Za Axela Fössra / Čtyřicátá devátá kapitola - Kiera

Kiera seděla před zrcadlem a nesoustředěně sledovala, jak jsou zuby železného hřebenu pohlcovány jejími řídkými havraními vlasy. Přitom si nesoustředěně okusovala nehty druhé ruky. Bylo jí šestatřicet, plíživými krůčky se polehounku plížil rok sedmatřicátý. Přesto byla pořád krásná a přitažlivá žena, svým osobitým způsobem. Její milostný život ji ale v posledních letech zoufale deptal. Pokud nepočítala onu přiopilou noc se svým nevlastním synem, obestřenou průsvitným závojem viny, milovala se naposledy loni na jaře, a i to po předchozí dlouhé a nedobrovolné pauze. Vzdychla. Tak to pak vypadá, když si člověk vezme někoho o čtvrt století staršího, pomyslela si. Manžela měla ráda a věděla, že on ji miluje, ale už jí to nezvládal dát najevo tak, jak by si ona přála.

Bažila po mužské náruči. Přistihla se dokonce, jak si se zájmem prohlíží i sudího Örmsteina. Proto nemohla dostat z hlavy to, jak ji před necelým půl rokem na chodbě objal a políbil poručík Fössr. Navíc nezůstalo jen u toho polibku. Později, na oslavě třiašedesátých narozenin Richarda VI., jí znovu pochválil vzhled, a co víc, dlouho ji sledoval, jak si češe vlasy. Měl tak zasněně přimhouřené oči… Nad čím tehdy asi dumal? Byla zaražená, vůbec nevěděla, jak reagovat. Vždycky si rozuměli, pocházeli z podobného prostředí, dělili se o své vzpomínky… Byli přátelé, možná i dobří přátelé, ale cokoliv víc… nad čímkoli víc Kiera nikdy neuvažovala. Nikdy předtím se o ni Axel Fössr takhle nezajímal. Ano, najednou se o ni zajímal. Co jiného to bylo než zájem? To, jak ji vášnivě, skoro toužebně políbil… někdy mívala pocit, že dosud cítí jeho rty na těch svých. A jak se pak odtáhl a řekl, že musel, aspoň jednou musel… Znělo to tak upřímně, tak… skoro srdceryvně…

Potřásla hlavou. Takový byl ale Axel Fössr. Kdo ví, jakými něžnými slůvky mate ty své děvečky a služebné. Možná jim říká stejné věci. Nechtěla se dát ošálit jako ony. Nechtěla pak čekat Axelova dvojčata… nechtěla? A proč by koneckonců ne? Děti vždy chtěla, a nikdy by si nebyla pomyslela, že mezi její dcerou Philippou, byť neplánovanou (koneckonců, neplánované byly nakonec všechny její děti) a jejím synem Luciem bude dvanáct let rozestup! Kdysi si myslela, že až jí bude dvacet, bude vdaná a bude mít jedno až dvě děti… pravda, ve dvaceti jedno dítě skutečně měla, ale po manželovi jako by se slehla zem. Nemohla říct, že by po něm nebylo ani památky, památku na něj měla velmi dobrou, však ji koneckonců devět měsíců nosila pod srdcem… Jenomže přísně vzato Philipp nebyl její manžel, takže… Doopravdy se vdala až v osmadvaceti, na další dítě si musela ale ještě tři roky počkat, a to ani nebylo ze sémě jejího manžela… Ach, ano, život se někdy ubíral pozoruhodnými stezičkami… Stezičkami tak málo prošlapanými a zarostlými, že na ně člověk ani nemohl dohlédnout. Neviděl na krok před sebe a mnohdy si ty stezičky sám prošlapával poprvé. Život je cesta. Chvílemi pohodlná, pěkně po rovině, i když často v mlze, takže nic před sebou nevidíte. Někdy se jde do kopce, to se funí námahou a výhled, který se naskytne po dosažení vrcholu, ne vždy stojí za to. Jindy je život zase jako prudký svah, ze kterého se víc padá, než jde, a sestup je tak rychlý a náhlý, že člověk ani neví, jak se ocitl dole, a může jen udiveně kroutit hlavou a rozhlížet se kolem sebe, aby viděl, co tu na něj čeká.

