Za Axela Fössra / Třicátá třetí kapitola - Axel

Když přišel k sobě, první vjem, který si uvědomil, byl nesnesitelný chlad. Slyšel vodu a v téže chvíli poznal, že je v ní ponořený. Někdo mu přidržoval hlavu, aby měl tvář nad hladinou a mohl dýchat, ale levou část tváře měl ve vodě a někdo mu ji omýval. Viděl, že voda je zbarvená krví.

„Probudil se,“ hlásil někdo.

„Vyndejte ho,“ kázal druhý hlas.

Něčí ruce ho podepřely a jemně vyndaly z chladné vody.

„Co se…?“ zamumlal slabě Axel. Roztřásl se prudkou zimou.

„Jsi zraněný,“ řekl plukovník de Taale. Zněl laskavě, ale unaveně.

„Vzpomínám si…“ zablekotal Axel. Zvedl ruku a položil si ji na rameno. V ráně mu škublo bolestí.

„To… je jen jedna část,“ hlesl Damon Hulaimé. Uchopil jeho ruku a jemně mu ji přiložil k levé tváři. Axel pár vteřin nerozuměl. Pak mu to došlo. V místě, kde předtím bylo jeho levé ucho, nyní zel jen otvor v lebce.

„Mohlo to být horší,“ konstatoval Damon Hulaimé. „Původně jsi měl mít rozpůlenou lebku.“

Axel nesoustředěně přikývl. Přejel své druhy pohledem. Nemusel se ptát, jak boj dopadl. De Taale měl na sobě jen spodky a vymýval si rány na noze, zatímco mu jeho syn ošetřoval zranění na zádech. Damon Hulaimé si obvazoval paži.

„Asi jsme prohráli, že?“ pípl.

De Taale pochmurně přikývl. „Můžeme být rádi, že jsme zachránili sebe. Zajali jsme devět Švédů. Oni zajali přes dvacet našinců.“

„Je naděje na výměnu? Jako jsme to udělali tehdy u La Fort?“

„Ne.“

To pronesl Marcelus. Axel se na něj trochu překvapeně podíval. Mladík měl zarudlé oči a byl pobledlý. „Proč?“ zeptal se.

„Švédi je oběsili,“ hořce řekl Marcelus. „Byl mezi nimi i Horatius.“

Axel mu sice nerozuměl, ale pochopil, že to, co se stalo, je zlé. „A co uděláme my s těmi zajatými Švédy?“

„Tady Damon Hulaimé je dal postavit ke hradbám a postřílet,“ prohlásil de Taale.

„S tím de Montefailles souhlasil?“

„De Montefailles? Axeli, Sebastien de Montefailles už je na elysijských polích.“

„Zase nepřeháněj, spíš na asfodelových,“ utrousil Damon Hulaimé.

„Jak to?“ užasl Axel Fössr.

„Švédi mu urazili tu jeho pitomou palici,“ ušklíbl se de Taale. „Škoda, že už nevidí, jak jeho velení dopadlo. Tohle byla katastrofa!“

„Přišli jsme o mnoho skvělích vojáků. I Jaufré a Pierre Rodovi se vrátí domů na štítu,“ řekl smutně Axel. Oba bratry znal, bojovali spolu už v první bitvě o Ömsu roku 1707.

„Co budeme dělat? Nesmíme Taale Švédům nechat!“ zvolal zoufale Marcelus.

„Nenecháme jim ji,“ řekl de Taale pevně. Dokončil práci na své noze a šel ošetřit Axela. „Rozhodně jim ji nenecháme. Jen musíme nabrat síly… a nové rekruty. Z mého pluku zůstaly jen tři stovky mužů, to je desetina původního počtu.“

„Plukovníkovi de Iille jich zůstalo sto třicet,“ poznamenal Damon Hulaimé.

Rozhodli se uchýlit prozatím na plukovníkovo severní panství. Cesta jim trvala pět dní. Stanů měli pomálu, a tak často v jednom spalo i deset vojáků. Axel měl štěstí, že znal vlivné muže. I tak se ale o stan podělil s Marcelem. I plukovník de Taale sdílel stan s Damonem hulaimé.

Stejně jako de Taale s sebou i plukovník de Iille vzal svého syna. Jmenoval se po otci Aeneas Horatius de Iille. Když se Axel jednou večer chystal ulehnout a vešel do stanu, přistihl tam právě mladého Aenea Horatia de Iille, jak se miluje s Marcelem. Znechuceně odešel. Několik dní mlčel, ale když přibyli na plukovníkovo panství, nevydržel to a de Taalemu o tom řekl.

„No a?“ mávl nad tím velitel notně prořídlého čtvrtého jízdního regimentu rukou.

„No a?!“ vypěnil Axel. „Páchá sodomský hřích!“ Plukovník d’Agoulle byl na takový hřích více než alergický a Axel Fössr bezděčně jeho názor přejal.

Začátkem září seděli právě Damon Hulaimé, Axel Fössr a oba příslušníci rodu modrého šípu u večeře v jídelně zámku, když je zastihly dva dopisy. Jeden pro Gnea Marcela, druhý pro Marcela. Oba je otevřeli.

První dočetl plukovník de Taale. Zvedl hlavu. „Dvě…“ vydechl zaraženě.

„Co dvě?“ nechápal Damon Hulaimé.

„Mám dvojčata. Syna a dceru…“ Nevěřícně znovu hleděl do dopisu. „Nemyslel jsem si, že kdy ještě budu mít dítě… a teď… mám dvě… nechápu to…“

„Já mám syna,“ ozval se Marcelus. Pohlédl na svého otce. „Jste dědeček.“

De Taale okamžitě zase zvedl hlavu a podíval se na něj. Jeho syn totiž nezněl ani v nejmenším radostně. „Co se stalo?“ zeptal se, i když odpověď tušil dopředu.

„Elle za něj zaplatila životem.“

U stolu se rozhostilo hrobové ticho. Nakonec Marcelus vstal. „Půjdu se projít. Chci být chvíli sám.“

Axel chápavě přikývl.

„Co vlastně ty, Axeli?“ popíchl ho de Taale. „Tvoje žena není těhotná?“

„Ne,“ nesoustředěně a podrážděně odsekl Axel. „A nechci se o ní bavit.“

„Proč ne?“ přidal se zvědavě Damon.

Axel vzdychl. „Když jsem tam v červenci byl, zastihl jsem ji… no vlastně ani ne v náruči… v klíně svého bratra.“ Sám nevěděl, proč ho to trápí. Sám jim dal svolení,a le vidět je při tom… Nemohl se toho obrazu zbavit.

„To já doufám,“ rozmarně se usmál Damon, „že budu už doma, až bude Katariina rodit.“