Za Axela Fössra / Třicátá čtvrtá kapitola - Agrippina

S úsměvem na rtech se dívala na svého syna. Albert klidně spal v kolébce a také se usmíval. Agrippina by ho pohladila, ale bála se, aby ho tím neprobudila. Byla ráda, že spí. Dnes se mu nechtělo usnout a dával jí zabrat. A ona si přitom tolik potřebovala odpočinout! Léto bylo letos ještě ohavnější, krutější než jindy. I když byla v paláci otevřená všechna okna, vzduch se ani nehnul a všichni se potili. A bylo babí léto, trvající ještě teď na začátku října. Doufala, že se brzy ochladí. Horko jí nedělalo vůbec dobře, vždycky s ním měla problém, když byla těhotná. Ano, čekala další, už šesté dítě. Za měsíc jí mělo být jednadvacet let a svůj život si rozhodně představovala jinak. Rozhodně by uvítala, kdyby její menžel, kterého tak milovala, nebyl kdesi ve válce, ona se o něj nemusela bát a být tu na těch pět dětí sama. To byla malá výhoda, když měl člověk za manžela Axela Fössra. Neuměla si představit, že by plukovník d’Agoulle pomáhal své manželce s dětmi tolik jako Axel jí. Pokud šlo o děti, kdyby bylo po jejím, bylo by také vše poněkud jinak. Poslední dvě až tři těhotenství by s radostí oželela, nejraději by zůstala u těch dvou, snad ještě čtyř dětí. Víc jich nikdy nechtěla. Teď jich měla už pět a další na cestě. I z toho měla strach. Bála se, že až se její muž vrátí, zase jí předvede scénu, jak dítě v jejím lůně nemůže být jeho. A protože ji tu naposled přistihl s Alfrédem, určitě bude její těhotenství svádět na něj. Nelíbilo se jí, že by měla být důvodem sporu těch dvou. Byla ráda, že se usmířili a vycházeli spolu opravdu dobře.

Trpce si povzdechla. Kdysi Axela milovala… ale byla si čím dál méně jistá, zda je tomu tak i nyní. Když o tom tak přemýšlela, život s ním ji vlastně asi nikdy nebavil. Když se s ní miloval, vždycky jí hned udělal dítě, a když se s ním pokoušela nemilovat, dlouho jí to nevydrželo. Byl pro ni jako droga. Ale když byl teď pryč, zjišťovala, že jí osvobození od této drogy vlastně vyhovuje. Cítila úlevu, cítila se podivně svobodná a lehká. Chtělo se jí štěstím zpívat. Líbila se jí ještě jedna okolnost – Alfréd. Chvíli sice váhala, ale pak ho nechala, aby ji pomiloval, a rozhodně si stěžovat nemohla. Naopak. Milovala se s ním od chvíle, kdy Axel odjel, a i když ho do sebe pouštěla i v době, kdy jindy s Axelem otěhotněla, Alfrédovo sémě ji neobtěžkalo. Pak přijel Axel, pomiloval ji… a teď byla zase těhotná. Měla vztek. Milování s Alfrédem ji však vždycky dokázalo uklidnit a vrátit jí rozvahu. Líbil se jí. Měl v sobě stejnou exotiku jako Axel, měl stejný přízvuk a krásné drnčivé „r“, ale jeho oči, i když byly také modré, měly mnohem vřelejší a příjemnější barvu než ledově bledé oči Axelovy. Občas se přistihla, že lituje, že nepotkala Alfréda dříve než Axela.

Vrzly dveře. Zvedla hlavu. Nenapadalo ji, kdo by to mohl být, Alfréd klidně oddechoval na vedlejším lůžku. Hned sklopila zrak ke kolébce, aby zkontrolovala, zda to Alberta neprobudilo. Uslyšela kroky. Vstala a otočila se ke dveřím. V nich se rýsovala silueta muže.

„Ahoj,“ špitl Axel Fössr, přistoupil k ní a objal ji. „Chyběla jsi mi.“

Překvapeně zalapala po dechu. „Axeli!“ vypískla tlumeně. „Vůbec bych se tě nenadála… Myslela jsem, že… napíšeš, než přijedeš. Na jak dlouho jsi tu?“

„Nevím,“ odvětil. „U Taale jsme byli na hlavu poraženi. Nepochybuji, že plukovník de Taale bude chtít město dobýt zpět, ale Damon Hulaimé se k němu nejspíše nepřipojí. Jeho žena čeká dítě a on chce být u ní. Ani já tam nejspíše nebudu muset, generál Hulaimé říkal, že jsem své kvality prokázal dostatečně.“

