Za Axela Fössra / Třicátá sedmá kapitola / Arian

Na jeho zámek se Axel Fössr koncem dubna přihnal pobledlý a uřícený. A sám. Plukovník d’Agoulle na něj udeřil hned, jakmile seskočil ze sedla. „Co je s d’Elzzbierppem? Padl snad v bitvě?“

„Ne,“ zkroušeně odpověděl Axel. „Pane plukovníku, omlouvám se… obelhal mě a utekl mi. Nemohl jsem ho sledovat, nemám tušení, kterým směrem mohl jet.“

„Proboha, to je snad ještě horší, než kdyby byl padl!“ zaúpěl plukovník. Vyčítavě se na svého přítele zadíval. „Proč myslíš, že jsem chtěl, abyste jeli spolu? Vždycky jsem chtěl, aby na něj někdo dohlížel, právě pro takový případ!“

„Mrzí mě to, pane,“ zamumlal se sklopeným pohledem Axel.

„Kdyby to byl pitomý zahradník, ale lékař!“ lamentoval plukovník. „Chápeš vůbec ty důsledky? Lékař o nás ví všechno!“

Axel mlčel.

„Tak se běž přivítat s rodinou,“ vybídl ho mírnějším tónem plukovník.

Mladý Švéd přikývl.

Teprve u večeře si pán domu všiml, že je Axel podivně zamlklý a zaražený. Snažil se ho přimět k hovoru a rozveselit, ale marně. Když dojedli, poslal tedy všechny pryč, Axela ovšem zadržel.

„Co tě trápí? Útěk Huga d’Elzzbierppe? S tím už nic nenaděláme… Jen musíme najít nového lékaře. Myslel jsem, že nám monsieur d’Elzzbierppe vydrží déle, i když nezapírám, rád jsem ho neměl.“

Ale Axel pomalu zakroutil hlavou. „Ne…“ řekl slabým hlasem. „Tedy… trápí mě to taky, ale mnohem méně než… jiné věci.“ Odmlčel se. „Jde o Agrippinu. Už delší dobu to není mezi námi dobré. Nevím, kdy se co pokazilo. Asi za to může to, že jsem začal bojovat v řadách vašeho regimentu.“

Plukovník se na něj trochu překvapeně podíval. Axel zněl opravdu sklesle, to by u něj nečekal. Nikoli poprvé ho napadlo, že mezi ním a Agrippinou je skutečně zvláštní vztah, a nejspíše nejen z její strany.

Když později zašel za Agrippinou Aersovou-Fössrovou, zoufalá a se slzami v očích mu svěřila důvod, proč se už nejméně dva roky k Axelovi chová odtažitě. „Porodila jsem mu už sedm dětí,“ řekla unaveně. „A to mi bude teprve dvaadvacet. Rozhodně jsem to takhle nechtěla. Možná časem, za pár let, kdybych měla ještě to jedno, dvě děti… ale ne hned! Bohatě by mi byly stačily ty dvě, snad ještě čtyři… Nechci už víc dětí, jenže jsem si ověřila, že se s Axelem prostě nemůžu milovat, aniž bych obtěžkala. Budiž mu to přáno, asi je to lepší než opačný problém, kdybychom děti mít nemohli vůbec, to by ho asi zničilo… ale nynější stav zase ničí mě. Potřebuji si od něj odpočinout. Nevím, proč ho to trápí, je tady spousta dívek, které by za jeho náruč daly… nevím co. Může si užívat s nimi, manželství mu přeci nikdy nevonělo.“

„Má tě rád,“ měkce řekl plukovník. Nedovedl si představit, jak by mu bylo, kdyby se k němu podobně zachovala Světlana. Jenže Světlana byla někdy až příliš pokorná manželka a děti vždy chtěla mít. Agrippinu chápal a nechápal zároveň. Byla přeci povinnost ženy rodit děti. Pokud by to tak Pán nechtěl, nedal by ženám tuto schopnost. Byl hřích jí nevyužívat. Byla spousta žen, které po dětech toužily, ale nebylo jim dopřáno moci je porodit. Plukovník považoval za nevýslovný hřích a zločin, pokud někdo, kdo děti mít mohl, jejich plození odmítal. Dětí bylo zapotřebí v každé rodině co nejvíce, protože jich mnoho umíralo. Jemu samotnému již tři, potažmo čtyři děti zemřely. I Axelovi zemřeli tři jeho potomci. O to důležitější mu připadalo pokořit osud a mít další, živé a zdravé děti.

K Agrippině přistoupil Alfréd, objal ji kolem ramen a zle se podíval na plukovníka. Mračil se a rozhodně nepůsobil přívětivým dojmem. V takové náladě ho plukovník ještě nezažil, i když Alfréd byl podstatně méně srdečný a veselý než jeho starší bratr Axel. „Nestačilo to už?“ zeptal se a z jeho hlasu jako by vystřelil osten ledu a mrazu. Jemně svou švagrovou pohladil po vlasech. „Je ještě unavená po porodu, nechte ji prosím odpočívat.“

I když se plukovníkovi tón a způsob jeho řeči vůbec nelíbil, rozhodl se protentokrát přimhouřit oko. Vstal a zamířil ke dveřím, ale na chodbě zůstal stát. Uvažoval, čeho byl právě svědkem, a najednou mu připadalo, že Agrippinina slova byla pouze výmluva. Možná byl skutečným důvodem právě Alfréd. Rozhodně se k sobě chovali důvěrněji než švagr a švagrová.

Pravdou bylo, že to bylo právě naopak. Alfréd byl pouze vedlejší záležitost. Ale to, co se stalo o několik měsíců později, o tom plukovníka vůbec nepřesvědčilo.