Za Axela Fössra / Sedmnáctá kapitola - Hugo

Od chvíle, kdy nejstarší syn jejich pána opustil rodnou tvrz, plynul život na ní mnohem poklidněji. Jejich paní jen kvetla a vůčihledně si užívala každý den. Také plukovníkovi jako by se po několika týdnech ulevilo a spadl mu kámen ze srdce. Působil veseleji a šťastněji. Často se svou ženou mizel na koních z tvrze a vracívali se za dlouhé hodiny.

Pokud si mohl Hugo d’Elzzbierppe všimnout, manželství Axela Fössra příliš nepoznamenalo. I když měl jak se v Gonách říkalo stuhu na dlani, s manželskou věrností si těžkou hlavu nedělal. Nedělala si ji ani Agrippina, jak Hugo poznal na vlastní kůži. Agrippina Aersová se mu líbila, i když se mu líbilo podstatně méně, když si i při milování chtěla nechávat na tváři svůj šátek, který – pokud věděl – nikdy neodkládala. Pomilovali se jen asi třikrát. Rychle ho přestala bavit. I když z dívek, které dosud na tvrzi poznal stejným způsobem, měla zdaleka nejvíce taktu a nedávala mu ostentativně najevo, jak ji to s ním baví mnohem méně než s Axelem Fössrem, záhy přišel na to, že ho tělesná rozkoš s ní nebaví tak, jak si představoval. Především proto, že pořádně nevěděl, jak do ní s ohledem na její čím dál větší břicho vstoupit.

Potom objevil Marii. Ta děvečka se mu vlastně ani nelíbila, zvláště její vlasy ne, a Hugo měl vlasy rád. Rád se s nimi mazlil, otíral se o ně a voněl k nim. Mariiny vlasy měly sice překrásnou barvu, ale byly po hříchu krátké. Jenomže ta holka v sobě měla něco, co ho vzrušovalo a vábilo. I když bývaly dny, kdy ho její ráznost a téměř až panovačnost v loži doháněly k šílenství a hnusily se mu natolik, že ji mnohdy z ložnice vyhodil, příležitostná změna nebyla tak špatná, aby si jí čas od času opravdu neužil. Během posledních měsíců mu děvečka často lože zahřála a oba byli docela spokojení. Nic mezi nimi však nebylo, a i když by ji Hugo někdy rád políbil, když ho v lůžku obzvlášť potěšila, nedovolila mu to. Chvíli se tím trochu trápil, ale pak to hodil za hlavu.

S plukovníkovým synem Alexandrem a Axelem Fössrem sdílel lásku ke koním. Co Alexandr opustil panství, jezdíval na vyjížďky už jen s Axelem. Jednoho večera se právě z jedné takové vyjížďky právě vrátil a vkročil do své jizby. Došel k lůžku, rozhrnul závěs – a ztuhl. Na posteli ležela v jeho přikrývkách Marie, mírně se na něj usmívala a v očích měla žert.

„To je dost,“ podotkla rozmarně. „Víte, jak dlouho tu na vás už čekám, urozený pane?“ Sama se natáhla a k jeho překvapení ho políbila, i když pravda jen na tvář.

Na nic se neptal. Rychle se svlékl, vklouzl k ní do lůžka a dychtivě ji pomiloval. Opět ji zatoužil zlíbat, ale ona mu to nedovolila. Tím ho připravila o dobrou náladu.

„Zatraceně, že si pak nepřipadáš jako děvka!“ vychrlil naštvaně, obrátil se k ní zády a už si jí nevšímal. Dělal, že spí.

Jenomže ani po hodné chvíli neslyšel, že by odešla a zavřela za sebou dveře. Protáhl se tedy, jako by se byl právě probudil. Zívnutí ani nemusel předstírat. Obrátil se na druhý bok, aby na ni viděl. Klečela na podlaze nad košíkem a mazlila se s jeh kočkami, které nadšeně předly. Největší kočka po něm vrhla vyčítavý pohled, jako by si stěžovala, že on se jim tak hezky nevěnuje. Přitom ještě přidala na hlasitosti vyjádření své blaženosti.

