Za Axela Fössra / Sedmá kapitola - Damon

V jeho rodu byli dva toho jména. V době, kdy měla jeho matka těsně před slehnutím, přijeli na návštěvu příbuzní. Jeho teta byla také těhotná a nakonec porodila ještě dříve než jeho matka, je asi zbytečné dodávat, že právě v jejich domě. Jenomže problém nastal při křtu. Obě ženy trvaly na tom, že se právě její syn bude jmenovat Damon. V této větvi rodu to bylo oblíbené jméno. Každá z žen prohlašovala, že ona na to jméno přišla první a že je měla vybrané dávno předtím, než byli chlapci vůbec počati. Nakonec se dohodly, že bratrance odliší druhými jmény. On tedy dostal jméno Damon Hugo, zatímco jeho bratranec Damon Denis. Přibližně do dvacátého roku života se hádali a naříkali. Damonu Hugovi se totiž jméno Hugo vůbec nelíbilo a jméno Damon Denis mu znělo mnohem lépe. Damon Denis zase své jméno nesnášel, protože obecně neměl rád jména z více slov, která začínala stejným písmenem. Potom Damon Denis přišel s návrhem na smír.

„Oba jsme přeci Damonové Hulaimé, ne, bratránku Damone?“

Damon Hugo se tomu musel usmát. Nabídku samozřejmě přijal a od té doby už si mezi sebou říkali jen „Damone,“ a přestali používat svá druhá jména. Později jeho bratranec vykládal, že je logické, že s nápadem přišel on, protože je starší a moudřejší.

„Jsi starší,“ souhlasil jízlivě Damon Hugo, „to popřít nemůžu. Ale víš, že jsi starší jen o šest dní? Ty ses narodil v sobotu a já v pátek.“

„Vím,“ pokyvoval s vážným výrazem hlavou bratranec. „Já jsem starší, tak si to pamatuju, ale jak to víš ty…“

Nechal větu nedokončenou, vyměnil si s bratrancem pohled a oba se rozesmáli.

To bylo před takřka patnácti léty. Od té doby se s bratrancem setkávali jen sporadicky. Posledních pět let se neviděli vůbec. Jeho starší, ale ne tak urozený bratranec bojoval proti Švédům a Damon Hugo vlastně ani nevěděl, jestli už nepadl. Ale kdyby ano, snad bych se o tom byl dozvěděl, uvažoval občas. Pravdou ale bylo, že na svého bratrance už příliš často ani nemyslel. Ledacos se změnilo, předně to, že Damon Hugo, který v mládí bojoval proti Britům, vojenského řemesla zanechal a zpohodlněl. Oženil se, usadil se, přijal řetěz královské rady. V jednacím sále měl tu čest zasedat přímo proti panovníkovi. V sále byla starobylá křesla a do opěradel měla vyřezán vždy erb rodu, jehož příslušník na tom místě usedal. Jen křesla panovníka a to naproti erb nenesla, poněvadž vládnoucí rody se střídaly. Sedět naproti panovníkovi znamenalo v Gonách ještě větší čest než po jeho pravici, pročež tam v radě usedal nejbližší a nejvýznamnější příbuzný krále. Ano, jeho bratranec Damon Denis byl sice starší, byť jen o šest dní, ale Damon Hugo byl rodem králi bližší.

Zvedl ruku a promnul v prstech chladný řetěz, který ho označoval za člena rady. Právě se vracel ze zasedání, a to vždycky řetěz nosil na krku, jak při cestě na královský zámek, tak při návratu. Chránil ho, protože členové královské rady při cestách na a ze zasedání byli chráněni královským majestátem. A Richard VI. měl majestát obrovský. Přesto se Damonovi zrovna při tomto jednání důvěrně svěřil jeden z členů rady, že chápe, proč je odznakem úřadu právě řetěz, protože jednoho nesmírně spoutává. Damon dělal, jako že mu z duše rozumí, i když to nebyla vůbec pravda. On měl zasedání rád, bavilo ho pozorovat a poslouchat muže kolem sebe a jen sedět v ústraní. Rád mlčky naslouchal názorům jiných.

Teď se však již nemohl dočkat Very a dětí. Projížděl řídkým jehličnatým lesíkem, pak už jen překoná rozlehlou louku a přes mírný svah se dostane ke svému dvorci. Ten by se měl každou chvíli vynořit na dohled. Damon pobídl koně do cvalu, svou družinu, která ho pro jistotu doprovázela, nechal za sebou. Tvořilo ji osm mužů dobře znalých vojenského řemesla, svým uměním šermu i boje vůbec si nezadali se členy královské gardy. Občas jim z legrace říkal „moje malá garda“.

