Za Axela Fössra / Čtyřicátá šestá kapitola - René

Vikomt René d’Elzzbierppe věděl, že zemře. Jeho stav se pomalu, ale jistě zhoršoval. Bolest na hrudi, pálení při dýchání a kašel se postupně zhoršovaly a tvořily děsivou kombinaci jeho muk a utrpení. Způsobily i to, že se nemohl náležitě radovat ze smrti plukovníka d’Agoulle bezprostředně po obdržení té zprávy, protože zrovna dostal jeden ze záchvatů. Radoval se z ní ovšem později. Náramně a náruživě se radoval. Do chvíle, než pochopil, že si z něj plukovník vystřelil. Tedy… ne možná přímo z něj… ale působilo to stejně.

Nemohla totiž být náhoda, aby narazil v Agoulle na muže, který měřil dva metry, měl dlouhé, i když šedivé vlasy a ke všemu se jmenoval Pierre, jak si jeho někdejší přítel dříve nechával říkat. René d’Elzzbierppe měl vztek, pořádný vztek. Nuže dobrá, pomyslel si zlomyslně, když jsi prohlašoval, že jsi mrtvý, tedy opravdu buď.

Na toho muže narazil pouhou náhodou… jak také jinak, když žil v domění, že už zemřel… v hospodě. Okamžitě si získal jeho pozornost, a když slyšel, jak se komusi představuje jménem Pierre, i když samozřejmě jiným příjmením, pochopil, že naletěl. Unikalo mu sice, proč to plukovník d’Agoulle udělal, ale na tom ani nezáleželo. Podstatné bylo, že mrtvý nebyl. Příležitost ale byla pro Reného neodolatelná, obzvláště, když se jeho stav zhoršil. Nehodlal dopustit, aby ho plukovník d’Agoulle, i když si teď říkal jinak, přežil. Pár dní ho sledoval. Zjistil, že pracuje v nevěstinci madame Anny, a když podnik párkrát bez valného zájmu o nevěstky navštívil, vypátral i, kde má jizbu. Mimochodem také zjistil, že mnohem víc než kterákoli z nevěstek se mu líbí uklízečka.

Pečlivě promýšlel plán. Při jedné návštěvě postřehl, že naproti komůrce vyhazovače má jizbu Anna, majitelka podniku, a to skýtalo problém. Nenapadalo ho, jak jej vyřešit. Jediným způsobem musela být rychlost a přesnost zásahu.

Jednoho dubnového dne se opět vypravil do nevěstince, tentokrát ovšem ne za nevěstkou, nýbrž za vyhazovačem. Počkal, až si ostatní hosty rozeberou holky, a když v přízemí osaměl, vydal se tiše ke dveřím Pierra. Stiskl kliku, bylo otevřeno. Vstoupil.

„Co tu děláte?“ zvedl překvapeně hlavu Pierre.

„Jdu za tebou, mon ami,“ usmál se René.

„Za mnou?“ nechápavě opakoval on.

René přikývl a tiše zavíral dveře.

„My se známe?“

„Nedělej, že ne,“ řekl mile René, dovřel dveře a přistoupil k němu.

Pierrův zrak se upřel na jeho levou ruku. „Co to máte?“ podivil se. „Proč…?“

„Proto!“ René mu bleskurychle rukou přikryl ústa a přitiskl ho k sobě. Vyhazovač se kroutil a snažil se ho kousnout, ale René měl právě pro ten případ dlaň omotanou plátnem. Pierrovy zuby se zarývaly pouze do té látky, útočníkovi vůbec neublížily. René si jich ani nevšímal a tasil dýku. Když si všiml, že se Pierre snaží dosáhnout na rapír, usmál se.

„To nezkoušej,“ poradil mu milým tónem. „I kdybys na něj dosáhl, bude ti k ničemu. Je tu příliš málo místa. Já mám tohle, to je užitečnější,“ a ukázal mu svou zbraň. Pierre ztuhl a zíral na ni. „Už si na mě vzpomínáš?“ zeptal se René.

