Za Axela Fössra / Dvacátá druhá kapitola - Axel

„Víš, něco mi už delší dobu nedá spát,“ svěřil se svému důvěrníkovi plukovník, když spolu seděli v salonku nad horkým vínem.

„Copak je to, můj pane?“ zajímal se Axel Fössr. Seděl u pootevřeného okna, měl rád zimu. Jeho pán si zato hověl u krbu.

Plukovník upil z číše bílého vína a dlouho nápoj válel po jazyku. „Je to vlastně myšlenka sudího, abych pravdu řekl. Vyslovil ji, když jsme odsud odjížděli za mým otcem. Prohlásil, že ty dva zločiny spolu mohou souviset.“

„Dva zločiny, můj pane?“ nakrčil zmateně obočí Axel. Hned mu nedošlo, o čem plukovník hovoří.

„Smrt mého dítěte a Vadima Maximoviče Jankovljeva.“

„Cože?“ zvolal Švéd a užasle k němu zvedl oči. „Ale vždyť od smrti Jankovljeva uplynul už skoro rok!“

„Právě proto jsem nad tím zpočátku jen mávl rukou, připadalo mi to podivné, jako teď tobě. Jenže… čím víc si nad tím lámu hlavu, tím víc mne to utvrzuje v podezření, že měl sudí nakonec pravdu. Konečně, od čeho je taky sudí, že.“

„To mi vysvětlete,“ zamračil se Axel Fössr, dopil své víno a natáhl se po džbánu, aby si dolil. „Jak může vědět, že spolu ty dvě události souvisejí? Je mezi nimi tak velký časový odstup… Kdyby je spáchal tentýž člověk, tak by přeci nečekal tak dlouho.“

Plukovník se slabě usmál na svého přítele. „Už mohu mluvit? Co je to, položit otázku a hned vést monolog a odpovídat si sám? Přitom jsi se ve skutečnosti ptal mě.

Kde začít? Důvod, proč si sudí Örmstein myslí, že obě vraždy spáchala táž osoba, je ten, že obě vraždy zcela evidentně poškozují moji rodinu a mne osobně. Nejprve můj lékař, pak mé ještě nenarozené dítě. Kdo ví, třeba by to býval byl ten syn, vnuk, kterého můj otec tolik chce a… ano, vlastně potřebuje. To, že na Jankovljeva někdo nastražil šikovnou past, jsme zjistili už dávno. Že Světlanin potrat nebyla náhoda, jsme také pochopili záhy. Jediná věc, kterou mají ty případy společnou, jediná osoba, která je spojuje, jsem já, moje nejbližší okolí, moje rodina a přátelé. Což je vlastně dost velký okruh. Kdo bude další? Ty, Agrippina… můj otec?“ Odmlčel se, aby se opět napil. „Sám jsi podotkl, že mezi zločiny je téměř rok prodleva. Proč? Ethan Örmstein se domnívá, že proto, aby ze sebe zločinec setřásl podezření. I kdybychom měli důvod ho podezírat z vraždy Jankovljeva, proč by čekal rok, než udeří znova? Jenže mne napadá ještě jiný a, myslím si, pravděpodobnější důvod. Před rokem nebyla Světlana těhotná. Její těhotenství muselo nejspíše někoho ohrožovat, proto udeřil. A tady jsme ve slepé uličce, protože mne absolutně nenapadá, koho by mohlo mé nenarozené dítě ohrožovat. Možná kromě mé dcery Světlany Arianovny. Pokud by se narodil chlapec, ztratila by své následnictví, přesněji by nebyla hlavní dědičkou trůnu. Ale… vzhledem k tomu, že jsou jí jen tři roky, hádám, že ji můžeme ze seznamu podezřelých vyškrtnout.“ Pobaveně zakroutil hlavou, znovu se napil a zvážněl. „Osoba, která se mi líbí méně, je Hugo d’Elzzbierppe.“

