Za Axela Fössra / Čtyřicátá třetí kapitola - Denis

Po smrti svého jediného – legitimního – syna se Denis Hulaimé doslova zhroutil. Už mnohokrát se o syna strašlivě bál – kdo taky ne – ale tohle byla skoro smrtelná rána. Čtyřicet let počítal, že mu předá vládu, že jednou, až se i jeho synovi narodí syn, sejme těžkou korunu, jejíž váha byla trilionkrát větší než váha zlata, ze kterého byla zhotovena, ze své hlavy a vloží ten proklatý skvost, tu proklatou věc na hlavu Arianovi. Teď, po čtyřiceti letech těchto nadějí, někdo přerval pouto, na kterém visely. Jako by neviditelná ústa nějakého piráta zhasla voskovici a pohroužila tak Denise do náhlé a naprosté temnoty. Těžce onemocněl, ale na jeho nemoc, bezbřehý smutek způsobený řekou Styx, která se vlila mezi něj a jeho syna, nemohl žádný lékař najít lék. Pookřál, až když se 1. listopadu jeho snaše narodil syn. Světlana Nikitovna mu dala – k Denisově vzteku – jméno Mikuláš Arianovič. Druhou vodou na jeho mlýn byl syn, kterého mu v prosinci porodila jeho manželka, Kiera Tërrová. Ten obdržel při křtu jméno Denis, a i když starý Denis věděl, že nikdy nemůže být následníkem, udělal mu radost.

Jisté škodolibé potěšení mu přineslo i to, že – na truc rodu červeného šípu – holčičky, které v prosinci porodila Ilsa d’Elzzbierppe Axelu Fössrovi, byly naprosto zdravé.

Monarchu však náramně hlodala prohra u Oohn. „Kde jsou ty staré časy?“ tázal se, nevěda, koho, přecházeje po komnatě sem a tam. „Kde jen jsou ty časy, kdy čtyři rody šípů spolu vycházely v dobrém? Vždyť to byly ty nejurozenější a nejmocnější rody v Gonách! A teď…“ Frustrovaně máchl rukou. „Teď z nich zbylo co? Rod zeleného šípu je na vymření, zbývá z něj jediný muž! A Alexandr d’Agoulle už děti mít určitě nebude… i když…“ Samolibě se usmál. „Mně se také podařilo ještě zplodit syna.“ Mrkl na svou manželku sedící na loži, ale ta nehnula brvou. Proto roztržitě pokračoval: „Takže zelený šíp tak. Co se týče červeného šípu, škoda mluvit. Je to ještě horší, i když ne o moc. Červený šíp je pořád mocný, bohužel i vlivný, bohatý… početný… a ze všech rodů šípu byl měl vždy největší privilegia. Mají vlastní ostrov! Jenže si brousí zuby na trůn, nevím, kde na to berou odvahu.“

„Ale rody modrého a žlutého šípu jsou nám věrné a nejsou bez síly a vlivu,“ upozornila věcně Kiera Tërrová a kojila malého Denise.

Starý Denis něco zabručel. „Modrý šíp snad, ten jediný opravdu prosperuje. Gneus Marcelus de Taale je velitelem čtvrtého jízdního regimentu a v boji proti Švédům si vede výtečně. Asi ho za to povýším… Taky úspěšně rod rozmnožil, má tři děti a vnuka… Ano, tam to vypadá slibně. Ale žlutý šíp je více problémový. Už od smrti Antoina du Rån, a to už je skoro osm let. Obávám se, že je jen otázkou času, než žlutý šíp začne napodobovat manýry šípu červeného. Ty barvy jsou ostatně příznačné. Mor a krev, jdou ruku v ruce. Nakonec zachvátí zemi.“

„Nepřehánějte,“ mírnila ho Kiera.

„To není přehánění! Jen říkám, že jediný, na koho se můžeme spolehnout, je rod modrého šípu. Je to ironie, že se můžeme spolehnout jen na ten šíp, který má stejnou barvu jako uniformy našich nepřátel.“

„A co zkusit vyjednávat?“ usmála se Kiera.

„Copak to s červeným šípem jde?!“ vybuchl Denis. „Hlava rodu, Octavianus d’Elzzbierppe, má na mne osobně vztek, že jsem jeho syna poslal do služeb syna svého! Do toho baží po mém postu. První problém byl už René d’Elzzbierppe, ten proklatý vikomt. Kdysi bývali všichni přátelé, můj syn, René d’Elzzbierppe, Gneus Marcelus de Taale a Antoine du Rån. Jenže pak vikomt René unesl tu šlechtičnu, rozkmotřil se s Arianem a začal vyvádět hlouposti. A rod červeného šípu stál za ním. To mu zůstalo. Antoine du Rån zemřel a jediný, kdo zbyl, je Gneus Marcelus de Taale, příslušník rodu modrého šípu. Jak příznačné! A červený šíp? Samá potíž, Reném počínaje a Octavianem konče! Už za časů řádění vikomta Reného bylo zle, pak Hugo d’Elzzbierppe, když se stal Arianovým lékařem, a do třetice všeho sňatek Axela Fössra a Ilsy d’Elzzbierppe, ke všemu Reného dcery! To byla poslední kapka. Pohár přetekl a víno se lije po stole. Ten prostřený stůl jsme my, Gony, drahá Kiero, a snad ani nemusím podotýkat, že to víno je červené!“

„Myslím, že porážka u Oohn byla varování,“ mínila opatrně Kiera. „Nesmíme dopustit, aby se celé Gony staly jednou obrovskou Oohn, jedním obrovským královstvím červeného šípu.“

„Gony jsou jedno království,“ přísně upozornil Denis. „Guille je jen léno červeného šípu.“

„Jistě, to víme my. Ale oni na to zapomínají,“ vedla svou Kiera. „Není čas jim to připomenout?“

„Jak?“ rozhodil rukama Denis. „Kiero, já… já vůbec nevím, co dělat. Připadám si, jako bych zapomněl… na všechno! Na všechno! Se smrtí Ariana… jako by mě opustila moje síla, moje… schopnosti. Nevím, kdo jsem byl a kdo jsem.“

„Jste král. A králem musíte zůstat, musíte vydržet, než princ Gneus Marcelus dospěje.“ Odmlčela se. „Proč válčíme se Švédy?“

„Proč?!“ ucedil král. „Proč?! Jako byste nevěděla, že to můj povedený syn…“

„Ovšem,“ přikývla. „Ale já myslím něco jiného. Se Švédy válčíme, abychom pomohli Rusku. Dělíme švédské síly. Tak proč by Rusové nemohli podobně oplatit naše služby svými?“

„Co tím chcete říct?“

„Mohou nám pomoci s červeným šípem. My jim se švédským králem, oni nám s Octavianem d’Elzzbierppe.“

„Moc se mi to nelíbí,“ přiznal Denis. „Rusové se mi nikdy nelíbili, jsou jedním z vrtochů mého syna, stejně jako Axel Fössr.“

„Ale i pro něj jste našel uplatnění,“ připomněla Kiera. „Plánujete ho přiřadit ke gardě. Svým způsobem jsme mu posloužili, když jsme se ho ujali po jeho dezerci, ujal se ho sám korunní princ. On nám to oplácí tím, že teď proti Švédům bojuje. Pomáháme Rusům v boji se Švédy, tak ať se nám oni odvděčí pomocí s d’Elzzbierppem. Každý regiment je dobrý, když bude bojovat na naší straně, jedno jestli náš, francouzský nebo třeba ruský.“

„Je pravda,“ zlomyslně pronesl Denis, „že generál Ivan Saforov nám má co splácet.“