Za Axela Fössra / Třicátá šestá kapitola - Hugo

Ještě necelé dva týdny pobývali na panství Damona Hulaimé. Hugo byl nejšťastnější, kdy k němu přicházela černovlasá Faidra. Její vlasy ho fascinovaly, toužil je sevřít, promnout, hladit, líbat, třít se o ně, vonět k nim… Namotávat je na svou dlaň a cítit jejich hebkost… Šílel z pohledu na ně.

Jednou ji zastihl na chodbě. Zavolal na ni a ona se ohlédla, vlasy se jí při tom prudkém pohybu nádherně svezly přes rameno. Hleděl na ně a hrdlo se mu stáhlo. Faidra se zasmála.

„Faidro…“ hlesl a přistoupil k ní. Pokusil se dotknout jejích vlasů, ale ona uhnula.

Ona si ale jeho pohyb vyložila jinak. „To ne, monsieur,“ řekla drsně. „Já nejsem na prodej. Panenství odevzdám jen svému budoucímu manželovi.“

„A je nějaký?“ zajímal se provokativně.

Ostražitě si ho měřila. „Nějaký se jistě najde.“ S tím utekla.

Kdykoli se od té doby setkali, vyhýbala se jeho pohledu a nepromluvila na něj jediné slovo. Pak přišel Axelovi dopis, ve kterém mu plukovník d’Agoulle psal, že Agrippina porodila dvě zdravé dcerky. Axel spěchal domů na jejich křtiny. S ním odjel i Hugo d’Elzzbierppe. Příliš se však nebavil a bloumal ve vlastních myšlenkách. Krátká chvíle válčení mu poskytla příjemnou změnu prostředí. Ani se mu nechtělo zpátky na plukovníkův zámek… Rozhodl se rychle. V lese, kterým za chvíli projížděli, se na křižovatce od Axela odpojil.

„Tudy,“ ukázal Švéd před sebe a ohlédl se za ním.

Hugo zareagoval pohotově. „Jeď napřed, ulevím si tu a doženu tě.“

Axel pokrčil rameny a pobídl koně do jízdy. Hugo pár krátkých minut čekal a pak zaryl paty koni do slabin. Zvíře vystřelilo vpřed. Hugo se neohlížel a ujížděl pryč. Pobízel koně k ještě větší rychlosti, řítil se lesem a nezáleželo mu na tom, kam. Byl na ostrově, jednou musel dojet k moři. Pak se pustí podél pobřeží, dokud nenarazí na přístav. Cítil nádhernou, omamnou svobodu. Smál se a pobrukoval si melodii. Věděl, že kůň nevydrží takové tempo věčně, a tak povážlivě zpomalil. Nezdálo se ale, že by ho Axel Fössr pronásledoval.

Spával pod širým nebem. Když projížděl vesnicí, koupil si tam jídlo. Po týdnu dorazil k pobřeží a za další den k přístavu. Počkal na první loď na Guille a nastoupil na ni. Cítil se nádherně.

Devatenáctého května doplul na rodný ostrov. Za dalších několik dní dorazil do rodného města. Elzzbierppe bylo ještě dřevěné. Huga zachvátily vzpomínky. Připadalo mu neuvěřitelné, že odsud odjel teprve před třemi lety. Jemu se to zdálo být už nejmíň deset let. Co za tu dobu zakusil! Tolik ponižování na zámku plukovníka d’Agoulle, kde naprosto nerespektovali, kdo je… Další ponížení, když ho Marie odmítla… nakonec tomu bylo dobře. Přece se z ní vyklubala vražedkyně. Ale byla krásná… Ovšem ta komorná z Damonova zámku byla ještě krásnější… Před očima mu vyvstal obraz, jak krásně vypadaly její vlasy, spadající přes jedno rameno…

Projel městem a stočil směr své jízdy mírně k jihu. Konečně před ním vyvstalo rodné sídlo, zámek rodu červeného šípu. Zhluboka se nadechl. Zmocnila se ho podivná tréma. Skoro se rozklepal.

S klapotem vjel na nádvoří. Musel se chvíli dohadovat se strážemi, aby ho vůbec vpustily. Vždyť tu byl doma! Copak ti hupáci nepoznali svého pána?! Když seskočil z koníka na zem, hekl bolestí. Noha ho stále pobolívala. Hodil otěže pacholkovi, který se bezcílně potloukal po nádvoří, a vstoupil do paláce. Zalil ho pocit tepla. Byl doma. Po paměti našel svou komnatu a vstoupil. Prsty hladil světlé dřevo a vítal se s nábytkem. Přejížděl po sloupcích postele, do nichž byl vyřezán Paris a tři bohyně, z nichž měl vybrat tu nejkrásnější a jí jablko odevzdat. Dlaní přejel víko truhlice, do níž byl vyřezán výjev, jak Achilles smýká princem Hectorem kolem hradeb. Také skříně zdobily výjevy z Iliady. Do dřevěného rámu zrcadla byla vyřezána tvář krásné Heleny, ale dnes Hugo místo její tváře viděl v té řezbě jinou antickou ženu. Faidru.

