Za Axela Fössra / Šestnáctá kapitola - Arian

Plukovník d’Agoulle měl nezměrnou radost. Přímo se tetelil blahem, zatímco se mazlil v lůžku se svou manželkou a vášnivě líbal její hebké rty, které mu před pár minutami sdělily tu nejradostnější novinu na světě. Čeká další jeho dítě. Skoro rok čekal na ta spásná slova, od rozhovoru s otcem ještě netrpělivěji než předtím. A teď je konečně slyšel. Radoval se a znovu ke své ženě pocítil lásku, něhu a obdiv. Ano, nosit pod srdcem potomka přeci zasluhovalo především úctu a obdiv.

Z kouzelného opojení ho vytrhl rámus. Někdo prudce rozrazil dveře a rázně vpochodoval do místnosti. Omluvně se podíval na svou ženu, nepatrně se od ní odtáhl a oba se podívali směrem ke dveřím, které spojovaly jeho a její komnaty. Tam stál Axel Fössr a nejstarší plukovníkův žijící potomek, jenž obdržel jméno po jeho švagrovi, svém strýci.

„Co se děje?“ zeptal se trochu napjatě pán domu. Z výrazu Axelova obličeje a především očí poznal, že jde o něco vážného.

„Omlouvám se, pane plukovníku, že obtěžuji – a vzhledem k situaci předpokládám, že jsem vás skutečně vyrušil – ale váš syn se s odpuštěním zase předvedl,“ jedním dechem vychrlil Švéd.

Plukovník se letmo podíval na svou ženu, měla trochu stažená obočí. Pro jeho výrazné drnčivé „r“ Axelovi mnohdy obtížně rozumněla, přestože hovořil francouzsky a ona onu řeč samozřejmě výtečně ovládala.

Obrátil se zpět na neočekávanou, ergo nezvanou návštěvu. „Co se stalo?“ zeptal se přísně a zbledl zlostí.

Axel mu vylíčil, co se stalo v seníku.

Plukovník zběsile pohlédl na svého syna. „Víš vůbec, že jsi Vladimíra Nikitiče mohl zabít?!“ zaburácel. Když křičel, stálo to za to. Dovedl mít silný hlas, který dokázal nechat rozlehnout se přinejmenším po celém paláci. Však také koutkem oka postřehl, že si Světlana bezděčně přiložila dlaně k boltcům. „Alexandře, tohle je několikátá stížnost na tebe. A stupňují se. Už toho mám plné zuby! Teď se okamžitě odebereš do své komnaty a do rána ji na krok neopustíš! Axel nechá ke tvým dveřím postavit stráže. Ráno rozhodnu, co s tebou udělám, ale tentokrát tě opravdu potrestám! Skončil jsem!“

„Co když si budu potřebovat v noci vyprázdnit měchýř nebo střeva?“ otázal se s náznakem vzdoru syn.

Plukovník vztekle uhodil dlaní do slamníku. „V komnatě máš noční nádobu a okno. Teď mi zmiz z očí!“ Kývl na Axela a ten Alexandra zase odvlekl pryč.

„Když už jsme u vyprazdňování měchýře,“ pípla Světlana, „musím na nádvoří.“ Jemně manžela políbila. „Ale za chvíli jsem zpátky, můj pane.“

Trochu nesoustředěně přikývl. Skoro ani nevnímal, jak se zvedá a odchází. Uvažoval, co s nezbedným synem podnikne. Děsil se, co může Alexandr vyvést příště.

Najednou tok jeho myšlenek přerušil Světlanin křik. Okamžitě byl na nohou a vyběhl rovnou na chodbu. Jeho žena ležela na podlaze, právě se přetočila na bok a rukou si bezděčně držela podbřišek. V očích měla hrůzu. Plukovníka příliš nepřekvapilo, když postřehl, že se pomočila. Přejel pohledem po zkrabatělém koberci na konec chodby, kde stál Alexandr. V rukou ještě třímal okraj těžké látky a zle si macechu měřil. Axel, který se evidentně také zrovna zvedl a třel si naražené rameno a bok, se rozhlížel z jednoho na druhého a evidentně nevěděl, ke komu se rozběhnout dřív. Plukovník na něj houkl a kývl ke Světlaně. Sám výhružně zamířil k Alexandrovi. Srdce mu bušilo. Horečně uvažoval, jestli skvrna na ve Světlanině klíně je skutečně jen moč a jestli třeba o dítě nepřišla. Tak záhy poté, co mu o něm řekla… Bože…

Alexandr se před ním instinktivně přikrčil. Plukovník se rozpřáhl a vrazil mu takový pohlavek, až ho samotného prudce zabolelo v ruce. Na chvíli měl pocit, že to muselo víc bolet jeho než Alexandra. Jako by si to zasloužil… Vzápětí se zařídil podle Axela, uchopil syna za dlouhé vlasy a odvlekl ho k jeho komnatě, otevřel dveře a prudce ho postrčil do místnosti, až chlapec klopýtl. Pak za ním dveře přirazil a ohlédl se. Axel dřepěl u jeho ženy a právě se jí sevřeně ptal:

„Jste v pořádku, Julie?“

Proč jí říká Julie, podivil se v duchu plukovník, ale vzápětí se hluboce zastyděl. To bylo přece v tuto chvíli úplně jedno.

