Za Axela Fössra / Desátá kapitola - Arian

Stejný nápad s hřejivou koupelí a následným milováním měl i plukovník, jenže Axel byl rychlejší. Když pán domu s manželkou vstoupili k zapuštěné lázni, na kraji už ležel rozprostřený ručník, na něm podobně rozprostřená Agrippina a na ní Axel, který se s ní miloval. „Zjevně jdeme pozdě,“ utrousil rozmrzele plukovník.

„Můžeme lázeň vynechat,“ navrhla potutelně Světlana Nikitovna.

Nadšeně přikývl a odvedl ji nahoru do její ložnice.

Když pak leželi podle sebe, omámení a zadýchaní, řekl plukovník: „Těsně před pohřbem mi přišel dopis od otce. Tedy… vlastně dva,“ opravil se.

„Hádám,“ podotkla Světlana, „že jeden z nich je pozvánka na každoroční ples při příležitosti jeho narozenin.“

„Správně,“ přikývl on. „Ten druhý byl mnohem zajímavější. Když jsme Jankovljeva našli v tom lese, nevěděl jsem, co bude, a pro jistotu jsem našemu panovníkovi napsal list, ve kterém jsem mu vypsal, co se stalo. Teď přišla odpověď. Má pro nás nového lékaře, pokud budeme mít zájem. A já bych zájem měl. Moc toho o něm nepsal, jen že je dobrý a je z rodu červeného šípu.“

„Zkusila bych všechno. Antoine lékaře potřebuje.“

Plukovník přikývl.

 

Třináctého března pozdě odpoledne přišel za plukovníkem opět velitel jeho družiny Richard. Zasalutoval a řízně oznámil: „Před bránou je nějaký cizinec, žádá o povolení projet dál, ale odmítl se představit. Prý chce hovořit s vámi.“

„Je ozbrojený?“

Důstojník pokrčil rameny. „Má rapír a dýku. Nedivil bych se, kdyby měl v brašně i pistoli. Ale je sám.“

„Rapír ať si ponechá, je-li šlechtic. Ostatní zbraně ať nechá před hradbami.“

Když o chvíli později vyšel plukovník na nádvoří, neznámý právě sesedal ze svého hnědáka. Byl trochu vyšší postavy, štíhlý a mladý. Měl na sobě pastelově fialový oděv, na nohou jezdecké boty a přes ramena béžový plášť. Na hlavě mu seděla šedá módní paruka, na levé ruce měl prsten se šípem, erbem svého rodu. Byl nasazený přes rukavici stejně béžovou jako plášť. Jeho majitel se pohyboval ladně a s grácií šlechtice. Přešel k plukovníkovi, elegantně smekl širák s pérem, přiložil si ho na prsa, poklekl před plukovníkem na jedno koleno, rukou v rukavici se letmo dotkl jeho ruky a políbil prsten se znakem rodu plukovníka. Nato vzhlédl, měl velké hnědé oči a nad nimi černá obočí.

„Kdo jsi?“ zajímal se plukovník a pokynul mu, aby vstal. Nemohl se ubránit jistému pohrdání, že má ten muž u pasu rapír. Na první pohled rozhodně jako voják nevypadal, plukovník by se vsadil, že v životě neprošel bitvou. A dost možná ani bojem vůbec.

Muž vstal. Ačkoliv byl trochu vyššího vzrůstu, plukovníkovi měřil po ramena. Musel trochu zaklánět hlavu, aby mu viděl do očí. „Hugo d’Elzzbierppe,“ představil se nepříjemným hlasem. „Jsem váš nový lékař, Výsosti.“

„Výborně,“ kývl jeho nový pán. „Takže předně, nikdy mi neříkejte Výsosti, nemám to rád. Jsem plukovník, oslovení hodností mi zcela postačí.“

„Jak si přejete, pane plukovníku,“ věcně přikývl d’Elzzbierppe. Přešel k druhému koni, vraníkovi, na kterém měl složené věci. Uchopil proutěný veliký koš, něžně se usmál na jeho obsah a pak se zvědavě podíval na plukovníka, který už poněkolikáté během chvíle, kdy stál na nádvoří, kýchl. „Vidím, že hned budu mít práci,“ podotkl lehce.

Plukovník zavrtěl hlavou. „Co je v tom koši?“ zeptal se nebezpečně.

