Za Axela Fössra / Osmá kapitola - Marie

Brzičko ráno dne prvního března Vadim Maximovič Jankovljev zemřel. Když se o tom dozvěděla, Marii Denielsové se ulevilo. Už se bála, že ti pitomci, které zaplatila, úkol zkazili. Byl to hazard celou dobu, ten lékař to mohl přežít, ale když slyšela, v jakém je stavu a že se schyluje k amputaci, nedokázala si představit, že by něco takového ten starý dědek vydržel. A měla pravdu.

To ovšem neznamenalo, že by ji nic netrápilo. Rozhodně to nebyly výčitky svědomí, to opravdu ne… vlastně s těmi by si dokázala poradit možná snáze než s jejím skutečným problémem, který měl navíc jméno. Jmenoval se Axel Fössr a k jejímu vzteku se jí jeho pěkný exotický obal líbil. Ke všemu k němu poté, co spolu prohodili oněch pár slov na nádvoří, pociťovala ke své hrůze soucit. Zajímalo ji, co se asi stalo oné dívce, kterou mu ona podle jeho slov tolik připomíná. Slova, kterými to minule okomentoval, když se ho zkusila zeptat, jí neřekla vůbec nic. Chtěla jasnou odpověď. Ale bez ní by se ještě obešla… kdyby s ním mohla ulehnout. Nechtěla přeci nic závazného. Chtěla jen to, co on tak ochotně poskytoval. Jedinou noc a pak… ne, sbohem mu dát nemohla, měla s ním své záměry… ale pak už se s ním nikdy nepomiluje. Během uplynulých dvou týdnů pochopila, že s ním musí znova promluvit. Buď ji přijme do svého lože, vzájemně si jednu noc budou dělat radost a ona ho pak může pustit z hlavy a věnovat se svým plánům – ostatně, kde stojí, že se jí to s ním taky bude líbit, že? – nebo ji Axel Fössr odmítne a ona pak bude mít o důvod víc se na něj pořádně hněvat.

Odhodlaně zamířila k paláci. Strážní před vchodem ji rezolutně zadrželi. „Co chceš?“

„Jdu za monsieur Fössrem,“ opáčila klidně.

Oba se po sobě podívali. Postřehla, že váhají. Proto si na několik vteřin rychle vykasala suknici.

„Až s ním skončím, můžete mě mít taky,“ slíbila a snažila se skrýt povzdech. Ale… pro svoje plány by udělala snad cokoliv.

„Až po něm? Jdi s námi dřív než s ním!“ rozčiloval se jeden s vojáků. Marie pochopila, že jim vadí, že jim Švéd přebírá děvčata. Ale… byl to tak trochu jejich pán a stěžovat si tedy nemohli.

„Proč bych měla jít dřív s vámi?“ opáčila. „To nejlepší nakonec, ne?“

Tím si je získala. Vděčně proběhla vraty. No co, pomyslela si. S Axelem se poměju doopravdy a tam s těmi to můžu předstírat. To máme my ženy asi lepší než chlapi. Ti mohou jen těžko předstírat, že se jim postaví, uvažovala.

Rozhlédla se a přemítala, kde na Axela nejspíš narazí. Ošila se. Najednou je to Axel… Musí se dát dohromady! Nemůže se zamilovat, ne do něho. Ale… konečně, proč by nemohla? Julie se taky zamilovala do Romea… jenomže Julie sama proti Romeovi nikdy nic neměla, kdežto ona má několik důvodů Axela Fössra nenávidět.

Z jizby pod schody slyšela hlasy. Zvědavě popošla blíž, protože se jí zdálo, že odtud slyší i hlas mladého Švéda. Z komnaty slyšela čtyři hlasy, a třebaže hodně napínala uši, ani jeden jí z větší blízkosti nepřišel jako hlas Axelův. Možná si to zprvu jen namlouvala… Ale když už tu byla…

„Testament le docteur Jankovljeva je zcela jasný,“ říkal právě jakýsi muž. „Všechny své osobní věci, jež si přivezl z Ruska, odkazuje svému vnukovi, Vladimíru Nikitiči Jankovljevovi. Kšaft však hovoří i o pohřbu Vadima Maximoviče Jankovljeva.“

„Pohřbu?“ užasl ženský hlas.

„Ano, princezno Saforovová. Přeje si být pohřben zde, po gonském způsobu.“

„Zde… znamená…?“

„V naší zemi.“

„Udělám to,“ přikývl třetí, opět mužský hlas. „Když po našem, udělám to po našem, jak se sluší. Osobně.“

„Obávám se, že to bude podívaná, kterou si leckdo nenechá ujít,“ opatrně podotkl první mužský hlas.

