Za Axela Fössra / Padesátá kapitola - Marcelus

Poté, co mu při porodu zemřela manželka Elle, na ženy mladý Marcelus de Taale zanevřel. Pečlivě si vybíral mužské náruče, až se nakonec jeho jediným stálým milencem stal Aeneas Horatius de Iille, syn plukovníka de Iille, velitele to druhého pěšího regimentu. Jenomže po pár měsících pochopil, že ho tento mladík o pár let starší než on nudí, ba dokonce hněvá. Hněval ho zejména svými neustálými stížnostmi na svůj život. Marcelus byl spokojený, jenže začínal mít neblahý pocit, že Horatius, jak mu říkal, zjevně neprožívá jejich vztah s takovou radostí jako on, Marcelus de Taale. Jako by s ním ani nebyl spokojený. Neustále si stěžoval, jak těžký má život, jak obtížnou má situaci doma, jak ho otec nutí, aby bojoval, přestože mladý Aeneas Horatius vůbec o válčení nestojí a nemá války rád. Vystudoval přeci lékařskou fakultu university v Taale, tak proč má trávit svůj život s pěchotní šavlí a karabinou s bodákem v rukou… Marcelus ho měl brzy plné zuby.

Philippa se mýlila. I když byl tehdy Marcelus opilý, všechno si pamatoval a nelitoval toho. Tak dlouho neležel s dívkou… I když měla Philippa Tërrová trochu zvláštní půvab po své matce, byly její rysy zjemnělé, nejspíše geny jejího otce. Vypadala dobře i v paruce, ale Marcelovi se líbila i s vlastními světle kaštanovými vlasy, které ráda nosila v účesu, který jí opravdu slušel. Líbily se mu i šaty, které ráda oblékala, jednoduché, skromné, nikoli přezdobené.

V polovině května přijela na zámek, kde Marcelus žil se svým otcem, macechou, sourozenci a synem, hraběnka Tërrová.

„Otec není přítomen,“ upozornil mladý de Taale, když ji přivítal. „Válčí proti červenému šípu.“

„A kdy přijede?“ zajímala se živě hraběnka.

Marcelus zakroutil hlavou a pokrčil rameny.

Až ke konci května přijelo několik mužů, kteří vlekli nosítka s nějakým tělem. Bylo tak ovázané, že působilo jako starověká mumie. Dlouho trvalo, než ho Marcelus de Taale poznal.

„To je otec!“ vykřikl poplašeně a rozběhl se jim v ústrety. Při bližším pohledu na raněného velitele čtvrtého jízdního regimentu se mu stáhlo hrdlo. Obvazem na hlavě prosakovala krev, úplně ovázanou, i když jen jednou vrstvou, měl celou pravou nohu až pod koleno a obě ruce, obvazy pokrývaly i lýtko druhé nohy a důstojníkovu hruď.

„Před dvěma dny došlo zase k bitvě s červeným šípem,“ ozval se jeden z vojáků, kteří raněného důstojníka doprovázeli. „Dvacátého sedmého května jsme konečně po douhé době bitvu vyhráli.“

„Vidím, za jakou cenu,“ zabručel Marcelus a zvedl k vojákovi chladný pohled. „A co vy tady děláte, monsieur de Iille? Myslel jsem, že jsme si to vyříkali, nejste tu vítán.“

„Jak myslíte, monsieur de Taale,“ napodobil jeho tón Horatius de Iille. „Klidně odjedu a nechám vašeho otce všanc infekci.“

Chvíli se navzájem měřili pohledy. Pak Marcelus ustoupil. „Projednou vám vstup povolím, Horatie.“

Horatius se vítězoslavně usmál.

Gnea Marcela de Taale přenesli do jeho komnaty. Když ho přesouvali na lůžko, probudil se. I když měl v očích únavu a bolest, evidentně byl při smyslech. Jeho syn pohotově přiskočil a přisunul mu ke rtům číši svařeného vína. I když byl konec května, tady na severu ve skalách bylo chladno a venku skučel prudký ledový vítr.

