Za Axela Fössra / Čtrnáctá kapitola - Axel

Druhého srpna odpoledne přijela na Hulé hraběnka Tërrová. Axel je s králem ze zdvořilosti pozval oba, ale nemohl říct, že by mu vadilo, že král nejel a jeho svatby se tedy bude účastnit pouze jeho manželka. S ní si výtečně rozumněl, spojoval je nejen původ z vesnice, ale i to, že potkali někoho mocného a vlivného a ten se jich ujal. Kiera krále Richarda VI., Axel jeho syna, plukovníka d’Agoulle.

V předvečer svatby se spolu všichni mírně přiopili, přizvali dokonce i Huga d’Elzzbierppe, a Axel s Kierou byli opilí úplně, protože za příjemného hovoru pokračovali ještě po opuštění jídelny, když zašli k Axelovi do komnaty. Když od něj odcházela, musel ji doprovodit ke dveřím její jizby a pro jistotu zůstal stát mezi dveřmi a sledoval, jestli v pořádku dojde k posteli. Pak se na neméně nejistých nohou vrátil k sobě a také se svalil na lůžko. Tu noc spal sám, ne proto, že by neměl chuť se pomilovat, ale proto, že mu víno nezatemnilo rozum natolik, aby si neuměl spočítat, že po všem, co vypil, by se nejspíš na nic v lůžku nezmohl. Tedy kromě spánku. Ráno nevstal, ochotně využil toho, že si může na rozdíl od Kiery přispat. I když žaludek se mu nebouřil, hlava ho notně bolela. Uvažoval, jestli je na tom Kiera lépe, hůř nebo stejně jako on. Nejspíš hůř, usoudil nakonec. Ona musí vstávat, aby pomohla s ustrojením Agrippiny. A ustrojení Agrippiny bude náročné… Axelova snoubenka byla totiž znovu těhotná, o svém stavu mu řekla pár dní po Röm. Měl z toho radost, miloval děti, zvláště ty svoje, a rád si s nimi hrál. Těšil se i na dítě, které pod srdcem nosila zrzavá služebná. Někdy za ní musím zajít a domluvit se na jméně, usmyslel si.

Teď měl však jinou starost. Za pár hodin mu bude plukovník pomáhat ustrojit se na obřad. Nemohl se už dopředu ubránit studu. Ano, styděl se za své tělo. Před plukovníkem. Před děvčaty ne, těm se mohl jen líbit, vždyť ho jeho jizvy jako vojáka šlechtily. Jenže pohled plukovníka mu z nějakého důvodu byl nepříjemný. Zdaleka ho netrápily jen chybějící prsty levé ruky. Na pravém předloktí měl jizvu ze souboje, byla vystouplá, velká, kolem ní byly dosud patrné známky šití. Navíc místo toho, aby zbledla a téměř se tak v jeho bledé kůži ztratila, postupem času naopak ztmavla, měla děsivou rudofialovou barvu a byla tím víc nápadná. Nechtěl ji vystavovat plukovníkovu pohledu. Ohledně souboje, v němž k ní přišel, mezi nimi panovalo napjaté mlčení. A Axel měl ještě jiné jizvy, které také nechtěl plukovníkovi ukazovat. Křižovaly jeho záda a hýždě a zdaleka ne všechny pocházely z mučení a výslechů v gonském vojenském ležení. Některé si přinesl již z rodného Švédska. Ty však byly málo nápadné. Častokrát stál na pranýři. Jeho matka mu jednou řekla, že kdyby nebyl mužského pohlaví, byl by děvka. Neměli se příliš rádi. Ta žena, která ho bohužel nosila devět měsíců pod srdcem – někdy míval pocit, že i tam jí musel být na obtíž – nemilovala ani jeho otce. Když se jednou opila a on jí pomáhal na lůžko, blekotavě se mu svěřovala, jak nesnáší bledé modré oči jeho otce a bílý pramen ve vlasech, které po něm on, Axel, zdědil. Alfréd ne, jeho vlasy byly kaštanové stejně jako matčiny a oči měl sice modré, ale podle matky krásné, pomněnkové. Rozmazlovala ho a okázale dávala najevo, jak je jí dražší a milejší než Axel. Ten jen vrzal zuby. Oba ho s Alfrédem trápili. Protože Alfréd prohlašoval, že Axel všechno zkazí, nepouštěl ho ani na pole a oral, sel a sklízel sám. K tomu, aby štípal dříví, k tomu byl ale Axel dobrý… Když přišli verbíři a jali ho, bylo to pro něj vlastně vysvobození. Věděl, že by na tom mohl být hůř, konečně, nechávali ho přeci jen pod svou střechou a jistým způsobem se k němu Alfréd s matkou chovali jako ke své krvi… ale nepromluvili s ním, nevšímavě ho míjeli a okázale přehlíželi. Nejspíše si ani nevšimli, že ho verbíři odvedli. Axel se kysele ušklíbl. Byli by odvedli i Alfréda, jenže ten panchart se pár dnů předtím řízl kosou, rána se mu zanítila a on ležel v horečkách. Maminka ho samozřejmě pečlivě opečovávala. Když byl nemocný Axel, musel si čaje dělat sám, i když se přitom třásl, sotva dýchal a často horkou vodou pocintal vše kolem sebe.