„Hugo?“ užasl Axel. „Jak to mys… myslíte?“

„Ano,“ přitakal plukovník d’Agoulle a dopil svou číši. Napřáhl ruku k Axelovi, aby si nechal sklo opět naplnit. „Přiznávám, že netuším, jaký by měl motiv. Nicméně sám přiznal, že svou komnatu zamyká, aby mu neutekla ta jeho zpropadená koťata. Jediný, kdo má klíč, je on. A samozřejmě já. Mám klíče od všech dveří všech svých sídel. Kdybych je měl všechny nosit při sobě, mohl bych z nich mít řetěz kolem krku, mít je dokola kolem opasku a ještě by mi zbyly. Ale to jsem odbočil. Přístup do své jizby má tedy jen náš lékař. Jediný má ergo také přístup k truhlici s goi a ostatními bylinami. Jako lékař také přesně ví, kolik té byliny by bylo potřeba, kolik je dost na vyvolání potratu, ale zase málo na to, aby zemřela žena.“

„Pane plukovníku, odpusťte, ale to se mi zdá hodně divné,“ kroutil hlavou Axel. „Já Huga znám, trávíme spolu… poměrně mnoho času. Je sice nafoukaný a povýšený a… prostě šlechtic, bez urážky, ale… není vrah. A kromě toho, ve vraždě Jankovljeva prsty mít opravdu nemůže. Určitě ho nikdy nepotkal, neznali se, jaký by měl důvod ho zabíjet? A jak už jsme několikrát podotkli, neměl by ani důvod zabít vaše dítě.“

„To není tak docela pravda,“ pomalu pronesl pán domu.

„Cože? Jaký?“ vyhrkl mladý Švéd otázku, která se přirozeně nabízela.

Plukovník se mračil na sklenku. „Hugo d’Elzzbierppe, ať už se nám to líbí, nebo ne, je členem rodu červeného šípu. Ostrov Guille, který je domovem tohoto rodu, už dlouho usiluje o nezávislost. A nejen to, mnozí se domnívají, že usilují ještě o něco víc. O královský trůn. Smrt následníka by jim nepochybně prospěla.“

„To jistě, ale… Hugo je přece…“

„Děláš tu chybu, že se na něj díváš jako na našeho lékaře.“

„A jak se na něj jinak dívat?“ podivil se upřímně Axel.

„Jako na rukojmí,“ prostě odvětil plukovník d’Agoulle. „Nic jiného není. Stejně jako Ilsa d’Elzzbierppe. Jsou záruka bezpečí. Nesmějí zapomenout, kde je jejich místo. Celý rod červeného šípu nesmí. Stále tu vládne rod šavle a oni nejsou víc než naši leníci. Myslíš, že je náhoda, že dceru bývalého vikomta d’Elzzbierppe svěřili do péče právě mně? Myslíš, že je náhoda, že když nám zemře lékař, Jeho Veličenstvo nám najde jednoho zrovna z rodu červeného šípu?“

„Ne, pane…“ prkenně odpověděl Axel a polkl. Dosud si přesně to myslel. Najednou si za ty projížďky a povídání s Hugem d’Elzzbierppe připadal jako zrádce. Vlastně zrádce už stejně byl… ale tentokrát by zrazoval plukovníka, jenž se ho ujal, dal mu domov, rodinu, bohatství a přepych… Ne, jeho zradit nechtěl.

