Za Axela Fössra / Šedesátá kapitola - Damon

Damon Hugo Hulaimé bojoval na a o území Guille už přes rok. Stálo ho to sice řadu ostrých dopisů, které si vyměnil s Richardem VI., ale podařilo se mu prosadit, aby Hugo d’Elzzbierppe už bojovat nemusel. Nezáleželo mu vůbec na šlechtici samotném, šlo mu o to, aby mu nemusel velet. Pořád na něj měl neskutečný vztek. I na sebe. Byl hlupák. Už jednou se přesvědčil o Hugově… lékařském umění. Tak proč ho proboha žádal, aby pomohl jeho dceři?! Mrzutě si musel připustit, že její smrt nebyla jen Hugova vina, ale částečně i jeho. On měl být prozřetelný, poučený z předchozí chyby, neměl po Hugovi d’Elzzbierppe nic chtít… Ale hlavní díl viny nesl samozřejmě Hugo sám. On nedokázal Theresu zachránit. To dítě aby vzal čert, na něm nezáleželo, ale Theresa měla přežít! Vždyť byla ze všech Damonových dětí nejstarší… a do chvíle, než mu přivedla Kjella, se mu zdála i nejrozumnější! (V tomto se Damon později ještě mnohokrát utvrdil.)

Bylo zcela pochopitelné, že Guillané usilovali o dobytí města Öölle zpět. Damon Hulaimé mu se s vým vojskem vyrazil na pomoc, aby severovýchodní metropoli Guille udrželi v gonské moci. V dubnu onoho roku nicméně jeho trasu přehradilo guilleské vojsko. Když se potkali, už se šeřilo. Damon dlouho rozmýšlel, koho vyslat, krátce uvažoval nad de Taalem, jenže velitel čtvrtého regimentu kavalerie byl od skonu svého syna jako utržený ze řetězu. Proto se Damon po sléze rozhodl vyjednávat sám. Nakonec to nebylo vůbec obtížné. I Guillané museli uznat, že jen naprostý blázen by bitvu sváděl za tmy. Střetnutí tedy bylo odloženo na ráno dne 17. května.

Damon se vždy zapojoval do bojů osobně. Výjimkou nebylo ani střetnutí na guilleských nížinatých pláních. Terén byl pro bitvu zcela vyhovující, počasí jim také přálo. Také noc byla překvapivě teplá. To všem vyhovovalo, když nikdo moc nespal. Damonovi se nicméně spalo dobře. Konejšil se vědomím, jak dobře vše vyjednal, měli proti guillanům početní převahu několik set mužů a generál si byl jistý vítězstvím. Téměř už cítil jeho chuť.

Ještě před úsvitem stála vojska proti sobě. Bitva začala, jakmile to světlo umožnilo. Damon velel kavalerii a plukovníka de Taale pro jistotu odsunul do pozadí. Později si toto své rozhodnutí vyčítal a několikanásobně jej vynahradil.

První půlhodina boje vypadala slibně. Pak se síly obrátily, Damon ani nepostřehl, jak. Sám si bitvy příliš neužil. Brzy přišel o koně. Naštěstí to nebyl jeho milovaný žluťák, nýbrž vraník, kterého vzal s sebou. Opěšalému se mu však bojovalo podstatně hůře. Snažil se dostat mezi pěchotu, aby unikl z dosahu guilleských koní, od kterých mu hrozilo největší nebezpečí.

Náhle se mu do cesty postavil jezdec na vraníkovi. Na první pohled to byl šlechtic. Tyčil se nad Damonem, mohutný na mohutném koni. Damon se později dozvěděl, že měl tu čest s Larsem d’Elzzbierppe, bratrem Octaviana d’Elzzbierppe a tedy Hugovým strýcem. Příslušník rodu červeného šípu zvedl šavli, aby Damonovi rozrazil lebku. Generál Hulaimé se bezmocně rozhlédl. Mohl by se pokusit úder zablokovat, ale něco mu říkalo, že by neměl šanci. Mohl udělat jedinou věc, jediný zoufalý pokus. Vrhl se vpřed a ťal po nohou zvířete. To však pohotově uskočilo. Jezdec se v sedle mírně zakymácel. Než se vzpamatoval, ohnal se Damon šavlí znovu. Nezasáhl sice nohy koně, zato nohu jezdce ano. Čepel projela masem, Damon si ani neuvědomil, jak. Noha se svezla ze třmenu a dopadla do trávy. Jezdec zavyl bolestí a máchl bez rozmyslu zbraní. Damon nestačil uhnout. Cítil náraz šavle do své paže, cítil, jak ostří rozťalo kůži a dospělo ke kosti. V prvních vteřinách ale samým šokem necítil bolest. Ta přišla až o chvíli později. Vzhlédl k muži nad sebou. Ten se snažil udržet rovnováhu, ale rychle bledl a slábl. Pustil zbraň. Damon si ho pečlivě měřil, pak s vypětím sil zvedl vlastní šavli a zkušenou ranou ukončil jeho utrpení. Cítil přitom, jak se mu z rány řine krev.

Nepamatoval si ani to, jak a kdy vlastně ztratil vědomí. Probudil se na obvazišti.

„Jak to dopadlo?“ zeptal se malátně chirurga.

„Početní převaha nám byla k ničemu, pane generále. Porazili nás. Museli jsme se o řádný kus stáhnout.“

Damon zaklel. Zdržení vůbec nepotřeboval. Pokusil se vstát, ale zkřivil tvář a zaklel podruhé.