Chvíli ji mlčky pozoroval. Pak, jako by vycítila jeho pohled, k němu i ona zvedla oči. Provinile se pousmála. „Promiňte,“ špitla. Rychle vstala, uhladila si suknici a vydala se ke dveřím.

„Počkej,“ křikl za ní. Hlavou se mu zběsile prohnaly dvě myšlenky. Když ji viděl u svých čtyřnohých miláčků, uvědomil si, že skutečně touží mít po svém boku i miláčka dvounohého. Marie ho dráždila, několikrát se přistihl, že na ni myslí, i když ji zrovna nikde nevídal. Pomilovat se spolu uměli ke spokojenosti obou… Marie byla sice trochu panovačná, ale… jak ji zatím poznal, dalo by se to ještě snést. Stejně jako Axelovi se mu líbily především Röm, a Marie jí rovněž byla, i když to oslovení nesnášela. Třeba by ji po čase dokázal přimět, aby si nechala narůst dlouhé vlasy…

Ony dvě myšlenky, které ho obestřely, byly jedna ta, že se vlastně i chce oženit. Chce zapálit svíce, které dostal při křtu jako správný člen rodu červeného šípu. A druhá jeho myšlenka byla, že už asi nikdy tvrz neopustí. Nadosmrti zůstane lékařem korunního prince a jeho rodiny. A to znamenalo, že má na výběr jen z dívek, které žijí tady na Hulé. A z těch byla Marie jediná, kdo nejen že mu nepředhazoval, jak je Axel nesrovnatelně lepší milenec nežli on, ale dokonce právě naopak. Vychvalovala si ho a kladla na jeho tělo lepivá sladká medová slůvka. To mu lichotilo a napravovalo to jeho sebevědomí. Rozhodně ji nemiloval, to ne, ale měla jisté vlastnosti, které měl tu možost poznat a které mu imponovaly.

„Marie,“ oslovil ji pomalu. Zdálo se mu, že má jejím medem slepená ústa. Vstal, přešel k truhlici, otevřel ji a vylovil čtyři předměty. Pak jí k nohám rozestavěl tři voskovice. Uchovával je ve schránce z vařené kůže, zabalené v sametu. Na jedné z nich byl jemně vyrytý jakýsi znak, který připomínal obrazec, jakým se zakresluje blesk, až na to, že neměl ostré úhly, ale oladné obloučky.

„Tyhle voskovice dostává u nás v rodě každé novorozeně. Jednou je všechny zapálí. Postupně. Tahle je s vyobrazením stuhy, tedy způsobu a symbolu naší svatby. Na téhle,“ do druhé ruky uchopil jinou svíci „na té je  obraz rtů. Symbolizuje polibek, přesněji svatební polibek, a tyto voskovice budou jednou plát na mé svatbě. Ta poslední nese hrubě načrtnuté lože. Ta se zapaluje v soukromí a plane u lůžka, na němž novomanžlé poprvé svátost konzumují.“

Marie mlčela. Když k ní zdvihl pohled, všiml si, že má v očích hrůzu. Jenže už couvnout nemohl. Napřáhl k ní ruce, přes dlaně měl položenou stuhu. Byla rudá a prošitá stříbrnou nití. „Prosím, Marie, spojme touto stuhou naše dlaně a životy. Staň se mou chotí.“

Mladá žena dlouho mlčela. Hugovi se chvíli zdálo, že se tváří dokonce sveřepě. Konečně se nadechla a promluvila mírně pobaveným tónem: „Odpusťte, monsieur d’Elzzbierppe, ale copak takhle se žádá o ruku?“

„Ano…“ odpověděl okamžitě, ale raději stejně okamžitě zmlkl.

Marie pokračovala: „Ani kdybych čekala vašeho bastarda, neudělala bych to. Muž, s jehož dlaní bych svou dlaň stuhou spojila, je mrtvý. A já mu alespoň v tomto věrnost zachovám.“ Na okamžik se odmlčela. „Ale… nic přeci nebrání tomu, abychom si dál na manžele hráli, zejména na slamníku.“

Hugo mrzutě přikývl. „Máš pravdu, nebrání,“ souhlasil trochu posmutněle a ruce se stuhou stáhl. Beze slova vše uklízel. Chvíli na sobě cítil Mariin pohled, ale pak, když se chystal zavřít truhlici, uslyšel, jak za sebou zabouchla dveře jeho nuzné komnaty.