„Axeli,“ oslovil ho. „Běž pro ty stráže.“

Mladý Švéd k němu na okamžik zdvihl oči, zachmuřeně přikývl, pak se hbitě zvedl a poklusem se vydal ke schodišti. Plukovník opět pohledem vyhledal svou ženu. Rád by se k ní vydal, ale neodvážil se vzdálit od komnaty svého syna, dokud ji nebude hlídat někdo jiný. A tak se na sebe oba manželé jen vyplašeně, nervózně a smutně dívali.

Teprve když se dveřím jeho syna věnovali dva vojáci, vykročil ke Světlaně. Zvedl ji do náruče a okamžitě pocítil, jak sek němu přivinula. S bušícím srdcem ji v její komnatě položil na postel a sedl si vedle ní.

„Jste v pořádku?“ optal se slabě.

„Nevím,“ přiznala stejně mdlým hlasem. „Jsem v šoku…“ Za řeči si roztřeseně vysvlékla špinavou spodničku a oblékla čistou. Pochopil její náznak a také si přes trup přehodil košili. Teprve nyní mu došlo, že byl celou dobu v rouše Adamově. Ale co na tom záleželo? Stulili se k sobě. Chvíli leželi mlčky, jen se objímali. Pak se Světlana roztřásla vzlyky. Líbal ji do vlasů, dokud se neutišila a neklidně neusnula. On však oka nezamhouřil.

Ráno Světlana u snídaně v jídelně nebyla, zato tu kromě Alexandra směly pojíst i jeho dva mladší sourozenci. U tabule nebyl přítomen ani Axel Fössr. Po jídle si je všechny tři plukovník změřil přísným pohledem. Nedokázal skrýt zlost, když poté prohlásil: „Celou noc jsem přemýšlel, co s tebou, Alexandře. Usoudil jsem, že když dokážeš někoho skoro uškrtit a možná i zabít svého nenarozeného sourozence, jsi dost starý na to, aby sis trochu rozšířil obzory. Nechováš se ke mně upřímně, ale já budu tak velkorysý, že ti to neoplatím a nyní k tobě upřímný budu. Pokud moje žena o dítě přijde, pravděpodobně tě nebudu chtít mít hodně dlouho na očích. Nedokázal bych se s tebou potkávat každý den. Proto nemůžeme žít pod jednou střechou. Rozhodl jsem se, že tě pošlu do Paříže. Jsem dokonce tak hodný, že ti dám peníze nejen na cestu, ale i na jisté živobytí. O ně se ale budeš spravedlivě dělit s bratrem. Do Francie tě totiž doprovodí.“

„Já jsem nic neudělal, ale pojedu rád, otče,“ sdělil Pierre Louis skoro nadšeně. Alexandr vrhl zmatený pohled na svou sestru, ale nahlas jeho myšlenku vyjádřil jeho bratr: „Zmínil jste, že Alexandra doprovodím já, ale o Jeanne Françoise jste se nezmínil. Ona nepojede? Aproč tu tedy také sedí?“

„Ona nepojede do Paříže,“ potvrdil plukovník, ale své dceři, která právě špičkou prstu kreslila jakési obrazce do kaše, která jí ukápla na desku stolu. Kupodivu ho to dnes ani nerozčílilo. Dnes už ho nemohlo nic rozčílit ještě víc. „Ji posílám do kláštera.“ Chvíli nechal svá slova působit a pak vstal. „Můžete se jít rozloučit s kamarády. Nejspíše je řadu let neuvidíte,“ utrousil ještě jedovatě.

Svou macechu potkal na schodech. „Jak je na tom?“ zeptal se s obavami.

Kiera nepatrně přikývla. „Je stále těhotná. Ale rozhodně by měla být v klidu a dnes raději zůstat na lůžku.“

Plukovník si tiše oddechl. Přikývl. „Děkuji, Kiero,“ hlesl.

Jeho macecha pokrčila rameny a konejšivě se na něj usmála.