Za Axela Fössra / Třicátá první kapitola - Axel

Bledé modré oči chlapce, kterého Agrippina osmnáctého dne toho měsíce porodila, Axela přiměly, aby se jí omluvil a uznal syna za svého. Hošík dostal jméno Albert. Den po křtu přijel na zámek posel s listem pro plukovníka d’Agoulle. Axel zrovna lelkoval na nádvoří a pozoroval malého Vincenta, svého synovce, jak nabírá vodu ze studny. Líně zvedl hlavu ke svému pánovi a polekal se, když uviděl jeho výraz.

„Co se stalo?“ vyhrkl, než se stačil zarazit.

„Rozkaz,“ hlesl plukovník. „Pro tebe.“

„Cože?“ Axelovi několik vteřin trvalo, než pochopil plný význam plukovníkových slov.

Ale to už plukovník d’Agoulle list roztrhl na dvě půle a hodil na dlažbu. Významně se zadíval na posla. „Jeď zpátky a vyřiď mému příbuznému, že Axela Fössra nikdo verbovat nebude. Jemu můžu poroučet jen a pouze já. Pokud to můj vznešený příbuzný odmítá pochopit, může si o tom promluvit s naším milostivým panovníkem.“

„Promiňte, plukovníku,“ hlesl posel a vytáhl další list, „ale mám tu zprávu i od Jeho Veličenstva.“

„Zatraceně,“ procedil pán domu a dopis otevřel. Přelétl jej pohledem. Pak pohled obrátil k Axelovi. „Pojedeš,“ oznámil stručně.

„Co? Před chvílí…“

„Pojedeš,“ zopakoval unaveně plukovník.

„Kdy?“ schlípl Axel.

„Hned.“

Nešťastně přikývl. „Půjdu se rozloučit s Agrippinou…“

Agrippina byla praktická žena, nikdy mu nedělala scény, pokud odjížděl, jen přikývla. Jenže po porodu byla v sentimentální náladě.

„Proč musíš odjíždět do války, sotva jsme se usmířili!“ vzlykala. Pevně ho objímala, jako by ho nemínila už nikdy pustit, a pokud by odjel, musel by ji vláčet s sebou.

„Já vlastně opravdu nevím,“ pokrčil rameny rozpačitě Axel. V takových chvílích se cítil nesvůj, nevěděl, jak se chovat, co dělat, jak ji utěšit a utišit. „Plukovník se nejprve rozčiloval, že na mne se branná povinnost nevztahuje… a pak zničehonic obrátil. Nechápu to…“

„Ani pomilovat tě na rozloučenou nemůžu…“ naříkala Agrippina.

Trpělivě jí hřbetem ruky otíral slzy. „Neboj. Vrátím se. I předtím jsem se vrátil…“ Nedokázal to. Selhal mu hlas. Dobře věděl, že předtím byla úplně jiná situace. Švédů bylo pomálu, oni měli velkou přesilu a vlastně i moment překvapení. Teď to bude mnohem obtížnější. A i tehdy ho zranili, kdo ví, co se stane tentokrát…

 

Koncem května dorazil do ležení. Během června a července svedl pod velením Damona Hulaimé několik bitev, některé byly vítězné, jiné nikoli. Ve výsledku však situaci v severních Gonách pozměnily k lepšímu.

„Vedl sis výtečně,“ ocenil generál Hulaimé Axela po jedné bitvě, kde jen Axel sám zajal tři Švédy. „Bude z tebe určitě skvělý gardista.“

„Cože?“ zvedl hlavu Axel Fössr. Vlastně ani generála moc neposlouchal a drbal se na předloktí. V bitvě ho lehce zranili, ani to nestálo za pozornost, jenže ho to příšerně svědilo.

„Přece budeš u gardy.“

„U gardy?“ nakrčil obočí Axel. „Co tím myslíte, pane?“

„Ty o tom nic nevíš?“ podivil se upřímně Damon Hulaimé. „Jsi tady, abys ukázal, co v tobě je. Vyhýbáš se tak dvouletému výcviku, který bys jinak musel podstoupit. Pokud tímhle projdeš a zůstaneš naživu, dostaneš se ke královské gardě.“

„Tak proto!“ vykřikl Axel Fössr. „Proto plukovník d’Agoulle trval na tom, že sem musím jet!“

„On ti opravdu neřekl, co s tebou má za plány?“

„Vůbec,“ ledově pronesl Axel. „Nezmínil se ani slůvkem.“ Dostal na plukovníka vztek. Proti tomu být u gardy vlastně nic neměl, naopak, cítil se poctěný, ale vadilo mu, že se mu o tom jeho pán neobtěžoval povědět a že ho beze slova vyhodil ze zámku a poslal ho sem, přestože teprve před pár hodinami Axel nechal pokřtít novorozeného syna.

Když odrazili další Švédy, dostal Axel od generála Hulaimé opět povolení, aby na pár dní odjel za svou ženou. Když se Axel v srpnu vrátil, byl okamžitě vtažen do dalšího víru šarvátek a bitev. Většinu vyhráli Goňané.

Dvacátého třetího srpna dostali rozkaz, jímž byli převeleni k městu Taale. Dorazili tam o dva dny později. Tady už nebyl vrchní velitel Damon Hulaimé, nýbrž Sebastien de Montefailles, který bojoval proti Švédům již roku 1707 a s Axelem se tedy znali z osudného ležení. Velitel to byl mizerný a město se drželo jen taktak. V jeho táboře ale Damon s Axelem narazili na plukovníka de Taale a čtvrtý jízdní regiment De Rublé.