Za Axela Fössra / Dvacátá sedmá kapitola - Agrippina

Kdyby před dvěma měsíci nezjistila, že čeká další dítě, Agrippina Aersová by utíkala. Takhle si ale počínala opatrně. Nejprve zkusila pracovnu plukovníka, ale nikdo na její klepání nereagoval. Potom zkusila jeho komnatu, ale ani tam po něm nebylo ani stopy. Sešla do prvního a nahlédla do salonku. Byl prázdný. Plukovníkův hlas ale zaslechla z nádvoří. Vydala se po sluchu. Když stanula ve vratech, ztuhla. Na okamžik si myslela, že se jí to jen zdá. Plukovník se na nádvoří právě vítal s Axelem. Pocítila naivní touhu vyběhnout k němu, objemout ho a zlíbat. Ale nemohla. Uhladila si vlasy a pomačkané šaty a slabě si odkašlala. Konečně si získala jejich pozornost.

„Pane plukovníku…“ promluvila a hlas se jí chvěl vzrušením. „Máte syna.“

Rozzářil se. „Pane na nebi, ano!“ zvolal nadšeně. „Ano! Omluvte mě, půjdu za Světlanou.“

Teprve když odešel a Agrippina přišla k Axelovi z jiného úhlu, všimla si, že za ním stojí ještě jeden muž. Překvapeně zvedla obočí. „Kdo to je?“

„On?“ ukázal palcem přes rameno, aniž by se ohlédl. „Ále, nikdo. Jeden zajatec.“

„Určitě se mu líbí, že o něm tak mluvíš,“ ušklíbla se.

Pokrčil rameny. Chladně řekl: „Líbit se mu to nemusí, ale je to pravda. Kromě toho, určitě ani neví, jestli se mu to líbí, nebo ne, vůbec totiž neví, o čem si tu povídáme. Nerozumí francouzsky.“ Tasil rapír, zakryl hrot a dloubl jím muže do beder. Něco na něj křikl nejspíš švédsky a zajatec se mechanicky dal do pochodu. Agrippina je zvědavě následovala. Sešli dolů do žaláře, byla tu hrozná zima a vlhko. Agrippině se stáhl žaludek. Vzpomněla si na to, jak byla ona vězněná… Pocítila potřebu utéct zpátky nahoru na vzduch. Axel zburcoval žalářníka, ten odemkl celu, a když do ní Axel zajatce strčil, zase zamkl. Dveře byly dvoje, vnější normální, vnitřní mřížové. Okamžitě uslyšeli, jak těmi vnitřními zajatec lomcuje a z úst mu crčí příval nesrozumitelných germánských slov, jež určitě neznamenala nic lichotivého. Axel chvíli poslouchal a pak se obrátil na žalářníka. „Zařiďte, aby měl veškeré možné pohodlí. Je přeci jen mé krve. Plukovník řekl, že je můj, můžu si s ním dělat, co chci. Klidně se můžete jít nahoru zeptat. A rovnou mi můžete donést klíč od jeho cely. Budu se o něj starat sám.“ Uchopil za ruku Agrippinu. „Pojď.“

Jak byla ráda, když ji vyvedl z té temné a vlhké noční můry. Odvedl ji k sobě do komnaty a uložil na lůžko. Nadšeně se svlékla, on udělal totéž a láskyplně se k sobě přivinuli.

„Jsi zraněný…“ zaváhala Agrippina, když se prsty jemně dotkla jeho boku.

„Zvládnu to,“ ujistil ji dychtivě. „Jen… budeme opatrní.“

„Ano, budeme opatrní,“ souhlasila.

Rychle se vzrušil a něžně si ji začal brát, ale najednou se zarazil. Když z ní vyklouzl, už do ní znova nevstoupil a ona vycítila prudkou změnu nálady.

„Co to je?“ podivil se. „Jsi nějaká…“ Zajíkl se a chvíli mlčel. „… jiná,“ dokončil pak.

