Za Axela Fössra / Dvacátá šestá kapitola - Axel

Axel Fössr se v ležení rozhodně nenudil. Mohl si po libosti užívat s děvčaty bez obav, že k tomu bbude mít plukovník d’Agoulle jakékoli komentáře, a zdaleka se neomezoval jen na vojenské ležení. Občas zajel do některé z vesnic v okolí. Nebylo co jiného dělat, a tak si užíval. Když zrovna nebyl v ženském klíně, ochotně pomáhal cvičit nové rekruty, žertoval a smál se s nimi, ale dovedl být i přísný.

„Jsi dobrý voják,“ podotkl generál Hulaimé, když se jednou na výcviku setkali.

„Děkuji, pane,“ rozzářil se Axel.

Damon Hulaimé na něj slabě kývl.

„Žárlím,“ špitl Axelovi do ucha nějaký hlas tak nečekaně, až nadskočil. Ohlédl se. Za ním stál plukovník de Taale. „Mně nikdy nic takového neřekl.“

Následující dny jako by generál Hulaimé doslova vyhledával Axelovu společnost. Dokonce ho pozval, aby spolu zajeli k jezeru. Axel trochu zaraženě souhlasil a celou cestu si mlčenlivého generála zvědavě prohlížel. Zatímco se Damon koupal, uždiboval Axel jakési bobule. Generál z něj tahal informace o Švédech a Axel Fössr mu ochotně odpovídal.

V červnu přišel Axelovi dopis od plukovníka d’Agoulle, v němž se jeho pán svěřoval, že Světlanu znovu obtěžkal. V srpnu dostal Axel od generála při příležitosti výročí své svatby povolení odjet na pár dní za manželkou. Když se začátkem září vrátil, shledal, že se situace u La Fort nikterak nezměnila.

Teprve začátkem listopadu, po více než roce obléhání, přibyl do tábora generála Hulaimé posel. Švédi opustili La Fort a šikují se na louce poblíž dalšího ležení. Zjevně se nehodlají vzdát bez boje. Damon okamžitě zavelel, že jim pojedou na pomoc, a posla vyslal do třetího ležení, aby se i tam nachystali na bitvu.

Po poledni stála sešikovaná vojska proti sobě. Vypadalo to, že může bitva skončit jediným výsledkem – porážkou Švédů. Byl jich zhruba tisíc.

„Proč se nevzdají?“ nechápal Axel, sedící na koni vedle plukovníka de Taale.

„Kdo ví, co mají za lubem. Nelíbí se mi to,“ mračil se ten.

„Než skončí ta přestřelka pěchoty, neobjedeme ji a nepozdravíme švédskou kavalerii?“ navrhl Axel s rukou na jílci těžké šavle. Dlaní hladil koníka po hřívě. Nevěděl, proč, ale vybavila se mu tvář dívky, se kterou se v noci miloval. Možná to bylo naposledy… Úmyslně si vybral vysokou štíhlou dívku s tmavými vlasy a černýma očima. Tak nějak si představoval, že bude jednou vypadat dívka, do které se – už to věděl téměř jistě – zamiloval. Skoro přeslechl plukovníkovu odpověď.

„Generál má svůj plán. Nesmíme mu ho narušit nějakým neuváženým svévolným počinem.“

„Neuváženým?“ zvedl hlas Axel. Napřáhl paži a ukázal za švédskou infanterii zvolna se posunující k té jejich. „Podívejte, teď udělali první krok oni!“ křičel naštvaně. „Už takhle nás překvapili, měli jsme využít příležitost překvapit my je!“

„A k čemu by to bylo?“ obrátil se na něj de Taale. „Zmařili bychom plány generálovi a ještě by kohokoli z nás mohla zabít zbloudilá kulka!“

„Jediné zbloudilé kulky jsou ty, co kdysi bývaly ve vašich kalhotách,“ odsekl Axel.

Za jejich zády se ozval přidušený smích. De Taale natáhl obě ruce a vrazil Axelovi i smějícímu se vojákovi pohlavek.

„Já to myslel vážně!“ nedal se Axel. „Jsme tu v ležení už půl roku a já si nevšiml, že byste se podíval po jediné holce! Neříkejte, že jste jeden z těch mužů, kteří místo půvabů žen velebí raději krásu jiných mužů…“

De Taale po něm vrhl pohled s pozvednutým huňatým obočím. „Nejsem, Axeli Fössre.“

„Tak proč…“ chtěl pokračovat Axel, ale v tu chvíli k nim přijel posel.

