Za Axela Fössra / Dvacátá čtvrtá kapitola - Arian

Z otcova zámku a královské rezidence odjížděl plukovník d’Agoulle kromě svého ostatního doprovodu skládajícího se ze Světlany, Axela a Agrippiny vezoucích se v saních a Huga d’Elzzbierppe a nevelké ozbrojené družiny také ve společnosti plukovníka de Taale. Gneus Marcelus pocházel z rodu modrého šípu a jeho osud byl kdysi v jistém ohledu velmi podobný osudu plukovníka d’Agoulle. Jenže zatímco jemu se začalo dařit, Gneu Marcelovi nikoli. Žil ve svazku manželském s mnohem starší ženou, kterou mu kdysi vnutili, a před neuspokojivým manželstvím rád utíkal do vojenských střetnutí. Před pěti lety se stal již třetím velitelem čtvrtého jízdního regimentu, jehož majitelem byl právě plukovník d’Agoulle.

Oba muži jeli podle sebe na koních a povídali si. Cesta ubíhala pomalu.

„Jak se má Marcelus?“ zajímal se měkce plukovník d’Agoulle.

Gneus Marcelus de Taale si se zamyšleným výrazem uhlazoval krátce střižené vlasy. „Dobře…“ zamumlal. „Je mu už čtrnáct let… a jsou s ním potíže. Lucie ho nezvládá. Občas mám pocit, že budu muset pověsit vojenské řemeslo na hřebík a jít se konečně věnovat výchově Marcela.“ Vzdychl. „Nikdy jsem nechtěl děti. Jsem rád, že nakonec zůstalo jen u Marcela. Tedy… asi bych to neměl říkat, mon ami, ale… někdy si přeju, aby se nebyl nikdy narodil. Kdyby mi ho Lucie nepovila, mohl bych se možná dát rozvést pro její neplodnost.“

„Děti jsou požehnání,“ namítl plukovník d’Agoulle. „Buď rád, že máš syna. Co já bych za něj dal? Aspoň by mi otec dal konečně pokoj. Miluji se se Světlanou tak často, že už se mi to skoro zprotivilo, nevím, co dělat víc.“

„To chápu,“ přikývl Gneus Marcelus. „Víš, že já… na podobné věci nikdy nebyl. Líbí se mi pohled na ženskou tvář, snad ještě ňadra, ale… nic víc už ne. Z představy, že vstoupím do jejího klína, je mi zle…“ Odmlčel se. „Jenomže jsem ženatý a musím si plnit manželské povinnosti. I když moje manželka už mi dítě nikdy nedá. Přišla už o schopnost rodit. Přesto je to moje manželka… a podle toho se k ní musím chovat,“ dodal se zaťatými zuby.

„Ty před ní aspoň můžeš utéct do ležení. Já nemůžu. A vlastně ani nechci. Jen při myšlence, že bych opět pobýval v táboře, se mi vybaví vzpomínky… snad na tom bude Axel lépe.“

„Snad ano,“ procítěně pronesl Gneus Marcelus.

 

Na nové sídlo plukovníka d’Agoulle dorazili třetího dubna. Ještě téhož večera zasedla v jídelně rada složená z plukovníka, jeho ženy a Axela Fössra. Přítomná byla i Agrippina, která jim dolévala číše.

„Co budeme dělat?“ ptal se s hlavou v dlaních plukovník d’Agoulle.

„Bůh nám dítě jistě dopřeje,“ řekla Světlana Nikitovna měkce.

„Dítě!“ vykřikl zoufale její manžel. „Dítě, ale kdo zaručí, že to bude syn? Ne, má paní. Obávám se, že díky tomu… hloupému ultimátu Jeho Veličenstva naše manželství asi skončilo. I kdybyste otěhotněla… Může se narodit dcera, v horším případě se zase nemusí narodit nic, protože o dítě přijdete. Ten, kdo vás otrávil, je pořád na svobodě!“

„Tak ho vypátráme a dopadneme,“ pokrčil rameny Axel.

„Jak?“ ušklíbl se plukovník. „Ani ty nejbystřejší oči zkušených milovníků jako jsi ty a Hugo d’Elzzbierppe nedokázaly tu ženu najít.“

Axel svěsil hlavu, ale hned ji zase zvedl. „A co když by to nebyl váš syn, můj pane? Tedy… syn vaší krve?“

„Co tím myslíš?“ nechápal plukovník.

Axel nasadil nevinný výraz. „No… že jedna… děvečka nosí mé dítě. Pokud by se narodil syn… Můžete ho přijmout za schovance. A kdo bude vědět, že to není váš syn? Vaše žena bude pár měsíců pro jistotu jen v paláci, nejlépe ještě ve své komnatě, řekneme, že je třeba nemocná. Nikdo nezjistí, že dítě nevzešlo z jejího lůna.“

„To není špatný nápad,“ zamumlal plukovník a pomalu se rozzářil. „To je skvělý nápad, Axeli!“

„Není,“ ozvala se nešťastně Světlana.

Oba muži ztuhli a podívali se na ni. „Proč ne?“ otázal se plukovník zaraženě.