„Ať si to někdo zkusí,“ tvrdě ucedil druhý mužský hlas. „Nikdo mne neotravoval, když jsem pohřbíval své dvě dcery, nikdo mě nebude pozorovat, jak pohřbívám svého lékaře.“

„V testamentu není výslovně uvedeno, že to máte provést vy…“

„A kdo jiný, asi?“ utrhl se hlas. „Zatraceně, Marcu! Přece se známe. Rozumněli bychom si, i kdyby nebylo Kiery. Je přece jasné, že je to tak míněno! Píše, že má být pohřben po našem, a to obnáší, že to udělám já, jeho pán.“

„Jankovljev byl svobodný muž,“ upozornil tentokrát překvapivě chladně ženský hlas. „Svobodný je i jeho vnuk Vladimír.“

„To mu nikdo nebere, Světlano Nikitovno,“ trochu sarkastickým tónem utrousil jeden z mužů. „Ale sloužil mně. Byl to můj lékař, můj a mé rodiny. Pod mou střechou žil, pod mou střechou zemřel. Já ho pohřbím.“

„Jak díte, můj pane,“ pokorně odtušil ženský hlas.

„Co bude s jeho nástroji, léky a jinými věcmi, které užíval při svém řemesle? Zmiňuje se testament i o nich, Marcu? Ty totiž byly Jankovljevovy, přivezl si je z Ruska.“

„Pokud je tomu tak a přivezl si je, pak připadají do dědictví jeho vnuka, pane plukovníku,“ odpověděl muž oslovovaný jako Marcus.

„To se tady vážně budeme dohadovat o těch pět švestek, které měl?!“ zvolal ženský hlas.

„Pokud jde o mě, já svou část splnil,“ distancoval se od záležitosti Marcův hlas. „Jen ještě poslední drobnost. Do doby, než bude Vladimír Nikitič dospělý, ustanovil Vadim Maximovič správcem skromného majetku, který má ten chlapec zdědit, vás, pane plukovníku.“

Chvíli bylo ticho. Pak opět promluvil hlas Marca a poznamenal, že už půjde. Musí se vrátit do kanceláře. Marie odskočila ode dveří a honem se rozhlédla. Nenapadal ji žádný úkryt, a tak se vrhla na schody, otočila se a líně scházela dolů. To už po chodbě dole procházeli dva muži.

„Děkuji, Marcu,“ důvěrně řekl vysoký tmavovlasý muž.

Jeho společník byl hubený třicátník s tmavě kaštanovými vlasy po ramena. V ruce nesl koženou brašnu a na nose mu seděl cvikr. „Je to má práce,“ usmál se slabě. „Vadima Maximoviče je mi líto. Setkali jsme se jen párkrát, ale… dokázal jednoho zaujmout a hned jste si ho musel oblíbit.“

„Ano,“ přikývl sklesle jeho vysoký druh.

„Prosím, pozdravujte moji sestřičku, až se uvidíte,“ loučil se s ním Marcus.

„Samozřejmě. Opatruj se.“

Marii na schodech polil pot. V paláci se vůbec nevyznala. Jak najde Axelovu komnatu? Nerozhodně stála na jednom schodě a horečně uvažovala, co dělat. Mohla by na něj zase číhat na nádvoří, ale… Tím by si ho asi nezískala. Nechtěla ani budit pozornost v paláci. Kousla se do rtu. Proti ní se na schodech objevil onen vysoký muž a po jeho boku žena. Nevšímavě ji minuli a pokračovali vzhůru. Marie je s odstupem několika kroků následovala. Nahoře se pár rozdělil. Žena zamířila nalevo, zatímco muž napravo. Zaklepal na jedny dveře a otevřel mu… Axel. Marie honem dveře spočítala a vtiskla si polohu Axelovy jizby do paměti.

Co si ti dva řekli, neslyšela. Věc skončila tím, že Švéd věcně kývl a pomalu dveře zavřel. Vysoký muž se odebral chodbou pryč. Sotvaže byl z dohledu, vrhla se Marie do chodby a ke Švédovým dveřím. Zaklepala. Když otevřel, okamžitě se zamračil.

„Ty? Tady, v paláci? Co chceš?“ vyštěkl.

„Tebe,“ na to bezostyšně Marie. Hovořila téměř přísně. Zvedla ruku, líně si uhlazovala rozcuchané zrzavé vlasy. Pobaveně postřehla, že jeho oči kmitají sem a tam, jak její ruku pozorují.

„Nedáš mi pokoj, že? Budeš mě sledovat na každém kroku, dokud tě nepomiluju.“

Překvapeně na něj pohlédla, dokonale ji odhadl. Na okamžik se zamračila, možná si ukousla větší sousto, než dokáže sníst… Ne, nějak to zvládnout musí. „Proč mě nechceš?“ zeptala se. „Býváš s tolika dívkami, že si milování se mnou beztak ani nebudeš pamatovat.“

„A ty? Ty si to pamatovat budeš?“ zajímal se.

