Za Axela Fössra / Čtyřicátá osmá kapitola - Světlana

„Cože?!“ ohradil se dotčeně Axel Fössr. „Nemám! Kde jste to vzala?!“

Světlana pokrčila rameny. „Znám vás celá léta. Napadá mě jediný důvod, proč jste se zničehonic začal chovat jinak. Proč najednou nestojíte o hezké děvečky a služebné, šenkýřky…“

„A ten důvod má být francouzská nemoc?!“ vybuchl Axel. „Jsou stovky jiných důvodů!“

„Třeba?“

„Třeba že už je mi třicet!“ vyhrkl. „Třeba se chci usadit.“

„Vážně?“ pochybovačně si ho změřila ona. „Nemyslela bych si, že na vás bude mít vliv věk. A kromě toho, je vám přeci jen třicet.“

„Za pár týdnů už třicet jedna.“

„Za tři měsíce!“

„Vždyť říkám,“ mávl rukou Axel. „Za pár týdnů.“

Ohromeně na něj zírala.

„Ale jsou i jiné důvody,“ pokračoval nekompromisně Švéd. „Třeba jsem se…“ Náhle zmlkl.

„Třeba jste se… co?“ zvědavě dorážela ona.

Sklopil pohled. „… zamiloval,“ hlesl tiše.

„Vážně?“ užasla. Pro sebe špitla: „No, to už bych skoro víc věřila tomu věku…“

Zato Ilsa d’Elzzbierppe, dosud nehybně a vyděšeně stojící u spinetu, si oddechla, přistoupila ke svému manželovi a přitiskla se k němu. Axel Fössr ji objal kolem ramen a políbil.

„Jen pro ujištění, já opravdu NEMÁM francouzskou nemoc!“ ostře obě upozornil.

Světlana lehce pokrčila rameny. V Axelově chování jí ale připadalo něco neupřímného a strojeného, obzvlášť, když objal a políbil svou ženu. Váhala, zda mu uvěřit. Na druhou stranu, ohradil se tak dotčeně…

 

Měsíc duben už se chýlil ke konci, když na zámek přispěchal posel se dvěma dopisy. Světlana se začetla do toho svého… Prudce vzhlédla. Srdce jí bušilo, prsty s pergamenem se jí třásly. „To nemůžete…“ vydechla. „Ne…“

„Co se děje?“ zeptal se Fössr. Sám svůj dopis ještě neotevřel.

Bezradně na něj pohlédla. „Chtějí mi vzít děti!“ vykřikla. „To nemůžete! To… nemůžete mi… ne…“

Švéd se zamračil. „Můžu?“

Podala mu dopis. Slova byla zabalená do krásného hávu, to ale nijak neměnilo jejich skutečný význam.

„Světlano…“ váhavě ji oslovil Axel.

„Ne!“ uťala ho. „Chcete mě připravit vážně o všechno?! Jsou to moje děti! Aspoň toho nejmladšího mi neberte, aspoň Mikuláše ne! Vždyť je mu jen půl roku, potřebuje mě, potřebuje svou matku!“

Rozhostilo se ticho.

„Mám… cestu na královský zámek,“ prohlásil pomalu Axel Fössr. „Zkusím se u Jeho Veličenstva přimluvit, aby vám Mikuláše Arianoviče nechali. Ale za nic neručím, král mě nemá moc v lásce.“

Světlana se na něj otočila. Postřehla nejasné napětí v jeho hlase. „Máte tam cestu?“ divila se.

„Ano,“ hlesl. „Já… dostal jsem rozkaz. Musím jet.“

„Kam?“ nepochopila hned ve svém rozrušení ona.

„Červený šíp nám zatím uštědřil jednu porážku za druhou. Dostal se už docela hluboko do vnitrozemí. Aby ho zastavil, povolává král i gardu. Musím na frontu. Ten rod nám škodí víc než Švédové.“

„Takže přijdu i o vás!“ zakvílela v panice.

„Nepřijdete,“ zareagoval automaticky. „Vrátím se.“

Pohlédla na něj a vděčně se usmála. Vlil jí do žil alespoň kapku naděje a povzbudil ji. Získala zpět sebekontrolu. Doufala, že svůj slib Švéd dodrží.

Patnáct dní od Fössrova odjezdu přibyla na zámek ozbrojená družina, která dostala za úkol panství a Světlanu Nikitovnu chránit. I majetek, který spravovala, se totiž nacházel v nebezpečné oblasti snadno dostupné pro červený šíp. Spolu s vojáky přišla i zpráva, že malého Mikuláše si smí princezna ponechat u sebe. Jeho měl přijedší ozbrojený lid chránit především. Ostatní plukovníkovy děti ale musely bezpodmínečně pryč. Světlana se s nimi loučila jen s obtížemi, zato s nadějí, že se brzy opět shledají. Neshledala se s nimi však už nikdy. To, že zůstal, Mikulášovi paradoxně zachránilo život.