Ani Damon nebyl špatný šermíř, ale s nimi se měřit nemohl. Chvílemi se přistihl, jak uvažuje, že by se ještě pustil do bojů se Švédy, ale… chtěl být se svou rodinou, a sám rozhodně nechtěl, aby jeho tři děti prožily dětství ve vojenském táboře jako on.

Damon nedávno (dvaadvacátého února) oslavil čtyřiatřicáté narozeniny, cítil se plný sil, energie, života. Uvažoval, jak se vede jeho bratranci, Damonu Denisovi. Rád by ho viděl a posoudil, jak se změnil. Jak si ho pamatoval, byl starší, vyšší, silnější a hezčí než on, Damon Hugo. Damon Denis měl sytě zlaté vlasy ostříhané nakrátko, zelené oči a pod levým okem jizvu z boje proti Britům. On, Damon Hugo, měl vlasy světlejší a dlouhé po ramena, oči velké a hnědé a nosil kratičkou bradku, kdežto Damon Denis míval hladkou tvář. Bratranec si taky vůbec nehleděl toho, co si obléká, vzpomněl si, zatímco já o sebe umím dbát. A byla to pravda, měl pečlivě upravenou každou píď svého vzhledu. Teď měl na sobě drahý modrý oděv, modrá barva byla vždycky nesmírně drahá, přes modrou rukavici měl na levé ruce nasazený pečetní prsten s erbem svého rodu, tedy šavlí, a v levém uchu nosil zlatou náušnici se safírem. Safír zdobil i konec jílce rapíru, který se mu houpal u boku. Damon Hugo miloval přepych a modrou barvu. Modrý byl i klobouk s obrovskou krempou, který mu seděl na hlavě a z něhož viselo peří a umělé květiny. Za takový by se nemusela stydět ani žádná šlechtična. Ale takový byl Damon Hugo Hulaimé, rád se strojil a zkoumal, jak se ustrojit co nejvíc slušivě.

Zaraženě svého plaváka zastavil. Konečně se před ním totiž vynořil obrys jeho paláce, jenže nad ním bylo něco, co tam rozhodně nepatřilo. Jako by oblak dýmu… Zaryl paty koníkovi do slabin a ten vystřelil ještě větší rychlostí. Damon s obavami nasál vzduch do nozder. Zatím jen slabě, ale přesto cítil kouř. Poprvé ho napadlo, že stezka, po níž se ubírá, je podezřele zdusaná a posetá mělkými otisky kopyt. Hlasitě zaklel. Možná by měl počkat na své muže, ale vpřed ho hnal neodbytný pocit, že musí co nejdříve být uvnitř svého domu, aby zjistil, co se tam stalo, aby zjistil, co se stalo s jeho rodinou. Vždyť skoro všechny muže měl s sebou on a Vera byla jen slabá žena a jeho děti… Therese bylo jenom sedm let, Marion necelé tři a Charlesovi pouhý rok… Tasil rapír a pevně ho sevřel v ruce.

Brána byla otevřená, jedno křídlo visela jen na jednom pantu, druhé zmizelo docela. Damon se přihnal na nádvoří a seskočil málem dřív, než zastavil koně. Rychle se rozhlédl kolem sebe. Stačil mu jediný pohled k hospodářství, aby postřehl, že stodola už jen doutná. Sprostě zaklel a pak začal volat jména své ženy a dětí, ale nedočkal se odpovědi. Co se tu ksakru stalo, klel v duchu. Srdce mu svírala ledová pěst obav.

O cosi zakopl. Podíval se a shledal, že je to mrtvola jednoho z jeho vojáků, kterého nechal při odjezdu na jednání doma. Měl hluboké zranění nejspíše od šavle na hrudníku a Damon si překvapeně všiml, že je bosý. Před vchodem do paláce, z jehož horního patra šlehaly plameny, našel dalšího svého muže. I tenhle byl ještě teplý a bosý. Měl uťatou levou paži a hlubokou ránu na krku. Kolem něj bylo tratoliště krve. Za sebou uslyšel jakýsi zvuk. Otočil se. Plazil se k němu další z jeho vojáků a natahoval k němu ruku. Přiskočil k němu, vzal ho do náruče a nadzvedl hlavu. Ucítil vlhkost, krev, která vytékala z rány v mužově boku, se vsakovala i do jeho skvostného modrého oděvu.

„Co se stalo? Kdo vás přepadl?!“ křičel.