Plukovník, jako by mu četl myšlenky, se na něj podíval skoro něžně. „Chovej se k němu, jak uznáš za vhodné, Axeli. Klidně buďte přátelé, ovšem varuji tě. V rozumné míře.“

Mladý voják nepatrně přikývl. „Myslíte si tedy, že má v těch zločinech prsty?“

„Jankovljeva bych vyloučil, ale Světlanu… Nevěřím mu. On jediný měl přístup ke goi. Je tu ovšem ještě jedna věc, která stojí za zamyšlení. Co nám řekl? Že do své jizby chodí jen on. Jenže já šel nedávno v noci ven a zahlédl jsem, jak právě z jeho jizby odchází Světlanina komorná. To děvče je loajální, jemu věřím. Ale lékaři ne. Lhal mi.“

„To přeci nemusela být lež, můj pane,“ kroutil hlavou Axel. „Jen ho nenapadlo to říkat. Mně by to asi taky nedošlo…“

„Asi chápu, proč si vy dva tak rozumíte,“ ušklíbl se plukovník. „Připouštím, že je možné, že v tom nemá prsty. Ano, mohl to jen opomenout, mohl mi říkat pravdu… V jeho prospěch hovoří, byť jen částečně, výpověď těch dvou vesničanů.“

„Yanny a Duberta?“

„Ano. Říkali, že vraždu Jankovljeva si objednala žena. Pokud má sudí pravdu a ty zločiny souvisejí, pak je jisté, že ta žena musí mít přehled o mé rodině, musela vědět, že je Světlana těhotná, musela mít možnost se k ní dostat a otrávit ji. Asi si našla cestu přes našeho lékaře.“

„Takže může být tady?“ hlesl Axel. Nad takovou možností ani neuvažoval.

„Považuji to za pravděpodobné,“ přisvědčil plukovník. „Není mi popravdě vůbec jasný motiv, ale…“

Do salonku vstoupil s nepatrnou úklonou lékař.

„Výborně, monsieur d’Elzzbierppe, posaďte se,“ vybídl ho d’Agoulle.

Axel jen pozvedl obočí a mlčky nalil Hugovi do číše, kterou si lékař přinesl. Evidentně byl jeho příchod předem domluvený.

Plukovník se nepatrně potutelně usmíval. „Přetrhl jste mi nit vyprávění, monsieur d’Elzzbierppe. Nicméně vám to odpustím, to hlavní jsem Axelovi už pověděl. Vysvětlil jsem mu, že máte oba podobný životní styl, zvláště co se žen týče. Běžně to odsuzuji, ale dobře víte, že u vás mhouřím oči. Teď je načase mi projevit trochu vděčnosti. Nepochybuji, že vy dva jste největší… řekněme odborníci na ženskou krásu tady na zámku.“

Axel si s Hugem vyměnil veselý pohled.

„Chci od vás, abyste obešli všechny dívky a ženy na zámku, zdůrazňuji všechny. Nerad to říkám, ale povoluji vám využít… všech prostředků k tomu, abyste zjistili, jestli na nějaké není něco, co by, jak říkali ti dva vesničané, její krásu kazilo. Ovšem pochybuji, že by ji ti dva viděli v rouše Evině,“ střelil pohledem po Axelovi.

„Jistě, můj pane,“ pokusil se o ctnostný výraz Švéd. V očích mu ale tančily jiskřičky žertu. Pochopil, že navzdory všemu je plukovník v dobrém rozmaru. Proto se osmělil a vesele dodal: „Vlastně možná ani nemusíme obcházet všechny. O jedné ženě s vadou na kráse vím už teď…“ Před očima mu vyvstal delší nos a bujné poprsí Světlany Nikitovny.

„Opovaž se!“ okřikl ho přísně plukovník, který zjevně pochopil, na co jeho přítel naráží.

Axel se slabě usmál, pokrčil rameny a utrhl si hrozen. Všiml si jich až teď. Vložil si jej do úst, když tu koutkem oka zachytil pohyb. Hugo se naklonil ke straně tak, až málem spadl ze židle. Vzápětí se odsunul od stolu, rychle vstal a i s vínem se vzdálil do rohu místnosti.

„Co je vám?“ nechápal plukovník a zvědavě na lékaře pohlížel.

„Nic, pane plukovníku,“ zatvářil se nevinně lékař a mrkl na Axela. „Jen se vyhýbám knoflíkům.“

„Knoflíkům?“ Axel začínal tušit nějaký žert na svou adresu. Nezmýlil se.

