Za Axela Fössra / Padesátá první kapitola - Alfréd

Poté, co se svou švagrovou Agrippinou utekli ze zámku plukovníka d’Agoulle, potloukali se, jak to šlo. Lenivě se toulali jarní krajinou jihu Gon, užívali si prvního slunečního tepla a živili se tím, co jim za pomoc při práci dali lidé z vesnic. Alfréd ochotně pomáhal na polích a Agrippina spravovala oděvy a občas někde zahrála a zazpívala v šenku. Zpívala vesele a sladce a mince jen pršely. Brzy si mohli najmout i nějakou jizbu na nocleh. Občas se s chutí pomilovali, někdy si jen povídali a někdy byli oba znavení natolik, že sotva ulehli, usnuli. Vždy se našla nějaká dobrá duše, která se ráda postarala o děti, zvláště když malá Agrippina a Arian Pierre byli už dost velcí, aby dokázali v domácnosti také pomáhat. Občas někde nakrátko zůstali, ale vždy rychle pokračovali na východ k moři. Když dorazili do přístavu, měli dost peněz, aby si zaplatili loď do Francie. Na moři je přepadla bouře, ale nebyla příliš silná a déšť se oběma líbil, stáli v něm na palubě, a zatímco se jim studené slepené vlasy lepili na tváře, líbali se. Líbat uměl podle Agrippiny Alfréd lépe než jeho starší bratr.

Někdy v červnu roku Páně 1717 dorazili do Francie. Do Paříže přibyli stejným způsobem, jako do gonského přístavu. Pár dní zůstali v jedné krčmě, popíjeli, milovali se a povídali si spolu i s hosty a majiteli hostince. Šenkýřka se jmenovala Eva a byla náramně rozmrzelá, protože se s manželem už řadu let marně pokoušela o dítě. Ten nápad dostala Agrippina a Alfréd okamžitě souhlasil. Svěřili děti do péče šenkýřky, dokud se nevrátí. Měli své plány, které se jim jen ve dvou budou plnit mnohem snáze.

Léto strávili na francouzském venkově. Agrippina šila, prala a dělala různé jiné domácí práce, Alfréd pracoval na polích. Tu pomohl tomu, tu někomu jinému, spravedlivě pomoc dělil mezi všechny muže ve vesnici. Koncem října dorazili do Calais. Odsud se nechali odvézt přes La Manche do Doveru. Během následujících devíti měsíců provandrovali Anglii, skotsko a Irsko. Milovali se v zelené trávě, užívali si společnost toho druhého, vodili se za ruce, zpívali si a bylo jim báječně.

Do Francie se vrátili na podzim roku Páně 1718. V listopadu jim mělo být čtyřiadvacet let. Rozhodli se, že se do Paříže vrátí přes severní Francii. Když se setkali se sněhem, najali si kočár. Peněz měli dost, v Británii si vydělali.

Jednou se dostali do míst, kde ve chvíli, kdy se stmívalo, nebyl po ruce žádný hostinec. Alfréd vozku pobízel, aby jel dál, ale ten to odmítl.

„Je příliš velká tma, monsieur,“ opáčil omluvně. „Všichni bychom si zlámali vaz. Budeme muset přečkat, kde jsme. Ráno pojedeme dál.“ Pokrčil rameny. „Nebo… můžete jít pěšky…“

Alfréd se podíval na Agrippinu. Ta zavrtěla hlavou. „I když tu jednu noc zůstaneme, budeme v Paříži dříve, než kdybychom odsud šli pěšky. Navíc… on zná cestu.“

Alfréd mrzutě přikývl. Nesouhlasil, nezaplatil přeci za to, aby strávil noc v chladném kočáře, ale nemohli nic dělat. Skrčili se na protějších lavicích a pokoušeli se v chladu a nepohodlí zadřímnout.

