Anotace: březen
I přes své pokročilé těhotenství ho kromě jeho manželky, Axela, Huga d’Elzzbierppe a Ilsy d’Elzzbierppe doprovázela i Agrippina Aersová-Fössrová. Živě si se Světlanou povídaly. Světlana byla štěstím bez sebe a od chvíle, kdy plukovníkovi porodila syna, se snad nepřestala usmívat. To nijak neumenšilo její touhu po dalších dětech a on se tomu nebránil. Až příliš bolestně věděl, že i když mají syna, mohou o něj mrazivě snadno zase přijít. Nahlas to před ní ale raději nikdy neřekl.
Tentokrát dorazili na královský zámek později než jindy, ples už skoro začínal. Rychle se upravili a šli pozdravit panovníka. Dnešní oslava slibovala něco ještě pompéznějšího než všechny předešlé, králi bylo rovných šedesát let. Nikdo nahlas nic nepřiznal, ale všichni si mysleli, že když se mu teď narodil vnuk, který vypadal zdravý a silný, předá vládu svému synovi, stejně jako to udělalo už mnoho vladařů před ním. Ne jeho otec, ten zemřel dřív, než to stihl udělat, ale to byla výjimka.
„Jak se daří našemu vnukovi?“ zajímal se živě Richard VI.
„Gneus Marcelus se má výtečně,“ uklonil se mírně plukovník. Užíval si tento okamžik vítězství, kdy mohl vmést otci do tváře, že mu Světlana dědice dát dokázala.
„My se neptali na plukovníka de Taale,“ zamračil se král. „Víme, že ze svého zranění se zotavili a dále velí čtvrtému jízdnímu regimentu. My se dotazovali na našeho vnuka!“
„Však ano, Veličenstvo. Pojmenoval jsem ho právě po zmíněném plukovníkovi de Taale. Gneus Marcelus.“
„Ach tak…“ pochopil Richard VI. Nadechl se, aby něco řekl, ale najednou do salonu vtrhl bledý Axel Fössr. Plukovník d’Agoulle se po něm překvapeně podíval, vůbec si nevšiml, že by tu s nimi dosud nebyl.
„Omlouvám se, ale…“ zajíkl se Švéd a chvíli popadal dech. „Byl jsem… byl jsem v žaláři, abych si promluvil s tou děvečkou… neznám její jméno. S tou, kterou jsme před rokem zatkli a usvědčili z vraždy Jankovljeva.“
„A mého dítěte,“ upjatě dodala Světlana.
„Ano,“ kývl nesoustředěně Axel. „Každopádně se žádný rozhovor neuskutečnil!“
„Nevím ani, proč jsi vůbec jaký rozhovor chtěl uskutečnit,“ podotkl plukovník. „Nicméně proč že se neuskutečnil?“
„Je pryč, pane plukovníku! Uprchla!“
„Cože?“ vyjekla Světlana. Její manžel ji k sobě přivinul.
„Věděl jste o tom?“ obrátil se na panovníka.
„Samozřejmě,“ přikývl Richard VI. „A hodlali jsme je o tom hned zpravit. Ale monsieur Fössr byl… rychlejší.“
„Rychlejší?“ nebezpečným tónem se zeptal plukovník. „Vy jste se mne tu klidně vyptával na syna, zatímco jste dobře věděl, že uprchla žena, která možná zabila toho předešlého?!“
„Mysleli jsme, že by přivítání mohlo být alespoň trochu hezké,“ pokrčil rameny vladař.
„Jak by mohlo být hezké?!“ zahřměl plukovník. „Jak jste to mohl dopustit?! Hledáte ji alespoň vůbec?!“
„Ovšemže ji hledáme!“ zvýšil hlas už i král. Z očí mu šlehaly blesky. „Ale pokud je ve skalách, vědí, jak dlouho může pátrání trvat?!“
„Aspoň že se něco dělá,“ utrousil plukovník.
Richard VI. přikývl.
„Jak se jí podařilo utéct?“ zajímala se Agrippina.
„Jeden… jedno nejmenované individuum se opilo,“ vztekle procedil král, „a z nám nepochopitelného důvodu… v opilosti odemklo její celu. Tedy… vlastně se ráno probudilo na jejím místě. Nemají obavy, madame Aersová, bylo příkladně potrestáno.“
„Je těžké nemít obavy,“ polkla těžce Světlana. „Ale… jak bylo… to individuum potrestáno?“
„Bylo zbičováno. Dostalo plný počt ran. Všech čtyřicet.“
„Au,“ vyklouzlo Axelovi. „Z bičováním mám své zkušenosti… a bohatě mi stačí. Kdybych měl dostat čtyřicet ran… asi bych tu už dnes nestál…“
Navzdory nepříjemnému hovoru se na plese všichni bavili a pozapomněli na své malicherné i vážné starosti a problémy. Přestože (nebo možná protože) šla Agrippina brzy na lůžko, užil si Axel Fössr zábav dosyta, mírně se opil a snad až příliš dotěrně flirtoval s vnučkou generála Renairda, Olívií. Tu evidentně jeho zájem bavil i těšil a dokonce se od něj nechala políbit. Víc mu však nejspíš nedovolila, protože později zahlédl plukovník Axela jít do komnaty po boku komorné Kiery Tërrové, Livilly.
On sám se také bavil. Tančil se Světlanou, pak se svou macechou a dalšími dámami. Zatančil si dokonce i s nevzhlednou Theresou de Montefailles, ovdovělou sestrou jednoho z nejvýznamnějších členů královské rady, Alberta de Montefailles, ministra hospodářství. Po půlnoci ale odešel do ložnice. Vedl si tam svou manželku. Oba potřebovali uvolnit zbytky napětí z rozmluvy s králem. Bouřlivě se pomilovali, a když ji pak objal a naposled políbil, pronesla blaženě: „Budeme mít další dítě, můj pane.“
Objal ji ještě vroucněji a zlíbal. „A to mi říkáte teď? To jsem měl slyšet před milováním!“ zvolal.
Ráno vládl navzdory této novině na zámku smutek. V noci z 23. na 24. března nečekaně zemřel generál Felix Renaird, králův osobní přítel a ministr války. Na jeho místo v radě zasedl manžel jeho vnučky, Olbram Renaird. Nebyl sice pokrevní příbuzný, ale protože byl mnohem chudší než jeho vznešená manželka a neměl sám takový vliv, přijal její příjmení.