Voják na něj zoufale upíral oči, otevřel ústa, aby odpověděl, ale už to nedokázal. Hlava ztěžkla, paže klesla, dech se zastavil. Damon Zaklel, položil ho na zem a zatlačil mu oči. Přitom si všiml, že i tenhle muž je bosý. Pomalu mu začalo docházet, co se asi stalo. Vstal a běžel k hospodářské části dvora, nevěděl, co ho tam táhne, snad nějaký šestý smysl. Cestou narazil na dalšího svého mrtvého vojáka, tenhle měl něčím probodnuté břicho. I jemu byly uzmuty boty. Několik kroků za ním ležela děvečka, měla vyhrnutou suknici a rozbitou hlavu. Minul ještě několik mrtvol své ozbrojené posádky, než se dostal ke stáji. Před ní ležel podkoní. I on měl ránu v břiše, v ruce dosud svíral zakrvácené vidle, zjevně některého z útočníků zranil. Damon nahlédl do stájí, jak očekával, byly prázdné. Koně někdo odvedl.

„Tati!“ Ze zadního stání se ozval hlásek jeho dcery. Damon udělal krok dovnitř, ale pak jen zůstal stát a rozpřáhl náruč. Theresa se mu pověsila kolem krku. Objal ji a přivinul k sobě. Dívka se chvěla a zjevně přemáhala pláč. Pochopil, jak moc je vyděšená, už z toho, jak ho oslovila. Vždycky mu totiž říkala „otče.“

„Jsi v pořádku? Kde jsou ostatní?“ zeptal se napjatě.

Palcem ukázala přes rameno. „Taky v tom stání po tvém koni,“ opáčila. Rychle se jí vrátilo sebeovládání. „Charles spí, Marion… je hodně otřesená. Ale zraněný není nikdo z nás.“

„A co Vera?“ zděsil se Damon. „Co tvoje matka?“

„Nevím,“ svěsila hlavu Theresa. „Když bylo jasné, že se dostanou dovnitř do paláce, řekla, ať se běžíme nenápadně schovat.“

„Kdo to udělal?“ zeptal se zlostně.

„Nevím,“ pokrčila rameny nešťastně dívenka. Vždycky byla pragmatická. „Neviděla jsem je. Jen slyšela. Mluvili divnou řečí, nerozumněla jsem jim. Ale musela jich být hrozná spousta.“ Zabořila tvář do jeho ramene. Pohladil ji po vlasech. Představil si, jaké to pro ni muselo být, skrývat se s mladšími sourozenci ve stání, zatímco kolem pobíhali ti lotři a kradli koně. Pocítil k ní lásku a hrdost.

„Jsi moc statečná, Thereso,“ řekl upřímně.

Dcera zvedla hlavu a vypískla. Ukázala mu přes rameno. „Podívejte, to je určitě jeden z nich!“

Damon zesinal. Okamžitě pevně sevřel rapír a otočil se. Ulevilo se mu, když viděl, že muž je zraněný a nejspíše mrtvý. Uvolnil se, postavil dceru na zem a popošel blíž k tělu. Voják ležel na břiše, tvář měl natočenou a ležel lící na zemi. I on byl bosý. V dolní části zad měl zranění a celá záda uniformy byla nasáklá krví. Damon pochopil, že byla nejspíš zasažena ledvina. Ten muž musel nesmírně trpět. I když byl přesvědčený o tom, co zjistí, zkusil mu změřit tep. Když ho nenahmatal na zápěstí ani krku, přetočil tělo na záda. Muž měl širokou opálenou tvář s huňatým obočím, hrbatým nosem a očima posazenýma daleko od sebe. Nebyl hezký, ale měl nádherné černé vlasy. Damona však především zajímala jeho uniforma. Byla modrá.

„Švédové!!“ zařval vztekle.

Otočil se a klusal k paláci. Nabral do okovu u studny vodu a vychrstl ji na sebe. Ústa a nos chránil před kouřem svým fižím. Pak odhodlaně vstoupil do budovy. Okamžitě ho začaly pálet oči, nic neviděl a cítil nezměrný žár. Nemusel však chodit daleko. Našel ji hned pod schody. Ležela na zádech, měla roztažené nohy a vykasanou suknici svých nádherných žlutých šatů. Živůtek byl roztržený, zrzavé vlasy rozhozené po podlaze. Když jí shrnul suknici a vzal ji do náruče, uviděl, že má rozbité temeno. „Vero…“ zaúpěl bezmocně. „Moje Vero…“ Cítil, jak mu po lících stékají slzy. Přičítal je štiplavému kouři.

Vynesl ji na nádvoří a odnesl do hospodářské části dvorce. Své vojáky vyhnal, aby se šli podívat, zda zůstalo něco, co stojí za to odnést. Osobně o tom pochyboval. Obrátil se na nejstarší dceru.

„Přines rýč,“ nařídil nuceně pevným hlasem. Pak odložil skvostný kabátec i klobouk, sňal rukavice a odepjal rapír. Sundal si také vestu. Byl zpocený, ještě než začal s hloubením hrobu.