Objala ho pevněji. Pak se od něj odtáhla, protože si uvědomila, že se k němu tiskne příliš a on si už určitě musel všimnout jejího těhotenství. I když byla ve čtvrtém měsíci, dalo se už na ní ihned rozpoznat. K jejímu překvapení neřekl jediné slovo. Zpětně si uvědomila, jak unaveně a vyčerpaně zněl jeho hlas… a venku sice bylo horko, ale on byl horký trochu moc… Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Můj Bože, Axeli,“ hlesla. „Máš zvýšenou teplotu… Lehni si, udělám ti čaj.“

Axel se brzy zotavil a za týden už se u stolu v jídelně sešla obvyklá pětice – plukovník d’Agoulle, Světlana Nikitovna, Hugo d’Elzzbierppe, Axel Fössr a Agrippina Aersová-Fössrová.

Axel vykládal novinky o plukovníkovi de Taale a pak se odmlčel, jedl a poslouchal o tom, co je nové tady.

„Alfréd hodně pomáhá,“ chválila jeho bratra Světlana Nikitovna. Překvapeně se na ni podíval. Jeho nikdy takhle nepochválila. „Pomáhá lidem z vesnic na polích.“

Axelův překvapený pohled se stočil na Alfréda. Agrippina i Alfréd se za uplynulé měsíce vzájemně učili svým řečem, aby překonali jazykovou bariéru mezi sebou, a tak uměla dívka švédsky dost na to, aby zhruba vyrozuměla, co si bratři vyměnili.

„A jim nevadí, že jsi Švéd?“ podivil se Axel.

Alfréd pokrčil rameny. „Pracuji, nemluvím, takže nevědí, že jsem Švéd.“

„Když už jsme u polí,“ obrátil se už francouzsky Axel na plukovníka, „generál de Montefailles je na těch asfodelových.“

„Ale,“ protáhl plukovník. „Co se mu stalo?“

„Ztratil hlavu, tentokrát doopravdy. Byl zalit medem a převezen do hlavního města.“

„Takže je teď vrchním velitelem Damon?“

„Ne, ten odjel domů. Pokud vím, velení má až do odvolání plukovník de Taale.“

„Pokud bys byl opět požadován při obléhání Taale, že se rád přidám,“ ozval se Hugo d’Elzzbierppe.

„Ne!“ uhodil dlaní do stolu plukovník d’Agoulle. „Nepustím vás. Odmítám jen pomyslet na to, že bychom o našeho lékaře v bitvě přišli.“

„Co prosím?“ napřímil se Hugo. „Mám vám připomenout, kdo jsem?“

„Nemusíte. Mám to tady na talíři den co den, ráno, v poledne i večer!“

„A přesto to ignorujete,“ nazlobeně odplivl d’Elzzbierppe.

„Zato vy mi prokazujete opravvdu nesmírnou úctu,“ ušklíbl se plukovník.

„To nemusím poslouchat!“ urazil se d’Elzzbierppe. „Už tak mne tu všemožně ponižujete. Už si to nedám líbit!“

„To má být výzva?“ zeptal se nebezpečně plukovník.

„Ano!“ překřičel ho d’Elzzbierppe.

„Jak chcete,“ přikývl plukovník a posadil se zpátky na své místo. „Dnes dopoledne na nádvoří. Řekněme… v jedenáct hodin?“

„Souhlasím,“ přikývl pyšný aristokrat.

Souboj byl odbyt rychle. Přestože plukovník d’Agoulle zvítězil, jeho sok ho svým šermířským uměním překvapil natolik, že mu dovolil případně odjet do pole. Schválně se bili šavlemi, nikoli šlechtickými rapíry.

Navzdory tomu, že významnou Taale dobyli Švédové, plynuly následující měsíce na plukovníkově zámku poklidně. Dne patnáctého listopadu porodila Světlana Nikitovna svému manželovi dalšího syna. Vzhledem k tomu, že jak ona, tak Anatolij Arianovič byli naprosto v pořádku, by nikoho nenapadlo, že to bude poslední dítě, jež se tomuto páru narodí. V klidu proběhly i Vánoce a Nový rok, který na zámku přivítal obvyklou teplou zimou rok 1716. V březnu však odjeli na oslavu králových jednašedesátých narozenin jen plukovník a jeho manželka. Agrippina Aersová-Fössrová nejela, protože měla již každým dnem porodit, a Axel Fössr nejel, poněvadž tou dobou spolu s Hugem d’Elzzbierppe pod velením Gnea Marcela de Taale obléhali starobylé kamenné město ve středu severních Gon.