Za Axela Fössra / Dvacátá pátá kapitola - Damon

V ležení se Damon Hugo Hulaimé neobyčejně nudil. Měl na Švédy pořád neskutečnou zlost, i když od smrti Very uběhlo již víc než půl druhého roku. Ihned po hrozném zjištění, co se stalo, se opět pustil do válčení. Své děti nechal v péči příbuzných a sám se ubytoval v táboře pod hradbami La Fort. Původně byli na dostřel hradeb a snažili se uplatnit děla, která s sebou táhli, ale brzy zjistili, že jsou jim k ničemu. Koule se v hradbách jen zasekly, ale nijak opevnění nepoškodily, tedy nijak významně. Ani to nestálo za řeč. Když potom Švédi provedli překvapivý výpad a děl se zmocnili, ležení se rychle přestěhovalo z dostřelu. Jen jednou se pokusili s jediným dělem, teré jim zbylo, o zoufalý úder. Stálo je to ono poslední dělo a šest vojáků, kteří byli postříleni dřív, než stačili zapálit prach.

Od té doby situace v táboře stagnovala. Než dal král dohromady posily, uběhlo čtvrt roku. V létě dorazili mladí, většinou čerstvě rekrutovaní vojáčci, a poslední měsíce byli v táboře přísně cvičeni. Jinak byla atmosféra celkem uvolněná. Jako by ani nic neobléhali. Švédům se zjevně v La Fort líbilo, měli dostatek zásob, díky dělům měli alespoň na čas klid od útoků, takže si rádi oddechli a na chvíli si odpočinuli. To zahřívalo krev v Damonových žilách na bod varu. Navíc nezbývalo než čekat, protože se záhy ukázalo, že La Fort nenese titul pevnosti bezdůvodně. Jedinou možností bylo ji obklíčit a počkat, až Švédům dojdou zásoby a kapitulují. La Fort se držela už přes rok, byla to veliká pevnost. Ale s každým dalším týdnem se stupňovaly naděje obléhatelů. Pokud měl Damon správné představy, museli už Švédi vyjídat poslední drobečky. Teď to byla zkouška trpělivosti. Vydrží déle obléhatelé, nezačnou se příliš nudit a neodtáhnou? Nebo dojdou dříve Švédům potraviny a oni budou nuceni pokusit se probít?

Damon pořádal hojné porady, na které se sjížděli urození důstojníci ze všech táborů, rozesetých na strategických místech okolo La Fort, aby Švédi nemohli nikudy proklouznout z obležení. Dohlížel na výcvik nových rekrutů, zajímal se o stav zásob… většinu dní nevěděl, kde mu hlava stojí.

Proto s chutí využil volné chvíle, aby se zajel vykoupat k nedalekému jezírku. Brzy si to místo i tu kratochvíli oblíbil a stal se z ní jeho zvyk.

Byl už začátek listopadu, když se opět rozjel k jezírku. Svého koníka nechal uvázaného stranou a k vodní ploše, klidné jako zrcadlo, pokračoval pěšky. Bezděčně zůstal za křovím, když se svlékal. Pak vykročil na posledních několik metrů k jezeru. Najednou ztuhl. Oba si sebe navzájem všimli příliš pozdě. Proti němu z vody právě vystupovala mladá žena. Slabě se chvěla zimou, tělo jí i za tu chvíli pokryla husí kůže, která splývala s drobnými kapičkami vody. Žena byla vysoká, nádherně stavěná… a překvapená. Bezděky zvedla ruce a dlaněmi si zakryla vztyčené bradavky. Damona se zmocnila prudká touha. Zatoužil dojít k ní, povalit ji přímo tady do trávy, sevřít v náručí a pomilovat, něžně a pomalu, ale s vášní. Jenže… na druhou stranu ho něco v její pružné postavě varovalo, že pokud by se to opravdu pokusil udělat, schytal by přinejmenším pořádný políček, nejspíše i kopanec do rozkroku. Přesto proti své vůli cítil, jak se mu do slabin hrne krev. Rychle vklouzl do vody, aby svůj stav zakryl.

Žena klidně pokračovala ke křovinám. Damon se kochal pohledem na její opravdu nádherné pozadí, které se při její chůzi půvabně pohupovalo.

Několik následujících dní strávil Damon opět v ležení, než si zase ukradl chvilku ke koupeli. Sotva vklouzl do vody, z křovin se vynořila nahá postava té ženy a beze slova kráčela k němu. Pomalu ji pohlcovala voda, dokud v ní nezmizela ramena. Žena se stydlivě pousmála, byla uzardělá, ale oči měla veselé.

„Doufám, že nevadí, že jsem se přidala,“ pravila s lehkým pokrčením ramen. „Už jsme se stejně viděli. Proč bych se měla stydět? Odpusťte.“

„Proč jste ke mně přišla?“ zajímal se Damon.

„Když jste mne tu viděl, mohl jste se… mne zmocnit. Samozřejmě násilím,“ dodala rychle. „Ale neudělal jste to. To o vás něco vypovídá. Navíc jsem teď pochopila, že nejste Švéd, a přiznám se, že se mi ulevilo.“

Damon se musel pousmát. „Kdo jste?“ zajímal se.

Voda ženě stoupla k bradě, když udělala mírné pukrle. Oba se rozesmáli. „Jsem Katariina Bourová,“ pravila lehce. „Ale… upřímně se mi víc líbí nepřechýlená forma.“

„Katariina Bour… máte pravdu, má to zvuk,“ usmíval se Damon. „Ale kde jste se tu vzala?“

„Skrývám se tu už řadu týdnů,“ přiznala se sklopeným pohledem. „Jsem komorná vévodkyně d’Agoulle… nebo jsem jí spíš byla. Obávám se, že má paní je už asi mrtvá. Postavila se proti svému manželovi, nelíbilo se jí, že vydal Švédům La Fort. Překročilo to podle nás určité meze. Podařilo se nám uprchnout, ale… ji chytili.“

„Takže je pravda, že za tím stojí Alexandr d’Agoulle,“ procedil Damon vztekle.

Katariina věcně přikývla. „Už celé týdny přebývám u jedné vesnické rodiny a zato jim spravuji oděvy,“ pokračovala. „A tiše doufám, že se jednou vrátím domů.“

„Mohl bych vás vzít do ležení,“ uvažoval nahlas Damon, ale ona okamžitě vrtěla hlavou.

„Mezi vojáky?“ podivila se. „Byla bych jako kus masa mezi dravci. Raději zůstanu, kde jsem dosud byla. I tak mne chráníte. Kdybyste pevnost neobléhali, Švédi by už dávno vtrhli do okolních vesnic a jistě by mne tam objevili. Naštěstí pravděpodobně netuší, jak cenné rukojmí bych byla.“

„A je to výhoda?“ nechápal Damon. „Zajali by vás a chtěli by výkupné, kdežto takhle byste byla jen… urozená mrtvola.“

„Dovolte!“ rozzlobila se naoko. „Moje rodina není zase tak bohatá, jak si asi myslíte.“

„Ale já ano,“ špitl důvěrně a mrkl na ni.

Otočila se k němu zády a vykročila z vody.

„Ve které vsi přebýváte?!“ křikl za ní.

Ladně došla ke křovinám a letmo se ohlédla přes rameno. Bezvýrazně mu prozradila jméno vesnice.

Příště už se k jezírku Damon nedostal. Plány znovu se setkat s Katariinou Bour mu překazila bitva se Švédy.