Za Axela Fössra / Osmnáctá kapitola - Axel

Byla to Světlana Nikitovna, kdo krátce po Novém roce prohlásil, že je načase učinit onu změnu. Smrt Axelova synka Dretta jako by byla poslední kapkou, díky níž pohár jejich trpělivosti, pohár míry ošklivých ran přetekl. Během jednoho roku náhle zemřeli plukovníkův i Axelův syn i lékař Jankovljev.

„Je načase zanechat zlou minulost tady,“ mínila Světlana. „Vlastníte tři zámky, proč se nepřestěhovat na některý z nich?“

Plukovník ochotně souhlasil. „Výtečný nápad, drahá Světlano. Ale… zůstal bych tady na jihu. Přestěhujeme se na zámek, jenž dříve náležel rodu zeleného šípu. Axeli?“

Švéd pochopil, proč se ho plukovník táže. Dva roky na tom zámku žil s Elsou. Jenže ta byla už skoro rok mrtvá a teď měl Axel novou ženu a další dvě krásné děti. Přikývl na znamení, že souhlasí se stěhováním. „Nový začátek,“ upozornil a pohledem vyhledal Světlanu. „Julie to vyjádřila moc hezky.“

Princezna pod záplavou temně kaštanových kadeří nepatrně zrudla a uhnula pohledem.

„Co vy dva to spolu máte?“ nechápal plukovník.

„Ale nic,“ pravila Světlana. „Váš přítel mě jen provokuje. Jednou prohlásil, že prý jsme jako Romeo a Julie. Dva mladí lidé ze znepřátelených stran. Montekové a Capuleti, Švédi a Rusové.“ Odmlčela se. „Osobně se domnívám, že pan Fössr jen těžce nese, že jsem – troufám si říct – jedna z mála žen, které mu zde nepodlehly.“

„Je to jen nevinný žert, můj pane,“ zatvářil se ctnostně Axel. „Nikdy bych si nedovolil… zvednout k vaší ženě oči.“

„Máš štěstí. Kupodivu ti tohle věřím,“ přikývl dobromyslně plukovník. Znal obě strany mince. Axel se mu netajil, že jemu se Světlana vlastně ani nelíbí. Nesnášel ženy s bujným poprsím, které podle něj muselo jen zavazet jak jí, tak jemu, pokud ji chtěl pomilovat, jak to rád dělával. Kromě toho se mu nelíbily ani Světlaniny oči, které byly sice hezky příjemně šedé, ale na jeho vkus trochu daleko od sebe, a v neposlední řadě ho nijak nevzrušoval ani její trochu delší nos.

„Mám mu to zakázat?“ pobaveně se zajímal plukovník. Znal oba dva a věděl, že by s tím Axel nepřestal, ale Axel měl pocit, že dopředu tušil i Světlaninu reakci.

„Nemusíte, můj pane.“ Pousmála se. „Mně to vlastně baví.“

Všichni tři se rozesmáli.

 

Na nový zámek se přestěhovali koncem ledna. Axel si liboval, jak je tu hezky, také vzpomínky na život s Elsou už rozhodně nebolely, jak tomu bylo před téměř dvanácti měsíci. Překvapeně si uvědomil, že i jeho dětem Else a Ingmarovi bude za pouhé dva týdny už rok. Najednou se mu zdálo neuvěřitelné, jaká doba už uplynula, a současně, co vše stihlo nastat.

Krásné a především romantické, jak je Axel vnímal, komnaty, které kdysi sdílel Peer d’Agoulle se svou ženou a později s toutéž ženou i on, Axel Fössr, obsadil nyní plukovník se Světlanou Nikitovnou. Ale Axel rozhodně zklamaný být nemohl, dostal přepychovou nárožní komnatu se dvěma velkými okny. Vedlejší jizbu obdržel ke své spokojenosti Hugo d’Elzzbierppe. Všechna okna z komnat skýtala výhled do nádherných zahrad. V duchu symetrie zde byly dva rybníčky, které byly propojeny kanálem, přes nějž vedl kamenný mostek. Ten měl široká kamenná zábradlí, která bývala v létě rozpálená sluncem. Ten zároveň spojoval vodou oddělené okrasné zahrady a park se stromy.