Gneus Marcelus neobratně sklenici uchopil do rukou.

„Zvládnete to?“ pochyboval Marcelus.

Plukovník de Taale mírně přikývl a pomalu znovu upil.

„Jak vám je?“

„Poníženě,“ ušklíbl se Gneus Marcelus. „Kde je mladý de Iille?“

„Zabydluje se v komnatě,“ zavrzal Marcelus zuby. „Chcete někoho přivést? Třeba madame Elle? Nebo ještě budete odpočívat?“

„Ne, mou manželku sem neber,“ odmítl rázně de Taale. „Nechci, aby mě takhle viděla ještě ona.“ Vrátil synovi víno. „Odpočívat,“ zabručel. „Jako bych něco jiného mohl dělat! Několik měsíců teď budu jen… odpočívat…“

„Přijela za vámi hraběnka Tërrová,“ řekl Marcelus a sklenici postavil vedle lůžka.

„Ale!“ podivil se jeho otec. „Tak tu mi přiveďte.“

Hraběnka tiše vplula do komnaty a nenuceně se usadila do křesla, které jí Marcelus uvolnil vedle postele. Na sobě měla pastelově modré šaty a černé vlasy v účesu, který jí podle Marcela vůbec neslušel.

„Vítejte, má paní,“ usmál se Gneus Marcelus. „Uklonil bych se, ale… nevím, jak bych to v této poloze udělal.“

„Ruku mi můžete políbit i tak,“ usmála se hraběnka a vesele po něm blýskla očima. Přestože její titul byl nižší než ten plukovníka de Taale, ona byla manželkou panovníka.

Sloužící přinesl plný džbán červeného vína a sklenici pro hraběnku. Sotva zmizel, objevil se ve dveřích mladý de Iille s jakousi nádobkou v rukou. Překvapeně se zasstavil.

„Ven,“ oznámil nesmlouvavě. „Musím pana plukovníka ošetřit a převázat mu rány.“

„A já s ním zase musím mluvit,“ vstala s převahou hraběnka okamžitě. „A ošetřit ho zvládnu také.“

De Iille zaváhal. „Jste žena… urozená,“ dodal honem.

„A vy jste voják, tak poslechněte rozkaz důstojníka,“ ozval se plukovník de Taale, který rychle pochopil, na čí straně stát. „Přenechte projednou péči o mne paní hraběnce a nechte nás o samotě.“

Mladík se ještě chvíli hádal, ale nakonec musel kapitulovat. Předal obvazy a nádobku Kieře Tërrové a rázně odešel. Marcelus se také vydal ke dveřím, aby nechal ty dva o samotě, ale hraběnčin hlas ho zarazil.

„Jestli chcete, smíte zůstat. Stejně se to týká vás.“

Mladík se zarazil a překvapeně, ale zvědavě se vrátil k hlavám postele.

Hraběnka se odběhla převléknout. Vrátila se jako úplně jiná osoba. Místo šlechtické róby na sobě měla jednoduchou plátěnou halenku a dlouhou červenou suknici až na zem, vlasy měla spletené do dvou copánků přes ramena svázaných červenými stužkami. Uvelebila se v křesle a pomalu a opatrně začala odmotávat obvazy z důstojníkovy nohy.

„Pane nejvyšší…“ Marcelus odvrátil pohled. Stačilo mu zahlédnout jen kousek červené kůže.

„Prý se o jejím osudu ještě rozhodne…“ slabým hlasem řekl plukovník de Taale. Z jeho tónu Marcelus vytušil bolest.

„Neuřízli ji hned, tomu bych říkala malý důvod k optimismu,“ broukla hraběnka, nabrala na prsty mast a začala ji opatrně nanášet na trýzněnou kůži.

Gneus Marcelus de Taale slabě vydechl. „O čem jste se mnou chtěla hovořit?“ otázal se trochu pevnějším hlasem.

Delší chvíli bylo ticho. „Vlastně o své dceři,“ řekla pak hraběnka, kontrolujíc své dílo, které se chystala překrýt novým obvazem.

