Za Axela Fössra / Čtyřicátá sedmá kapitola - Frederik

Frederik Halissøn už v nevěstinci zůstal. Poté, co se mu zahojila zlomená ruka, ochotně se stal pomocníkem Pierra Päüraqua a druhým vyhazovačem. Za dobu, co ho ošetřoval, pojal k němu vyhazovač Pierre důvěru, a tak mu na jeho nápad půjčil peníze, aby šel pořídit rapír i pro sebe, aby mohl Pierra cvičit. Frederik slíbil, že mu peníze bude postupně vracet.

Když odcházel od kováře, minul se na ulici s dívkou. Byla trochu vyšší postavy, pěkně stavěná a – co se Frederikovi líbilo nejvíce – přes záda jí visel dlouhý světlý cop. Když si ji prohlédl pozorněji, všiml si, že už to hodnou dobu dívka není. Už to určitě byla žena, pravděpodobně kolem třicátého roku života. Trochu funěla úsilím, protože vlekla těžké štoudve s vodou.

„Dovolte, pomohu vám,“ nabídl se ochotně trubadúr. „Kam jdete?“ A energicky se chopil obou štoudví.

Žena se na něj vděčně, i když unaveně usmála a ukázala ke kovárně, kterou on před chvílí opustil.

„Vy jste kovářova manželka?“ vypálil první, co ho napadlo.

Zasmála se. „Kdeže,“ mávla rukou. „Jsem jeho dcera, René Joirová.“

Tak se Frederik poznal se svou čtvrtou manželkou. Ke svatbě došlo snadno. Během následujících dní a týdnů se s René pravidelně scházel, povídali si, on se jí obdivoval… až se spolu pomilovali. Na začátku listopadu mu oznámila, že čeká jeho dítě. Měl z toho radost a vzal si ji více než ochotně. Zabydlel se v kovárně a od jejího otce byl pomalu zasvěcován do kovářského umění.

Teď, na konci dubna, měl namířeno za Pierrem Päüraquem, aby se s ním podělil o novinu. René mu porodila dva zdravé syny, kteří dostali jména Philipp a Daniel. Ještě nepřišel na to, jestli a jakou měrou z toho má radost. Navíc podvědomě tušil, že Pierre bude mít dost radosti za ně za oba, jako by synové byli jeho vlastní.

Tiše si pohvizdoval a kráčel, co noha nohu mine. Rozhlížel se kolem sebe. Byl krásný jarní den tady na jihu země, vanul svěží větřík, svítilo slunce… Zabočil do uličky, kde stál nevěstinec, a vkročil do dveří. Rozhlédl se kolem a pak přistoupil ke dveřím komůrky vyhazovače. Pro jistotu zaklepal. Nestávalo se to často, ale párkrát už sem jen tak vkročil a přistihl Pierra s nějakou holkou. Teď však na jeho klepání nikdo nereagoval. Že by spal? To se Frederikovi nezdálo, ale napadlo ho, že možná může opravdu spát. Třeba je nemocný… Zaklepal o to hlasitěji a dveře otevřel. Bezděčně upíral oči do výšky, kde by se nacházela Pierrova tvář, kdyby stál. Pak sklouzl pohledem níž a přejel jím postel. Zela prázdnotou, i když povlečení bylo trochu pomačkané. Napadlo ho, že si Pierre odskočil. Chvilku čekal, ale když se vyhazovač nevracel, pokrčil rameny a otočil se k odchodu. Možná je v nějaké hospodě… Frederik se sem vrátí večer, třeba ho tu zastihne… Najednou se zarazil. Koutkem oka, nesoustředěn, pohroužen v myšlenkách, postřehl něco nepatřičného. Co to bylo?

Zvolna se otáčel kolem své osy a pátral pohledem po všech koutech. Zničehonic ho to praštilo do očí. Zpod jeho lůžka vykukovala bota. Překvapeně si dřepl a vzal ji do ruky. Pokusil se ji zvednout, ale ucukl, když si uvědomil, že v ní dosud vězí chodidlo.

„Pierre?“ promluvil udiveně. „Co tam děláš? Něco ti tam spadlo?“

Žádná odpověď.