Kromě jejího vlastního však Kieru trápil i život její dcery Philippy. Bývala to veselá dívka, milovala květiny a ráda si splétala věnce a posazovala si je do kaštanových kadeří, ráda si do vlasů květy jen tak vplétala nebo jen ležela nebo seděla v trávě a vdechovala jejich vůně. V poslední době však byla zamlklá. Dříve za matkou běhala s každou hloupostí, teď na ni občas nepromluvila celé dlouhé dny. To by Kieře ani tak nevadilo, Philippě přeci bylo už osmnáct, byla dávno dospělá, ale zaráželo ji, že ji nevídá s žádným mladíkem, neslyšela ani, že by se o nějakém bavila s jinými dívkami. Nedávno se jí v noci zdál sen, v němž z nějakého důvodu vstoupila k dceři do pokoje a zastihla ji na loži v klíně jiné ženy… Čím dál více musela hloubat nad tím, jestli na tom snu nebylo zrnko pravdy…

Náhle si uvědomila, že už nevydrží čekat. Vyskočila a vydala se k dceřině komnatě. Ale ať klepala sebevíc, neozvala se žádná reakce. Kieru už napadalo, že se její sen stal skutečností a Philippa je uvnitř s nějakou milenkou, ale pak získala zpět rozvahu a svůj chladný rozum. Uvažovala, kde může dcera být jinde, a jak tak schod za schodem mířila do prvního patra, zamyšlená omylem vrazila do knihovníka.

„Promiňte, komteso Tërrová,“ vyhrkl poplašeně.

„To nic,“ zabručela nesoustředěně.

„Vypadáte zamyšleně,“ prohodil přátelsky knihovník.

„Taky jsem…“ odpověděla stejně jako předtím. „Přemýšlím o dceři…“

„Jestli ji hledáte…“

„Vy víte, kde je?“ užasla.

Rozesmál se. „Samozřejmě. V knihovně.“

Kiera brala schody po dvou. Vrazila do sálu. Philippa seděla na schůdcích přistavených u jedné police a četla si v malé útlé knížce, na jejíž text dopadalo světlo z vysokého okna. Netečně zvedla hlavu, knížku zaklapla a zasunula mezi ostatní do police. „Přišla sis pro nějakou? Najdu ti ji,“ nabídla se.

„Ne,“ trochu odměřeně řekla Kiera. „Přišla jsem za tebou. Promluvme si, Philippo.“

Dívka trochu zbledla. „Ano…“ hlesla. Znělo to jako zoufalé zalapání po vzduchu.

„Co se s tebou děje? Co to s tebou vůbec je, Philippo? Je ti už osmnáct, a pokud vím, dosud jsi neprojevila nejmenší zájem o jakýkoli vztah nebo něco podobného. Naproti tomu už ale neskotačíš a neveselíš se z drobností jako… jako jsi to dělávala dřív. Místo toho tu sedíš v knihách. To já ve tvém věku měla úplně jiné starosti.“

„O tom nepochybuji,“ odpověděla dcera s lehkým úsměvem. „Není těžké na to přijít, když mně je osmnáct a tobě šestatřicet…“

„Nebuď drzá,“ zpražila ji matka. „Nebavíme se tu o mě, ale o tobě.“

„Ono to spolu docela souvisí,“ utrousila dívka.

„Prosím?“

Pokrčila rameny. „No, asi je to dědičné. Mně třeba jednou moje dcera řekne totéž.“ Na pár vteřin se odmlčela a jako by přemýšlela. „A já jí možná také řeknu totéž, co jsi ty teď řekla mně.“

„Co-cože?“ Kieře chvíli trvalo, než se přívalem informací dobrala k jednoduché a prosté pravdě. „Ty…“

„Ano,“ vzdorně řekla dcera. „Čekám dítě. A neboj, měla jsem v úmyslu ti to co nevidět říct. Sama to vím jen pár dní.“

„Jsi… si jistá? Totiž… s kým?“ Kiera se snažila vzpamatovat.

