Za Axela Fössra / Čtyřicátá první kapitola - Axel

S obtížemi se vracel do reality. Ta zpráva… Ty řádky dopisu, jenž stále držel před sebou, byly tak neuvěřitelné… Jak by jim mohl uvěřit?

„Axeli?“

Plukovník de Taale na něj zjevně mluvil už hodnou dobu. Zaraženě si uvědomil, že neví, jak dlouho slepě hledí na řádky, které by nejraději nikdy neviděl. Těžce polkl a zvedl oči ke svému příteli.

„Je mrtvý…“ hlesl zlomeně. „Já… nevěřím… Je mrtvý…“

„Kdo?!“ polekaně zvedl hlas Gneus Marcelus de Taale.

„Plukovník… d’Agoulle…“

„Cože?!“ zařval velitel čtvrtého jízdního regimentu a vytrhl mu list z prstů. Pohroužil se do jeho četby a pak vzhlédl s úžasem v očích. Zvedl pohled k obloze. „Pane nejvyšší…“ drmolil tiše. Pohlédl na Axela. „Víš, co to znamená?“

Axel mlčel. Napadala ho odpověď, ale tušil, že kdyby ji vyslovil nahlas, byl by před šlechticem za hlupáka. Smrt muže, kterého svým způsobem přijal za otce, jím otřásla. Otřásla i jeho sebejistotou, jeho pozicí v této zemi. Byl to Arian d’Agoulle, kdo ho sem přivedl, kdo ho chránil… Co s ním bude teď? Napadla ho děsivá myšlenka. Co jestli ho vydají do Švédska?!

„Tam nezahynul jen náš přítel,“ promluvil pomalu de Taale. „Zemřel následník trůnu, korunní princ…“

Axel k němu vzhlédl s ohněm v očích. „To myslíte vážně?“ otázal se drsně. „Tohle vás trápí?“

„Tebe ne?“ podivil se de Taale.

„Jistěže ne!“ zahulákal Axel. „Proč taky? Plukovník má dva syny, trůn má dědice! Je to plukovník, náš přítel, kdo zemřel, ne poslední naděje na vládu jeho rodu!“

Gneus Marcelus de Taale pomalu přikývl. „Máš pravdu…“ uznal.

To bylo v noci před bitvou. Následující den se Axel bil jako šílený. Zabil snad víc Švédů než kdy jindy a odmítal brát zajatce. Generál Hulaimé, který se již vrátil do tábora, mu to velkoryse prominul.

„Zabíjel jsi, jako by za smrt tvého pána mohli Švédové,“ poznamenal s náznakem jakéhosi zvláštního veselí v hlase de Taale, když se setkali u koryta s vodou, aby si vymyli rány z boje.

Axel se na něj vážně zahleděl. „Kdo ví,“ prohlásil stroze. „Třeba za ni mohou. Ví Bůh, co to bylo za piráty, kteří jeho loď přepadli.“

„Sakra, Axeli… Máš pravdu,“ zarazilo to de Taaleho. „Nenapadlo mne takhle nad tím přemýšlet.“

Pokrčil rameny a omyl si šrám na čele, který v jeho bledé kůži vypadal ohavně temný. V tu chvíli mu na rameno poklepal jakýsi voják a úsečně mu sdělil, že má ihned jít ke generálovi.

„Co jsem udělal?“ divil se Axel napůl pobaveně, napůl opravdu v obavách. Ale generál ho nezdržel dlouho. Jen mu oznámil, že přestože již není manželem Agrippiny Aersové, zvykl si mu Damon dávat v srpnu volno, a proto je dostává i nyní. Tón jeho hlasu připadal Axelovi trochu divný, ale byl stále otupělý ze zprávy o skonu plukovníka d’Agoulle, a tak si toho moc nevšímal. Ani to volno ho ve skutečnosti nepřekvapilo. To se však změnilo ve chvíli, kdy shledal, co za ním vězí.

 

Když sesedal na nádvoří zámku ze svého hnědáka, zmocnila se ho zvláštní malátnost. Když tu byl naposledy, plukovník ještě žil… Potřásl hlavou a vstoupil do paláce. Ve vstupní hale čekal komoří a pokynul mu ke dveřím salonu, které byly pootevřené jen na malou škvíru. Axel vstoupil. V místnosti seděly Světlana Nikitovna a Ilsa d’Elzzbierppe. Axelovi stačil jediný pohled na Světlanin výraz, aby poznal, že není v dobré náladě. Rychle ho opustila i ta jeho, kterou si silou vůle udržoval.