„Pierre,“ oslovil ho trpělivě znovu trubadúr, uchopil jeho nohu a povytáhl ji zpod lůžka. Najednou si uvědomil, že něco není v pořádku. Noha se vůbec nebránila, a když za ní táhl, zůstávala ve stejné poloze. „Pierre!“ vykřikl teď už zoufale a s opravdovými obavami. S úsilím vytáhl zpod postele celé tělo a pochopil, že na něj mluví zbytečně. Celá záda oděvu byla nasáklá krví, její ohavný těžký dusivý pach se vyvalil zpod lůžka spolu s mrtvolou. Frederik se jím skoro zalkl. Pustil nohu a bezděky o krok ustoupil. Sevřel se mu žaludek, roztřásl se. Co se tu sakra stalo?!

Chvíli trvalo, než sebral odvahu znovu se přiblížit. Nevěděl, proč, přesto Pierrovi změřil puls. Tedy, jen se o to pokusil, samozřejmě žádný nenahmatal. Tím jeho lékařské znalosti končily. Pokusil se tělo uspořádat do důstojnější polohy, ale bezúspěšně, bylo úplně ztuhlé. Při té činnosti si ale všiml, že má Pierre cosi na hřbetu ruky. Skoro vykřikl. Bylo to do kůže vyřezané písmeno. R. Nějak instinktivně vytušil, která bije. Jenže nemohl nic prozradit, protože by tím vyzradil i sám sebe. Jak by to vysvětlil? Dostal chuť pořezanou ruku uříznout a spálit ji, zbavit se jí… jenže neměl při sobě nic, čím by to provedl, a kromě toho, Pierrovo tělo bude stejně spáleno, jak bylo v Gonách zvykem… ovšem až po řádné autopsii, která byla uzákoněna v září roku Páně 1710.

Udělal nad tělem velký kříž. „Odpusť,“ zašeptal třesoucím se hlasem. „Tady jsem měl ležet já, ne ty.“

Třásla se mu kolena a nějakou chvíli trvalo, než se dokázal zase postavit. Vyšel z jizby a zaklepal na dveře majitelky podniku, aby jí oznámil smrt vyhazovače.

Na radnici byl už několikrát. Byl tam znovu, veřejněji, oznámit nález těla korunního prince, které už ovšem mezitím pravděpodobně spláchl odliv zpátky do moře. Co vše se jen od té doby přihodilo! Našel si ženu, zplodil s ní dítě… vlastně dvě… syny… I když přitom zažil nepříjemnou chvilku. Byl nádherný slunečný den a on šel s René s koňmi k řece Sülvě. Nechali zvířata svobodně se pást a sami si povídali… pak se líbali… a pak… pak mu ona sama svlékla košili. V první chvíli si hrozbu neuvědomil. Pak ztuhl, skoro nedýchal, jako by doufal, že ho přehlédne. Jenže ona nepřehlédla ani to, čeho se bál.

„Frederiku, proč máš cejch?“ zeptala se překvapeně a trochu polekaně.

Vůbec nevěděl, co jí má říct. Sklopil oči. „Byl jsem na galejích,“ přiznal trpce.

„Proč?“ zajímalo ji.

Pokrčil rameny. „Je to minulost… musíme o tom mluvit?“ pokusil se chabě.

„Myslím, že bych to měla vědět, nezdá se ti?“

„Vlastně o nic nešlo. Jen jsem se někomu nelíbil.“

Chvíli bylo ticho.

„Tak dobře,“ přikývla zaraženě. „Nebudu tě nutit o tom mluvit, když tak moc nechceš. Třeba mi to jednou povíš sám.“

„Třeba,“ souhlasil vstřícně, protože to podle něj nic neznamenalo.

„Ale jmenuješ se Frederik, proč ti tedy vypálili písmeno A?“

Zareagoval pohotově. „Frederik je moje druhé jméno, Používám jej od té doby, protože… chci zapomenout. Moje první jméno…“ Doufal, že nebude muset větu dokončit. Jenže René se na něj dívala dál a dál a mlčení, které mezi nimi vládlo, bylo napjaté. Frederik horečně uvažoval a snažil se vydolovat z paměti nějaké jméno na A, jenže na mysl mu přicházela jen samá jména francouzská… Konečně! S kamennou tváří pronesl: „Moje první jméno bylo Axel,“ a domníval se, že jí tak dostatečně naznačil, že tento rozhovor považuje za ukončený. Téma bylo k jeho úlevě opravdu rychle změněno a nakonec, i když to trvalo, se navzdory prvotní ztrátě chuti příjemně pomilovali…

 

