Za Axela Fössra / Dvanáctá kapitola - Kiera

Plukovníka i jeho ženu poznala hraběnka Kiera Tërrová okamžitě. Dvoumetrového muže zkrátka přehlédnout nebylo lze a jeho okolí vlastně jakbysmet. Proto si všimla, že jejího nevlastního syna (který byl paradoxně o čtyři léta starší než ona) doprovází celá skupinka. Poznala i jeho švédského důvěrníka, monsieur Fössra, i jeho schovanku Agrippinu Aersovou, i když ta na sobě měla drahé šaty. Nepoznávala ovšem ani dalšího mladého muže v béžovém plášti s šedavou parukou na hlavě, ani mladou dívenku, která nejspíše ještě neoslavila plnoletost. Měla husté tmavě hnědé vlasy spletené do složitého vrkoče, na hrdle jednoduchý náhrdelník a halily ji zelenkavé šaty ladící s jejíma očima, které se nadšeně a zvědavě rozhlížely po exteriéru Château La Maison du Roi.

Její nevlastní syn si zjevně všiml, jak si oba prohlíží. „Má schovanka, mademoiselle Ilsa d’Elzzbierppe. Je to dcera Reného d’Elzzbierppe,“ upozornil. Ocenila význam té informace pokývnutím. Plukovník rozšafně pokračoval: „Nicméně se mu pramálo podobá. Snad jen něčím ze zevnějšku, nicméně povahou… vůbec.“

„To je věc výchovy,“ usmála se hraběnka. „Je-li vychována vámi, pane plukovníku, nemůže z ní vyrůst špatná dívka a žena.“

Plukovník se pousmál. „Děkuji, komteso Tërrová, ale je to spíše zásluha tady mé manželky. Kromě toho, i pod mou střechou roste zjevně navzdory výchově… poněkud nezkrotný mladík. Trápí mne to o to víc, že na rozdíl od mademoiselle d’Elzzbierppe je on mé krve.“

„Když už jsme u vaší krve… upřímnou soustrast.“

Důstojně mlčky přikývl.

„Zprávy se šíří rychle,“ podotkla sklesle jeho manželka.

„Ano,“ stejně sklesle a nejméně o polovinu méně hlasitě pronesl pod vousy plukovník. „A já se obávám, jak na ně zareaguje otec.“

„Nejspíše si chcete pohovořit mezi čtyřma očima,“ pronesla Světlana Nikitovna. „Půjdeme se připravit na zábavy.“

Její manžel jí věnoval letmý úsměv.

„Ráda vám ukážu vaše komnaty,“ prohlásila hraběnčina dcera Philippa. „Prosím, následujte mě.“

Když hraběnka s plukovníkem osaměli, vyměnili si vřelý úsměv. Mírně na něj kývla a zamířila do svých komnat. Otevřela obě křídla dveří do ložnice, počkala, až projde, a sama za ním zase zavřela. Když viděla, jak se jeho rty roztáhly s mírném úsměvu, musela se usmát rovněž. Těžké závěsy u lůžka byly roztažené a na posteli ležel Lucius. Plukovník k němu přistoupil, něžně a zkušeně ho vzal do náruče a políbil na čelo. Pak se na chlapce láskyplně zadíval. Kamsi se díval tak zaujatě, že ani nepostřehl, že chlapeček uchopil jeho palec, strčil si jej do úst a začal nadšeně cucat.

„Má vaše oči,“ pravil s úsměvem po hodné chvíli plukovník.

„Chvála Bohu,“ přikývla Kiera a mechanicky se pokřižovala. „Problém jsou jeho vlásky. Jsou totiž hnědé, jako vaše.“ Odmlčela se, aby podtrhla význam svých slov. „Zatím se mi daří, aby si toho Jeho Veličenstvo nevšimlo, vymýšlím si různé výmluvy, aby ho navštěvovalo jen v šeru, ale… dlouho už to asi neutajím. A nemusím vám doufám vysvětlovat, jaký… mírně řečeno údiv by u Jeho Veličenstva takový objev vyvolal.“ Osudné tmavě kaštanové vlasy plukovník zdědil po své matce, nikoli otci. Denis by okamžitě poznal, že Lucius není jeho synem, přestože královskou krev v žilách skutečně má.

„Zajisté už jste vymyslela, jak tento… nepříjemný problém vyřešíme, drahá Kiero,“ usmíval se dál na Lucia plukovník d’Agoulle.

Kieru při pluralu v jeho slovech zalil pocit úlevy a blaha. „Něco mne upřímně napadlo,“ souhlasila s náznakem žertu v hlase. „Jenomže nevím, zda budete souhlasit. Lucius by mohl svého otce lépe poznat a strávit s ním… nějaký čas.“ Záměrně udělala před posledními slovy odmlku.

