Za Axela Fössra / Dvacátá první kapitola - Helmut

Plukovník se dlouho s otcem dohadoval na tom, jaké příjmení budou mít jeho děti z prvního manželství. Jelikož neměly nárok na trůn, považoval panovník za nemyslitelné, aby za jejich křestními jmény stálo Hulaimé. V úvahu nepřícházelo ani d’Agoulle. Nakonec se tedy rozhodlo, že chlapci i Jeanne Françoise budou mít příjmení své matky.

Horst a Helmut byla jednovaječná dvojčata, k nerozeznání si podobná. Ani oni se nesměli jmenovat Hulaimé, a protože Henriettino příjmení plukovník neznal, používal pro ně zatím v případě nutnosti příjmení von Berlin, jak se mu pruská kněžna představila. Helmut byl o několik minut starší než jeho bratr a byl také hovornější, veselejší, družnější. Jeho bratr Horst byl spíše plachý a mlčenlivý, stáhnutý do sebe. Protože je od sebe ale nikdo nerozeznal, naučili se toho využívat pro různé vylomeniny a lumpárny. Horst se k nim ochotně přidával, většinu jich totiž vymyslel Helmut. Nebyli o nic méně zlomyslní než Alexandr, ale nebyli tak zbrklí a postupovali rozvážně, pokud to lze tak označit. Několikrát spolu obratně zamaskovali jímku a pobaveně z úkrytu pozorovali, jak do ní někdo nepozorný nebo neznalý spadl. Vždy se ochotně sázeli, kdo to bude tentokrát. Jednou také nařízli třmen u sedla, jenomže nevěděli, komu patří, a když pak z koně spadl sám plukovník, raději to už neopakovali. K jejich nejússpěšnějším kouskům patřilo podle jejich názoru to, když jednou v noci pronikli tiše do komnaty Axela Fössra a obalili rukojeť jeho rapíru listy kopřiv. Pak tiše odešli a vrazili do jizby znovu, tentokrát mnohem hlasitěji. Švéd se okamžitě probudil, skočil ke stolu a hmátl po zbrani, aby ji tasil. Horst s Helmutem ale měli dlouhé rychlé nohy a okamžitě utekli. Když slyšeli Švédovy bolestné a zmatené kletby, vyprskli v hlasitý smích. Ráno utíkali za nevlastním bratrem Pierrem Louisem a vykládali mu, jak věc dopadla. Na ten nápad je totiž přivedl právě Pierre Louis. Rád jim dával podobné typy, jak strávit dlouhou chvíli, výměnou za to, že pro něj v kuchyni vyprosili něco dobrého k snědku. Nadšeně to dělali.

Proto jim také bylo líto, když Pierre Louis s bratrem odjeli do Paříže. Neměli Axela Fössra rádi, a to je spojovalo. Kdyby přišlo na věc, dokázala by nechuť vůči Axelu Fössrovi sjednotit všechny plukovníkovy děti. Snad s výjimkou Alexandra.

Od té doby, co se přestěhovali na nový zámek, stačili však chlapci provést jen jednu větší lumpárnu, a sice že polili v nestřeženém okamžiku Axelu Fössrovi jeho rozpracovaný překlad knihy inkoustem. Teď si řekli, že už dlouho nevymysleli žádnou další rošťárnu. Měli-li by být upřímní, drželi se od chvíle, kdy jejich nevlastní matka přišla o dítě, zpátky, protože celý zámek cítil smutek a především zlost majitele panství a neodvažoval se provokovat. I když byl plukovník pryč v hlavním městě, byl doma klid, protože Axel Fössr měl stejně pádnou ruku jako jeho chlebodárce. Jenže plukovník se před několika dny vrátil z návštěvy u svého otce a obklopil se pracovními záležitostmi. Chlapci ho skoro neviděli a měli pocit, že v té komnatě snad i spává.

Ta příhoda se nakonec stala v podstatě sama. Helmut s Horstem se zrovna bavili tím, že už poněkolikáté přepočítávali schody vedoucí do druhého patra, když k nim přišel Hugo d’Elzzbierppe, který střídavě blednul a rudnul zlostí.

„Hej, vy dva!“ houkl na ně. „Neviděli jste jedno nebo více koťat?“

Chlapci přestali skákat po schodech a zvědavě se na něj zadívali. „Vám utekla? A jéje, bude průšvih,“ ujelo nezdvořile Helmutovi. Jako obyčejně to byl on, kdo promluvil, zatímco jeho bratr se jen zvědavě díval na mladého lékaře.

„Ano,“ souhlasil nakvašeně příslušník rodu červeného šípu. „Ale nemusí být, když mi je pomůžete najít.“

Helmut se zasmál. Horst pokrčil rameny a přikývl. Byl skoupý na slovo, a pokud opravdu nemusel, nikdy příliš nemluvil.

„Vy prohledejte druhé patro, já projdu patro první. Netuším, kam ti zvědavci mohli jít.“

Sotva dvojčata vystoupala po schodech nahoru, zahlédla ocásek jednoho ze zvířat mizet ve dveřích pracovny jejich otce. Vyměnili si pohled.

„Jdeme!“ rozhodl – jak jinak – Helmut.

„Dovedeš si představit, jak bude otec zuřit, když mu vejdeme do pracovny?!“ polekaně o krok ustoupil Horst.