Pobaveně se rozesmála. „Chtěl jsi říct tlustá,“ opravila ho.

„Nee!“ ohradil se důrazně. „Jen jsem si nemohl vzpomenout na to slovo. Jsi… jiná.“

Smála se. „Ano, můj milý, jsem jiná. Žena se mění, když čeká dítě.“

„Ty čekáš dítě?!“ vybuchl a vztekle si založil ruce na prsou.

„Ano…“ špitla slabě, přitáhla si kolena k bradě a objala je.

„S kým?“ zeptal se ledově.

„S tebou,“ odpověděla klidně.

Vlepil jí slabý políček. „Nelži!“

„Nelžu…“ hlesla a hlas jí přeskočil. Jeho nedůvěra ji bolela mnohem víc než ten políček.

„A jak se to stalo?“ divil se uštěpačným tónem. „Posledního půl tři čtvrtě roku jsem byl v ležení na opačném konci země!“

„Ale v srpnu jsi se zastavil,“ připomněla.

„Ano, to bylo před čtyřmi měsíci! Ty musíš být těhotná kratší dobu.“

Agrippina se kousla do rtu, ale nedokázala potlačit slabý úsměv.

„Co je ti k smíchu?!“ vybuchl.

„Nic… jen že to většinou bývá opačně…“

„Že za mými zády spíš s jinými, s tím jsem smířený. Možná to dokonce i chápu, já ti taky nejsem věrný a asi jsme od sebe věrnost ani neočekávali. Ale že s ním otěhotníš…“

„A co ty?“ sykla dopáleně. „Co Drett?“

„Drett je mrtvý!“

„Ale zplodil jsi ho. S jinou ženou.“

„Ještě jsme nebyli manželé!“

„Ale byli jsme zasnoubení, a to je podle některých totéž.“

„Cože?! Co je to za pitomost?!“

„To není pitomost, Axeli. Tady je to běžná praxe.“

„Nějak jsme uhnuli od tématu,“ chladně upozornil Axel. „Čí je to dítě?“

„Tvoje!“

„Nelži!“ zaúpěl. „Proboha, proč mi neřekneš pravdu? Já se přeci jen ptám!“

„Před chvílí to vypadalo trochu jinak.“

„Jak?“

„Jako že by ses za ním hned vyřítil a vyzval ho na souboj. Ale… souboj sám se sebou bude asi velice těžký… To dítě je totiž tvoje!“

„Nevěřím ti! Ale ona se pravda ukáže, že?“ ušklíbl se nelaskavě. „Uvidíme, kdy se to dítě narodí.“

„Narodí se v květnu, protože bylo počato v srpnu při tvé návštěvě zde.“

„Nemusím ty tvoje výmysly dál poslouchat!“ urazil se definitivně Axel, vstal a zamířil ke dveřím. Najednou se zarazil. „Zatraceně, co to dělám?! Tohle je moje komnata, zmiz z ní ty!“

„Moc ráda,“ sykla naštvaně. „Aspoň v ní nebudu s tebou!“ Sebrala své šaty a vyběhla na chodbu. Axel za ní hlasitě přirazil dveře. Agrippina si trpce povzdechla, hřbetem ruky si otřela z očí slzy a sešla do prvního patra. V čeledníků vyhledala Louise, zatáhla ho k sobě a nechala ho, aby ji pomiloval. Nebylo to poprvé. V době, kdy byl Axel pryč, se nejprve jednou pomilovala s Hugem d’Elzzbierppe, ale nebavilo ji to s ním. Asi měsíc proto spala sama, než poznala čeledína Louise. Líbil se jí, měl modré oči a zrzavé vlasy, i když řídké… Ne, nebyla Axelovi věrná, ale vsadila by se, že on jí také ne, a ani to po něm nechtěla. Věděla, že je takový a že ho nezmění, a přesto ho měla velice ráda, nejradši ze všech. Momentálně na něj ale měla vztek. Díky Louisovi na něj brzy přestala myslet.