a ošetříš, dostaneš najíst a vykážu ti místo k ležení.“ A protože ho Mart dopálil, jízlivě dodal: „Nejspíše to bude v čeledníku.“

Mart semkl rty, pak se ale hluboce uklonil. „Jak přikazujete, můj pane,“ prohlásil afektovaně.

Plukovník ho sledoval, dokud za ním nezapadly dveře příslušné jizby, a pak se vrátil nahoru. Chvíli zvažoval, kam jít, a pak navštívil svou manželku. Jak očekával, chovala malého Antoina. Plukovníkovi se zdálo, že na pohled vypadá chlapec lépe, ale když se ho dotkl, rychle iluze pozbyl. Hladil ho palcem po hustých tmavých vláskách a smutně ho pozoroval. Z chmurných myšlenek ho vytrhla Agrippina.

Když se ohlédl, stála na prahu. Rty se jí chvěly a oči měla plné slz. Zoufale na něj hleděla. Chvíli nedokázala vůbec promluvit. Pak ze sebe těžce vyrazila: „V té zraněné ruce má sněť. Romulus Mart ji ráno amputuje.“

Plukovník vztáhl ruce, objal ji a přivinul k sobě. Nejistě ji hladil po šátku, který jí halil hlavu. Cítil, jak se mu vzlyky roztřásla v náručí. Věděl, že má starého Jankovljeva z duše ráda, rozumnějí si a vzájemně si vyměňují postřehy a zkušenosti. Především ona Vadimu Maximoviči povídala o goi.

„Nedá se dělat nic jiného?“ zeptal se bezmocně. „Nemůžeš mu dát goi? I Axelovi tehdy přeci div nehrozila amputace, ale tvoje bylinky mu ruku zachránily.“

Agrippina se kousla do rtu a oči se jí zalily čerstvými slzami. „Nemám ji. Už žádnou nemám. A do léta je daleko.“

Tiše zaklel. Kromě toho, že zákrok ohrozí Jankovljevův život, nadobro ho zbaví možnosti pokračovat ve svém řemesle. Jako plukovníkův lékař skončí. Plukovníka na okamžik napadlo, že by z něj mohl udělat nového správce svého severního panství, před týdnem se dozvěděl, že současný správce těžce onemocněl a nepředpokládá se, že by se zotavil. Jenže pak si majitel Hulé uvědomil, že je předčasné o čemkoli uvažovat. Nerad si to připouštěl, ale věděl, že je tu i možnost, že Vadim Maximovič amputaci nepřežije.

Agrippina se od něj odtáhla. Plukovníka zamrzelo, když zachytil smutný a trochu žárlivý pohled své manželky. Jak vytušil, neměla jeho schovanku v lásce. Agrippina byla krásná, ale… nic pro něj. Jeho žena si ovšem zjevně jistá nebyla.

„Vadim Maximovič s vámi chce mluvit, pane plukovníku,“ řekla dívka.

Přikývl a první vyšel z komnaty. V Jankovljevově jizbě bylo dokořán otevřené okno a jím dovnitř proudil chladný svěží vzduch. Jankovljev byl bledý a předloktí zraněné paže měl oteklé do obludných rozměrů. Plukovník ho bezděčně pohladil po čele a ucukl. Měl pocit, jako by ze své komnaty vůbec neodešel a pořád sahal na svého syna. Jankovljevovo čelo bylo stejně rozpálené.

„Chtěl jste mi něco?“ zeptal se jemně.

Jankovljev otevřel oči. Měl v nich zoufalství a naléhavost. „Ano,“ vyrazil ze sebe. „Vzpomněl jsem si…“ Naléhavě ho uchopil za ruku. „Ti lapkové… když mě přepadli, řekl jeden z nich svému druhovi, aby… to vyřídil, že už ho to nebaví, tak ať to mají… z krku…“ Odmlčel se. Plukovník mu dal napít. Jankovljev se rozkašlal, ale hned pokračoval: „Proč by to říkal? Byli tam z vlastní vůle… mohli kdykoli odejít…“

„Jenže tam z vlastní vůle nebyli,“ pochopil plukovník.

Jankovljev okamžitě přikývl. „A ještě něco. Když jsem o tom přemýšlel, možná mě mučili právě proto, abych jim prozradil, že sloužím vám. Proč by to jinak dělali? Sebrali by mi věci a zmizeli by. Jenže oni… Jako by tam čekali na mě. Na…“

„Na mého služebníka,“ procedil plukovník.

Nemohl spát. Během noci se sice pomiloval se Světlanou, což ho na okamžik přivedlo na jiné myšlenky, ale jakmile pak vedle sebe leželi a on už nebyl v jejím lůně, obava ze zítřejšího rána byla zase zpět. Nezamhouřil tedy oka a neustále musel v duchu probírat možnosti.

Ráno nevstal z lůžka, nechal si nezvykle snídani přinést ke své ženě do komnaty, kde tu noc víc bděl, než spal, a ani nevnímal, co jí. Vnitřnosti měl stažené, snědl stěží pár soust. Zrovna dopíjel vodu, když se ozvalo nesmělé zaklepání. Na jeho pokyn vstoupil Romulus Mart.

„Žije?“ vyštěkl plukovník.

„Žije,“ potvrdil bývalý lékař vévody d’Agoulle. Mrazivě dodal: „Zatím.“

Plukovník se na něj zamračil. Ten muž se mu vůbec nelíbil. Pravda, Jankovljev by stejnou zprávu podal shodnými slovy, ale úplně jiným tónem. To, jak věc podal Mart, se plukovníkovi nezamlouvalo. Umínil si, že ho tady jako svého lékaře namísto Jankovljeva rozhodně nenechá a dobře si rozmyslí, jestli ho nechá jako lékaře na kterémkoli svém panství.