Vyhazovač něco skrz látku zahuhňal a zvolna zavrtěl hlavou.

„Co se dá dělat,“ vzdychl René. „No, mon ami, tak ti své jméno připomenu.“ Loktem zatlačil na Pierrovo předloktí, dosud položené na desce stolku, jak se snažil dosáhnout pro zbraň. Tím mu ruku znehybněl. Pomalu mu do hřbetu ruky špičkou dýky vyřezal písmeno R.

„Už si vzpomínáš?“

Zahuhňání.

„Tak vzpomínáš si?!“ výhrůžně se zeptal René a nastavil mu zakrvácený hrot dýky.

Další slabé zahuhňání a pak zavrtění hlavou.

„Co se dá dělat,“ vzdychl René. „Asi jsi se jménem ztratil i paměť…“ Chvíli ho ještě držel, vychutnávaje triumf. Měl by mu možná poděkovat, protože kdyby nepředstíral smrt, nemohl by ho teď René zabít doopravdy. Tím, že se ztratil v davu, stal se obyčejným měšťanem, umožnil Renému, aby na něj mohl. Zhluboka se slastně nadechl. V plicích ho bolestivě píchlo. Cítil, že se blíží záchvat. Dostal vztek a snad ještě větší strach. Zadržel dech v naději, že tím oddálí nevyhnutelné, a horečně uvažoval. Musel se Pierra rychle zbavit, rychleji, než ho zachvátí agonie bolesti a kašle. Musel ho pustit, ale zároveň nějak zařídit, aby nevydal ani hlásku. Dostal zoufalý nápad. Nachystal si nohu a podkopl nohy Pierrovy. Pak teprve pustil jeho tvář. Vyhazovač slabě vyhekl překvapením, ale nestačil už vykřiknout nahlas, protože padal dopředu. Hlavou se udeřil o pelest protějšího lůžka. Padl na podlahu a zůstal bez hnutí ležet. René si na něj pro jistotu klekl. Pierre byl ale evidentně v bezvědomí, a to mu usnadňovalo práci. Pomaličku zhluboka dýchal, držel stisknuté rty a bojoval sám se sebou. Pevně sevřel dýku. Vší zbývající silou vrazil její čepel Pierrovi do zad. Nepochyboval, že zasáhl cíl, totiž ledvinu. Přitlačil k ráně plátnem obalenou ruku a rychle dýku vytáhl. Pak ji zarazil do druhé ledviny. Vytáhl ji, uskočil a okamžitě tělo odkopl pod lůžko. Byl úspěšný, krev ušpinila pouze plátno kolem jeho dlaně. Otřel do něj ještě čepel dýky a pak ji zase schoval. Mírně litoval, že je Pierre v bezvědomí a pravděpodobně nic netuší o bolesti, kterou by jinak teď zakoušel. Na druhou stranu by René ve svém stavu neměl sílu se s ním rvát, pokud by v bezvědomí nebyl.

Přitiskl čistou stranu plátna ke svým rtům a konečně se rozkašlal. Zalykal se kašlem, opíral se o zeď, seděl na zemi a třásl se. V očích ho pálily slzy. Snažil se být co nejtišší. Když se konečně uklidnil, rychle odešel. Právě mířil k východu z nevěstince, když se za ním ozval hlas:

„Jsem volná, jestli ještě máte zájem. Vím, že to trvalo, omlouvám se.“

Ohlédl se. Za ním stála nevěstka s pěknýma nohama a hřívou kaštanových vlasů. Měla milá ústa a malá hloupá očka daleko od sebe.

Zvedl ruku ovázanou zakrváceným plátnem. „Otevřela se mi rána, musím jít,“ řekl omluvně. „Přijdu příště.“

Holka lehce pokrčila rameny.

René se otočil a mimořádně spokojený odešel.