„Dovedu,“ přikývl věcně Helmut. „A bude zuřit míň, pokud necháme tu kočku, aby se mu tam procházela, jako by to byla její pracovna?“

Horst sklopil oči. „Máš pravdu,“ musel poctivě uznat.

Překvapeně polkli, když opatrně překročili práh místnosti a shledali, že tam plukovník není. U stěny vlevo ode dveří stála malá knihovnička, naproti dveřím byla dvě menší okna a před nimi dva masivní psací stoly z tmavého dřeva. Na jednom z nich se vršila hromada knih a papírů, na druhém stál kalamář, brk, jediný pergamen a miska nedojedené čočky. U zdi ležely na desce stolu také dvě knihy položené na sobě a na nich byl postavený těžký svícen. U knih stála sklenice a malý džbánek bílého vína, které sladce vonělo. Hugova kočka seděla před ní a zaujatě a skoro vyzývavě a pobaveně si je měřila.

„Proboha, co když tu něco shodí!“ vypískl Helmut poplašeně. Už skoro viděl, jak zvíře převrhne džbánek a knihy a pergameny budou zmáčené vínem.

Horst mlčel. Lehce pokrčil rameny, přistoupil ke stolu a natáhl ruku. Kočička se sama přiblížila a blahosklonně se mu otřela o natažené prsty. Pohladil ji po zádech a podrbal ji u kořene ocasu. Kočka se elegantně otočila a nastavila mu hlavu. Horst ji drbal mezi ušima a ona začala tiše příst. Když se ji ale chlapec pokusil uchopit do náruče, zavřeštěla, ohnala se po něm, vysmekla se mu a vyskočila na hromadu knih. To už k ní vykročil i Helmut, ale ona se po něm jen pohrdavě podívala a škodolibě vyskočila na knihovničku. Tam si lehla na hladké dřevo, zvědavě na dvojčata shlížela a začala si ležérně olizovat přední tlapky.

„Co se to tady děje?!“ ozval se za jejich zády přísný hlas. Chlapci se bezděčně ohlédli, nepřekvapilo je, když uviděli ve dveřích svého otce. Sklonil hlavu, aby mohl projít dál, hned se zase napřímil v celé své obdivuhodné výši a mračil se na ně.

„My… jsme ne… nechtěli…“ zakoktal se Horst.

„D’Elzzbierppovi utekla koťata, řekl nám, abychom mu je pomohli hledat a… jedno uteklo sem…“ pípl Helmut.

„Vlastně je dobře, že jste tady,“ nevšímal si jejich vysvětlení plukovník. „Stejně jsem s vámi chtěl mluvit, teď je příležitost. Zůstaňte tady.“ Přešel ke knihovně, z níž bez potíží sundal za kůži na krku malou kočičku. Zasyčela na něj a pokusila se ho škrábnout, ale bezúspěšně. Plukovník ji od sebe držel na délku natažené paže a vynesl ji ven.

Když se vrátil, měl zarudlé oči. S sebou nesl židli. Postavil ji před stůl s psacími potřebami, zavřel dveře a přitáhl k první ještě druhou židli. Vybídl dvojčata, aby se posadila. Sám si sedl za stůl zády k oknu a upil vína. Trochu zkřivil obličej, jako by bylo kyselé.

„Axel vás viděl,“ začal. „Co mi k tomu povíte?“

Horst s Helmutem si vyměnili pohled. Za oba promluvil Helmut: „Nevíme, o čem mluvíte, pane.“

„Nedělejte. O tom politém překladu,“ zpražil je plukovník. Nepatrně se zamračil, třebaže chlapcům připadalo, že ta grimasa nepatřila tak úplně jim.

„To byla nehoda!“ zvolal.

„Nehoda, nebo ne,“ pokrčil rameny jejich otec, „zničili jste jeho několikaměsíční, vlastně několikaletou práci. A pokud vím, zdaleka to není první vaše darebáctví, které bylo namířené proti němu.“

Dvojčata si opět vyměnila pohled. Mohl plukovník vědět, že za těmi kopřivami tehdy také stáli oni? Jak by to ale bylo možné? Mohl to jen tušit, ale vědět rozhodně ne. Jenže oni toho už tomu Švédovi provedli tolik, že nevěděli, o čem konkrétně jejich otec právě hovoří. V létě například nastražili nad schody tenký provázek, takže Axel ze schodiště spadl, když si mířil vyprázdnit měchýř. A jindy zase…

„Chlapci, chlapci,“ přerušil tok Helmutových myšlenek plukovník. „Doufám, že nechcete být jako Alexandr. A když už jsme u toho… co vlastně chcete být?“

„Vojáci!“ okamžitě zareagoval Helmut. Horst dychtivě přikývl.

„Gardisté,“ upřesnil důležitě.

„Opravdu?“ upřímně se zajímal plukovník a užasle se na ně díval, bylo zjevné, že takovou odpověď v žádném případě neočekával.

„Jistěže,“ řekl potvrdil Horst. „Budeme u gardy, a až nastoupíte na trůn jako náš panovník, budeme vás chránit, papá.“

Plukovník kroutil hlavou. „Tedy… to bych do vás neřekl. Zajímalo by mě, kterého z vás to napadlo. Tuším, že Helmuta, že? Ostatně mám za to, že většinu vašich nápadů má na svědomí Helmut. Který z vás to vlastně vůbec je? Už mě nebaví, že nepoznám vlastní syny. Musíte se nějak odlišit. Jeden z vás si ostříhá vlasy, třeba právě Helmut.“