Philippa se na ni chladně podívala. „Jsem si jistá, tím si buď jistá ty. A co se té druhé otázky týče, na tu neodpovím.“

„Jak se opovažuješ?!“ vykřikla Kiera ostře. „Odpovíš!“

„Jako jsi ty odpověděla mně, když jsem se ptala na otce?“

„To je něco jiného!“

„Vskutku? V čem?“

„Nechci… nemůžu o tom mluvit. Pořád to dost bolí.“

„I mně to bolí,“ odsekla Philippa. „Je mi osmnáct. Nejsem dost stará, abych znala pravdu? Já před svým dítětem nebudu zapírat.“

„A před svou matkou ano?“ ušklíbla se Kiera.

„Není to jedno? Chápu, že ses o mě nezajímala, mám dva malé bratry, jednomu je jen půl roku… tak proč to teď měnit jen proto, že čekám dítě? Jsem připravená se o něj postarat sama.“

„Nebudeš se o něj starat sama,“ řekla Kiera ledově. „Provdám tě. Jednou mi poděkuješ. Co já bych dala za to, kdyby mne tehdy někdo provdal.“

„Proč ses neprovdala sama?“

Vzdychla. „Za vojáka? S těmi jsem skončila, má milá. Jednou mi to stačilo.“

„Aha, takže otec byl voják. To se dovídáme věci!“

Povzdechla si. „Ano, byl voják. Teď ty. Kdo je otcem tvého dítěte?“

Našpulila rty. „Vlastně taky voják…“

„Kdo?“

„Stejně mě nechce!“ vykřikla vzdorně, ale i nešťastně. V očích se jí zatřpytily slzy.

„Ví, že jsi těhotná?“

„Jistěže ne! Kdy jsem mu to měla říct? Říkala jsem, vím to jen chvíli.“

„Philippo, kdo je to?“

„Je to jedno! Nestojí o mě, už to vím. Byla jsem hloupá a… on se mi líbil. O to dítě se postarám sama. Zvládla jsi to ty, tak já taky.“

„Je ženatý?“

„Cože? Ne!“

„Tak co je za problém?“

„Nelíbím se mu. Nestojí o mě.“

„A ty o něj?“

„Já bych o něj stála, kdyby… kdyby… nebylo jistých věcí.“

„Jakých?“

Stiskla rty. „Má rád… někoho jiného. Kdyby nebyl…“ Zarazila se příliš pozdě. Musela už větu dokončit. „… opilý, asi… by k tomu ani nikdy nedošlo.“

„Nechceš mi už povědět všechno?“ zeptala se měkce Kiera a přisedla si k ní.

Philippa svěsila hlavu. „Stalo se to na oslavě králových narozenin. Líbil se mi tak moc, že jsem… zneužila jeho stavu a… přiměla ho, aby mě pomiloval. Možná si to ani nepamatuje…“ upozornila lítostivě.

„Pořád nevím, kdo to je.“ Kiera se na ni podívala. „Doufám, že to víš aspoň ty.“

Váhavě přikývla. „Vím.“

Chvíli bylo ticho. Když se Kiera vzdala naděje, že Philippa bude pokračovat vyslovením jeho jména, sama promluvila:

„Nemusíš dítě vychovávat sama. Provdám tě. Mám dost velký  vliv, abych ti zařídila štěstí.“

„Štěstí…“ odfrkla Philippa.

„Jednou to může být štěstí. Philippo, stačí říct. Věřím tomu, že kdybys chtěla, dokázala bych ti zařídit sňatek i s docela mocným šlechticem.“

„Mocným šlechticem…“ opakovala. Vzhlédla k ní. „I s úplně mocným šlechticem?“

Kiera zaváhala. „Co máš na mysli?“

„I se šlechticem z rodu šípu?“

„Věřím, že i to s trochou fantazie dokážu,“ přisvědčila opatrně. „Ale slíbit to nemohu.“

Philippa opět svěsila hlavu. „Na tom nesejde. On mě stejně nechce…“

„On pochází z rodu šípu?“ zbystřila definitivně Kiera.

Philippa rezignovaně přikývla. „Je to Marcelus de Taale.“