Koutky úst se jí zacukaly. Pochopila, že je na dobré cestě. „Možná,“ opáčila přemýšlivě. „Záleží na tom, jak dobrý budeš.“

Prohlížel si ji od hlavy k patě a v očích měl zase ten posmutněly výraz. Dopálilo ji to.

„Zatraceně, tak mi polib! Dál se trap tou, kterou ti připomínám,“ odsekla jedovatě. „Ona je pryč, já jsem tady, tak teď na tu jinou ženskou zapomeň a věnuj se…“

Nedořekla. Vrazil jí políček. Zalapala po dechu, překvapeně a trochu ublíženě na něj pohlédla a přitiskla si dlaň k pálící tváři.

„Nemáš právo o ní mluvit!“ zpražil ji ostře. Pak sevřel její tvář do dlaní a dlouze ji políbil, až ztrácela dech. Mrzelo ji, že má zavřené oči, chtěla se mu do nich dívat. Ještě víc ji mrzelo, když se odtáhl.

„Co je?“ nechápala. „Co chceš dělat?“

„Teď nemůžu,“ opáčil. „Mám jistou práci. Přijď později.“

„Tak na to zapomeň,“ řekla chladně. „Neodejdu, aby sis to potom rozmyslel docela.“

K jejímu překvapení se už nevzpouzel. Jen věcně přikývl. „Dobře,“ prohlásil. „Ale za nic neručím.“ Ošil se. Tiše řekl: „Bude mi to s tebou asi trvat. A možná… z toho nebude nic.“

Přemýšlela, jestli se nemá urazit, ale… Jeho tón nezněl urážlivě. Prostě jen konstatoval fakt. Marie na něj tedy také kývla a usmála se. Dosáhla svého. Začala si rozvazovat živůtek, když ještě oznámil:

„Ještě něco. Pomiluju tě zezadu.“

„Tak to ne!“ protestovala. „Chci na tebe vidět!“

Chvíli se vzájemně zkoumali pohledy, zvažovali, jak přimět toho druhého ustoupit. Nakonec Axel Fössr drsně prohlásil: „Jak si přeješ.“ Kysele se ušklíbl. „Jsem přeci rytíř… Ale varuju tě. Jestli mi ujede jiné jméno… mimochodem vlastně ani neznám tvoje.“

Marie byla v pokušení se zeptat, jestli to jméno, které mu možná ujede, bude jméno oné záhadné holky, pro kterou je tak nešťastný, ale ovládla se. Mlčela tedy, svoje jméno mu prozrazovat nehodlala. Stejně nebylo důležité.

Navzdory jeho úvodu se vzrušil rychle. Miloval ji zkušeně, ale ona mu chtěla ukázat, že i ona má zkušenosti. Ne s vévodou, s ním se hravé zkušenosti nabýt nedaly, pod něj se musela jen položit a nechat se sebou dělat, co chtěl on. Teď se mrštně prosmýkla pod Švédovým tělem a ocitla se nahoře. Zatvářil se mírně překvapeně, což na jejích rtech vyvolalo úsměv. Sama spojení přerušila a pak na něj znova dosedla. Zopakovala to několikrát. Paní situace tu byla ona. Přivřenýma očima se díval, jak v ní opakovaně mizí jeho mužství, a když se mu už zjevně zazdálo, že je příliš dominantní ona, Sevřel stehny její boky, vysmekl se zpod ní a povalil ji pod sebe stejně jako ona před chvílí jeho.

„Zmiz ze mě včas,“ sykla. „Nemám zájem porodit ti bastarda.“

Měla dojem, že mírně přikývl, ale jistá si nebyla.

Těsně předtím, než ji opustil a svalil se vedle ní na lůžko, aby potřísnil prostěradlo semenem, které ona odmítla, ji něžně kousl do ramene a skoro teatrálně zaúpěl: „Jsi úžasná, Anno, miluju tě!“

Už nějakou dobu měl zavřené oči. Když se teď Marie zvedla na loket, aby se na něj podívala, překvapeně uviděla na jeho lících slané potůčky. Nechápavě na něj zírala. Nevěda, že ho pozoruje, zvedl ruce, otřel si tvář a mrkáním zahnal další slzy. Nuceně klidným hlasem se optal: „Spokojená?“

„Ne,“ odsekla, shrnula si suknici a rychle zavazovala živůtek.

Teď na ni překvapeně pohlédl on. Nehodlala však nic vysvětlovat. Rychle se oblékla a zmizela. Když sbíhala po schodech, spílala si, jak byla pitomá. Milování se jí líbilo, velice líbilo, ale ten konec ne. Vidět ho brečet poté, co se spolu vyspali, ji naopak znechutilo.