Anotace: Srpen
Frederik Halissøn ležel v mokrém písku na břehu moře poblíž města Agoulle. Sotva před hodinou tu našel svou záchranu. Pořád tomu nemohl uvěřit. O jak tenoučký vlásek jen unikl smrti… Díval se na nebe nad sebou a rozvažoval, co dál. Do města to byl jen kousek, to věděl… Měl by tam jít, rychle. Rány, které utržil v boji, ho bolely víc, než se mu zprvu zdálo. Jenže se bál. Ano, bál se, že by si ho mohli splést s někým… inu, jehož život netoužil žít. Při hlubším úvahách o tomto tématu mu po rtech navzdory situaci přeběhl mírný úšklebek… navzdory situaci… navzdory situaci? Proč navzdory? Unikl přeci z náruče smrti, která si ho už mateřsky pevně tiskla na prsa. Proč by se neměl smát? Dosud byl naživu. Hodlal si to vychutnat. Musí si užít, ocenit to, že byl při životě zachován. Jinak by to přeci nemělo smysl. Proč by tu měl jen ležet jako ryba na suchu. Vždyť on byl naopak jako ryba ve vodě!
To ho posílilo. Pomalu se zvedl. Shledal, že se mu z prožitého dobrodružství stále klepou kolena. Nebylo divu. Ještě pár minut tedy zůstal, klesl na kolena a tichounce se modlil, tak, aby svá slova slyšel jen on, třebaže poblíž nikoho nebylo.
Když skončil, vstal znovu a skrze lesík zamířil do města. Pospíchal. Cítil, jak z něj zvolna rostoucí bolest vysává sílu a vůli. Za chvíli se měla městská brána zavřít, musel to stihnout včas… Sílu z něj totiž vysával i rostoucí chlad. Navzdory obvykle dusnému, neúprosnému parnému létu bylo nabíledni, že tato noc bude mimořádně chladná.
Když dorazil k bráně, už se celý chvěl a zuby mu cvakaly. Cestou si ale trochu srovnal myšlenky a zformuloval si, co řekne.
„Kampak? V tuhle hodinu!“ nepřívětivě, ale mimořádně zvědavě se zeptal jeden ze strážných.
Ukázal na bránu. „Dovnitř…“ vypravil ze sebe s obtížemi.
„Nezlob se na mě,“ sarkasticky se ušklíbl strážný, „ale nevypadáš na někoho, kdo by si to zasloužil. Co jsi zač?“
„Liška. Všemi mastmi mazaná, aby vypadala jako člověk!“ chtělo se mu zařvat, ale opanoval se. Trpce vzdychl. „Jmenuji se Frederik Halissøn…“
„Doklad,“ přerušil ho přísně strážný.
Muž se smutně usmál. „Nemám,“ řekl popravdě. „Před chvílí jsem o všechno přišel. Málem i o život. Někdo mě přepadl…“
„Táhni pryč!“ zabručel nevrle druhý strážný a strčil do něj, ale zarazil se. Znovu chytil muže za košili. „Člověče, jsi celý mokrý!“
„Vždyť nepršelo,“ poznamenal jeho druh.
Frederik Halissøn pokrčil rameny. „Přepadli mě. Sebrali mi doslova všechno…“ Nestačil větu dokončit.
„Mně se spíš zdá, že jsi ty přepadl někoho!“ zahřměl jeden strážný. „Ta košile určitě není tvoje! Je jemná a… a co ty knoflíčky? Člověče, poslouchej, co jsi zač?“ zeptal se výhružně.
Frederik zachoval klid. „Trubadúr. Jak jsem řekl, přepadli mě. Sebrali mi všechno, i loutnu, i oděv… proč i ten, to netuším. Zranili mě. Vydal jsem se k moři, byl to jen kousek a rány nechtěly přestat krvácet, napadlo mě, že sůl krev zastaví. Jenže na břehu leželo nějaké tělo, snad ho vyplavila voda. Mrtvý už oděv nepotřebuje…“ Lehce pokrčil rameny. „Tak jsem si ho vzal.“ Trochu se mu třásl hlas.
„Padne ti jako ulitý,“ opáčil strážný a dál zíral na manžetový knoflíček. „Jsi hodně vysoký… Poslouchej, trubadúre, jak ten mrtvý chlap vypadal?“
„Jak vypadal?“ zopakoval hloubavě otázku muž. „Měl krátké stříbrné vlasy a vousy… ale ne strniště, pečlivě udržovaný knírek, vlastně… jako já. Víc vám asi nepovím, byl celý zkrvavený, určitě rozbitý o skály… Vždyť i ta košile je potrhaná a od krve…“
Strážný přikývl. „Měl u sebe něco jiného? Třeba… rapír?“
„Rapír?“ podivil se trubadúr. „Kdepak! Proč?“
„Neměl u sebe vůbec nic?“ vyslýchal ho dál zadumaně strážný. „Třeba prsten na ruce? Prsten se znakem šípu?“
„Ne… tedy… nevím. Já si ho upřímně zas tak neprohlížel…“ Frederik se zamyslel. „Ale ano!“ vykřikl najednou. „Ano, pravda! Měl prsten, všiml jsem si ho, když jsem mu svlékal košili…“
„Se znakem šípu?“
„To nevím, neprohlížel jsem si ho, mne takové věci nezajímají… ale byl zlatý, to jsem postřehl.“
Strážný přikývl. Podíval se na svého druha. „Adame, hned, jak tohle vyřídíme, musíme k rychtáři.“
„Proč?“
„Protože tenhle pobuda zjevně našel tělo plukovníka d’Agoulle.“
Frederik o krok ustoupil a objal si ramena. Stiskl v pěstech látku košile. „Prosím… ne…neberte mi ji… je sice mokrá, ale… nic jiného nemám…“
„Neboj,“ mávl přezíravě rukou strážný. „Nech si ji. Jen si vezmeme ty knoflíčky.“
Trubadúr ochotně souhlasil. „Pustíte mě dál?“ zeptal se úzkostlivě, když knoflíky trhali.
„A jak ti máme věřit, že jsi trubadúr? Co když jsi nějaký zloděj? Ukradl jsi přece to oblečení.“
„Jenže kdybych sem přišel nahý, taky byste si o mě asi nemysleli nic hezkého, že?“ ušklíbl se trubadúr. „Dejte mi loutnu a uvidíme.“
Zahrál a zazpíval jim dvě písně, které předem dobře zvolil. Jak předpokládal, líbily se jim. Frederik měl ostatně docela příjemný hlas, který byl ještě příjemnější, když zpíval. Za své umění byl vpuštěn do města. Jeden strážný ho kousek doprovodil a pak se od něj odpojil. Frederik už kdysi v Agoulle byl a docela se tu vyznal. Zamířil na konec ulice k hostinci přímo proti bráně. Nebyl nejlepší, ale dobře se tam vařilo, i když pivo bylo nesnesitelně řídké… Točila se mu hlava. Zvuky jako by k němu přicházely z dálky. Rány po těle ho úporně pálily, začal se třást. Vkročil do ulice, aby přešel k šenku. Měl pocit, že se sotva vleče. Najednou do něj něco narazilo, Frederik se zapotácel a upadl. Udeřil se do hlavy, ale ještě než ztratil vědomí, uvědomil si dva vjemy. Zvuk koňských kopyt a bolest v předloktí.