„Protože se vsadím, že to dítě, ať už syn nebo dcera, bude mít ty proklaté modré oči monsieur Fössra. To bychom, můj pane, vysvětlili jak?“

„Zatraceně…“ procedil plukovník. Zasmušile pokýval hlavou. „Máte pravdu… Nezbývá nám tedy nic jiného než pokračovat v… manželských povinnostech a doufat. A modlit se.“

„Můj pane,“ ozval se Axel, „dovolíte prosím, abych se šel… no… rozloučit se svou ženou? Ráno s plukovníkem de Taale odjíždím obléhat La Fort.“

„Samozřejmě, Axeli,“ unaveně přikývl plukovník d’Agoulle. Mrkl na Světlanu a s úsměvem, ale nikoli vesele podotkl: „I když já nikam neodjíždím, myslím, že bych se měl jít se Světlanou… rozloučit také.“

Axel se slabě usmál a zvedl se k odchodu, ale odejít nestihl. Ve dveřích se objevil Hugo d’Elzzbierppe a za zápěstí přiváděl zrzavou děvečku s krátkými vlasy. Významně si odkašlal, aby si získal pozornost, a mírně se uklonil plukovníkovi a jeho ženě.

„Omlouvám se za vyrušení, pane plukovníku, ale přicházím v záležitosti více než naléhavé. Tato žena je ta, která otrávila vaši manželku.“

„Cože?!“ Plukovník vyskočil ze židle. „Jak jste na to přišel, monsieur d’Elzzbierppe?“ Bezděčně uchopil Světlanu za ruku, všiml si, že v obličeji úplně zpopelavěla.

Hugo d’Elzzbierppe příkře vykládal: „Vlastně jsem na to, pane plukovníku, přišel právě při milování. Tedy abych nekřivdil té holce, na ten nápad mne tak trochu přivedla ona. Míním jednu služku ze Château La Maison du Roi. Když jsme se…“ lékař měl aspoň tolik studu, aby se nepatrně začervenal „…milovali, probíral jsem se jejími vlasy a ona se chlubila, jak je na ně pyšná a že si nedovede představit mít je krátké. Podle jejího názoru nesluší krátké vlasy ženě, protože pak vypadá jako děvka. Upozorňuji, že to je její názor, nikoli můj. Proto mne předtím nenapadlo pokládat krátké vlasy za to, co může kazit ženskou krásu. Jakmile to ale řekla, vybavil jsem si tuhle ženu. Pro vaši informaci, jmenuje se Marie, příjmení neznám. Často ale… byla v mém loži, a tak měla přístup i do mé truhlice. Nenapadlo mne ovšem, že tnto přístup také využívá.“ Hovořil čím dál dopáleněji. „Nastražil jsem na ni past a před chvílí jsem ji přistihl, jak se mi v truhlici přehrabuje. V truhlici, kde kro mě jiného mám také goi.“

„A vybrala ji z ní?“ zeptal se přísně plukovník.

„Ano, pane,“ pohodil Hugo d’Elzzbierppe váčkem, který svíral v ruce.

„To je lež!“ zakvílela Marie a pokoušela se mu vyškubnout.

„Ale není, má milá,“ jízlivě se ušklíbl lékař. „Klidně to dosvědčím před samotným králem.“

„A právě k němu celá věc půjde,“ rozhodl plukovník. „Ta žena zabila jeho vnouče. Ať on rozhodne, co s ní. Napřed ale musíme mít doznání.“

„To nedostanete!“ vykřikla vítězoslavně Marie. „Přeci mne nemohou usvědčit pitomé vlasy!“

To, jak větu formulovala, se zdálo plukovníkovi téměř jako doznání, ale nestačilo to. Dal ji zavřít do vězení a ráno ji s Axelem, plukovníkem de Taale a Hugem d’Elzzbierppe odvezli do Agoulle. V městské šatlavě jí pro případ, že by utekla, vypálili cejch. Marie během tohoto procesu nevydala žádné přiznání, protože okamžitě ztratila vědomí. Hugo d’Elzzbierppe jí čerstvou ránu potřel bylinnou mastí a pak na ni šplíchal vodu, dokud neotevřela oči.

„Pokračujte, přiznání musíme mít co nejrychleji a ještě dnes,“ nařídil nemilosrdně plukovník, přihlížející, jak děvečce drtí prsty palečnice. Bývaly doby, kdy by se mu z toho pohledu udělalo zle, ne pro krev, ale pro to, co symbolizovala, pro utrpení a nářek. Ale událostmi posledních let byl tak ošlehán, že to s ním nyní ani nehnulo. Koneckonců, ta žena pravděpodobně zabila jeho dítě a teoreticky mohla zabít i Světlanu.

Teprve když Marii poranily ostré hroty španělské boty, malátně ze sebe začala soukat doznání. Nedostali z ní však víc než že spáchala oba zločiny, jak objednávku vraždy Jankovljeva, tak zabití plukovníkova dítěte. Jako motiv uvedla – po další chvíli tortury – pomstu svého pána. O jakého pána šlo, to už neprozradila. Znovu omdlela a po krátké diskusi se rozhodlo, že to stačí. Doznání bylo městským notářem Marcem Tërrem zapsáno a plukovník spolu s Hugem d’Elzzbierppe, Gneem Marcelem de Taale a rychtářem přivěsili své pečetě. Potom s Axelem Fössrem list podepsali.

Když Axel ještě před polednem odjížděl po boku plukovníka de Taale k La Fort, vezli s sebou i Marii. Lékař ji svědomitě ošetřil a obvázal rány, ale i když prohlásil, že v tomhle stavu by neměla naději uprchnout, nechal ji plukovník de Taale pro jistotu spoutat. Poté, co ji vysadili v Château La Maison du Roi a předali ji tak do rukou sudího Örmsteina, který, jak všichni věřili, z ní dostane další podrobnosti, ubírali se dál na sever do skal k La Fort. Do ležení přibyli dne 23. dubna, přesně měsíc poté, co byl Axel úkolem pověřen. O den později přijel i vrchní velitel. Byl jím Damon Hugo Hulaimé.