Za Axela Fössra / Devátá kapitola - Axel

Axel Fössr se zmateně díval za Marií. Nechápal, co se stalo, před několika minutami se spolu vášnivě milovali a vypadala naprosto spokojeně. A najednou úplně otočila a skoro znechuceně zmizela… Ne, nechápal to. Pokrčil rameny. Hřbetem ruky si otřel oči, zapnul si nohavice a sešel dolů. Letmo se kolem sebe rozhlédl, ale tu zrzavou krátkovlasou děvečku nikde neviděl. Možná je to dobře, napadlo ho, když vstupoval do Jankovljevových komůrky. Agrippina už tělo starého lékaře omývala. Mlčky uchopil druhý hadr, smočil jej v bylinné vodě a přidal se k dívce. Nepromluvili ani slovo. Společně ho převlékli a Agrippina mu zavázala pahýl. Když se na něj podívala, aby na něho kývla na znamení, že jsou hotovi, uviděl, že jí po lících stékají slzy tichého pláče. Uchopil ji za ruku a dlouho ji jen mlčky držel. Byla to ona, kdo se první vykroutil.

„Musím jít říct plukovníkovi, že je hotovo,“ řekla pohnutým hlasem.

„Kde je? Já mu to povím.“

Vděčně přikývla a podívala se na něj vlhkýma očima. „V kapli.“

Kaple při Hulé byla samostatná stavbička a chodilo se do ní přes nádvoří. Axel hbitě vystoupal pár nízkých širokých schodů a otevřel dřevěné dvoukřídlé dveře. Byly pořádně těžké, jako všechny dveře na tvrzi. Vklouzl dovnitř, byla tu zima a ticho. Plukovník seděl v náhodně zvolené lavici a přivřenýma očima pozoroval své sepjaté dlaně. Axel si sedl vedle něj. Trhl sebou, připadalo mu, jako by si sedl na kvádr ledu. Bezděčně také sepjal ruce a jednou se skutečně za Jankovljeva pomodlil. Pak tiše oslovil plukovníka.

„Můj pane?“

Pořád mu říkal „můj pane,“ protože plukovník si rozhodně zasloužil jeho obdiv, úctu a náklonnost.

Muž nepatrně kývl na znamení, že ho vnímá.

Axel odvážněji pokračoval. I když sotva šeptal, v tichu kaple se jeho hlas mocně rozléhal. Kradmo se ohlédl ke dveřím, aby se ubezpečil, že je za sebou zavřel. „Tělo doktora Jankovljeva je připraveno.“

Plukovník mírně přikývl.

„Viděl jsem jeho paži… tedy… to, co z ní zbylo, takže rameno a nadloktí… Kdo provedl amputaci, můj pane?“

„Doktor Mart. Proč?“

Axel sevřel rty a ovládal své emoce. Zachytil plukovníkův zvědavý pohled. Trochu roztřeseným hlasem pokračoval, byla mu hrozná zima, lavice ho ledově pálila do hýždí. „Mart byl i u porodu mé ženy. A Elsa je teď mrtvá. Pak pečuje o Jankovljeva… a ten je taky mrtvý…“

„Naznačuješ tím, že…“

„Jen tím chci říct, že kdybyste se semnou byl dříve poradil, já bych byl proti tomu, aby sem Mart přišel. Nechci ho z ničeho obvinit a omlouvám se, vím, že to tak asi vyznělo… Jen… nevím, jak to vyjádřit, pane plukovníku, ale… od Elsy jsem se dozvěděl… abych tak řekl… Romulusovu historii.“

„Romulovu,“ opravil ho věcně plukovník.

Axel mávl rukou. „To máte jedno. Každopádně Romulus Mart pochází, stejně jako Jankovljev, z lékařské rodiny. On nechtěl být lékařem, byl druhorozený syn a měl se stát knězem. Jenomže přišla válka se Švédy. Těsně před vysvěcením mu jeho otec další studia zakázal a nařídil mu, aby se vrátil domů, že převezme řemeslo. Jeho staršího bratra totiž zabili Švédové. Mart mě nenáviděl pro můj původ, nedokázal to skrýt, i když… snažil se předstírat úctu.“

„Odpusť, Axeli, ale to zase zní, jako že na něj vrháš stín podezření.“

„Ne!“ skoro vykřikl Axel. „To jsem nechtěl! Směřuji k tomu, že protože je lékařem… abych tak řekl… z donucení, není jako Jankovljev. Dělá svou práci bez chuti a elánu a nejspíše ji ani příliš neumí. Mohl prostě udělat chybu. I když uznávám, že je to chyba katastrofální, když stála lidský život.“

„Přesněji řečeno dva lidské životy,“ upřesnil plukovník. „Děkuji, Axeli. Zapadá to do obrazu, který jsem si o Martovi učinil, už když sem přišel.“ Těžce vzdychl. „Ubohý Vadim Maximovič. Kdyby nepřišel zrovna Mart, ale jiný lékař…“

„Možná by ještě žil. Ale to není vůbec jisté. Nebyl na tom dobře.“

Plukovník vstal. „Tak pojďme. Je čas.“

Romula Marta na pohřeb nepozvali. Plukovník také nechtěl dovolit, aby ho ten podivný lékař viděl tak, jak ho bylo možno vidět jen při pohřbu blízké osoby. Vadim Maximovič Jankovljev dostal privilegium být pohřben vedle plukovníkových dcer. Na jednom z náhrobků stálo jméno Germaine Hulaimé a pod ním rok 1704. Na druhém stálo Auriny Hulaimé a léta 1706 – 1708.