Plukovník se smutně usmál. „Ach, já bych proti tomu věru pranic nenamítal. Mám ho moc rád a rád bych ho vídal častěji, ovšem nevím, co by na to řekla Světlana. Pravda, Helmuta s Horstem přijala bez mrknutí oka, ovšem… to byla trochu jiná situace. Byli zplozeni předtím, než jsme se vůbec se Světlanou poznali, naproti tomu Lucius nejen, že byl počat v době, kdy už jsme se Světlanou měli stuhu na dlani, ale dokonce v době, kdy už jsme se i docela znali a… milovali.“

„Ovšem,“ kysele ucedila Kiera.

„Mám vás pozdravovat od vašeho bratra Marca,“ pravil on, aby si ji udobřil.

Ale Kiera se nemínila předchozího tématu vzdát. „Marcus!“ zvolala. „To je nápad! Mohl by si ho vzít do výchovy Marcus!“

Plukovník si nuceně odkašlal. „Uznávám, nápad by to nebyl špatný. Marcus ostatně vychoval i Philippu a… zdá se mi, že odvedl skvělou práci, je to úžasná dívka, která navíc už za rok oslaví plnoletost, viďte… nicméně váš plán má jednu významnou trhlinu. Jak to vysvětlíte Jeho Veličenstvu? Že jste jeho syna… respektive syna, kterého můj vznešený otec považuje za svého… dala do výchovy k… obyčejnému měšťanovi do Agoulle?“

„Zatraceně…“ ujelo Kieře. Pak se vyčítavě na svého nevlastního syna podívala. „Kdybyste si byl tehdy dal pozor…“

„Ne, ne, ne,“ vrtěl hlavou. V jeho očích zahlédla žertovný lesk, který ji měl varovat, jenže jí to hned nedošlo. „Tohle na mě nehodíte, drahá Kiero. Já za to nemůžu, v opojení se člověk těžko ovládá. A já opojen byl, vaším půvabem.“

„A taky vínem,“ ušklíbla se Kiera.

„To možná vy, ale já ne,“ prohlásil pevně. Podívala se mu do očí, ve kterých byl naprosto vážný výraz, a pochopila, že přesně tohle měl v úmyslu a že reagovala na jeho předchozí slova přesně tak, jak on očekával.

„Ať je to jakkoli,“ zakroutila nad tím hlavou, „byla to chyba.“

„Já jsem za ni rád,“ řekl stejně vážně jako předtím. „Kiero, vy dva jste… moje světlo, naděje… zvlášť v posledních týdnech, kdy se mi nic nedaří.“

„To je to tak zlé?“ starala se.

Vzdychl a mírně přikývl. „Horší. Jen tak pro představu… onemocněl mi syn, jediný legitimní následník trůnu, další můj syn… mírně řečeno zlobí, pak přepadli mého lékaře a ten zemřel, zemřel i můj syn Antoine, nějak se nám se Světlanou nedaří zplodit dalšího potomka… a můj nový lékař má tři nebo čtyři kočky.“

Kiera se při jeho posledních slovech kousla do rtu, aby se neusmála. Přistoupila k němu a pohladila ho po tváři. „Ach, chudáčku…“ protáhla. Dobře věděla, jak těžce její nevlastní syn snáší přítomnost kočičího hebkého kožíšku nebo kohokoli, jehož oděv s ním přišel do příliš blízkého styku. „Lucius je chvála Bohu zdráv…“ Najednou se tiše rozesmála. Něco ji napadlo. „To je ono,“ podívala se vítězoslavně na plukovníka a jejich syna. „Povím Jeho Veličenstvu, že posílám Lucia na návštěvu k Marcovi. Je to jeho strýc a můj bratr, věřím, že Jeho Veličenstvo nebude mít námitek. Jenže pak Lucius… onemocní… a bude muset u Marca zůstat, dokud se neuzdraví.“ Dramaticky vykládala: „Bude to moc zlá nemoc… sice nevím, jaká, ale určitě se z ní bude náš milý Lucius léčit řadu měsíců… a možná let.“

Plukovník se srdečně usmál, pobaveně zakroutil hlavou a vesele ji pokáral: „A vy jste mi nechtěla věřit, že mi k opojení stačila pouze vaše přítomnost, půvab a důvtip.“

Někdo zaklepal na dveře. Kiera sama otevřela. Na prahu stál komoří.

„Odpusťte, paní hraběnko…“ zamumlal téměř nesrozumitelně a pak pohled nasměroval za ni na plukovníka a mnohem hlasitěji a pečlivěji prohlásil: „Tak tady jste, Vaše Výsosti. Hledám vás po celém zámku. Jeho Veličenstvo je připraveno vás přijmout k soukromé audienci.“

Kiera postřehla, jak se komoří užasle dívá na plukovníka s dítětem v náručí, ale on si toho zjevně všiml také, protože s dokonale předstíraným klidem řekl: „Byl jsem se jen podívat, jak se daří mému malému bratříčkovi.“ Významně podal dítě Kieře, jako by ho už nebavilo. „Nerad jsem vám tím způsobil potíže,“ jízlivě pokračoval ke komořímu. „Byl byste tak laskav a navzdory tomuto mému drobnému rozmaru mne doprovodil ke komnatám Jeho Veličenstva?“