Teď se mu žilo nesrovnatelně lépe a každý den si blahořečil za to, že se odhodlal a zběhl. Jen jedné věci mu přišlo trochu líto, že opustil jedinou osobu, kterou měl ve Švédsku opravdu rád. Annu. Za ta léta by na ni byl skoro zapomněl… Nebýt té děvečky. Bylo děsivé, jak moc se Anně podobala. Ale teď už ji naštěstí řadu týdnů neviděl.

Plukovník vstoupil do komnaty s příkazem na rtech. Jak očekával, zněl onen příkaz, aby se oholil. Sevřel rty. Chtěl mít vousy. Byl ale voják, a i když neochotně, rozkaz staršího důstojníka poslechl. Potom se rychle převlékl a plukovník mu upuntičkářsky upravil drobnosti na oděvu, povytáhl krajkové manžety ven z rukávů kabátce, narovnal fiží. Axela oděl do tmavě modré barvy. Švéd vklouzl do stejně modrých střevíců a navoněl se. Vlasy si jen rozčesal, nechal je rozpuštěné, jen je pečlivě zastrkal za uši. Pak přišla Kiera a nalíčila ho. Plukovník mu podal lehký fleret. Pro boj zbraň nebyla úplně vhodná, byla příliš lehká. Nosila se pro slavnostní příležitosti jako doplněk šlechtice a rytíře.

„Neměl bych být v uniformě, pane?“ divil se Axel, když prohlížel svůj vzhled v zrcadle u stěny vedle dveří a Kiera mu na hlavu posazovala bílý širák, hojně ozdobený pravými květy. Axelovi se vůbec nelíbil,a le podle Kieřina zápalu soudil, že jí se líbí velice.

„Máš stuhu?“ zeptal se plukovník.

„Mám,“ kývl Axel nedůtklivě. Pořád se zlobil kvůli těm vousům. Byl to spor, který se táhl od doby, co se ho plukovník ujal a přivedl ho na Hulé. Plukovník prohlašoval, že je teď Axel jeho schovanec – užíval to označení, i když už Švédovi bylo tehdy dvacet let a byl tedy dávno dospělý, podle plukovníka se však podle toho rozhodně nechoval, především co se děvčat týkalo) a v Gonách, stejně jako ve spostě jiných zemí, si šlechta tváře holila. Vousy mívali jen důstojníci, a to ještě jen knírek, maximálně bradku jako on, plukovník d’Agoulle. Axel důstojníkem nebyl, neměl tedy podle plukovníkova názoru na vousy nárok. Švéd oponoval, že v táboře přeci byli spolu, prošli stejnými hrůzami války, o život bojovali stejně úpěnlivě a několikrát si ho vzájemně zachránili, tak proč by plukovník měl mít vousy a Axel ne. Nakonec však stejně plukovník vždy ukázal převahu. Zlaté časy s Elsou, pomyslel si Axel. Tehdy měl od plukovníka v tomto ohledu pokoj, byl v jiném domě a mohl si chodit, jak chtěl. Jakmile se však před půl rokem vrátil pod jeho střechu, musel své milované strniště zahodit.

Kaple při tvrzi Hulé byla samostatná budova za budovou paláce. Byla poměrně malá, zato výstavná a až na lezavou zimu, která ji neopouštěla ani v gonském úmorně parném létě, útulná. Lavice již byly obsazeny hosty. Vpředu seděly plukovníkovy děti. Bylo jich pět, z prvního manželství měl syny Alexandra a Pierra Louise a dceru Jeanne Françoise. Světlana mu kromě zesnulého Antoina porodila dcery Světlanu Arianovnu a Sabine. Všechny děti měly plukovníkovy tmavě kaštanové husté kadeře. Alexandr byl po otci abnormálně vysoký, jeho bratr Pierre Louis byl trochu menší, a protože miloval jídlo, tlustý. Trochu vyšší, než by bylo hezké, byla i Jeanne Françoise. Ona a Alexandr měli černé oči po své matce, Pierre Louis a Sabine měli plukovníkovy zelené oči a Světlana Arianovna zdědila šedé oči Světlany Nikitovny.

