Za Axela Fössra / Třicátá druhá kapitola - Gneus

Koncem loňského roku se stal Gneus Marcelus de Taale konečně vdovcem. Onemocnění a nakonec smrt jeho manželky Lucie ho vysvobodily z déle než dvacet let trvajícího nešťastného svazku, v němž byl nucen žít. Vzhledem k tomu, že nehodlal živit pomluvy, které se o něm šířily, téměř okamžitě se znovu oženil a pár dní poté oženil i svého syna. I když mu oficiálně do dospělosti ještě rok chyběl, panic dávno nebyl. Gneus Marcelus věděl, že se v milostném životě zdaleka neomezuje jen na dívky a častěji objímá jiné mladé muže, ale bylo mu to jedno. I lucie nad tím mhouřila oči. Jenže pár dní po její smrti se na zámku objevila jakási dívka. Představila se jako Elle a prohlásila, že čeká dítě jeho syna. Gneus Marcelus věděl, jak důležité je, aby se jeho syn oženil. Bohatě mu stačily pomluvy, které se šířily o něm samotném, nepotřeboval, aby začaly kolovat další, tentokrát pravdivého původu, o jeho synovi. Proto okamžitě se svatbou souhlasil a patnáctiletého syna k ní donutil. Ironií bylo, že mladá žena, kterou si pouhý den předtím vzal sám, se rovněž jmenovala Elle. Zatímco však jeho snacha byla drobné postavy a měla kaštanové vlasy, jeho manželka byla vysoká zrzka. A co čert nechtěl, podařilo se jejímu manželovi ji obtěžkat hned o svatební noci. Muselo to být tehdy, protože s ní od té doby nespal. Domluvili se na tom hned před sňatkem. Nebude mu vadit, pokud si Elle najde milence, pokud nebude nutit jeho, aby s ní uléhal. Elle ochotně souhlasila. Dítě však muselo být Gnea Marcela, protože Elle přísahala na všechno možné, že v té době milence ještě neměla. De Taale jí věřil, byla to žena upřímná a bezelstná.

Od konce února však opět válčil, a tentokrát s sebou vzal i svého syna. Bylo načase, aby něco zažil. Zařekl se, že ho bude chránit vlastním životem, v Marcelovi žila mladá krev a budoucnost rodu de Taale. Elle mu navíc mohla klidně porodit dceru.

S Damonem Hulaimé i Axelem Fössrem se nadšeně přivítal a pyšně jim představoval svého syna Marcela. Ten, pokud věděl, si už stačil v ležení najít milence. Byl jím Horatius, jeden z jeho vojáků.

Čtveřice si dlouho povídala, než se rozešla ke spánku. Ještě v srpnu se stačila uskutečnit bitva. Bylo to třicátého dne toho měsíce.

Vrchní velitel de Montefailles rozhodl, že část vojska včetně houfce, který přivedl Damon Hulaimé, bude tvořit zálohu, poslední linii chránící město. Přesně rozvrhl, jak bude formace vypadat, a pak sám vyrazil do boje se zbytkem armády. V ležení bylo přes dvacet tisíc Goňanů, měli nad Švédy početní převahu a byli tu doma. Jenomže de Montefailles byl bohužel jeden z nejhorších, ne-li vůbec nejhorší gonský velitel. Udělal hned několik chyb a ty se v součtu ukázaly být naprosto fatální.

De Taale v čele čtvrtého jízdního regimentu pod velením Damona Hulaimé bojoval ze všech sil. Švédi dokázali mrazivě rychle porazit hlavní vojsko a teď se hrnuli na ně. Všichni věděli, že jestli povolí jejich linie, bude konec. Jen oni chránili město a přilehlé malé vsi. To byl de Taaleho domov. Nehodlal se ho vzdát. Jenže čím dál víc bylo jasné, že tenhle boj nemohou vyhrát. Bitva byla evidentně ztracena, samozřejmě díky chybám generála de Montefailles.

Švédi se na okamžik stáhli, aby se poradili. Té chvíle využil de Taale a obrátil se na svého syna. Ten byl bledý a zpocený a tvář se mu křivila bolestí. Utržil své první zranění, i když z pohledu de Taaleho to bylo k smíchu, protože šlo jen o škrábnutí na prstě.

„Ujeď,“ řekl stroze. „Otoč koně a jeď pryč, zachraň se.“

„A co vy?“ zděšeně na něj pohlédl syn.

„Já je budu zdržovat, dokud budu moci,“ pevně odvětil de Taale. Pohladil Marcela po tváři. „Vrátím se. Se štítem, nebo na štítu, ale vrátím se.“ Nedodával, že pravděpodobně to tentokrát bude na štítu.