„Ležte,“ napomenul ho mírně chirurg. „Rána je ošklivá. Měl jste štěstí, že vám tu paži neusekli.“

Damon si nebyl jistý, zda má muž na mysli okamžitou ztrátu končetiny v boji, nebo pozdější amputaci na obvazišti, každopádně byl náležitě rád, že jeho nepotkala ani jedna varianta. „Nohy mám zdravé,“ odsekl. „A mám to tu na povel.“

„Ležte, nebo vás k tomu lůžku osobně přivážu,“ pohrozil s vážnou tváří chirurg.

Damon zaklel potřetí. „Tak mi aspoň zavolejte plukovníka de Taale!“

V polní nemocnici strávil celé čtyři dlouhé dny. Damon se užíral vztekem. Poté, co před lety ztratili Taale, byl plukovník de Taale zranění mnohem více, přesto neležel ani jeden den. Jeho tu teď drží kvůli takové pitomosti, kvůli jediné rance! Byl nadšený, když konečně mohl vstát. Bylo mu důrazně připomínáno, aby paži stále šetřil, ale Damon si myslel svoje. Právě mířil ke svému stanu, když k němu zamířil pomalým krokem jezdec. Seděl na krásném bělouši, což by ho prozradilo jako člena gardy, i kdyby na sobě neměl zeleno-černou uniformu a dlouhé vlasy mu u krku nepoutala stejně zbarvená stužka.

„Simon Sym,“ představil se Damonovi a hrdě dodal: „Syn plukovníka gardy.“

„Gratuluji,“ zabručel Damon, kterého jezdcova pýcha znechutila.

„Vezu zprávy z hlavního města.“

„Ze kterého?“ ušklíbl se Damon. „Z Elzzbierppe, nebo z Ykkhó?“

„Z Ykkhó, samozřejmě,“ upjatě odpověděl gardista. „Před měsícem zemřel náš milostivý král Richard VI.“

„Cože?“ spadla Damonovi čelist.

„Skonal začátkem dubna. Trvalo mi, než jsem se sem dostal. Rada rozhodla, že do doby, než korunní princ Gneus Marcelus Hulaimé dospěje, bude vládnout regent. Jím jste byl z téměř jednomyslného rozhodnutí rady určen vy.“

Damon potřásl hlavou. „Já ale mám své rozkazy zde, velím tomuhle tažení.“

„Vaše rozkazy se změnily,“ nelaskavě opáčil Sym. Přestože měl Damon několikanásobně vyšší hodnost, cítil se Sym jako člen gardy nadřazeně. Většinu gardistů časem strávila pýcha.

Damon by se byl nejraději rozpůlil. Jedna jeho půle chtěla zůstat v ležení a pokračovat v dobývání Guille, druhá cítila povinnost jet do Ykkhó. Nakonec se rozhodl, že trůn je přednější. Ještě by ho místo něj mohl pro korunního prince zahřívat nějaký Guillan. To nemohl dopustit.

Dne 28. června dorazil konečně do Ykkhó a chopil se moci. Na začátku července se za ním na královský zámek přistěhovala i jeho manželka a děti a také jeho zeť Kjell. Damon ho vzal na milost a nakonec si ho vcelku oblíbil. Jenže to netušil, jak se jeho zeť spřátelí s jeho synem.

Říká se, že moc začne člověka pohlcovat, stravovat. Že na něj má obrovský vliv. Těžko říct, zda měla na Damona v těch prvních letech regentství vliv moc. Nesporně si ho však získalo něco jiného. Někdo jiný.

Kdysi svou manželku opravdu miloval, Domníval se, že ji miluje, ještě pár let poté, co mu porodila René. V posledním roce ale zjišťoval, že se mýlil. Po smrti Theresy si uvědomil, jak jsou pro něj děti důležité a jak je zanedbával. Místo toho, aby se věnoval rodině, honil se za zabíjením Švédů, za pomstou své první ženy, zatímco dokonale ignoroval tu novou. Těšil se na ni, ale když se konečně shledali, pochopil, že se na ni nedokáže ani podívat. Představa, že by s ní ulehl, mu byla málem odporná. Stejně by z toho nevzešly další děti. To ho trápilo nejvíc.

A tak teď, když už nebyl oslněn sluncem jménem Katariina Bour, začal se – téměř mimoděk – ohlížet po jiných. Nikdy v životě nebyl ani Veře, ani Katariině nevěrný. Jenže někde v mysli slyšel neodbytné a čím dál hlasitější tikání hodin, které ho varovaly, že mu běží čas. A čas běžel i jeho dětem. Damon zoufale toužil po dalších dětech, které věděl, že od Katariiny Bour nedostane. Téměř tedy zapomněl, že má manželku, a setkával se s ní jen při nezbytně nutných ceremoniích. Od smrti Theresy ji v loži nenavštívil ani jedinkrát. Naopak si vyhlédl jinou ženu, která se mu líbila více než ostatní, více než Katariina. Zpětně nechápal, jak si jí mohl dosud nevšímat, když se tolikrát potkávali ve zdech tohoto zámku… Snad se mu už tehdy líbila a on se jen neodvážil… jenže teď… Teď mu to připadalo jako osud. On byl novým panovníkem a ona vdova po tom předchozím. Ano, co jiného to bylo, jestliže ne osud, že se zamiloval právě do hraběnky Kiery Tërrové?