Najednou uslyšeli vlčí vytí. Oba se napřímili a tiše naslouchali. Vlasy se jim ježily. Alfréd se rychle přesunul k Agrippině a pevně ji objal, dílem, aby uklidnil sám sebe, dílem, aby uklidnil ji, dílem, aby je oba alespoň trochu zahřál.

Další vytí. Oběma připadalo, že zní blíž. Zlověstné vrčení, hlas vozky… výkřik. Výkřik strachu a… bolesti. Oba se v kočáře objali pevněji a snažili se nevnímat naříkání nebohého kočího. Připadalo jim, že trvá hodiny a hodiny… Konečně utichlo. Utichli i vlci. Žalostně zaržál kůň a pak se opět rozhostilo ticho, jako by tu vlci nikdy nebyli byli.

Noc pokračovala za zvuků vlčího hodokvasu. Agrippina se kroutila, mručela, aby nějak zvuk utlumila, a tiskla si dlaně k boltcům. Alfréd tiše trpěl, pevně ji objímal a cvakal zuby, protože mrzl.

„Neboj… se…“ těšil svou švagrovou a pozoroval obláčky vodní  páry svého dechu. „Sem… se nedo… nedostanou…“ Připadalo mu, že Agrippina vůbec nehřeje. Jako by objímal velký kus ledu. Jako by se topil v ledovém moři a křečovitě svíral svou poslední naději na záchranu, v ledové vodě plovoucí kus ledové kry. Kdyby se o něj pořezal, jistě by to ani necítil.

Nějak se jim patrně podařilo znovu zadřímnout. Alfréda probudilo, jak se Agrippina snažila vymanit z jeho náruče.

„Co se děje…?“ zablekotal rozespale.

„Už je neslyším. Dívala jsem se okénky, vypadá to, že jsou pryč. Musím ven.“

„Neblázni,“ vyhrkl vylekaně.

„Musím močit,“ hlesla, otočila se a rázně otevřela dvířka kočáru. Venku bylo matné temné světlo rozbřesku. Alfréd se s úzkostí díval na její siluetu. Přivřela dveře a on slyšel tiché šustění. Sníh křupal pod jejíma měkkýma nohama…

Vykřikla. Nejprve hrůzou, pak bolestí. Ve vteřině stál na nohou a razil si cestu k ní. Vyskočil do sněhu, kotníky mu obemkly ledové pěsti sypkého mrazu. Zalapal po dechu. Snažil se rozkoukat. U jeho švagrové byli dva vlci. Statečně se s nimi rvala, oči jí svítily zuřivostí stejně jako jim. Zoufale se rozhlédl a uviděl, že kousek od ní leží nůž, který pravděpodobně musel patřit vozkovi. Zaváhal. Agrippina vykřikla, zaznělo ošklivé křupnutí, vlčí bolestný ryk a Agrippinino vítězoslavé zvolání. Rychle se tam podíval. Jeden z vlků od Agrippiny ustupoval, žalostně kňučel a snažil se udržet rovnováhu na třech nohou, čtvrtou měl zlomenou.

„Agrippino!“ zavolal na ni a ukázal směrem k noži. Přikývla a začala se plazit sněhem. Z levého lýtka jí vytékala krev, na několika místech byla poškrábaná. Vlk po ní znovu skočil. Vykřikla. Alfréd vyrazil vpřed, podařilo se mu nože zmocnit, ale už jej nestačil vrhnout po vlkovi. Zvíře Agrippině prokouslo hrdlo. Alfréd pocítil bolest v noze. Prudce jí škubl a vlka nakopl, ohnal se po něm zbraní, ale další vlk se mu pověsil za předloktí. Ztratil rovnováhu a upadl. Pokusil se odplazit kousek stranou, překulil se – a najednou padal. Kutálel se ze svahu dolů. O něco, patrně o strom, se udeřil do hlavy. Bolest si ani nestačil uvědomit. Před očima se mu rozprskl černý ohňostroj. S neuvěřitelnou rychlostí se ho zmocnil spánek. Spánek, z něhož se Alfréd Fössr už nikdy neprobudil.