„Knoflík,“ potvrdil věcně Hugo. „Mám totiž pocit, že jestli sníte třeba jen jeden hrozen, musí vám prasknout vesta.“

Axel se na něj zle podíval. Plukovník obrátil tvář ke svému důvěrníkovi, přejel ho pohledem a s komicky nevěřícným výrazem se zadíval na Huga, jako by ho to dosud nenapadlo.

„No jo,“ prohlásil hloubavě a pomalu vstal. Líně se přesunul do druhého rohu. „To je pravda… Moudré opatření, monsieur d’Elzzbierppe.“

„Ha, ha, ha,“ kysele se zašklebil dopálený Axel. „Dejte pokoj. Náhodou jsem zhubl.“ Zlostně střelil pohledem po plukovníkovi, kterému se v očích rodily veselé ohníčky, vstal a rychle odešel. Ještě se letmo ohlédl přes rameno. Hugo s plukovníkem na sebe hleděli a najednou vyprskli smíchy. Jak zábavné může být popíjet s nepřítelem.

Hned druhý den si s Hugem nechali nastoupit děvečky a služebné ze zámku. Procházeli kolem nich, prohlíželi si je, obdivovali se jim. Byl tu rozmanitý výběr. A Axel uviděl i tu zrzavou děvečku, která se mu vnutila tak neobvyklým a svým způsobem. Děvečku s krátkými zrzavými vlasy, která mu tolik připomínala Annu… Všiml si, že se na ni dívá i Hugo. Pokrčil rameny. Ať si spolu užívají, on o ni nestojí.

I když s Hugem prozkoumali pohledem všechny shromážděné, nenašli mezi nimi žádnou, jejíž krása by byla něčím zkalena. Když o tom Axel zpětně uvažoval, přišlo mu na mysl, že celý akt byl vlastně k ničemu od začátku. Každému muži se přece líbí něco trochu jiného. To, co těm dvěma vesničanům mohlo připadat divné a jako skvrna na kráse, to mohlo Axelovi připadat normální nebo se mu dokonce líbit. Na tom se s Hugem shodli a rozešli se.

Tu noc Axel nemohl spát. Před očima se mu vznášela tvář Anny, zřetelnější než kdykoli předtím. Uvažoval, že by zašel za nějakou holkou, Anně co nejméně podobnou… ale vlastně se mu ani nechtělo. K večeru se miloval se svou ženou. Agrippina ho unavila víc než jindy. Jako by mu chtěla dokázat, že ona je nad všechny ty holky, které dnes viděl a prohlížel… a možná měla pravdu. Bylo v ní něco, co ho vábilo víc k ní než k jiným dívkám. Rozhodně ji nemiloval, to ne… ale bylo mu s ní příjemněji než s jinými. Možná proto, že v hloubi duše věděl, že ona ho miluje. Ona jeho, ale on ji? Ne… rozhodně ale nemiluje ani tu děvečku, ať se podobá Anně sebevíc. Vlastně na ni měl pro jejich poslední setkání trochu vztek. Možná na stará kolena změní své preference a zanevře na zrzky…

A kdoví proč se právě tu noc mírně opilému Axelu Fössrovi zjevila jiná tvář a oči. Oči, do kterých by se dokázal dívat nekonečně dlouho, jak se mu zdálo. Když usínal, přál si, aby ty oči nezmizely a on se do nich mohl pod zavřenými víčky dívat dál, celou dobu, kdy bude spát. Dobře znal ty krásné černé oči… jenže jejich majitelka byla ještě dítě. Nemůže ji mít. Dělí je od sebe bolestných, propastných dvaadvacet let. Až ona dospěje, on už bude skoro stařec. Ona dospěje, její tělo se stane tělem ženy… ale ty oči se nezmění. Zůstanou stále stejné, černé, hluboké… Oči, do kterých se určitě zamiluje mnoho mužů. Prvním z nich bude on, Axel Fössr.