Bezmyšlenkovitě odepjal rapír a chtěl jej odložit, ale vzpamatoval se. Raději jej připnul zpátky k opasku. Právě v té chvíli se ozvalo zaklepání.

„Dále.“

„Váš otec vás očekává, monsieur.“

Hugo mírně přikývl, on zase očekával tohle sdělení. Nechal ruku položenou na jílci rapíru a vratkým krokem zamířil ke dveřím.

Octavianus d’Elzzbierppe seděl v audienční síni zámku, ale byl zde sám. Přítomná nebyla ani jeho manželka. Hugovi srdce vylétlo až do krku. „Máti…?“ hlesl.

„Je v pořádku,“ chladně promluvil jeho otec. „Co tady děláte? Měl jste být na zámku Ariana Hulaimé.“

„Odjel jsem,“ stejně ledově opáčil Hugo. Naděje na vřelé přivítání vzaly za své.

„Jak jste si to mohl dovolit?“

„Jsem dospělý, jsem mocný šlechtic…“

„Nejste vůbec mocný. Já jsem mocný šlechtic, vy jste jen můj syn.“

„Nejstarší syn,“ upozornil hádavě Hugo. „Mí bratři jsou ještě kojenci.“

„Zase nepřehánějte. A dosud jste mi neodpověděl na otázku.“

„Ale odpověděl, můj vznešený otče. Odjel jsem od plukovníka d’Agoulle…“

„Myslíte Ariana Hulaimé,“ opravil ho otec.

„Nechává si říkat plukovník d’Agoulle,“ stál na svém klidně Hugo.

„Mně nezajímá, jak si nechá říkat. Já mu sloužit nebudu.“

„A mne k tomu nutíte?“

„Musíme se o svém nepříteli dozvědět co nejvíce. Jak asi jinak? Nuže mluvte, jako jeho lékař toho o něm určitě víte spoustu.“

Hugo zaváhal. Rozhodl se, že začne opatrně. „Konečně se mu narodil syn, vlastně už dva…“

„To mi ani nepřipomínejte!“ vybuchl Octavianus d’Elzzbierppe. Hugo pochopil, že udělal chybu. Jeho otec zatím dál běsnil: „Myslel jsem, že od toho vás tam mám! Abyste takovým věcem zabránil! Jak se asi máme zmocnit trůnu, když se stále rodí následníci? Jsme nejmocnější a nejbohatší rod hned po rodu vládnoucímu, a že ten už vládne dlouho. Měl by být vystřídán! Námi! Jenomže silou nic nezmůžeme, tomu rodu se neříká Rod šavle zbůhdarma, zatraceně! Teď mě poslouchejte, k tomu vašemu plukovníkovi se vrátíte a budete mi posílat zprávy, co se tam děje. A ty zprávy budou příznivé, rozumíte? Neposílal bych vás tam, kdybych vám nedůvěřoval! Proč si myslíte, že jste byl za jeho nového lékaře vybrán vy? Pro vaše schopnosti?“ Zle se ušklíbl.

Ten úšklebek zpěnil Hugovi krev. Vyskočil na nohy a bezmocně vztekle máchl rukou, v níž svíral lem svého pláště. „To si pište, že se tam vrátím!“ zahřměl temně. „Ale nepošlu vám o něm jedinou řádku! Znevažují tam můj původ, posmívají se mi a zametají se mnou, ale aspoň si váží mého lékařského umění. Jak jsem teď pochopil, na rozdíl od vás! Opravdu se tam rád vrátím, ale zvěda vám dělat nebudu! Jak jsem byl naivní, když jsem doufal v milé uvítání doma! Rozloučím se s vámi tedy stejně přívětivě, jako jste se vy se mnou uvítali. Sbohem!!“ Otočil se na podpatku a rázně vyšel z místnosti. Ignoroval otcův řev. Dokulhal ke stájím, sám si osedlal koně a ihned zámek opustil. Zlobil se na sebe, ale ještě víc na svého otce.

Na začátku června doplul do vlastních Gon. Cestou na plukovníkův zámek se však zastavil na panství Damona Hulaimé a požádal Faidru o ruku. Souhlasila a svěřila se mu k jeho nesmírné radosti, že se jí i on líbí. Protože už se sebe navzájem nemohli dočkat, ale Faidra trvala na svém požadavku, svatba proběhla ještě na zámku. Po téměř probdělé svatební noci se oba novomanželé vydali na jih. Nespěchali. Bylo nádherné léto, loudali se nazdařbůh krajem, spali a milovali se pod širým nebem. Než se v září přiblížili plukovníkovu zámku, věděl už od nadšené Faidry, že bude otcem.