Hugo d’Elzzbierppe se zatvářil jako nevinnost sama. „Nic, plukovníku… jen můj věrný společník.“ Mírně naklonil koš. Přes jeho okraj zvědavě vyhlédla zrzavá kočičí hlava. Chvíli se s plukovníkem měřili pohledy, pak kočka otevřela tlamičku a hlasitě zasyčela, čímž přesně vyjádřila i plukovníkovy city k ní. Znova kýchl. Cítil, že ho v očích pálí slzy. Rychle se otočil na podpatku a zamířil k paláci. Nahlédl do komůrky, kde dříve bydleli Jankovljevové. Před pár dny si s Agrippinou Vladimír komůrku vyměnil. Teď dívka klečela na podlaze a hrála si s Arianem Pierrem a malou Agrippinou. Arian Pierre měl její černé vlasy, ale malá Agrippina je měla světlé stejně jako její otec.

„Přijel nový lékař,“ oznámil plukovník. „Pomůžeš mu s věcmi. Děti si na chvíli vystačí samy, jsou přeci dvě.“

Agrippina se pobaveně usmála a vstala, uhladila si šaty a pak zvědavě šla na nádvoří. Když se za chvíli objevila na chodbě po boku Huga d’Elzzbierppe a ukazovala mu jeho novou jizbu, šlechtic ohrnul ret.

„Tady mám bydlet? Vážně?“ obrátil se popuzeně na plukovníka. „Víte, pane, kdo jsem?“

„Jistě,“ podotkl nevinně plukovník. „Náš lékař.“

D’Elzzbierppe semkl rty. Zhluboka se nadechl a pak se zpříma zadíval plukovníkovi do očí. „Nepochybuji, pane, že – samozřejmě po vás a vaší vznešené rodině – jsem nejurozenější člověk na tomto panství. Pocházím přeci z rodu červeného šípu! Opravdu chcete mne i můj rod zneuctít tím, že tu budu žít v takové jizbě?“ Pohrdavě ukázal na otevřené dveře do pokoje.

„Mýlíte se,“ řekl klidně plukovník a čelil jeho pohledu. „Nejste nejurozenější člověk na mém panství. Vlastně přímo tady v paláci žije vaše příbuzná, Ilsa d’Elzzbierppe.“

Ale mladý lékař se nedal vyvést z míry. Sarkasticky opáčil: „Má moje příbuzná stejně honosnou komnatu jako já?“

„Jistě,“ přikývl plukovník a v očíh se mu zablýsklo. „Je to přeci dáma. A moje schovanka. Mimochodem, jen pro srovnání, moje schovanka je i tady mademoiselle Aersová, nechcete se přesvědčit na vlastní oči, že její jizba není o mnoho přepychovější než ta vaše?“

„Není urozená!“ ohradil se důrazně d’Elzzbierppe. „Z nádvoří jsem viděl nárožní komnatu, bude rozlehlá a světlá, má dvě okna. Tu obývá kdo?“

Ve skutečnosti komnata patřila Axelu Fössrovi, ale plukovník neviděl důvod to novému lékaři prozrazovat. Proto se namísto toho zeptal: „Jak jste z nádvoří poznal, že ta okna patří jedné komnatě?“

Hugo d’Elzzbierppe se pohrdavě ušklíbl. „A to jsou ty komnaty oddělené zdí vedenou jako úhlopříčka?“

Plukovník si tiše povzdechl. „Nemíním o tom debatovat. Tohle je vaše jizba. Kdybyste si chtěl na noc přivést děvče, lůžko je široké dost. A ještě jedna věc, ta kočka, kterou jste s sebou přivezl, zůstane v pokoji. Jestli ji přistihnu potulovat se po paláci, nedej Bože přímo v mé komnatě, neručím za její bezpečnost.“

Hugo se mu dlouze zadíval do očí. V jeho pohledu byl chlad. „Má koťata, Va… totiž pane plukovníku. Jak mám ohlídat čtyři kkočky, aby zůstaly v jedné jizbě?“

„To není moje věc. Ale věřte, že by to bylo v jejich zájmu. Mně osobně kočky nedělají dobře, kromě toho jsou tu pasti na myši a vaše chlupaté přítelkyně by se do nich mohly také chytit. Arzenik je přece jedovatý pro všechny, že? To byste jako lékař měl vědět.“ Netrpělivě mávl rukou. „Svoje podmínky jsem vám řekl, jestli se vám příliš nezamlouvají, ráno se můžete sbalit a odvézt si ty čtyřnohé potvory zase zpátky na Guille. Já si najdu jiného doktora.“

Hugo d’Elzzbierppe se neuklonil ani nesklonil hlavu. Pevně mu hleděl do tváře.

A v takovém rozpoložení je našla Světlana Nikitovna. Když ji plukovník zahlédl, na nového doktora a jeho pitomé kočky úplně zapomněl. Najednou mu zeslábly nohy, neodvažoval se udělat krok. Rozpřáhl náruč a nechal ji, aby se k němu přivinula.

„Co se stalo?“ vypravil ze sebe těžce, i když se obával, že odpověď ví dopředu.

„Antoine zemřel.“