„O Philippě? Milé děvče. Co je s ní?“

Soustředěná na něco jiného neodpověděla opět hned. „Čeká vaše vnouče,“ pronesla, když snímala obvaz z jeho druhé nohy.

Marcelus se na ni překvapeně podíval. Přitom zahlédl hlubokou sečnou ránu v lýtku svého otce.

„Cože?“ unisono se podivili s Gneem Marcelem.

„Čeká dítě. Za otce označila tady Marcela.“

„Ty jsi s ní něco měl?“ obrátil se zaujatě plukovník de Taale na syna.

„Pro přesnost, spíše měla ona něco se mnou,“ hlesl Marcelus zaraženě. „Je těhotná…?“

Kiera Tërrová mlčky přikývla a věnovala se potírání plukovníkových rukou mastičkou.

Marcelus vrhl vyděšený pohled na svého otce.

„Nevíte, paní hraběnko,“ promluvil ten ke Kieře Tërrové, „jako radost by mi udělalo dát mu za vyučenou a nakázat mu, aby si ji vzal. Jenomže potřebuji legitimní potomky, pokračovatele rodu. Jistě, mohl bych se spoléhat na svého druhého syna, ovšem… budoucnost je dosti nejistá. Ne, komteso Tërrová. Můj syn si vezme urozenou dívku, a to, při vší úctě, vaše dcera Philippa není.“

„Co není, může být,“ broukla Kiera Tërrová a mračila se na ránu, kterou odkryla na plukovníkově hlavě. Marcelus se rychle odvrátil.

„Jak to myslíte?“ zajímal se živě Gneus Marcelus.

Hraběnka se vychytrale usmála. „Řekněme, že mám pár es v rukávu. Jeho Veličenstvo mi leccos dluží a… já mám prostředky, jak ho přimět, aby se domníval, že mi toho dluží ještě víc. Mohu ho nechat splatit dluhy tím, že oficiálně adoptuje moji dceru. Philippa se tak stane urozenou dívkou. Překážka, kterou vidíte v jejich sňatku, tak pravděpodobně zmizí, nezdá se vám?“

„Pokud dokážete panovníka přesvědčit, aby to udělal, nemám námitek,“ přikývl plukovník de Taale a zvědavě ji sledoval.

Marcelus si hlasitě odkašlal. Připadalo mu, jako by navzdory tomu, že vše slyší a vidí, v místnosti vůbec nebyl. Nebo jako by ho oni dva vůbec neviděli a zapomněli na něj.

O měsíc později vyšlo najevo, že měla hraběnka pravdu. Richard VI. její dceru opravdu adoptoval, Marcela by tuze zajímalo, jak si to dokázala prosadit. Na začátku července spojil s Philippou svou dlaň stuhou. Stuha byla na znamení bohatství rodu modrá a protkaná zlatou nití. Mladý de Taale svatbu nějak nevnímal. Připadal si jako vnější pozorovatel, praly se v něm neurčité pocity, v nichž se sám nevyznal a nerozumněl jim. Svatební noc si ale oba s Philippou vychutnali.

V prosinci se jim narodil syn. Pokřtili ho jménem Mathieu de Taale.

Tou dobou byl už těžce raněný plukovník de Taale zdráv a zase na nohou, i když na tu popálenou trochu kulhal. Snažil se to ale maskovat, protože rozloučit se s kavalerií (a nic jiného by ho jinak nečekalo) by pro něj znamenalo strašlivou ránu. Už teď byl velitelem čtvrtého jízdního regimentu devět let, to bylo skoro dvakrát déle než jeho předchůdce, René Fyr.

Situace v Gonách stagnovala po další tři roky. Ve válce se Švédy a červeným šípem se rovnoměrně střídaly porážky a vítězství, Richard VI. nechal zvýšit daně, takže hladina zlata v pokladnici státu se navzdory válečným výdajům téměř nesnížila. Richard VI. Moudrý zdařile a pevně vládl, ovlivňován radami nejen svých tří nejmilejších rádců, hraběnky Tërrové, diplomata Olbrama Renairda a ministra hospodářství Alberta de Montefailles.