Axel osobně postavil na nádvoří úhlednou hranici. Spolu s Agrippinou na ni položili tělo Vadima Maximoviče Jankovljeva v rubáši. Agrippina pak vyvedla na nádvoří Vladimíra Nikitiče. Plukovník už se Světlanou Nikitovnou čekali venku. Agrippina podala Vladimírovi louč. Se slzami v očích přistoupil k hranici, chvilku jako by váhal, ale pak ji zapálil. Rychle ustoupil a nechal se od Agrippiny obejmout. Oba plakali. Slzy v očích měla i Světlana Nikitovna. Když vše shořelo, byl popel shrábnut do nádobky a odnesen na hřbitov. Tam Axel donesl rýč. Plukovník si svlékl nádherný kabátec a vestu, sňal rukavice a klobouk a vykasal si rukávy košile. Ponechal si však tmavohnědou paruku. Zapřel se nohou o nástroj a začal hloubit hrob. Ostatní ho mlčky pozorovali, Axel navíc držel jeho odložený oděv a rapír.

Když byl rov dostatečně velký (hloubil se tak, jako by do něj mělo přijít celé tělo), přistoupil k němu Vladimír a cno posypal popelem. Pak plukovník hrob zase zaházel hlínou. Půda byla tuhá a málo sypká. Nakonec do ní zarazili nový náhrobní kámen. Byl právě dokončený a stálo na něm Vadim Maximovič Jankovljev a pod tím léta 1660 – 1713.

Zpocený plukovník suše oznámil, že se půjde převléknout. S ním do paláce zamířili i jeho žena a Axel. Agrippina s Vladimírem se ještě zdrželi u čerstvého hrobu.

Kar nikdo moc nevnímal. Seděli, sporadicky uzobávali, co měli na talířích, usrkávali svařené víno a vzpomínali na zesnulého lékaře. Asi po dvou hodinách plukovník zvýšil hlas, díky čemuž ostatní hned zmlkli.

„Jak je naším zvykem, ukončíme toto smutné rozloučení něčím radostným. Třetího srpna se z mého rozhodnutí a vůle bude pořádat svatba. Svatba Axela Ama Fössra a Agrippiny Aersové, dvou mladých lidí, kteří se sešli pod mou střechou a příjemně jsme se sžili.“

Připili si a plukovník pokynutím ruky naznačil, že kdo chce, smí tabuli opustit. Vladimír s Alexandrem se zvedli a zamířili pryč. Zvedli se i Axel s Agrippinou. Dívka klesla před plukovníkovým křeslem na obě kolena a přiložila rty k prstenu na jeho ruce.

„Děkuji, můj pane,“ řekla procítěně. „Je pro mne ctí, že jste vůči nám tak štědrý…“ Nepatrně zaváhala.

„Co máš na srdci, děvče?“ vybídl ji mírně.

Nezvedla k němu pohled. S očima sklopenýma ke kamenné podlaze téměř zamumlala: „Nevadilo by vám, pane plukovníku, pokud bych nebyla Aersová Fössrová?“

„Nechceš mít s Axelem stuhu na dlani?“ podivil se. Letmo se podíval na mladého Švéda, ten už ale věděl, že je to gonský výraz pro svatbu. Nejspíše se od něj očekávalo také nějaké vyjádření, ale on nevěděl, co by řekl. Agrippinu si brát nechtěl, ale… copak měl na výběr? Překvapilo ho, že se dívka proti plukovníkově vůli postavila. Aby utekl před nutností něco říct, rychle namířil své kroky k východu z jídelny a podotkl, že ho tlačí měchýř. Ještě než opustil místnost, uslyšel Agrippininu odpověď:

„To ne, pane, budu ráda, když naše dlaně spojí stuha, jen nechci jeho jméno.“

„Je to jen formalita,“ namítl jemně oslovený. „Nikdo ti nebude říkat Fössrová. Pokud si to ovšem přeješ, zůstaň jen Aersová. Mně na tom nesejde.“

„Děkuji, pane,“ hlesla s pokorně skloněnou hlavou.

Když se Axel vracel k paláci, vyšla mu jeho nová snoubenka v ústrety a usmívala se. Uchopila ho za ruku. „Když nás teď navštívila smrt, měli bychom oslavit život,“ začala vesele. „Věřím, že plukovník nebude nic namítat vzhledem k okolnostem, když manželství budeme konzumovat už před svatbou.“ Bezostyšně se k němu přivinula a otřela se tváří o jeho jako kočka. „Dala jsem připravit horkou lázeň, rozproudí krev…“ špitla mu do ucha.

Usmál se a vůbec ho nenapadlo protestovat.