„Míří nám do boku, máte jim přehradit cestu.“

De Taale věcně přikývl, vztyčil se v třmenech a silným hlasem zavelel k útoku. Špičkou právě tasené šavle ukázal ke švédské kavalerii, která právě elegantně zatočila u šedých skal po jejich levici a jako plazící se had nabrala směr k šiku pěchoty. Gonská jízda vyrazila. Když je Švédi zpozorovali, začali po nich střílet. Za Axelovými zády se ozval výkřik a žuchnutí. Letmo se ohlédl. Voják, který se ještě před několika minutami smál tomu, co řekl Axel plukovníkovi, byl mrtvý. Rychle se otočil zase zpět. I on čekal, že plukovník de Taale zaútočí přímo, ale ten téměř na poslední chvíli odbočil, skoro nenuceně objel hadovitý šik Švédů a vpadl jim do zad. Než se z toho nepřítel stačil vzpamatovat, zabili jen plukovník s Axelem sedm naprosto zaskočených Švédů, de Taale čtyři a Axel tři. Pak už se ale nepřítel začal bránit. Vojáka po Axelově pravici srazili ze sedla, ale i když byl těžce zraněný, stačil ještě seknout šavlí po nohou koně před sebou, než po něm jiná kopyta začala šlapat. Zraněný kůň zařičel a svalil se k zemi se Švédem v sedle. Voják se ale včas vyprostil, odkulil se stranou a pružně vyskočil na nohy. Zkřížil šavli s Axelem, ale nevydržel. Axel prolomil jeho obranu a švihem zbraně mu rozpoltil lebku. Těžce oddechoval, čelo měl navzdory chladu orosené potem.

„Ty pancharte, jdeš na něj zezadu, pojď radši ke mně, a čelem!“ zařval de Taale. Zazněl švih šavle a výkřik. Axel matně pochopil, že mu plukovník pravděpodobně právě zachránil život. Neměl však čas se tím dál zaobírat, protože zápasil s dalším Švédem. Sekl šavlí a pohroužil mu její ostří do krku, až mu odlétla hlava. Bezhlavé tělo se ještě pár vteřin drželo vzpřímené a pak kleslo do hřívy koně. Axel zvedl šavli nad hlavu, aby s rozmachem zasekl ostří do ramene dalšího nepřítele. Za sebou uslyšel slabý výkřik de Taaleho. Věděl, že otočit se by byla osudová chyba. Máchl paží, ale rána už nedopadla. Axel pocítil, jak se do jeho vlastního masa zabořila šavle, tentokrát švédská. Instinktivně sevřel pěst, v níž držel šavli, aby mu nevypadla z ruky. Pak ho zachvátila omračující bolest. Před očima se mu udělalo černo, v hlavě mu hučelo. Na několik mrazivě děsivých okamžiků nevnímal nic kolem sebe, jen bolest. Pak si uvědomil, že leží zhroucený na svém koníkovi, tvář zabořenou do jeho hřívy. Šavli sice pořád držel, ale neměl sílu paží pohnout. Jako by už k jeho tělu ani nepatřila… Mrkal a snažil se opět zaostřit. Ve zmatené mysli mu bleskla myšlenka, že by mohl šavli vzít do druhé ruky… ale okamžitě si připomněl, že je to holý nesmysl. Snažil se paži rozhýbat, ale neměl v ní sílu. Když se pokusil zvednout ji nad hlavu, aby se rozmáchl, strašlivá bolest v boku ho donutila rychle ji zase spustit. Chabě se pokusil druhou rukou zastavit krvácení. S bolestnou grimasou šavli schoval do pochvy, protože pochopil, že mu je k ničemu. Jeho jediná naděje byla udržet se v sedle, protože pokud by spadl na zem, byl by s ním definitivní konec. Měl na sebe neuvěřitelný vztek. Skřípal zuby a v duchu klel.

„Hrozně krvácíš,“ ozval se vedle něj hlas generála Hulaimé. „Vezmu tě na obvaziště.“ Ten hlas jako by přicházel z nesmírné dálky… Axelovi se točila hlava i myšlenky, nedokázal promluvit. Nevěděl jistě, jestli ho navíc opravdu slyšel, nebo se mu to jen zdálo… Každopádně jeho zamlžená mysl nějak usoudila, že uplynul dostatek času, aby byli už v ležení, a tak malátně přehoupl nohu přes sedlo a spustil se na zem. Měl pevně stisknuté rty, aby nevydal nai hlásku. Když stanul na zemi, okamžitě se svalil do trávy.