Na konci uličky mezi lavicemi stála Agrippina. Plukovníkova manželka, jak si Axel všiml, neměla vlasy v jednoduchém volném copu jako obvykle, nýbrž v copu širokém, složitém a propleteném zlatem vyšitými stužkami. Stejně je měla upravené i Agrippina. Ochutnavačka na sobě měla lehké a jednoduché, ovšem vkusné šaty, které už však nedokázaly zamaskovat její těhotenství. I když byla teprve v pátém měsíci, bylo na ní znát na první pohled. Na rozdíl od Röm, na které naopak nebylo znát vůbec, a to navzdory faktu, že obě dívky zřejmě otěhotněly nejvýš pár dnů po sobě. Nejspíš za to může fakt, že Agrippina je jinak štíhlá, zatímco Röm při těle, usoudil Axel. Agrippina mu věnovala vřelý úsměv. Opětoval jej podstatně zdrženlivěji. Netoužil se znova oženit. Netoužil se vůbec kdy oženit, kdyby byl nemusel, nikdy by si nebyl vzal Elsu. Teď ho plukovník nutil do dalšího sňatku. Co však mohl Axel dělat.

Poté, co oba se sňatkem veřejně souhlasili, vytáhl Axel stuhu. Byla širší a delší než stuha do vlasů a představovala symbol gonské svatby a uzavření manželství.  Podal jeden konec Agrippině. Oba ji začali namotávat na dlaně a přitom odříkali slib. Napřed Axel, pak Agrippina. Oba věděli, že jej nedodrží, ale byla to tradice a museli ho složit. Když se jejich ruce uprostřed stuhy setkaly, propletly prsty a se stuhou obtočenýma rukama mezi sebou se k sobě mírně naklonili a cudně se políbili sevřenými rty. Axel si všiml, že má při polibku Agrippina zavřené oči. S rukama stále spojenýma stuhou pak se skloněnými hlavami poklekli před kaplanem Adamem, který před nimi ve vzduchu vykreslil velký kříž. Totéž se opakovalo u plukovníka d’Agoulle.

Stuhu z dlaní sňali až venku před kaplí. Axel ji zase schoval k sobě. Vždy ji u sebe přechovával muž, protože i když mělo být uspořádání rolí spravedlivé a muž by mohl zemřít v boji, stejně jako žena na porodním loži, pravděpodobnější byla druhá možnost. Muž mohl svůj boj ovlivnit tím, jak dobrý byl šermíř a bojovník, ale žena neměla nad porodem vůbec žádnou moc. Proto se obecně předpokládalo, že si spíše muž bude hledat novou manželku, jestliže se stane vdovcem, než že by se znova vdávala po něm ovdovělá žena.

Za novomanželi z kaple vyšel plukovník, po jeho pravici Světlana Nikitovna, po levici Kiera Tërrová. Kiera si otírala oči, ve kterých se jí třpytily slzy dojetí.

První tanec patřil samozřejmě novomanželům. Hudba a tedy i tanec byly spíše venkovského rázu, což Axelovi náramně vyhovovalo. Zatančil si i s Kierou, ale Světlana tančit odmítla. Netančila ani se svým manželem, a tak plukovník prostřídal Agrippinu, Kieru a pak i několik služebných a děveček. Všichni měli výtečnou náladu, smáli se, veselili se a pili ředěné víno. V parném létě se také všichni potili.

Když byly zábavy v nejlepším, prudce se ochladilo a nebe se zatáhlo. Všichni však byli toho názoru, že dokud skutečně nezačne pršet, není důvod utíkat do paláce. Z dálky se k nim sice nesly hromy a blesky, ale po dešti nebylo ani památky, a tak si změny počasí přestali všímat a bavili se dál. Na nádvoří byl postaven velký stan a uvnitř stůl s občerstvením. Po vnitřním obvodu stanu stály železné koše se žhavým uhlím, ne kvůli teplu, nýbrž kvůli světlu.

Agrippina si poměrně brzy odešla lehnout. Axel ji asi o hodinu později následoval. Přestože si bral za ženu plukovníkovu schovanku, svatební noc strávil s Theresou, která si dala říkat Röm.