Marcelus přikývl. V očích se mu zaleskly slzy, ale udržel kamennou tvář. Beze slova zalovil ve váčku u opasku, vytáhl minci a vtiskl ji otci do dlaně. Těžce polkl. „Pro Chárona,“ řekl nuceně pevným hlasem. „Doufám, že nebude potřeba.“

„I já,“ souhlasil dojatě de Taale. „Jeď už!“ Pár vteřin se díval, jak syn odjíždí. Věděl, že už ho nikdy víc neuvidí. Pak byl nucen se odvrátit a věnovat se Švédům, kteří se znovu sešikovali a opět útočili. Asi tři muže zabil, dalšího zmrzačil. Pak ucítil bolest v noze. Letmo se podíval, nešlo o nic vážného. Uslyšel svist. Na poslední chvíli zablokoval šavlí šavli švédskou, která by mu jinak pravděpodobně usekla paži. Chvíli se přetlačovali, jeho sok byl silák. Zkušený de Taale ale věděl, že předností vojáka nemůže být pouze síla, ale i rychlost. V té vynikal. Zničehonic proto povolil a šavli vyprostil. Tím soka překvapil, mírně se nahnul dopředu, kam ho vrhla setrvačnost. Než se vzpamatoval, de Taale mu švihem šavle urazil hlavu.

Teď si mohl na okamžik vydechnout. Setřel si pot z čela a rozhlédl se. Viděl, že úsek, kde bojuje Damon Hulaimé a Axel Fössr, by potřeboval pomoc. Obrátil se proto a křikl na své muže, aby se hnuli. V zádech ucítil bolest. Bleskurychle se otočil a usekl paži, která ho zranila. To, že nestál na místě, ale právě se pohnul dopředu, mu zachránilo přinejmenším míchu, nejspíše i život. Pochopil, že rána na zádech, byť nepříjemná, není vážná, a tak si jí přestal všímat. Měl zlost a pochopil, že tenhle boj nejspíše opravdu prohrají. Tolik posekaný dosud v žádném boji nebyl. Zapřísáhl se ale, že bude bojovat do posledního dechu, do poslední kapky krve, do posledního úderu srdce. Bojoval za své město, za své panství. Zabije tolik Švédů, kolik bude moci.

Už se se svými muži blížil k Damonovi a Axelovi. Najednou mu do očí stekl pot z čela. Zoufale mrkal a snažil se rozkoukat. Viděl rozmazaně. Pamatoval si, že Axel byl napravo a Damon po jeho levici. Teď před nimi byla rozmazaná modrá skvrna. Švéd, pochopil de Taale okamžitě. Viděl už trošičku jasněji. Nepřítel zvedl šavli nad hlavu a sekl po hlavě Axela Fössra. Rozmazaná skvrna se zbarvila rudě a zhroutila se. De Taale se k němu rozjel, pořád jasně neviděl, ale cestou sekal po modrých skvrnách, seč mu síly stačily. Zařadil se po bok Axelova koně, přijel k němu zprava a zmocnil se jeho šavle, která už se mu chystala vyklouznout z ochablých prstů. V pravé noze ucítil opět bolest a poznal, že tentokrát ho zasáhli do stehna. Další Švéd se pokusil zhroucenému Axelu Fössrovi rozpoltit lebku. De Taale jednou šavlí zachytil jeho zbraň a druhou mu zasekl tak hluboko do boku, že ho takřka rozpůlil. Najednou se pod ním začal hroutit divoce řičící kůň. De Taale bleskurychle vytáhl nohy z třmenů a přehoupl se na Axelova hnědáka.

„Kryjte mě!“ křikl na své muže, aby měl čas vystrkat Axelovy nohy ze třmenů a nahradit je svými. Přitom změřil Axelovi puls. Ještě žil, ale celou levou stranu hlavy měl zamazanou krví, krev špinila i levé rameno a rukáv jeho košile. Vlastní zranění ale neviděl, protože Axelovi visely dolů zakrvácené vlasy. Hlasitě zaklel a vztekle zaťal šavli do Švéda, který ohrožoval Damona Hulaimé. Krátce se s ním setkal pohledem. Damon Hulaimé zakroutil hlavou. De Taale zamračeně přikývl.

„Tohle nezvládneme,“ hlesl Hulaimé. Zněl vyčerpaně, rukáv uniformy měl nasáklý krví a měl šrám na hlavě. Zhluboka se nadechl a silným hlasem zavelel k ústupu.

Porážka u města Taale byla strašlivá, nejhorší, jakou Goňané za léta války se Švédy zakusili. Z více než dvaceti tisíc vojáků zůstaly naživu necelé dva. Přes třicet Goňanů bylo zajato. Švédi se zmocnili města Taale, jehož překlad neznamenal „srdce skal“ bezdůvodně.