Teď, když mířil oznámit mord na radnici, připadalo mu, jako by se opět topil v moři, i když ulice byla téměř liduprázdná. Prodíral se prázdným prostorem jako rozbouřenými vlnami a skutečně si připadal, jako by žil ve vzpomínce. Jako by opět všude kolem sebe cítil tlak vody a vústech palčivou žízeň, kterou jí nemohl uhasit. Tíha všeho, co měl při sobě, ho stahovala ke dnu, a on se hotovil všeho zbavit. Zbavil se těžké brašny se svými doklady, penězi a jinými drobnostmi, zbavil se těžkého rapíru, který dosud instinktivně držel v ruce. Odepjal i bandalír s prázdnou pochvou, která už mu byla k ničemu. Paruka mu dávno spadla sama, ale on ze sebe shodil i kabátec. Vše, co souviselo s plukovníkem d’Agoulle, nyní klesalo na mořské dno. Jeho nádherný kabátec ve slané vodě a písku shnije, jeho rapír zrezne. Jako na dno klesne vrak lodi, klesne tam i jeho já, jeho starý život, jeho minulost. A budoucnost? Jedna velká neznámá. V tuchvíli bylo nejdůležitější zabránit tomu, aby na tom mořském dně neshnilo i jeho tělo.

Zapomněl, kdo je, kdo byl. Bylo mu to jedno. Teď byl jen člověk, který zoufale bojuje o přežití, protože co jiného mu zbývá? Byl to instinkt. I za tu krátkou chvíli, co mrzl v ledové vodě, ho proud popohnal vstříc skalám, které se proti němu tyčily jako hradba osudu. Po takové smrti rozhodně netoužil. Zhluboka se nadechl a ponořil se pod hladinu. Musel se ponořit hluboko, aby unikl bouřlivé hladině, ale… jestli nutně musí zemřít (a věru se mu skoro zdálo, že dnes o něj smrt projevuje opravdu velký zájem), raději se utopí, než by se nechal rozbít o skály, což by nakonec mohl možná i přežít a být potravou pro žraloky ještě zaživa. Proti tomu se mu utonutí zdálo jako vítaný způsob skonu.

Paže mu umdlévaly. Co chvíli se chtě nechtě musel vynořit, aby se znovu nadechl. Cesta šla pomaličku, ale zdálo se mu, že skutečně uhýbá skaliskům a míří k pláži. Jen vydržet… což nakonec bylo to nejtěžší. Jak snadné by bylo se vzdát, nespěchat nahoru pro další kyslík, zůstat pod hladinou… kdeže. Ani to by nebylo snadné. Vyžadovalo by to boj psychický, boj s instinkty a pudy, a těžko určit, který boj by byl obtížnější, zda tenhle, nebo ten, jenž Frederik podnikal právě nyní, boj fyzický, boj s rozzuřeným živlem.

Nakonec mu unikl. Vysílený, zadýchaný, s ranami vyžranými solí a polomrtvý chladem a žízní se dostal na břeh. Tam ležel v písku a horečně uvažoval. Byl na rozcestí, mohl se rozhodnout. Na jedné misce vah ležela jeho manželka, děti, přátelé… jakož i přepych, zlato, nudná etiketa, plesy, zábavy, hořká přetvářka a budoucnost s hrozbou trůnu, o který nikdy nestál. Stárnoucí otec hrozící mu předáním vlády. Na druhé misce sladká, vábivá anonymita, klidný život ve městě nebo na venkově, možnost volby, svobody, nového života. Nového života. Ano, dostal příležitost. Málem zemřel, ale podařilo se mu zůstat naživu, a jistě ne proto, aby se vrátil do starého, v jistém ohledu neoblíbeného života. Teď měl možnost změny, neodolatelnou. A on jí neodolal.

Dnes měl novou rodinu, novou manželku, která se trošičku podobala Světlaně Nikitovně, dva syny, do kterých ho nikdo nenutil… Líbilo se mu zde. Jenže byl vypátrán. A za jeho volbu zaplatil Pierre Päüraque životem.

Frederik nepochyboval, kdo ho vypátral, a nepochyboval, že Pierre nebyl zamýšlenou obětí. Mrtvý měl výt on. Jenže si s tím vyhazovačem byli velmi podobní. Povzdechl si. Snad teď, když si René d’Elzzbierppe myslí, že je mrtvý, bude mít konečně klid i od něj.

To se ovšem hluboce mýlil.