„Co se děje…? Zeptal se trochu zaraženě. Jeho pozornost si získalo zašustění vedle Světlany. Stočil pohled doprava. Ilsa d’Elzzbierppe povstala a napřímila se. Z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst, ale její zvětšené břicho hovořilo za vše. Axel nasucho polkl.

„Tohle,“ ledově pronesla Světlana Nikitovna. Její hlas zazněl nad Axelem jako prásknutí biče.

Lehce pokrčil rameny a pokusil se o úsměv, ale věděl, že musí působit strnule. „A… co já s tím?“

„Vezmete si ji,“ opáčila Světlana.

Teď se Axel podíval na ni. „Cože?“

„Vezmete si ji. Ona souhlasí.“

Ilsa rychle přikývla a oči jí trochu zasvítily.

„Ale já ne!“ zaprotestoval okamžitě Axel Fössr.

„To mě nezajímá,“ klidně oznámila ruská princezna.

„To dítě je tvoje,“ obvinila ho Ilsa d’Elzzbierppe.

Axel pochopil, že nemá na výběr. Rychle si Ilsu prohlédl. Byla pěkná… vlastně… ale ano, ano, tak nějak by mohla jednoho dne vypadat i jeho láska…

Axel pokládal plukovníka téměř za svého otce, toho skutečného moc neznal. Jeden druhého si nikdy příliš nevšímali… Nechápal, jak může žít s jeho matkou… ale když se mu na zadní straně víček vznášel obraz těch černých očí, vypálený tam jako cejch, míval občas dojem soucitu se svým otcem, soucitu a pochopení. On by si majitelku těch nádherných očí vzal hned, kdyby mohl. Jenže nemůže. Bylo jí jen osm let. Měli mezi sebou příliš velký věkový rozestup. Když ona za dalších osm let dospěje, jemu už bude téměř čtyřicet.

Ale Ilsa d’Elzzbierppe už byla dospělá nyní. Navíc se jeho lásce celkem podobala, měla krásné tmavé vlasy a trochu podobné rysy v obličeji… Jen oči měla zářivě zelené. Kdyby je ale měla zavřené, mohl by si hrát na to, že je to jeho láska… Mohl dopadnout hůř.

Tak se Axel Fössr na konci srpna potřetí oženil. Odmítl koupit Ilse novou stuhu a spojil svou ruku s její stejným pruhem látky, který před čtyřmi lety obtáčel jeho a Agrippininu dlaň.

Tento sňatek měl dalekosáhlé důsledky. Rodu červeného šípu se rozhodně nelíbilo, že si členku tak významné rodiny aristokratů vzal nějaký švédský přeběhlík. Rázně se proti manželství postavil, ale nebylo mu to nic platné. Proto neprodleně vytáhli do války. Když se Axel začátkem října vrátil do ležení, po dobytí města Taale se pod velením Damona Hulaimé přesunul kousíček na východ, kde u řeky Ttrav proběhla 13. října bitva s červeným šípem. Navzdory generálovi Hulaimé skončil boj katastrofou. I když měli Goňané (vystřihněme protentokrát z onoho pojmenování červený šíp) početné zálohy připravené zasáhnout, rod d’Elzzbierppe měl stejně připravené zálohy ještě početnější. Ty Goňanům vpadly do zad. Damon Hugo Hulaimé byl tak dobrý velitel, aby si okamžitě uvědomil, že je bitva ztracená. Přesto bylo už pozdě. Jemu, plukovníkovi de Taale a Axelu Fössrovi se podařilo probít se a uniknout, ztráty ale byly strašlivé a Goňané se z nich dlouho vzpamatovávali.

„Neber si to,“ položil Axelovi ruku na rameno plukovník de Taale. Jel po jeho levici, zatímco Damon Hulaimé po jeho pravici. „Nechceme, aby ses tím trápil. Tvůj sňatek s Ilsou d’Elzzbierppe je jen hloupá záminka. Červený šíp si na nás brousí zuby už dlouho, především na rod Hulaimé a na královský trůn. Jednou by zaútočili tak jako tak, i kdyby sis tu dívku nevzal.“

Axel přikývl.