Pár dní poté, co na zámek přibyli, šel se Axel projít do zahrad po boku Röm. Jako by vyjadřovala i jejich náladu, působila zahrada v tomto ročním období ještě bezútěšně. Mlčky kráčeli pod obnaženými holými korunami stromů, až dorazili k mostku. Beze slova se domluvili a zastavili se. Axel si sedl na zem do krátké trávy, zul si boty a ponořil chodidla do ledové vody. Pohyboval pod vodou prsty a zaujatě sledoval, jak ten pohyb na hladině vytváří malinkaté vlnky.

Röm si sedla na zábradlí. Díval se na její odraz ve vodě a na to, jak se při pohybu jeho prstů vlivem vlnek tříští a vzápětí zase skládá dohromady, když se voda uklidňuje. Kéž by stejně snadno šly složit zpět jejich roztříštěné životy…

„Vyhýbáš se mi,“ obvinil ji po dlouhém mlčení.

Röm neodpověděla. Také se dívala do vody a hnětla v pěsti lem suknice.

„Chápu, jak ti je,“ pokračoval Axel. „Drett byl i můj syn, uznal jsem to. I mně je líto, že zemřel.“

„Líto,“ ušklíbla se hořce Röm, ale nijak to dál nerozváděla.

„Před rokem jsem přišel o dcery. Je to… moc zlé, když člověk přežije své dítě.“

„Jenomže to byly dcery,“ namítla Röm. „Mně zemřel syn!“

Překvapeně a opravdu nechápavě se na ni podíval. Pozvedl jedno obočí. „A v tom je rozdíl?“

„Ne snad?“ vybuchla hádavě. „Syn je pokračovatel rodu!“

Pokrčil rameny. Nesouhlasil s ní, protože ho bolelo úplně stejně, když přišel o Dretta i když přišel o Antoinette a Gabrielu. Mírně řekl: „Můžeme mít další dítě…“

„Nemůžeme!“ uťala ho ostře.

„Proč? D’Elzzbierppe snad…“ Ta myšlenka ho z nějakého důvodu rozrušila natolik, že hned nedokázal větu zformulovat. „Ty snad nemůžeš znovu obtěžkat?“

„To… přímo neřekl…“ zaváhala zrzavá služebná. „Ale… víš, Drett na svět moc nechtěl. Aby ho ze mě vůbec dostal, musel mě monsieur d’Elzzbierppe naříznout.“

„Rána přeci musí být zahojená…“ pochybovačně namítl Axel.

„Stejně mám od té doby… jisté… potíže,“ vyhýbavě podotkla Röm. „A ještě se nemůžu milovat.“

Zkoumavě si ji prohlédl. „Nevěřím ti,“ oznámil skoro chladně. Všiml si, že se už hodnou chvíli nedívá na něj, ale stranou. „Röm, Drett nezemřel jen tobě. Zemřel i mně. Proč by nás jeho smrt měla rozdělit? Nenutím tě se mnou spát. Jen prosím, abychom se jen tak nemíjeli, abychom spolu občas vypili sklenku vína, vyměnili si pár slov…“

„Nejde to, Axeli.“

„Už mě nemáš ráda? Protože dítě z mého sémě ti zemřelo?“

Pomalu zavrtěla hlavou a obrátila k němu tvář. Z očí se jí kutálely první slzy. „Ne proto. Nemůžu se na tebe dívat. Nemůžu vidět tvoje oči, protože Drett měl stejné. Když se na tebe dívám, vidím jeho. To mě ničí.“ Prudce vstala a spěšně odešla do zámku.

Axel se do zámku loudal. Špatná nálada ho ten den už neopustila. Zbytek odpoledne strávil nad překladem jakési švédské knihy, kterým se ho plukovník rozhodl učit francouzsky. U večeře seděl mlčky a zaraženě.

Zato Světlana, jak si všiml, jen zářila spokojeností. „Je tu nádherně,“ libovala si. „Zahrady jsou kouzlené.“

„Mohla jste podobné zřídit na Hulé,“ pokrčil rameny plukovník. „Nebránil bych vám.“

Světlana se na okamžik zarazila, ale pak stejně rozverně pokračovala: „Stejně se mi tu líbí. A dětem také. Je tu pro ně příjemné teplo, to by na vašem severním zámku určitě neměly. A je tu malebná krajina a… prostě je to stále ten krásný jih vaší země, můj pane. Je krásné tu s vámi žít. Myslím, že se nám tu spolu žije lépe, než by se nám žilo na onom severním panství.“

Když tohle říkala, nemohl ani jeden ze stolovníků tušit, že za několik málo let stejně budou žít na severu. A co hůř, že tam budou žít už bez plukovníka d’Agoulle.