O dva dny později pomohl Hugo d’Elzzbierppe při Agrippinině porodu. Jako všichni gonští lékaři toto umění ovládal. Porod byl docela snadný, i když Axelovu manželku přeci jen unavil. Narodila se totiž dvojčata. První spatřila světlo světa Marianna, jak se na jejím jméně domluvili oba manželé hned po svatbě. Nepočítali však, že bude mít bratra. Ten se narodil o slabou hodinu později a Agrippina si pro něj přála jméno Alfréd. Hugo to slyšel přes dveře, když čekal na chodbě, až Axel komnatu opustí a on bude moci donést Agrippině jídlo. Své pacienty obstarával vždycky sám a se vším všudy. Nechtěl manžele rušit, a tak vyčkával, opíral se o stěnu, a protože nebylo co dělat, bezděčně poslouchal.

„Alfréda nebudu mít v žádném případě!“ křičel rozlíceně Švéd. „Nevím, kde jsi na to jméno přišla! Jestli ho dáš pokřtít jako Alfréda, odmítnu ho uznat za svého!“

„To by bylo divné, když Mariannu uznáš, ne?“ jízlivě podotkla Agrippina. „Je tvoje stejně jako náš syn. Ale uznávám, ty jsi otec, a když tu jsi přítomen, nemám právo mluvit do toho, jak se bude chlapec jmenovat. Na Marianně jsme se shodli. Jak tedy chceš, aby se jmenoval její bratr?“

„Peer,“ prohlásil Axel Fössr. Tak tiše, že ho Hugo sotva slyšel, zašeptal: „Jednomu jsem život vzal. Snad se to… nějak vyrovná, když druhému život dám.“

Služebná Theresa, které se říkalo Röm, porodila až před Vánoci. Navzdory tomu, že by měla ležet v posteli, pomáhala Hugovi přes své šestinedělí i Agrippina. I přesto se oba zapotili. U Röm se totiž pokazilo snad vše, co se pokazit mohlo. Porod se dostavil později, než všichni očekávali, a byl zatraceně obtížný. Dítě nebylo v dobré poloze, a i když se je Hugovi podařilo pootočit, museli zrzavou dívku naříznout, aby bylo schopné její lůno opustit. Zpočátku to vypadalo, že je v pořádku, i když chvíli trvalo, než se rozplakalo a rozkřičelo. Narodil se chlapec a s ohledem na těžký příchod na svět byl okamžitě pokřtěn. Axel ho uznal za svého syna a dal mu jméno Drett.

Jenomže v následujících hodinách a dnech se ukázalo, že všechno zdaleka v pořádku není. Drett nechtěl sát matčino mléko, a když ho Röm krmila po lžičkách, chlapec se vždy rozkašlal, začal se dávit a dusit a nezřídka mu mléko dokonce vyteklo ven nosem. Hugo mu prohlédl ústa a pochopil, že v patře, které by mělo oddělovat nos a ústa, má chlapec otvor. I další pokusy ho nakrmit selhaly. Drett hubnul a scházel. Dva dny před Novým rokem, v den, kdy plukovníkův syn Alexandr v Paříži slavil sedmé narozeniny, Drett zemřel. I když ho Axel pohřbil podle tradice, neviděl ho. Hugo mu to nedovolil, protože sám Dretta viděl a pochopil, že nezemřel sám. Röm mu evidentně na onen svět pomohla. Slíbil ale, že o tom pomlčí, protože to vlastně chápal.

O čtyři dny později, dne druhého ledna roku Páně 1714, oslavil plukovník d’Agoulle sedmatřicáté narozeniny a v zrcadle si našel další chomáč dokonale šedivých vlasů. Ten den oslavil narozeniny i jeho druhý syn Pierre Louis. Tomu bylo pět.