„Fössre!“ slyšel vzdálený hlas generála Hulaimé. „Ne, ještě ne!“ A najednou jiný zvuk, kovový. Souboj šavlí, pochopil zmámený Axel. Generál bojoval s tím Švédem… aby ho zachránil. Musí svému důstojníkovi pomoci, uvědomil si děsivě pomalu. Hulaimé ho nazval dobrým vojákem, ten přeci musí pomoci. Navíc je generál příbuzným jeho pána, plukovníka d’Agoulle… Zaťal zuby a tasil svou zbraň. Po kolenou se přisunul ke Švédovi. Ten si ho vůbec nevšímal, byl pochopitelně plně zaujatý bojem s generálem. Axel se ohnal šavlí po nohou jeho koně. Zvíře divoce zaržálo a pomalu kleslo. Jezdec se vyprostil z třmenů a pevně stanul na zemi, ovšem už beze zbraně. Damon Hulaimé mu stihl šavli vyrazit těsně předtím, než zakročil Axel. Ten už víc nevnímal. Pomalu ho obklopila tma a ticho.

 

Znovu se probudil na obvazišti. Ležel v tenkých přikrývákách a potil se. Trvalo několik hodin, než se u něj někdo zastavil. Sáhl mu na čelo, cosi zamručel a dal mu něco vypít. Pak mu vedle hlavy přistrčil vědro. Axel se nechápavě podíval z vědra na vojáka a zase zpátky.

„Bude se ti hodit, věř mi,“ řekl muž a zase odešel.

Záhy se ukázalo, že měl pravdu. Po hořkém lektvaru, který dostal, se Axel několikrát pozvracel, ale když se pak prospal, bylo mu opravdu mnohem lépe. Zjistil, že vedle něj nalevo leží voják, kterého nezná, a napravo plukovník de Taale. Byl trochu pobledlý a levé lýtko měl obvázané tlustou vrstvou obvazů.

„Co se vám stalo?“ vyhrkl sevřeně.

„Postřelili mě,“ pokrčil rameny de Taale. „Nic vážného.“

A skutečně je po dvou dnech oba hnali pryč, aby uvolnili lůžka vážněji raněným. Když procházeli ležením, všimli si, že u generálova stanu stojí jeden chirurg, Damon Hulaimé a ještě někdo. Nějaký tmavovlasý mladý muž. Axel se zvědavě zastavil, a když si ho generál všiml, vlídně ho vyzval, aby šel blíž.

„Pojď se podívat, koho jsi mi pomohl zajmout,“ pobízel ho. Tak tohohle jsem srazil ze sedla, proběhlo mu hlavou, když si měřil pobledlého mladíka s ostře řezanými rysy a obvázaným předloktím. Najednou ztuhl. Přistoupil blíž, natáhl k němu ruku a nadzvedl mu bradu. Odhrnul mu vlasy z obličeje a pozorně si ho prohlížel. „Proboha…“ zašeptal. Vzhlédl ke generálovi. „Pane generále, co s ním provedeme?“

„Je to moje kořist,“ upozornil Damon Hulaimé. „Myslel jsem, že si ho ponechám a tobě něco málo zaplatím za to, že jsi mi pomohl.“

„Peníze si nechte,“ zakroutil hlavou Axel. „Ještě vám připlatím, ale toho zajatce chci pro sebe.“

Damon zaváhal. „Proč?“ zeptal se pochybovačně.

„Já ho znám. Dovolte, generále, abych vám představil Alfréda Fössra. Svého mladšího bratra.“

Rychle se dohodli. Podstatně déle trvala dohoda se Švédy. Goňané po bitvě zajali skoro třicet švédských vojáků včetně dvou důstojníků. Nabídli je Švédům zpátky výměnou za zajaté Goňany a vévodu d’Agoulle. Švédi se důrazně ohradili, že zajatce rádi vymění, ale o vévodovi vůbec nic nevědí. Damon prosadil, aby plukovník de Iille směl pevnost prohledat. Důstojník se ale vrátil se zprávou, že vévoda v La Fort opravdu není, a tak nezbývalo než Švédům uvěřit. Výměna proběhla bez potíží a poražení Švédové odtáhli pryč. La Fort se opět zmocnili Goňané.

Alfréd Fössr byl při výměně zajatců zamlčen a Axel si ho začátkem prosince odvezl s sebou na plukovníkův zámek. Cesta trvala dva týdny a bratři spolu téměř nepromluvili. Alfréd Fössr se omezoval pouze na občasné díky za jídlo, které hltal, jako by jedl  naposledy v životě. Axel ho na zámek přivedl až po Vánocích. Neměl nejmenší tušení, že svým odjezdem do ležení i svým návratem z něj nyní pomalu ničí své manželství.