Za Axela Fössra / Jedenáctá kapitola - Světlana

Jejich syna plukovník pohřbil stejným způsobem jako před necelými dvěma týdny Jankovljeva. Přestože to zjevně vyvolalo další nevoli nového lékaře, nedovolil mu, aby se pohřbu zúčastnil. Když kopal hrob, po tváři mu stékal pot, ale Světlana měla dojem, že některé z kapek na jeho tváři pocházejí z jeho očí. Jako veselou zprávu na konec karu plukovník oznámil – zlomeným a vůbec ne šťastným hlasem – že pozítří odjíždějí na královský zámek oslavit s jeho otcem jeho osmapadesáté narozeniny. Zpráva se týkala především jí, Světlany, Světlanou nepříliš milovaného plukovníkova chráněnce a důvěrníka Axela, jeho snoubenky Agrippiny a také Huga d’Elzzbierppe. Znovu to zopakoval při skromné večeři, to už s nimi jedl i lékař, který si brzy vytrucoval, že s nimi směl sedět u jednoho stolu. To Jankovljev nikdy nesměl. I jeho vnuk Vladimír musel sedávat u jednoho z malých stolků u oken.

„Děti nechám tady,“ řekl plukovník nakonec. Pak se obrátil přímo na Světlanu: „Doufám, že pomůžete mé schovance s výběrem vhodné róby.“

„Které schovance?“ zeptala se důstojně Světlana Nikitovna.

„Samozřejmě Agrippině. Mademoiselle d’Elzzbierppe vaši pomoc nepotřebuje.“

Světlana přikývla, ale v nitru se zamračila. „Máme jít hned, můj pane?“ zeptala se.

„Můžete,“ přikývl její manžel.

Princezna vstala, učinila pukrle a pak kývla na Agrippinu, aby ji následovala. Zavedla ji do své komnaty a z truhlice vybrala šaty, které měla nejméně ráda, byly světle šedé a poseté vyšitými zelenými lístky. Napadlo ji, že k té bylinkářce se vlastně hodí. Na pomoc jí zavolala svou komornou Christine a obě je poslala za paraván. Když Agrippina potom vyšla, vypadala skoro jako šlechtična. Na ní ty šaty, které Světlana na sobě vídala tak nerada, přímo vynikaly a zdobily ji.

„Ten šátek se k nim moc nehodí,“ podotkla. „Sundej ho.“

Agrippina okamžitě zavrtěla hlavou. „Prosím, paní… to…“

„Znám tě už přes tři roky a ještě jsem tě bez něj neviděla. To jej nosíš čtyřiadvacet hodin denně?“

„To ne… ale… snímám jej…“ Sklopila pohled. „… jen když mě nikdo nevidí.“

„Proč? Jsi přece tak krásná,“ s nádechem žárlivosti nadhodila Světlana.

„Nejsem… nejsem tak krásná, jak myslíte.“

„Sundej ten šátek! Nechápu, proč ti to můj manžel toleruje!“

„Paní… prosím, tohle… po mně nechtějte.“

„Chci,“ oznámila ledově. Upřeně na ni hleděla.

Agrippina sklopila pohled. Neochotně se dotkla lemu šátku a pomalu jej začala odmotávat. Ještě si jej ale podržela před ústy a nosem. „Poslechnu, protože musím, ale prosím vás, pošlete pryč alespoň Christine. Když už chcete, abych šátek sňala, ať to vidíte jen vy.“

Světlana se zamračila. „Christine, odejdi,“ řekla stroze.

Jakmile osaměly, spustila Agrippina ruku, v níž držela lem šátku, a stáhla si jej z hlavy. Světlana zalapala po dechu. Na dívčině levé líci byl do kůže vypálen cejch ve tvaru květu goi.

„Co jsi provedla?“ hlesla skoro neslyšně a bezděčně ustoupila.

„Nic,“ řekla klidně Agrippina. Vyrovnaně čelila jejímu pohledu, v očích měla smutek a vzdor.

„To bys neměla cejch!“ vykřikla Světlana ostře.

„Odpusťte, princezno,“ uctivě, ale chladně pravila ochutnavačka, „ale je to právě naopak. Kdybych byla něco provedla, nestály bychom tu. Přinejmenším já bych tu nestála, protože bych byla ve vězení a… za ta léta možná v hrobě.“

„Tak jak jsi k němu přišla?“ ledově se zeptala Světlana.

Agrippina pokrčila rameny. „Byla jsem obviněná, to doznávám. Ale viny mě sprostili. Zastávají nicméně názor, že… lidi jako já, i když nespáchali daný zločin, dopustili se určitě nějakého jiného, na který se zatím nepřišlo, anebo určitě v budoucnu nějaký spáchají. Aby se co nejvíce omezily příležitosti k takovým zločinům, pálí se jim cejchy, aby nikdy nenašli dobrou práci, kde by mohli něco ukrást nebo někoho zabít.“

„Říkáš, že tě nějakou dobu věznili. Ty ses nepřiznala?“

„Jistěže ne!“ ušklíbla se Agrippina. „A oni mě nemohli mučit, ještě jsem tehdy nebyla dospělá. I když mi do toho zbýval jen rok, nebylo to… na mém těle příliš znát.“

„Proč tě vůbec obvinili?“

Agrippina smutně podotkla: „Byla jsem na ulici, neměla jsem domov. Tulačku je snadné obvinit, kdo by ji postrádal, kdo by se jí zastal? Někdo mě navíc musel udat.“ Hned vyhrkla: „Já tu ženskou nezabila! Ten, kdo mě udal, musel být navíc… mdlého rozumu. Ta mrtvola tam musela ležet už drahnou dobu, byly to víceméně jen kosti… ale to asi není téma pro urozenou dámu jako vy…“ ušklíbla se. „Proč bych se vracela na místo činu? Abych se dívala, jak se má oběť rozkládá?“

„Takže jsi tam ale byla, to popřít nemůžeš,“ namítla káravě Světlana.

„To taky nepopírám,“ opáčila Agrippina. „Šla jsem… náhodou kolem. Někdo mě tam musel zahlédnout.“ Klidně se dívala Světlaně do očí, ale ta postřehla na několika místech její výpovědi váhání. Všimla si také jedné nesrovnalosti.

„Tohle mi nedává smysl,“ řekla významně. „Říkala jsi, že to tělo už byly téměř jen kosti. Jak tedy víš, že se jednalo o ženu?“

Agrippina se skoro usmála. „Díky výslechům. Předpokládám, že nechali kosti prohlédnout někým zkušeným. O té mrtvole se  vždy zmínili jako o ‚té ženě‘.“

Světlana Agrippině sice tak docela nevěřila, na její vkus dívka trochu moc váhala, když jí svůj příběh líčila, ale rozhodla se nad tím přimhouřit oko. Jinak totiž působila dívčina slova věrohodně a navíc se od manžela dozvěděla, že jí říkala pravdu, že před ním nic nezatajila. Princezna si musela poctivě přiznat, že si původně myslela, že Agrippina někoho otrávila, v bylinách se vyznala snad jako nikdo jiný. Trohu žárlila na její krásu, navíc když Agrippina otěhotněla, podezírala ji, že je její dítě (nebo, jak se později ukázalo, děti) plukovníka. Ty děsivé, mrazivě modré oči však po plukovníkovi rozhodně malá Agrippina ani Arian Pierre nezdědili. Navíc měly všechny plukovníkovy děti, dokonce i Horst s Helmutem, jeho tmavě kaštanové kadeře, zatímco děti Agrippiny měly černé a světlé vlasy.